Rozhovor s Pavlem Rankovem
Předloni ti vyšel román Stalo sa prvého septembra (alebo inokedy). Ostatně jeho překlad se teď chystá v Hostu. Jaký měl vůbec na Slovensku ohlas?
Po dvou povídkových sbírkách mi vyšel román - a potvrdilo se, co vědí všichni evropští vydavatelé, a sice že román má u čtenářů (a zákazníků) o hodně lepší ohlas než soubor povídek. Pro mě, jako milovníka povídek, je to zvláštní. Proč lidé raději čtou jeden delší příběh než dvanáct kratších? Čtenáři se pravděpodobně ještě nedozvěděli, že postmoderna ohlásila konec velkých vyprávění. Jakýkoli autorský záměr je v takovémto nejistém světě problematický. Protože v románu pracuji dost hodně s parodií a černým humorem, trochu jsem se obával, jak to přijmou čtenáři staršího věku. Překvapivě se ukázalo, že s tím nemají vůbec problém. Ohlas profesionální kritiky je přibližně fifty-fifty.
Co ti kritici nejvíc vytýkali? A za co tě naopak chválili?
V obou případech je odpověď stejná - historická fakta a reálie! Jeden kritik mě chválí, že se držím historických faktů, další mě za to kárá. A ještě jiný kritik mi zase vyčítá, že historická fakta deformuji podle potřeb románového příběhu. Po pádu komunismu se slovenská próza přestala systematicky zabývat dvacátým stoletím. Celkově máme v naší literatuře a filmu mnoho restů vůči vlastní historii. Chybí například adekvátní reflexe dramatických let 1968-1969, třebaže právě s tímto obdobím je spojeno jméno Alexandra Dubčeka, jednoho z mála Slováků, jehož jméno znají i v Paříži a Římě. Jeho obraz je tam dokonce daleko pozitivnější než v Bratislavě. Právě pro takovéto podivné mlčení literatury vzbudil můj román určitý - možná až zbytečný - rozruch. Zacpal jsem část jedné z děr.
Čím si vysvětluješ, že se slovenská próza přestala zaobírat dvacátým stoletím? Zavinula se do sebe, do formálních experimentů a postmoderních narativních hrátek?
Máš pravdu, v devadesátých letech se slovenská literatura skutečně „zavinula do sebe", jejím hlavním tématem se stal autor a text. Tuto vlnu, svým způsobem asi dominantní, představuje na jedné straně mesianistický kazatel Dušan Mitana (tematizující sebe sama jako autora), na druhé geniální kombinátor Tomáš Horváth (tematizující texty jiných). „Narativní hrátky" jsou pro autora nesmírně zábavné a myslím, že jsou zábavné i pro poučeného a hravého čtenáře. Jenže mainstreamový čtenář není v tomto smyslu „poučený a hravý", chce svou porci vzrušení, lásky, napětí nebo smutku. Proto slovenští čtenáři na slovenskou literaturu dost zanevřeli.
Možná je to podobné jako u nás: i česká literatura, najmě próza, značně zautističtěla (čest všem výjimkám, jako je Jan Novák, Miloš Urban a nečetní další), dílem programově, dílem z jakéhosi strachu před velkými tématy; částečně snad také proto, že autoři neovládají základní řemeslný standard - vést postavu, vystavět dialog, odvyprávět příběh, zasadit ho do prostředí, umět se vypravěčsky domluvit se zkušeností, k níž musím něco nastudovat, poznat ji, zkrátka podstoupit martyrium rešerší. Řečeno jinak: chybějí zvědaví autoři. Dá se něco podobného říci i o slovenské próze?
Aby moje odpověď nevyzněla jako odsudek slovenských autorů, zůstanu jen u vlastní zkušenosti. Vícekrát jsem byl tázán, odkud vlastně mám tolik vědomostí o dějinách, že jsem podle nich dokázal napsat román. Tedy jaksi se a priori vůbec nepočítá s tím, že bych si tyto informace opatřil způsobem, který jsi nazval „martyriem rešerší".
Kdo je ti ze současných slovenských spisovatelů blízký?
