Rozpad Jugoslávie v románech nultých let
V minulém desetiletí bylo zajímavé sledovat, jak se tato veskrze negativní a tragická zkušenost odrážela v nejprestižnějším žánru prózy, v románu. Vzhledem k časovému odstupu, a tedy i k jistému zklidnění emocí se totiž očekávaly jiné, možná zralejší prózy, než tomu bylo v případě bezprostředních beletristických reakcí na krutosti občanské války. Výsledek je však spíše rozpačitý. Sice skoro úplně vymizela svou vzájemnou podobností unavující dokumentární svědectví zabalená do románové formy a došlo i k podstatnému oslabení diskursu nenávisti běžného v devadesátých letech (emblematickým a nechutně jednostranným příkladem je objemný román Jelena 93 srbského spisovatele Mila Kordiće), ale na druhou stranu je obtížné vyzdvihnout nějaká mimořádná, svěží díla, která nadchla podobně jako před zhruba patnácti lety románové debuty Srbů Vladimira Jokanoviće a Vladimira Arsenijeviće, Bosňáka Nenada Veličkoviće nebo Chorvatů Ratka Cvetniće a Jurici Pavičiće, jehož skvělý sociální thriller Ovce od gipsa (Sádrové ovce, 1997) je zřejmě vrcholem válečné prózy devadesátých let. Přestože očekávání nebyla naplněna, objevilo se v uplynulé dekádě několik pozoruhodných románů, a to výhradně v rámci realistické stylové formace. Nikdo zjevně nenašel odvahu k experimentu jako Nedjeljko Fabrio v rozporuplně přijímaném románu Smrt Vronského (1993), který vytvořil neskutečný možný svět prolínáním světa reality a kanonické literatury: hrabě Vronský při srbském tažení na Vukovar zažívá jedno zklamání z „bratrů Srbů" za druhým, neboť místo předpokládaného hrdinství, cti a statečnosti poznává amorálnost, lhostejnost a zbabělost.
Literatura bosňácká[1] - temné stíny přetrvávají
V bosňáckém románu pokračovala tendence psát o městech, kde se Bosňáci stali obětí etnických čistek. Na Irfana Horozoviće, jenž v románu Sličan čovek (Podobný člověk, 1995) popsal sílící útlak Bosňáků a svévoli většinových Srbů ve válečné Banja Luce, navázal další přední spisovatel Dževad Karahasan (nar. 1953) románem Noćno vijeće (Noční porada, 2005), kde vykresluje situaci ve východobosenské Foči. Na rozdíl od Horozoviće, zaznamenávajícího uskutečňování etnických čistek, se Karahasan zaměřuje na postupný nárůst etnického napětí těsně před otevřeným vypuknutím konfliktu. Hlavní hrdina románu, berlínský lékař srbského původu Simon Mihailović, podlehne stesku po rodném kraji a po pětadvaceti letech se koncem srpna roku 1991 vrací do Foči. Ocitá se v absurdní situaci, protože uvažuje, mluví a dění ve městě nahlíží se čtvrtstoletým zpožděním vůči reálnému času, a je proto zklamán proměnami, nedůvěrou, vyhýbavostí a nacionalistickou rétorikou svých známých. Série neobjasněných vražd čtyř Bosňáků, z nichž je podezírán hlavní hrdina, nevede nacionálně-politický román směrem k detektivnímu žánru, ale má posloužit jako další argument v přesvědčování Mihailoviće. Na jedné straně se ho policejní úředník snaží získat pro srbský šovinismus, na straně druhé mu moudrý starý muslim vysvětluje prokletí jeho domu a chce, aby vyvodil důsledky z toho, že patří k národu, který „od poloviny devatenáctého století šestkrát zabíjel muslimy ve Foči". Krkolomné, fantaskní rozuzlení je opět jen dokreslením autorského záměru ukázat východní Bosnu jako topos tradičního násilí vůči Bosňákům, kterým se Noční porada ze všech románů nultých let nejvíce blíží černobílému vidění vztahu „my a oni". Bosňáci jsou vyobrazeni jako vyrovnaní, klidní, rozumní a mírumilovní lidé v protikladu k zákeřným, zlým a agresivním Srbům, u nichž se sice najde i zastánce tolerantního modelu soužití, ale na noční poradě, kde se rozhoduje o budoucnosti Bosny, je umlčen nacionalisty.
