Rozhovor s organizátorkou Slam poetry Lenkou Zogatovou
Když se ohlédneš za dosavadními ročníky, je v nich patrný nějaký vývoj? Mám na mysli například v zájmu diváků i účinkujících, kvalitě vystoupení...
Především se stále rozšiřuje publikum, které je nedílnou součástí soutěže a které svými projevy hodnotí vystoupení spolu s porotou. Je to koneckonců vidět i na záznamu z vystoupení finalistů na stránkách www.slampoetry.cz. Větší zájem je především mezi mladými, což souvisí s tím, že jsme soutěž přenesli do klubového prostředí. První tři ročníky se totiž konaly v rámci literárního festivalu Poezie bez hranic v Olomouci a organizovalo je brněnské nakladatelství Petrov. Po jeho zániku převzalo soutěž naše občanské sdružení Fléda a ve stejnojmenném klubu se konaly poslední čtyři ročníky. Kromě národní soutěže ve slam poetry jsme také začali pravidelně pořádat různé exhibice na kulturních festivalech a spolupracujeme se zahraničními organizátory i „slamery". Podařilo se taky vytvořit jakýsi tým slamových básníků, z nichž někteří se už těší poměrně velké popularitě a bývají zváni na nejrůznější akce, to je třeba Bohdan Bláhovec (vítěz národní soutěže 2005) nebo Masha, jediná známější žena českého slamu, která vystoupila s velkým ohlasem v Berlíně a Madridu, Jan Jílek (vítěz z roku 2008), slavící úspěchy v Rakousku, a Jakub Foll, iniciátor spousty akcí slam poetry především v Praze. Soutěže tedy pomáhají najít zajímavé osobnosti, ale až další vystoupení ukážou, zda jde o skutečné tvůrce.
Když se soutěž přenesla z prostředí literárních festivalů do klubu Fléda, proměnil se i charakter vystoupení? Že se třeba místo četby literárních textů objevují spíše freestylové improvizace?
Přenesením do klubového prostředí se soutěž otevřela více lidem a neformální prostředí napomohlo jisté uvolněnosti formy a projevu. S básnickou improvizací se dnes setkáváme častěji a publikum tuto formu upřednostňuje. Není to ovšem úplně jednoznačné, vítěz z roku 2008 Jan Jílek si své texty připravuje a také Ondřej Macl (vítěz 2009) měl připravené texty. Finále soutěže před naplněným klubem může provázet jistá nervozita a nedá se vždy spoléhat na to, že zrovna v té chvíli se improvizace podaří. Jiné je to na exhibicích a ostatních akcích, tady jde většinou o improvizaci. Na Slovensku, kam jsme slam poetry uvedli a začínáme ji rozšiřovat, většina přihlášených čte nebo má připravené texty. Což je ostatně téměř pravidlem například v Polsku a v Německu. V Maďarsku je naopak slam poetry víc orientovaná k hip hopu.
Mluvíš o tom, že slam poetry dnes oslovuje především mladší klubové publikum. Odpovídají tomu i témata, o nichž soutěžící vypovídají?
Dá se říct, že převažuje téma osamocení, a vzhledem k tomu, že slam poetry je u nás povětšinou mužskou záležitostí, častým tématem je žena, případně hledání partnerky či problémy se stávající partnerkou. Takže věčné téma - láska. Dalším častým tématem je nespokojenost se světem a reakce na aktuální politické dění či momentální existenciální pocit slamera. Na slam poetry je krásné, že vystoupení se děje právě v reálném čase, zatímco v jiném kontextu už ztrácí význam.
Je to tedy záležitost nepřenosná do knihy? Není možné u nás vydat sbírku „slampoetristických" textů? Vím, že v Německu takové texty vycházejí...