Jako čtenář i autor obdivuji již vzpomenutého Tomáše Horvátha pro jeho schopnost dokonale vyabstrahovat podstatné znaky jakéhokoli textu a potom z nich vytvořit persifláž. Petra Krištúfka obdivuji jako nevyčerpatelný pramen bizarních příběhů a „úchylek". Peter Pišťanek, který bohužel z nepochopitelných důvodů přestal psát, byl zase mistrem v pozorování života společenského dna. Každý z nich představuje jinou formu slovenské literární postmoderny. Jsou zde samozřejmě i další jména, která bych rád vzpomněl, například dementní Samko Tále od inteligentní Kapitáňové nebo úsměvný skeptik Vilikovský.
Která slovenská literární díla, nejenom ta současná, by měl podle tebe znát i český čtenář?
Řeknu to chronologicky: Expresionistické novely Jána Hrušovského z dvacátých let, například ze sbírky Pompilionova Madona, z naturismu lyrizované prózy Františka Švantnera, ale také o několik desítek let mladší vyvrcholení lyrizované prózy v knize Stanislava Rakúsa Pieseň o studničnej vode, z historické prózy sedmdesátých let je to Tisícročná včela od Petra Jaroše a Pomocník od Ladislava Balleka, z uvedeného a následujícího desetiletí úplně všechny fantazijně-realistické povídky Dušana Mitany, ale i četné prózy Rudolfa Slobody. Směřování slovenské prózy v postkomunistickém období by mohla reprezentovat kniha Rivers of Babylon od Petra Pišťanka či povídkové soubory Vladimíra Bally a Máriuse Kopcsaye. A nelze vynechal jména jako Gejza Vámoš, Dušan Kužel, Leopold Lahola...
Čteš pravidelně i současnou českou produkci?
Situace v české literatuře je diametrálně odlišná od té slovenské. Pokud dovolíš, pomohl bych si příkladem Davida Zábranského. Na Slovensku by bylo vyloučeno, aby třicetiletý autor debutoval něčím podobným. Víš, co je základním atributem slovenské prvotiny? Pohrdání intelektem, literaturou i čtenářem... Na Slovensku by se v žádném případě nenašlo nakladatelství, které by tak komplikovanou knihu, jako je Slabost pro každou jinou pláž, vůbec vydalo. Natož debutantovi. A nebylo by koneckonců možné ani dát dohromady porotu, jejíž členové by byli ochotní si celou knihu přečíst a ještě ji ocenit - u vás získala Magnesii Literu. Čímž chci říct, že například Zábranského kniha ukazuje, jak zralé a sebevědomé je klima v české literatuře, počínaje mladými autory přes vydavatele až po kritiku. I když přiznávám, můj šálek čaje jsou ještě jiní autoři - Ajvaz a Ludva na straně jedné a zdánlivě úplně odlišní Rudiš a Balabán na straně druhé. A mezi nimi klasik Kohout, jehož Katyně je podle mě jednou z nejlepších evropských próz, jaké jsem kdy četl.
Jen jestli tu situaci v české próze nevidíš ze svého bratislavského odstupu příliš růžově! Ale pojďme jinam: prožil jsi velkou část svého života ve společném Československu. Jak se díváš na to, že od roku 1993 jsme státy dva? Ztratili jsme? Získali jsme?
