S Josefem Čermákem o Kafkovi a kafkologiiNa sklonku minulého roku vydalo brněnské nakladatelství B4U Publishing v mimořádně vypraveném dvousvazkovém boxu monografii Zápas jménem psaní. O životním údělu Franze Kafky. Knihu provází na pohled téměř identická kazeta s faksimilemi dokumentů, kupříkladu s Kafkovou úhledně česky psanou žádostí o propůjčení místa praktikanta v úrazové pojišťovně. Autorem této obrazově bohatě vybavené publikace je přední český znalec Kafkova díla i života Josef Čermák.
Kafkou se důkladně zabýváte celý život, patříte k nejrespektovanějším znalcům Kafky, ale k takto „souhrnné" knize jste se nikdy nedostal. Až teď. Proč?
Není tak docela pravda, že jsem ještě nic podobného nenapsal.Ale musím odpovědět trochu zeširoka. Ani popularizační kniha o životě a díle Franze Kafky se nepíše snadno, má-li být napsána zodpovědně. Dlouho a vlastně dodnes není spolehlivě, jak se říká, zmapován jeho život, zejména v mladších letech. Na straně druhé za kafkovského „světového boomu" vznikla spousta interpretací jednotlivých děl. Solidních i povrchních a falešných, které každého vykladače matou. Proto je napsání takové souhrnné práce věcí odvahy. A je nejlepší když k vám tomu dopomůže šťastná příležitost. To potkalo mne na konci šedesátých let, když se na mne s takovým návrhem obrátilo tehdy západoněmecké nakladatelství Belser ze Stuttgartu. Chtěli abych napsal knihu o Kafkovi se zvláštním zaměřením na Prahu a na dosud neznámé materiály, které jsem našel v pražských archivech.
Spolupráci zprostředkovalo pražské Artcentrum v osobě paní Beckové. Našli jsme výborné spolupracovníky; dvorního fotografa Národního divadla Jaromíra Svobodu a grafika (a rovněž fotografa) Jaroslava Krejčího - dnes už bohužel nežijí. Uprostřed práce však přijely tanky a spadla klec. Artcentrum muselo pak spolupráci na politicky nežádoucím tématu vypovědět. Mně se podařilo ještě ne zcela hotový rukopis propašovat do Stuttgartu a Krejčí mohl ještě vycestovat do Vídně, kam mu ze Stuttgartu poslali ke korektuře grafickou úpravu knihy. Vymyslel jsem pro nás tři židovsky znějící jména. Sám jsem se pojmenoval Johann Bauer, Svoboda vystupuje v knize jako Isidor Pollak a Krejčí měl v knize figurovat myslím jako Philipp Baum. Jenže Jaroslav mi udělal čáru přes rozpočet. Poněkud doslovně se ve Vídni překřtil na Jaroslava Schneidera. A bylo po konspiraci. Kdo Krejčího znal, ví, že nijak neuhýbat bylo rysem jeho povahy. Dohra celé věci nebyla pro mne nakonec příliš veselá, ale kniha u Belsera roku 1971 v krásné úpravě a se zmíněnými pseudonymy skutečně vyšla. Vyšla pod německým titulem Kafka und Prag a paralelně i anglicky jako Kafka and Prague v nakladatelství Praeger v New Yorku, Washingtonu a Londýně.
Takže nynější vydání sice úplně jiné knihy, ale v něčem přece jen podobného zaměření, není mým prvním pokusem o „souhrnnou knihu" o Kafkovi. Ostatně napsat a vydat ji bylo v Čechách po milostivých šedesátých letech možné až po roce 1989. A také nějaký čas trvalo, než autor jakž takž vstřebal, co se ve světě za dobu našeho kafkovského půstu kolem Kafky událo a napsalo.
Bylo těch titulů hodně?
Opravdu hodně. Je to vidět i na mé knihovně, a to jsem v určité době ty knihy sháněl s velkými obtížemi.
Co považujete za nejpodstatnější?
