Salon literární

Před několika lety jsme na stránkách tohoto měsíčníku (Host 2/2002) podrobně představili osobnost dnes pozapomenutého vydavatele pozoruhodných prvorepublikových časopisů Bohuslava Kiliana. Brněnský advokát Bohuslav Kilian (1892 - 1942) byl také znalec umění, novinář a vydavatel kulturních a společenských časopisů Salon a Měsíc. Synem jeho sestry Marie byl židenický rodák, spisovatel Bohumil Hrabal (1914-1997).

 

Prvním titulem, kterým na sebe Kilian, upozornil, byla kulturní a společenská revue Salon. Tu ve dvacátých letech minulého století řídil spolu se svým přítelem, malířem Františkem Podešvou. Časopis vznikl po první světové válce, v prostředí tehdejšího dynamického rozvoje Brna. Po zániku Rakouska-Uherska se situace města, jehož osudy byly vždy ovlivněny jeho geografickou polohou, zásadně proměnila. Brno leží v prostoru mezi Prahou a Vídní. Od nástupu Habsburků na český trůn až do roku 1918 spadalo do sféry vídeňského mocenského a kulturního okruhu. Po vzniku republikánského Československa se zde však cíleně začalo budovat druhé „hlavní město" státu. V mikrosvětě česko-německého Brna oné doby nalézáme i pozoruhodné časopisy mezinárodního významu. Pokud vezmene i dnes do rukou tituly jakými jsou ve dvacátých letech například Der Mensch, Die Wahrheit, Pásmo, Bytová kultura lze říci, že takové hodnocení není vůbec nadnesené. Právě v tomto ovzduší vznikl roku 1922 i časopis Salon.

 

Počátky Salonu

 

Salon založili a zpočátku vydávali redaktoři Jan Hamáček a Ondřej Sekora, jenž byl v Brně zaměstnaný jako výtvarník v redakci Lidových novin. K redakčnímu kruhu revue patřili většinou členové uměleckých spolků Literární skupina, Moravské kolo spisovatelů, Devětsil (brněnská odbočka), Klub výtvarných umělců Aleš a Skupina výtvarných umělců, jejichž tvorbu časopis představoval. Mezi spolupracovníky redakce náležely i některé osobnosti z nově vzniklé Masarykovy univerzity (historik umění Eugen Dostál) a z dalších vědeckých a uměleckých institucí (hudební skladatel Leoš Janáček).

Na stránkách časopisu lze nalézt řadu tematických bloků, z nichž zaujímalo dominantní úlohu výtvarné umění. Bohuslav Kilian nejprve vedl rubriku Národní hospodář. V jeho příspěvcích věnovaných ekonomice, automobilismu a cestování pozorujeme evropský rozhled. Vedení měsíčníku pak převzal od jeho druhého ročníku, kdy jej řídil společně s Františkem Podešvou. Salon tehdy překonal své původní lokální moravské zaměření a dosáhl úrovně celostátní kulturní revue. Tuto skutečnost dosvědčují i nově zřízené filiální redakce v Praze (vedením byl pověřen bývalý kabaretiér Červené sedmy a publicista Rudolf Jílovský) a v Bratislavě (vedoucím byl publicista A. L. Nehasil).

K výraznému zlepšení došlo také ve výtvarném pojetí časopisu. Důležitou součástí Salonu se stala jeho grafická úprava, v níž našly uplatnění zajímavě řešené obálky i fotografie významných pražských a brněnských ateliérů Drtikol, Langhans, Vaněk, de Sandalo, Rafael, Petrůj a další. Dominantní postavení výtvarné složky revue upevňovaly četné přílohy s barevnými reprodukcemi děl umělců (Max Švabinský, František Bílek, Eduard Milén aj.), jimž byly věnovány také odborné studie, prezentované jako hlavní materiály čísel. Salon referoval o významných výstavách výtvarných spolků z celé republiky, své posudky v časopise zveřejňovali uznávaní kritici - Karel Teige, Jaromír Pečírka, Eugen Dostál a Jaroslav Svrček, ale i Jan Šamalík, Artuš Černík, Karel Elgart Sokol, František Kretz, Maurice Raynal čí sám Bohuslav Kilian.

