Neřekne se mu jinak než Lábus. Pod vydavatelskou značkou Guerilla records už skoro deset let obětavě (a přece velmi profesionálně) vydává vše, co se týká českého hudebního undergroundu. Sahá do zvukových archivů, nabízí novinky nezávislých kapel. Nedávno obrodil své webové stránky a na přelomu uplynulého roku se mu podařil opravdový zářez. Nové album Plastic People of the Universe je jedním slovem skvělé. Pro naši ospalou hudební scénu je to svátek a čerta záleží na tom, zda je to pořád ještě ten pravověrný androš.
Celý život žiješ v Lounech?
Jo, narodil jsem se tady a prožívám skvělé i méně skvělé časy, a to se tak nějak průběžně obměňuje. Ale jak říká jeden můj zen-buddhistický přítel - se štěstím i neštěstím se musíš naučit žít jako s pravou a levou rukou... Louny jsou příjemné maloměsto, takže spousta společenských rituálů je zbytečných, protože karty jsou už rozdány. A když se potřebuju nadechnout, tak do Prahy je to, co bys kamenem dohodil.
Kdo tě kdysi tak mladičkého postrčil do „tvrdého jádra" undergroundu?
Pro mě je v životě asi nejdůležitější určitá vnitřní svoboda, autonomie, a ta se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dala najít právě jen v undergroundu. A právě asi jenom k undergroundu patřila i svobodná a svébytná kultura, která mě oslovila opravdu niterně a jednoznačně... Nikdy nezapomenu na moment, kdy jsem slyšel první nahrávky podzemních kapel. Přišlo mi to jako zjevení z jiné planety. Tak jsem napnul všechny síly, abych se na tuhle planetu dostal taky. V roce 1976 mě nasměroval i „legendární" televizní propagandistický pořad Atentát na kulturu. Okamžitě jsem vycítil, že tohle je to bratrstvo, kam celým svým „já" patřím, a začal ho hledat. Což se mi bohudík, nebo snad bohužel, i podařilo; doteď si připadám v „normální" společnosti - a je jedno, zda se honosí přívlastky kapitalistická či socialistická - opravdu jako ten Bondyho invalidní sourozenec.
Máš asi dost energie i ideálů, když jsi založil hudební vydavatelství právě v době, kdy se celá hudební scéna zgruntu měnila...
Já jsem to vydavatelství založil právě proto, že mi „ta hudba" a „ta kultura" - ale zejména lidské společenství s ní spojené - prostě chyběla, všude převládal jen komerční škvár. O ekonomických důsledcích jsem neuvažoval. Možná, že kdybych na to šel opačně, nejdřív si zpracoval nějaký „podnikatelský záměr" a zjistil si možnosti - či spíše nemožnosti - distribuce a výhled do budoucna, třeba by žádné z mých CD ani nikdy nevyšlo. Ale protože tohle pro mne byla (a dodnes je) věc druhotná, pochopil jsem důsledky až ve chvíli, kdy se to celé dalo do jakéhosi pohybu. Naštěstí chodím normálně do práce, takže můžu veškeré tržby dát zase zpět do vydavatelství, a to si žije vlastním životem bez ohledu na ekonomickou krizi či sezonní módu. Při tomhle objemu - mám přes sedm desítek vydaných titulů - už je to celkem i samouživitelné. Ale jak říkám, žádné peníze si neberu, ale na druhou stranu tam stejně žádné nezbývají. Tím pádem nemusím dělat ani vydavatelské kompromisy a můžu si skutečně vydávat jen to, co se líbí mně. Právě pro tuhle svobodu mě to vydavatelství baví nejvíc. Když se něčeho prodá jen pár kousků, je mi to opravdu jedno, protože jsem přesvědčený, že ta „věc" si zasloužila spatřit světlo světa. Dalajlama napsal: „Když můžeš, tak musíš"... Tato tvrdohlavost přináší i jisté uznání mezi lidmi, jejichž názor mě zajímá a kterých si vážím. A z Guerilly - jak se zpětně dozvídám - se stává celkem exkluzivní značka s vytříbenou koncepcí, názorem a lidskou pospolitostí. To není dnes, v čase globalizace, podivných kšeftů a internetové rozplizlosti, myslím úplně běžné. Navíc si myslím, že význam Guerilly se docení až v nějakých příštích časech.
Na bookletu nové desky PPU jsi uvedený také u mixu. Jaká byla tedy tvoje role?