Značně negativní obraz Srbů je charakteristický i pro román Gorana Samardžiće (nar. 1961) Šumski duh (Lesní duch, 2004). Samardžić rozdělil román vyprávěný v ich‑formě do dvou tematických celků: v prvním vypráví o životě v Bělehradě osmdesátých let a o zkušenostech z vojny poblíž Rijeky, druhý naznačuje v několika obrazech život v obleženém Sarajevu a na blízkém bojišti, z něhož do centra města vedla pouze cesta úzkým tunelem. Hlavní hrdina románu Kosta - excentrický boxer, básník, narcis a krasavec - patří k drsné bělehradské partě, která se často pohybuje za hranou zákona a vyvolává strach v celé čtvrti. Její členové s velmi podobnými přezdívkami splývají do postavy xenofobního srbského nacionalisty. Výjimkou je právě Kosta, který má (stejně jako autor) bosňáckou matku, a proto mu jeho druhové říkají „Turek". První část románu končí pohřbem vůdce party, který zahynul jako srbský dobrovolník v chorvatské válce. Kosta před hrozbou mobilizace do srbské armády prchá do Sarajeva, kde ho sice válka dostihne, jemu však vyhovuje bojovat na straně slabšího, a proto odmítá nabídku bývalých kamarádů ostřelujících Sarajevo, že mu zařídí odchod z obklíčeného města. Přestože Kosta sděluje zážitky z bojů („využíval jsem zabité vojáky jako kameny v potoce, abych přeskákal minové pole"), nechce o válce moc psát, protože o ní prý bylo napsáno dost, a tak spíše zapisuje osudy kamarádů nebo rozhovory s nimi. V nich narazíme i na dost spekulativní výroky. Jistě by se dalo polemizovat o tom, jestli se „typický Chorvat vysmívá Bosně, ale zároveň ji miluje". Samardžićova snaha o čtivost podpořená deskripcemi perverze se zdařila, román se stal bestsellerem, avšak kvůli ploché perspektivě vypravěče a objemovému i významovému nesouladu mezi komplexní první a jen zběžně načrtnutou druhou částí působí Lesní duch ledabylým dojmem a těžko ho lze označit za nadprůměrné dílo.
Literatura chorvatská - nikdo není nevinný
Chorvatský román obsahově pozměnily kritičtější názory na srbsko-chorvatský konflikt. Dříve takřka nedotknutelná „Vlastenecká válka" je desakralizována střízlivějším hodnocením a skutečnou potřebou vyrovnat se s minulostí nezavíráním očí před chorvatskými zločiny. V nepochopitelně populárním románu Uho, grlo, nož (Ucho, krk, nůž, 2002), zpovědi zapšklé padesátnice, které „stoprocentně imponují jenom hroši", provokuje Vedrana Rudanová (nar. 1949) kromě extrémně vulgárního jazyka i zmínkami o brutálních popravách srbských obyvatel chorvatských měst nebo o „hrdinném" vypalování srbských vesnic. Nedjeljko Fabrio (nar. 1937) korigoval černobílé vidění „Vlastenecké války" ze Smrti Vronského v rodinné sáze Triemeron (2002). Na osudech čtyř generací chorvatsko‑italské rodiny Grimaniů jsou rekapitulovány dějiny Chorvatska dvacátého století. Více prostoru autor věnuje jeho první polovině, obzvlášť soupeření o národní charakter Dalmácie, kde klade zvláštní důraz na rekonstrukci zmizelého světa poražené italské strany. Pro nás může být zajímavá kritika českého tisku za to, že s výjimkou Rudého práva nadšeně přivítal vyhlášení královské diktatury na počátku roku 1929. Po konvenčním shrnutí poměrů v socialistické Jugoslávii, plném typických klišé, jak „Chorvatsko pětinásobně doplácelo na Jugoslávii", následuje druhá klíčová část románu o druhém rozpadu Jugoslávie. Fabrio oživuje atmosféru v den ligového zápasu Dinamo Záhřeb-Crvena zvezda Bělehrad (13. května 1990), považovaného za neoficiální začátek násilného konce federativního státu. Podrobně popisuje výtržnosti před utkáním, nacionalistická hesla, urážky a nadávky obou stran, průběh zápasu i policejní zásah proti řádícím fanouškům. V líčení samotné války autor akcentuje chorvatské zločiny jako protiklad k vyzdvihovanému heroismu chorvatských gardistů ve Smrti Vronského. Když se nejmladší Grimani jako dobrovolník podivuje vraždění civilistů a ptá se, co udělali špatného, dostává jasnou odpověď: „Nic, udělali jen to, že jsou Srbové."