 

Oldřich Nový, Rudolf Těsnohlídek a objevování Slovenska

 

Literární tematika se v Salonu objevovala nejprve poměrně zřídka. Z tohoto důvodu bychom neměli opominout obhajobu operety z pera tehdejšího šéfa zpěvohry brněnského divadla Oldřicha Nového. Ten ve svém příspěvku konstatoval, že opereta se dostala do nemilosti již ve válečných letech, kdy v českém tisku nastal boj proti vídeňským a maďarským hrám.

Legendární český herec proto důrazně hájil zařazovaný repertoár (např. Offenbach, Johann Strauss) i profesní výkony členů souboru: „Těším se jen srdečně na slunné odpoledne, až přijde milý kritik do kanceláře a nabídne divadlu několik set tisíc subvence ze svého. Pak si může dle své libosti poroučet, co se má hrát. Nechoďte na operetu kritisovat! Operetní členové, kteří musí tančit, zpívat, mluvit, nehrají tak dlouho jako herci a zpěváci ostatních oborů. Obětují své zdraví a hlasy: činí to ale s láskou k svému malému umění a obecenstvu."

Redakce časopisu rovněž prostřednictvím spisovatele a novináře Rudolfa Těsnohlídka podrobně sledovala například průzkumné práce v Demänovských jeskyních v krasové oblasti Nízkých Tater. Ty v srpnu 1921 objevil český učitel Alois Král, jenž pocházel ze Senetářova v blízkosti Moravského Krasu. Těsnohlídek psal o kráse jeskyní nesmírně poutavým způsobem. Úval v předhůří Nízkých Tater (na jih od Liptovského sv. Mikuláše) mu svou divokostí a pochmurným kouzlem připomínal norské fjordy. Napsal, že této scenérii schází pouze zrcadlo moře. Uvažoval proto o zpřístupnění jeskyní, „zázračně krásné podzemní říše", veřejnosti a především cizincům, nová republika se zpočátku ráda otevírala zahraničí.

Občané západní části ČSR však museli v mnohém poznávat samotné Slovensko, které bylo na počátku dvacátých let pro Čechy zemí téměř neznámou. Potvrzují to i některé příspěvky v časopise. „Kto pred vojnou prišiel z Čiech, z Moravy na Slovensko?! Bol to azda ojedinelý turista, umelec - výtvarník - nadšenec študent či učitel - alebo niekedy i český literát", uvažoval například autor esejisticky pojaté úvahy „Z krásného Slovenska". Píše v ní, že po převratu se desetisíce lidí z Čech a Moravy usadily na Slovensku. Znalost země se prohloubila, rozšířila, ale nesprávným směrem. Slovensko se údajně (nesprávně) poznávalo od Vysokých Tater, Oravy, Detvy a jiných turisticky zajímavých oblastí, avšak nikoli od Trenčínské stolice, která tvoří jednu ze vstupních bran Slovenska.

 

Kouzlo obřanské riviéry i slováckých búd

 

Od druhého ročníku Salonu lze vysledovat postupné rozšíření jeho literární části. V revue nejprve nalézáme povídky, básně a reportáže Rudolfa Těsnohlídka, Viktora Kamila Jeřábka, Josefa Chaloupky, Eduarda Valenty, Quida Marii Vyskočila a dalších, především (původem i zaměřením tvorby) moravských spisovatelů. Zvláštního kouzla pak nabývají cestopisné reportáže a eseje, které přispívají k výpravnému rázu časopisu. Pozornost si zaslouží zvláště rozjímání Viktora Kamila Jeřábka o přírodních scenériích k Brnu přilehlých Obřan. Ty jsou dnes oblíbenou součástí cykloturistické stezky na trase Brno - Bílovice nad Svitavou. Na počátku minulého století se zde ale jezdilo výhradně na lodičkách. Tento požitek si dopřávali výletníci i majitelé vil, které hojně vyrůstaly po obou březích řeky Svitavy.

Na dobových pohlednicích před sto lety byly Obřany běžně charakterizovány jako „Moravské Švýcarsko". Nelze se tedy divit, že se touto atmosférou nechal strhnout i tento „brněnský reportér". Při líčení genia loci těchto míst napsal, že při plavbě na lodičce proti proudu řeky s pohledem na zalesněné a skalnaté kopce získá zasněný návštěvník snadno pocit, že „se nachází někde na hornoitalských jezerech nebo v Locarnu."