Moje role byla hlavně diplomatická. Ono dostat tuhle kapelu vůbec do studia už byl sám o sobě úspěch. A když už tam byli, tak je přimět, aby pracovali konstruktivně. Vše bylo založeno na přátelské bázi respektu a důvěry. Vím, že nějaké nabídky na nahrání alba Plastici průběžně dostávali, a to i od velkých firem - ale nějak se toho vždy zalekli nebo neměli vnitřní potřebu nebo co. Až po několikaletých hospodských debatách - a také asi i proto, že v Guerille vyšly i sólové nahrávky třeba Vráti Brabence, Joea Karafiáta či Emana E. T. - jsme si plácli. A myslím, že dnes nikdo nelituje, protože výsledek předčil očekávání takřka na všech stranách. A to včetně médií a škarohlídů, kteří celou dobu, přesněji od roku 1989, říkali, že „už to není ono". Dost jsem se té nahrávce věnoval, doma jsem si rozepisoval, co, kdy a proč, a mnohdy byl tento názor přijat. Samozřejmě i díky tomu, že Petr Kaláb u mixpultu byl velmi trpělivý a kapela vstřícná. A to, že jsem nakonec seřadil skladby na CD právě takto, považuju za svůj největší triumf...
Nejčastěji tě na tu vzdálenost Brno - Louny vídám na fotkách z nějakého křtu tvého labelu. Jednou tam s muzikanty stojíš po boku Klause, jindy Havla. Ty dvě osoby reprezentují také dva různoběžné pohledy na svět. Kde jsi srdcem ty?
Srdcem jsem samozřejmě na straně Pravdy a Lásky, která musí zvítězit nad lží a nenávistí! Pro mě osobně zůstává přelom osmdesátých a devadesátých let stále neuvěřitelným zázrakem a jsem šťastný, že jsem ten přelom totality ve svobodu prožil, i když jsem si tu příští realitu představoval samozřejmě o dost jinak...
Jsem rád, že to říkáš, ani po dvaceti letech se mi nechce se tomu výroku posmívat, jak je v kraji zvykem...
Bohužel se mi zdá, že je to dost tuzemská specifika. Žrádlo, závist a lhostejnost vůči všemu ty ideály tak nějak nenápadně zastoupí a posléze i definitivně nahradí, hlavně když je „klid" a „teploučko". Když teď vyšlo nové CD Plastic People, tak pod těmi internetovými recenzemi čítám komentáře někdy až opravdu hrůzostrašně neuvěřitelné. Letitá komunistická masáž vykonala své a myšlení lidí se proměňuje, pokud vůbec, velmi pomalu. Ne, že bych si dělal iluze, ale přesto mě to nemile překvapilo. Na druhou stranu - po celý život jsem zvyklý čelit takovému tlaku, takže pro mě postupné vytlačování „mého světa" zpět na samý okraj společnosti není nic nového ani ponižujícího. Guerilla records z této kulturní periferie ostatně za takřka deset let trvání nikdy ani náznakem nevykročila. Neviditelná ruka trhu držela své pařáty vždy dostatečně daleko.
No jo, taky si nedělám iluze, ale nechce se mi ztrácet čas zoufáním nad podivnými časy, ve kterých žijeme. Je hodně v moci každého, jak se svobodou naloží, a i když je tahle doba v lecčem nechutná, zároveň bylo těžko kdy lépe...
Tak samozřejmě; musíš si být vědom toho, že drtivá většina z nás vlastně prožívá nadstandardní a takřka bezstarostné dny. Pro někoho, kdo se narodil o pár souřadnic jinde, je plný žaludek, teplo a střecha nad hlavou leda nesplnitelným snem. Při takové optice pohledu není co řešit. Právě proto možná žiju ve stálém údivu, jak lidi dokážou škodit jeden druhému. Počínaje hrůznými genocidami a drobnými ústrky na sousedech konče. Je asi důležité snažit se o poctivost uvnitř sebe, protože ty přece nemusíš obstát před druhými, před takzvanou společností, ale hlavně sám před sebou. Někdo, snad Magor, řekl: „Co je nějaká ostuda proti věčnosti?" nebo ještě jinak: „Nesuďte mou svobodu svým svědomím." Občas na to narážím v debatách ohledně disidentství a odporu proti totalitě - nepíšu záměrně proti komunismu, protože ten odpor je myslím univerzálnější. Pro mě osobně bylo vždy nejdůležitější obstát sám před sebou - a co všechno s tím bylo vnějškově spojeno, to už je věc pouze zástupná. Být sám sebou! Už jen tohle byl kdysi docela průšvih - a najednou to začíná být podezřelé zase.
Ptal se Martin Stöhr
Vladimír Drápal (Lábus) se narodil v roce 1964 v Lounech. Od útlého mládí byl okouzlen undergroundem. Už na začátku osmdesátých let pronikl do jeho tvrdého jádra charakterizovaného pojmy Magor, Plastici, Klamovka, Vokno, nepovolené koncerty a literatura. Následovala obvyklá šikana ze strany StB. Po listopadu 1989 se dále věnoval práci v kultuře (rockové kluby, kino, knihkupectví). V roce 2001 založil hudební vydavatelství Guerilla records. Od roku 2003 je ředitelem Vrchlického divadla v Lounech, které poskytuje přístřeší nejrůznějším kulturním aktivitám.
Rozhovor s Vladimírem Drápalem