Myslím, že je až neuvěřitelné, jak se v posledních pěti šesti letech zlepšily vzájemné vztahy. Doopravdy se vytvořil - promiň ten patos, zní to až propagandisticky - bratrský vztah. Dokonce i ti čeští a slovenští neonacisté se bratříčkují! Slováci nedopřejí Čechům už jen jedinou věc, a to jsou sportovní úspěchy. Ale pokuste se nás pochopit; za těch šestnáct let samostatné existence jste, na rozdíl od nás, sklízeli medaili na medailí v hokeji i ve fotbale. To, že nás těší každá vaše prohra, není nenávist, jen prostá závist. Co jsme určitě získali? Spolu máme v EU dva hlasy místo jednoho. Ztratili jsme - pokud budu mluvit za Slováky - Prahu a s ní vznešené dějiny (zůstaly nám legendy a historie utlačovaných), ztratili jsme Masaryka (zůstal nám Tiso), ztratili jsme Laurina & Klementa (a získali jsme Volkswagen, Peugeot a Kiu - aspoň jedna obstojná výměna!). A je to samozřejmě o hodně jednodušší - Slováci mají vlastní stát, vlastní národní ekonomiku, vlastní státní znak, vlastní přítomnost i budoucnost pouze ve svých rukou. A to není málo. V kultuře se rozdělením státu kupodivu až tak moc nezměnilo. Nejen Gott, Vondráčková, Elán a Žbirka, ale i Hůlka a Habera jsou „federální", slovenští herci hrají v českých filmech (a naopak). Když se ale bavíme o literatuře, musím připomenout, že zájem českých čtenářů o slovenskou literaturu byl vždy minimální. Slovenská literatura má docela dost dobrých spisovatelů, ale vzhledem ke kvalitám literatury české by bylo směšné žádat partitu či reciprocitu. Myslím, že nejznámějším slovenským spisovatelem u vás je dnes Dominik Tatarka, protože vyhovuje archetypální představě o Slovácích - odvážný a mužný a rebel s duší horala. Jestli dovolíš, raději bych toto téma už dále nerozvíjel. Myslím, že už v tuto chvíli moje odpověď dává dostatečný prostor pro případné dezinterpretace.
Už z tvých předchozích odpovědí se dá poznat, že máš vnímavost vůči čtení a čtenářství. Jsi spisovatel, ale jsi také tím, kdo se čtením zabývá odborně. Myslíš při svém psaní na čtenáře? Vedeš s ním jakoby tichý rozhovor?
Myslím, že Kurt Vonnegut řekl: Když píšu novou knihu, představuji si, jak ji bude číst má sestra. Já takovéhoto personalizovaného modelového čtenáře nemám, ale to neznamená, že při psaní na čtenáře nemyslím. Literatura je komunikace a komunikace je interakce nejméně dvou lidí. Na druhé straně musí být tedy někdo, kdo čte. Mým knihám se dá vytýkat všechno možné, ale věřím, že ne nesrozumitelnost. Čtenář může odložit mou knihu, protože se mu z jakéhokoli důvodu nelíbí, ale bylo by špatné, kdyby tak učinil proto, že jí nerozumí na věcné (denotační) úrovni. I když občas udělám nějaký formální miniexperiment, text musí zůstat srozumitelný. V první sbírce jsem měl například povídku beze sloves. Ale moje interní autorská podmínka se nezměnila - i takovýto text musí být srozumitelný.
Oponent, a to ani ne příliš urputný, by však mohl namítnout: Co to tedy je ta srozumitelnost? Jak ji zjistit? Jak poznat hranici mezi tím, co je ještě srozumitelné a co už ne? Aha?!
Ano, chápu; představu modelového čtenáře si vytvářím podle sebe. Když jsem mluvil o jakési všeobecné srozumitelnosti literárního textu, ignoroval jsem značnou část populace - nejen slovenské, samozřejmě. Vždyť třetina občanů vůbec nerozumí tomu, jak je možné, že dospělý muž si dobrovolně vymýšlí příběhy, i když za to dostane méně peněz, než kolik by si za stejnou dobu vydělal zprostředkováním životního pojištění nebo podomním prodejem kosmetiky. Pokud jsem v předchozí větě mluvil o třetině občanů, důraz jsem kladl na slovo „občané". My, kteří čteme a píšeme, musíme být velmi tolerantní, musíme mít stále na paměti, že knihy, naši zábavu, platí ze svých daní i ti, které literatura vůbec nezajímá, dokonce je dost často irituje. I tato třetina občanů-nečtenářů spolufinancuje fondy veřejných knihoven, přispívá na granty pro spisovatele a překladatele a pomáhá dětem naučit se zpaměti Máj nebo Hájnikovu ženu.
Od roku 2003 děláte s Petrem Valčekem každý rok pravidelné průzkumy slovenského čtenářstva. Jistě jste už vypozorovali nějaký trend. Není jím právě ústup čtenářů od literatury (beletrie)? Uvedl jsi totiž výše, že „slovenští čtenáři zanevřeli na slovenskou literaturu". Otázkou je, zda nezanevřeli na literaturu jako takovou; nebo dokonce na čtení knížek?