Autor úvahy seznámil čtenáře také s kulturní historií Obřan, které ovlivnily literární tvorbu zdejšího faráře a národního buditele Tomáše Fryčaje, kněze Vladimíra Šťastného i spisovatele Josefa Merhauta. Ten zde „...v nynější ville Seidlově poznal „svůdnou krasavici Annu Jezberovou a učinil ji hrdinkou „Andělské sonaty". Jeřábek si také posteskl, že se Obřanům vyhýbají čeští malíři, a že se naši lidé dosud nenaučili přistupovat k přírodním krásám tak, jak to umí v Německu a Švýcarsku. Ve svých úvahách pranýřoval i výstavbu maloměřické cementárny, která výrazně narušila ráz tohoto rozkošného zákoutí. Neváhal ji proto expresivně označit jako „zloboha z báje".

Salon věnoval výraznou pozornost také folklóru. Nejen tomu z Moravy, ale i ze Slovenska. František Kretz, vynikající etnograf a redaktor Slováckých novin vycházejících v Uherském Hradišti, podal v úvaze Slovácké búdy obraz historie a kultury pěstování vína na jižní Moravě. Nejstarší vinice a sklepy přitom kladl do oblasti městečka Bzence. Samotné búdy (sklepy postavené z nepálených cihel, jež byly určené ke skladování vína) charakterizoval jako jeden ze symbolů tohoto kraje: „Je to slovácká specialita; býti na Slovácku a nenavštíviti búdy, je jako býti v Římě a neviděti papeže."

Kretz podává zasvěcený výklad, který je také ukázkou stylistického mistrovství. Svůj text doprovodil působivými fotografiemi búd v Derfli (nářeční označení části Uherského Hradiště - Sady), nízkých sklepů, „plží", v Petrově u Strážnice i dalších zajímavých búd v Dolních Bojanovicích. Čteme-li jeho vyprávění, snadno podlehneme sugestivní náladě vinařského kraje.

Do měsíčníku přispěl rovněž významný slovenský etnograf, fotograf a publicista Pavol Socháň. V pojednáních Vianoce na Slovensku a Ludové zvyky na Tři krále na Slovensku. dosvědčoval hlubokou religiozitu i srostlost s lidovými zvyků u slovenského národa. V tematickém slovenském čísle časopisu nacházíme například i básně Pavla Orsága Hviezdoslava a další příspěvky Emila Lukáče a Tida Gašpara.

 

Světová literatura, móda a společenský život

 

Redakce Salonu se ale neorientovala jen na tvorbu českých a slovenských autorů. Čtenářům představila i práce uznávaných francouzských a anglických literátů. Ve druhém ročníku časopisu byly publikovány povídky Guillaumea Apollinaira, Ralpha Gryce, René Arcose, Jeana Rameau, Hannese Heinze Ewerse a Juliette Lermina-Flandre. Literární práce byly často doprovázeny vkusnými ilustracemi, které podtrhávaly dojem z publikovaného textu a současně rozšiřovaly vizuální složku časopisu. Jejími autory byli nejčastěji František Podešva a Helena Bochořáková-Dittrichová.

Šéfredaktor Bohuslav Kilian nezapomínal ani na ženské čtenářky revue. V časopise proto zaujímala stále významnější místo propagace módy a společenského života. Salon představoval zejména modely pražských a brněnských dílen Podolská, Roubíčková, Javůrková-Wildhamová, Vaníčková a Hällerová. Zasvěcenými a přitom poutavými texty přispívaly do revue uznávaná módní návrhářka Hana Podolská a publicistka Staša Jílovská.

K zajímavým tématům patří i poválečný rozkvět společenského život, zejména v hlavním městě republiky, jenž přibližuje publicista a někdejší zpěvák kabaretu Červená sedma Rudolf Jílovský. V příspěvku Pražské zábavní podniky zasvěceně provází čtenáře menšími divadelními scénami (divadélko Rokoko) i kabarety (divadlo Komedia). Ve středu jeho pozornosti se ocitají Vlastimil Burian, Ferenc Futurista a manželé Artur a Xena Longenovi, kteří si vydobyli uznání u obecenstva i kritiky. O Burianově herectví Jílovský soudil, že je pro aktuální dobu přímo společenskou potřebou, neboť „zahání melancholii, krisi duševní a peněžní."