Určitě je potřeba zmínit vydání do té doby neznámých Kafkových textů. Po Dopisech Felice z konce 60. let, dokumentujících Kafkovu pětiletou milostnou trýzeň, to byly uprostřed sedmdesátých let Dopisy Ottle, nejmilejší ze tří sester, později - v první polovině osmdesátých let - to bylo úplné vydání Dopisů Mileně, které předtím vydavatel Willy Haas z osobních důvodů zcenzuroval, o dvě pětiny zkrátil. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let to byly Dopisy rodičům z posledních let Kafkova života, nalezené v Praze. Ty jsem měl tu čest s vydat kolegou Svatošem. Později vyšly v sedmi jazycích a devíti zahraničních vydání. Mnoho neznámých textů, hlavně dopisů a dokumentů z Kafkova úřadování v pojišťovně, přineslo a přináší německé kritické vydání Spisů. Zdrojem zvlášť detailního poučení je v Německu paralelně vycházející historicko-kritické vydání Kafkových rukopisů a Kafkou autorizovaných knižních vydání. Zvláštní důležitost má značná část (k nepřehlednosti rozsáhlé) literatury o Kafkovi z těch let. Jde o desítky knih - jmenujme aspoň dvousvazkovou kafkovskou rukověť (I. Člověk a jeho doba, II. Dílo a jeho působení) Hartmuta Bindera (ve spolupráci s řadou německých i zahraničních autorů) nebo zcela nedávno rovněž encyklopedicky pojaté rozsáhlé dílo téhož autora s názvem Kafka a jeho svět. K těmto knihám je třeba přidat stovky často vynikajících a objevných studií a možná tisíce příležitostných článků v periodikách. Jen pro přibližnou představu: americká bibliografie takzvané sekundární literatury o Kafkovi má 1115 stran!
V čem tedy od šedesátých let pokročilo kafkovské bádání? Zpřesnila se znalost životopisu , do té doby (a v lecčem dodnes) stále místy děravého. Byl upřesněn obraz Kafkova rodu a rodiny, zejména v počátečních letech života v Praze, vyšly najevo přímo dobrodružné osudy mužů z Kafkova příbuzenstva, detailněji byla prozkoumána Kafkova práce v úřadě, jeho služební cesty do továren v německých pohraničních okresech, které měl na starosti i jeho cesty do ciziny. V lecčems byl přehodnocen vztah Franze Kafky a Mileny Jesenské a také byla spravedlivěji posouzena role jejího muže Ernsta Pollaka.
Byla vyvrácena řada mýtů a mystifikací, například legenda o stycích s českými anarchisty a s Haškem, ale i Eisnerova pražská teorie takzvaného trojího ghetta. To byl po jistou dobu nejvýznamnější a uznávaný příspěvek české germanistiky ke světovému kafkovskému bádání. Naproti tomu byly na české straně přesněji prozkoumány Kafkovy vztahy k češství a jeho znalost češtiny.
Mění se tímto zpřesňováním nějak zásadně pohled na Kafku? Například v tom smyslu, jak uvádíte ve své knize: Bylo by chybou představovat si Kafku... jako nespolečenského, samotářského, zádumčivého a neduživého mladíka. Od mládí... snažil se ve všem držet krok se svými vrstevníky.
Pohled se mění, samozřejmě, ale různou měrou, od případu k případu. Někdy jde třeba jen o drobné upřesnění historického faktu. Jindy zase pomohl takto opravený fakt vyvrátit interpretaci díla, která na chybném faktu bazírovala.
V Kafkově případě sehrály velkou roli výmysly, legendy a - to je horší - důmyslné mystifikace, vytvářené se záměrem stát se součástí Kafkova díla. Napsal jsem o tom knížku. Kafka byl celé čtvrt století zapomenutým či polozapomenutým autorem, a když pak kolem něho na Západě začal narůstat nevídaný boom a Praha se pro zahraniční publicisty a další zájemce stávala lovištěm informací, vyrojili se nejrůznější pamětníci a svědkové. Ti praví i falešní. Nejzávažnější a nejpůsobivější z takových jejich svědectví byla legenda o Kafkových stycích s českými anarchisty. V německé Praze přitom anarchismus neexistoval, takže na téhle Kafkovské legendě není zbla pravdy. Potvrdil to už roku 1964 veřejně v televizi spisovatel František Langer, účastník anarchistických schůzí, dokonce funkcionář spolku. Výslovně prohlásil, že ač se zúčastňoval pravidelně těch schůzí, Kafku tam nikdy neviděl. Tato Kafkova domnělá levicová aktivita se však znamenitě hodila v Německu, kde se v padesátých a šedesátých letech právě v polemice se spekulativně filosofickými interpretacemi vytvářel obraz údajně levicově zaměřeného Kafky. Kafky nejen jako návštěvníka anarchistických schůzí, platícího za své kumpány pokuty, ale i jako člověka úzce spjatého s českým prostředím, spřáteleného s mnoha českými básníky a bezvadně ovládajícího českou řeč.