Pokud těch šest let může ukázat nějaký trend, tak je to doopravdy ústup od četby beletrie. Kolega Valček rád zdůrazňuje, že to není žádný problém, protože čtenář odborné knihy není z kulturního hlediska o nic méně hodnotný než čtenář beletrie. Můj názor je odlišný. Pokud ztrácíme čtenáře beletrie, ztrácíme lidi s velmi dobrým poměrem ratia a emocí. Čtení odborné, esejistické či „příručkové" literatury je nepochybně užitečné, je to však úplně jiná činnost než čtení uměleckého textu. Jiné jsou motivace a jiné jsou důsledky. Pokud vůbec lze čtení umělecké literatury něčím nahradit, je to podle mě možné snad jen kontaktem s jinými uměními, zejména narativními. Vztah ke knize jako médiu je potom úplně jiné téma. Čte se samozřejmě čím dál více z monitoru nebo displeje. Například tištěným encyklopediím už víceméně odzvonilo a jiné příručkové materiály je budou následovat. Umělecká literatura je poslední baštou, v níž bude papírová kniha vzorovat, ale i ta padne. V této otázce nejsem sentimentální, nemám totiž rád papír, ale literaturu.
V jednom starším rozhovoru (pro Pravdu z roku 2007) říkáš, že zatímco minulá kultura byla postavena na „časovosti" (vztahu k minulosti, tradici atd.), elektronická kultura je postavená na prostorové síti, tedy na tom, co získáváme od našich současníků. Co bude dalším stadiem?
To doopravdy nevím. Už ten posun od časovosti k prostorovosti ve vnímání kulturních hodnot je tak dramatickou změnou, že není jisté, co vůbec z kultury zůstane. Pro kulturu jsou totiž stabilita a konzervativnost minimálně tak důležité jako dynamika a inovativnost. V současnosti lidé věnují stále více energie boji o vlastní identitu. Podle mne je v minulosti tyto záležitosti trápily o poznání méně. Příslušeli k určité tradici a z ní značná část jejich identity vyplývala. Dnes je člověk masírován vlivy z celého světa, svou identitu si z těchto vlivů seskládá, no a potom o ni i bojuje.
A nevrátíme se někam úplně na začátek? K sousedským komunitám? Budeme věřit jen tomu, co si sdělíme ústně, veškerý vnější svět necháme za hranicemi. Vždyť i Facebook je jakýmsi návratem ke komunitnímu životu v době globální. Jako jeho účastníka mě nezajímají všechny možnosti a podněty, jež síť nabízí, ale to, co dělají moji přátelé, jaké mají zájmy a názory...
McLuhanova „globální vesnice"? Když člověk bude pociťovat, že účast ve virtuálních komunitách doopravdy uspokojuje jeho touhu po vlastní identitě, možná přestane o tuto identitu tak úporně bojovat a víc se bude věnovat rozvoji komunity. Na internetu sice bude všechno poznání lidstva, ale jednotlivec si bude z tohoto poznání vybírat jen zlomek. Tak to bude i s mezilidskými vztahy. Na internetu budou miliardy lidí, ale jednotlivec si vybere jen některé. Co pro mě zůstává záhadou, je lidské tělo. Ne že by mi ho bylo líto, ale zcela vážně se ptám, co s ním uděláme, když všechny vztahy budeme realizovat virtuálně.
Ptal se Jiří Trávníček
|
Pavol Rankov (nar. 1964) vystudoval knihovnictví a vědecké informace v Bratislavě; je autorem povídkových sbírek S odstupom času (1995), My a oni / Oni a my (2001) a V tesnej blízkosti (2004). Jeho román Stalo sa prvého septembra (alebo inokedy) (2008) získal Cenu EU za literaturu. Přednáší na Katedře knihovnictví a informační vědy na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Zabývá se především vlivem technologií na změny v komunikaci a kultuře. Je autorem odborných publikací Masová komunikácia, masmédiá a informačná spoločnosť (2002) a Informačná spoločnosť: perspektívy, problémy, paradoxy (2006). Od roku 2003 spolu s Petrem Valčekem pravidelně pořádá průzkumy čtení a čtenářstva.
|