Momentálně připravujeme soubor textů českých a rakouských slamerů jako přílohu k DVD ze společných setkání. Do této textové přílohy však čeští a rakouští slameři mají možnost dodat texty, které by na slam poetry neuvedli. Texty, které bývají publikovány, jsou ve většině případů upravovány pro vydání. Pokud bychom vydávali sbírky textů, popřeli bychom jedinečnost slam poetry a skutečnost, že slam poetry je do velké míry performancí, a zasahuje tak i oblast výtvarného umění. Bez prostoru, situace, publika a dalších faktorů nabývá text slam poetry úplně jiný rozměr a ztrácí svůj původní význam; podle mého názoru můžeme slam poetry vnímat i jako site specific art.
Původně se zamýšlelo, že poměrně vysoká odměna pro vítěze národní soutěže slam poetry (30 000 Kč) bude použita na vydání sbírky. Jsou ovšem vítězové, například Bohdan Bláhovec, kteří nemají ambici vydat vlastní sbírku, a naopak jsou básníci, kteří své texty upravují pro vystoupení na slam poetry. Loňský finalista z pražského kola, Ondřej Lidický, řekl v jednom z rozhovorů: „Slam poetry považuji za milenku, se kterou podvádím poezii."
Ta jedinečnost, o které mluvíš, je dána i přítomností a především reakcemi publika. Jak moc se pak publikum podílí na celkovém dojmu?
Publikum je přirozenou a podstatnou součástí slam poetry, bez jeho reakcí by to prostě nebyla slam poetry. Diváci by měli mít a snad i mají pocit, že se na výkonu slamera podílejí, přispívá k tomu i fakt, že ve většině případů je slam poetry soutěžní a porotou je právě publikum. Organizátor náhodně vybere několik osob z publika, které pak oceňují výkony bodovým hodnocením ve škále jedna až deset. Ostatní by měli otevřeně vyjádřit svůj souhlas s vystoupením formou různých výkřiků, ať až povzbudivých nebo nesouhlasných. Publikum může taky nesouhlasit s hodnocením poroty. Ve finále v roce 2008 nebyli ani účinkující, ani část publika spokojeni s hodnocením jednoho porotce, proto byl vyzván, aby svůj postoj zdůvodnil na pódiu, a musím říct, že se obhájil výborně. Ta atmosféra je těžko přenosná a mě fascinuje, jak se střídají okamžiky naprostého ticha, kdy se publikum plně soustředí na slova, s výkřiky nesouhlasu, hurónským smíchem nebo případným bučením. Někdy je to jako na fotbalovém utkání.
Právě ta soutěživost ale bývá v souvislosti se slam poetry občas kritizována. Námitka většinou zní - umění přece není skok daleký, aby existoval stejný metr, podle kterého by se dalo říct, že tenhle text je o pár centimetrů lepší než jiný... Nevítězí tedy prostě jen to, co je třeba líbivější nebo vtipnější?
Každého, kdo něco vytváří, zajímají ohlasy na jeho dílo. Poněvadž je slam poetry záležitostí daného prostoru a času, právě forma soutěže umožňuje nejrychlejší zpětnou reakci a vytvoření potřebného napětí. A navíc forma soutěže není nic, co by nesouviselo s uměním. Už ve starověkém Řecku při mnoha událostech - řekněme náboženských oslavách - byly vyhlášeny soutěže, kde byli nejúspěšnější autoři, zpěváci, tanečníci a podobně odměňováni cenami. Například divadelní představení při slavnostech zvaných Lénaje v době Periklově měla taky soutěžní ráz, jako v Řecku téměř všechno, a uváděly se při nich prakticky jen nové kusy, takže díla athénských dramatiků byla psána původně pro jediné provozování. A i zde existovala vybraná porota, která rozhodovala o vítězi. Na druhé straně to ovšem neznamená, že vždy vyhraje ten nejlepší. Demokracie přináší i své omyly. Samozřejmě že se najdou slameři, kteří se snaží publiku zalíbit, ve většině případů to ovšem publikum pozná a neakceptuje. I za poměrně krátkou historii slam poetry v České republice se najdou takoví, kteří se snaží napodobit úspěšné slamery, ale vposledku to většinou stejně vyzní jako parodie. Ve slam poetry je každý sám za sebe.
Ptal se Miroslav Balaštík