Působivá generační výpověď Jeleni na kiši (Jeleni v dešti, 2003) Tarika Kulenoviće (nar. 1969) vypráví slovy autora „o partě z jedné záhřebské čtvrti, jejíž členové jako dvacetiletí šli do války s přesvědčením, že změní svět, ale stal se pravý opak, válka změnila je, semlela je a vyplivla". V krátkých narativních sekvencích poutajících pozornost výbornými dialogy se v rámci časového výseku podzim 1991 až podzim 2001 střídá minulost a přítomnost, akční válečné scény nahrazují prostřihy do pochmurné poválečné reality, které se bývalí vojáci neumějí přizpůsobit. Název románu je jejich metaforickým označením. Po prožitých bojích mají v podmínkách míru stejně otupené smysly a ztrácejí schopnost orientace jako jeleni v dešti. Nedokáží se začlenit do společnosti, zatěžují okolí posttraumatickým stresovým syndromem, uzavírají se do sebe a sahají po drogách či alkoholu.
Podobné následky má válka i pro hrdiny románu Balkanski rastanci (Balkánské rozchody, 2001) od Dražana Gunjači (nar. 1958). V deseti samostatných příbězích propojených společnými postavami je válka vnímána jako zvrácená balkánská tradice a univerzální zlo, které rozvrací rodiny, ničí vztahy a stará přátelství a narušuje psychiku jednotlivců. Balkánské rozchody přinášejí do kontextu chorvatské válečné prózy některé nové momenty: neidealizují některou z válčících stran, neobviňují nepřítele a tragičnost popisovaného období svádějící k těžkému pesimismu se pokoušejí překonat ironií, černým humorem a groteskou.
Několik spisovatelů čerpalo náměty z chorvatsko‑bosňácké války v oblasti střední Bosny. Vynikl mezi nimi tamní rodák Josip Mlakić (nar. 1964), žijící ve městě, pro které Chorvaté a Bosňáci dodnes používají rozdílný název (Chorvaté Uskoplje, Bosňáci Gornji Vakuf). První román Kad magle stanu (Až se mlhy rozplynou, 2000) je strukturován do tří rovin. V první rovině vypráví válečný veterán Jakov o pobytu v psychiatrické léčebně, kde z terapeutických důvodů píše o své minulosti. Ve vzpomínkách se vrací nejen do války (druhá rovina), ale i do období dospívání před rozpadem federace (třetí rovina). Zde se Mlakić vyhýbá nostalgickým klišé a neidealizuje předválečné poměry. Těžištěm vzpomínek asi pětadvacetiletého Jakova je válka, kterou popisuje věcně, se snahou potlačit vtíravý patos. Nad dilematem bojovat, či nebojovat ani nepřemýšlel. V národnostně heterogenním kraji, při pohledu na hořící domov považoval účast ve válce za samozřejmost. Jakov nejprve ve stručných medailonech představí spolubojovníky a pak referuje o životě na frontě s logickým důrazem na bojové akce (útoky, protiútoky, obléhání). Očekávanou dynamiku děje, zbytečně zpomalovanou balastem autoreferenčních výkladových vsuvek oddělených závorkami, ještě zesiluje motiv nespravedlivé pomsty Jakova za bosňáckého kamaráda Mirsada a Jakovova touha zabít vojáka, který nepravdivou informací vyprovokoval hlavního hrdinu k popravě zajatého Mirsada. Problém jisté jednotvárnosti válečné narace Mlakić funkčně minimalizuje příklady z rockové hudby, filmu a literatury, které si vypravěč vybavoval při čekání v zákopech nebo ho napadají při psaní memoárů. Protínáním lokálního světa války s globálním světem umění je Jakov bližší a uvěřitelnější i zahraničnímu recipientovi, kterého svou zpovědí vybízí k přemýšlení nad tím, jak by se asi zachoval na jeho místě a jestli se něco podobného nemůže přihodit i jemu.
V druhém románu Živi i mrtvi (Živí a mrtví, 2002) líčí Mlakić boje v horách kolem Bugojna paralelně ve dvou časových pásmech vzdálených od sebe padesát let. V prvním pásmu chronologicky sleduje zoufalou situaci chorvatské jednotky, která se po vypuknutí konfliktu mezi dřívějšími spojenci v roce 1993 ocitá v obklíčení Bosňáků. Privilegovanou postavou románu je Tomo, neboť převážně z jeho perspektivy vypravěč popisuje úsilí uniknout pronásledování a probít se na území kontrolované Chorvaty. Nejvýraznější postavou je ale voják přezdívaný Viali, typ negativního nadčlověka, který si sice vždy ví rady a skvěle zachází se zbraněmi, ale je to chladnokrevný zabiják s temnou, hrůzu budící minulostí. Druhé narativní pásmo se odehrává na stejném místě v době druhé světové války, kdy ve vojsku fašistického Chorvatska sváděl boje s partyzány Tomův děd. Aby ještě zvýšil napětí velmi depresivního románu, využívá autor opakovaně efektů tajemna, často se objevují a zase mizí záhadné ohně, husté mlhy, bojuje se na hřbitově apod.