 

Frankofonie, liška Bystrouška i karneval Devětsilu

 

Při analýze třetího ročníku časopisu si záhy všimneme, že redakce v téměř každém čísle zveřejňuje povídky a básně francouzských literátů. V revue figurují jména Guy de Maupassant, Paul Verlaine, Remy de Gourmont, Paul Lotte, Alexandre Arnoux, Henri Duvernois, Marius-Ary Leblond, Maurice Caaillard a Colette de Jouvenel. Z tohoto pojetí se vymykají pouze uveřejněné povídky klasiků ruské literatury Čechova a Dostojevského. Toto směřování patrně souviselo se zřetelným frankofonním sklonem velké části kulturních elit první republiky. Francie byla dobově vnímáná jako kulturní velmoc i spoluosvoboditelka českého a slovenského národa z područí Vídně a Budapešti.

Salon rovněž uctil památku zesnulého Jiřího Wolkera, a to zveřejněním jeho rané povídky Poslední dissonance. Wolker ji napsal v sedmnácti letech a pod pseudonymem Jiří Ker ji uveřejnil ve Sborníku českého studentstva. V povídce píše mladý básník o pohřbu sextána gymnázia, jenž zemřel o prázdninách ve své rodné dědině na tuberkulózu. Barvitým slohem vykresluje dusivou atmosféru posledního  rozloučení se spolužákem, přičemž sní o tom: „...jak krásně by se umíralo někde na horách, u samého slunce, bez lidí, bez hluku zhasnout jako hvězda k ránu ..."

Nespornou hodnotu má i vyprávění Rudolfa Těsnohlídka o zrození povídkové knihy Příhody lišky Bystroušky. Podle jeho sdělení vzniklo dílo na motivy kreseb malíře Stanislava Lolka. Podnět k napsání textu dal spisovatel a výtvarný teoretik Bohumil Markalous (širší veřejnosti známý pod pseudonymem Jaromír John). Autor uvádí i pohnutky, které ho vedly k napsání příběhu, jenž se stal předlohou a inspirací pro stejnojmennou Janáčkovu operu: „Přiznal jsem se Janáčkovi, že jsem nad liškou nefilosofoval, že jsem si hrál, poněvadž byly tenkráte krásné jarní dny a protože zlo války, které ještě zbývalo v lidech jako dým v šatech pohořelých, začínalo mizet a svět byl hezčí, milejší a začínaly klíčit naděje, že se všecko zhojí."

Literární tematiku oživuje také portrét olomouckého knihkupce a nakladatele Romualda Prombergera, jenž v roce 1924 dovršil čtyřicet let své činnosti. Promberger je  v časopise hodnocen jako největší moravský nakladatel. Připisují se mu zásluhy o rozvoj národního života v Olomouci a lví podíl v buditelské práci na Moravě: „Kdo bude jednou psáti kulturní dějiny Moravy od jejího národního obrození, musí v buditelské práci poctivě přiznati lví podíl české knize a jejímu průkopníku, českému knihkupci."

Salon své čtenáře potěšil i reportáží z excentrického karnevalu umělců Devětsilu, který se konal v Brně počátkem roku 1924. Této atrakce se mimo brněnské větve tohoto sdružení účastnili i pražští souputníci Karel Teige, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Kurt Konrád a Julius Fučík. Text doprovázejí unikátní fotografie, jež věrně dosvědčují atmosféru veselého uměleckého podniku.

Od čtvrtého ročníku Salonu dochází ke koncepčním změnám ve prospěch společenské revue. Literární tematika však i nadále představuje důležitou součást časopisu. Svědčí to mimo jiné o tom, že k dobrým mravům a společenskému bontonu středních vrstev dvacátých a třicátých let patřila i znalost soudobé literatury.

 

Autor (*1971) je historik. Přednáší v Ústavu hudební vědy FF MU, v rámci Sdružených a Srovnávacích uměnovědných studií.