Shodou okolností téměř ve stejné dny jako vaše kniha vyšly poprvé v češtině kompletní vzpomínky Gustava Janoucha Hovory s Kafkou. Patří do sféry, o které mluvíte. Jste zásadní kritik Janouchových vzpomínek a nepovažujete je za hodnověrný zdroj informací o Kafkovi. Řada kafkologů se však na Janoucha odvolává. Dokonce i ti, kteří jej zároveň zpochybňují. Proč ale podle vás měly Janouchovy vyprávěnky takový ohlas? Přece to nemohlo být způsobeno jen dobovou kafkománií?
Ohlas Janouchových Hovorů s Kafkou měl jistě více příčin. Kniha - mluvím o prvním vydání z roku 1951 - byla skvěle načasována, vyšla v době počínajícího kafkovského boomu, kdy se světová kulturní veřejnost horlivě pídila po informacích o dosud pramálo známém autorovi. Kniha měla punc autenticity, autor se prokazatelně s Kafkou občas setkal, a hlavně dostala punc pravosti od autority nejvyšší, Maxe Broda. A dále, Janouch byl velice talentovaný mystifikátor, mistrně dokázal místy napodobit Kafkův jazykový projev, zejména uměl Kafkovy výroky epigramaticky vypointovat. Ostatně řada informací, například popis Kafkova pracovního prostředí v úřadě, je jistě autentická, zde si Janouch nepotřeboval vymýšlet. Toto první vydání bylo směrem ke kafkovské obci mistrně strategicky nastaveno, většina odborníků mu uvěřila. Janouch se však s tímto úspěchem nespokojil. V roce 1968, nedlouho před smrtí, svou i Brodovou, pustil do světa vydání druhé, téměř trojnásobně rozšířené, v němž neobezřetně povolil uzdu svému mystifikátorskému talentu. Tehdy už badatelská obec zpozorněla a nedůvěra k pravdivosti údajů vzrostla. Dnes již žádný odpovědný badatel Janoucha za zcela seriózní pramen nepovažuje. První vydání se obecně pokládá za talentovanou mystifikaci. Janouchovi se přičítá negativní „zásluha", že dokázal na léta obelstít i významné znalce Kafky, a kafkovská literatura padesátých až osmdesátých let musí dnes být na četných místech korigována. Právě tam, kde se opírá o Janouchova tvrzení.
A ještě poznámka na závěr. Gustav Janouch publikoval své práce vždy německy a v Německu. Nikdy ne v Čechách! Neskrývala se za tím obava, že doma bude nepravdivost mnoha jeho tvrzení odhalena?
Znamená to - podle toho, co jste o Kafkovi napsal a co říkáte - že se kafkovská bádaní přece jen uzavírají, že už nezůstává žádná významná záhada či nejasnost?
Vidím, pane kolego, že se mnou nakonec trochu žertujete. Jedním z podstatných rysů Kafkova díla je zřejmě jeho mnohoznačnost. Proto tak úspěšně vzdoruje jednoznačnému výkladu, udržuje se tím při životě a maří snahu tolika lidí dobrat se jednoznačného výsledku.
Ptal se Zdenko Pavelka
Josef Čermák (*1928) vystudoval bohemistiku, romanistiku a srovnávací dějiny literatur na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Až do roku 1990 pracoval jako redaktor nakladatelství Odeon, v devadesátých letech byl šéfredaktorem několika dalších nakladatelství, od roku 1997 vedl autorský tým desetisvazkové encyklopedie Universum. Je také překladatel (mj. Ingeborg Bachmannová, Georg Christoph Lichtenberg, Prosper Merimée, Roland Barthes), především ale specialistou na Franze Kafku. Přeložil Kafkovy romány Nezvěstný a Proces, Deníky 1909-1912, Dopisy rodičům z let 1922-1924, s Vladimírem Kafkou přeložil knihy Maxe Broda Franz Kafka. Životopis a Klause Wagenbacha Franz Kafka. Spoluzakládal Společnost Franze Kafky, připravil také českou část španělské výstavy Město K. - Franz Kafka a Praha (Barcelona, New York, od června 2005 je instalována v Praze). Jeho první kniha o Kafkovi vyšla v roce 1971 v Německu a v americko-britském vydání (Kafka und Prag resp Kafka and Prague). Loni svůj celoživotní zájem shrnul do životopisné knihy Zápas jménem psaní. O životním údělu Franze Kafky.