Porovnáme-li oba Mlakićovy romány z prostředí chorvatsko-bosňácké války, zaslouží si přednost Až se mlhy rozplynou. Živí a mrtví se totiž svým stylem jen vracejí k tradici partyzánských románů padesátých let a trpí přehnanou popisností.
Výsledky násilného rozpadu Jugoslávie jsou východiskem Mlakićova krátkého detektivního románu Čuvari mostova (Strážci mostů, 2007). Řeší se v něm náhlé zmizení důchodce v oblasti, odkud uprchli Srbové a kam se po válce přistěhovali Chorvati vyhnaní ze střední Bosny. Závažná témata - střet starousedlých a dosídlených Chorvatů nebo první setkání s vyhnanými Srby, kteří sní o navrácení ztraceného majetku - jsou sice zpracována jen okrajově, přesto Mlakić temným vyobrazením vykořeněného kraje v nevlídné atmosféře deštivého listopadu jasně vyjadřuje negativní názor na kolektivní vyhánění. Dosídlenci s sebou přinášejí svoje traumata a nevraživost, v chudém kraji většinou nemají práci, pasivně čekají, co pro ně stát udělá, opíjejí se a „zmiňováním cizích hříchů jen hledají alibi pro vlastní pochybení". Rozluštěním umně rozvíjené zápletky autor vyjadřuje přesvědčení, že starší člověk si na nové prostředí nikdy nezvykne.
Chorvatsko-bosňáckou válku tematizuje i Boris Dežulović (nar. 1964) v románu Jebo sad hiljadu dinara (Kašlu na tisíc dinárů, 2005). Zatímco většina válečných románů vychází ze skutečných prožitků nebo z re-prezentace reálných vyprávění, vymýšlí Dežulović takovou fikční konstrukci, aby co nejvíce vystihl absurditu války. Román odehrávající se během jednoho dne konfrontuje dvě průzkumné jednotky Chorvatů a Bosňáků, kteří si s úmyslem zmást protivníka a lehce proniknout do jeho týlu oblékli nepřátelské uniformy. Bosňáci v chorvatských uniformách a Chorvaté v uniformách bosňáckých si o těch druhých myslí, že patří k jejich armádě, zároveň si však uvědomují, že jsou jejich převleky matoucí a mohly by způsobit tragédii. Jednotky se nemohou kontaktovat s nadřízenými, protože jim nepřátelské strany vnikly do spojení. Takto vymyšlená a ve skutečnosti i docela představitelná situace generuje řadu nedorozumění. Dežulovićův vyprávěcí styl zaujme čtivostí, vtipem a spoustou slovních hříček. V digresích jsou načrtnuty pitoreskní či bizarní postavy, například prodejce falešných lidských prstů pro posílení sebevědomí, vyráběných z jehněčích ocasů a umělých nehtů dovážených z Německa. Z dvanácti vojáků objektiv vypravěče nejčastěji zabírá mladého chorvatského velitele Branka. Na jeho příkladu autor demonstruje, jak může maličkost zásadně ovlivnit život. Kdyby totiž Branko řekl prodavačce v trafice, ať mu nevrací tisíc dinárů, za které nešlo koupit ani zápalky, stačil by ještě uprchnout z města a místo bojů na frontě mohl žít v USA pohodlným životem „ajťáka".
Mezietnická nedůvěra vyvolaná občanskou válkou poznamenává i náhodné setkání ostýchavého Bosňáka a extrovertního Srba v zimní oregonské noci v románu Buick Riviera (2002) Miljenka Jergoviće (nar. 1966), známého i u nás díky překladu vysoce ceněné povídkové sbírky Sarajevské marlboro, za kterou zmíněný román s kulminačním bodem v podivném prodeji starého Buicka Riviery kvalitativně značně zaostává.
Rozpadu Jugoslávie se dotýká i druhá část románu Enciklopedija očaja (Encyklopedie zoufalství, 2006), jejímž autorem je dubrovnický spisovatel Rade Jarak (1968). Vypravěč této části románu Igor vzpomíná na začátek války v Sarajevu, kde studoval AVU: „V Sarajevu zavládl totální chaos. Nikdo přesně nevěděl, kdo kontroluje kterou část města. V ulicích se střílelo i umíralo, nikdy se nedalo přesně odhadnout, kde je ohnisko střetu, ale zároveň do všech částí města jezdily taxíky a občas dokonce i trolejbusy." Igor poté bojuje v chorvatské armádě a na konci války se mu podaří přestoupit na AVU v Záhřebu, kde je nepříjemně překvapen zápornými postoji k válce: „Postupně jsem se setkával se stále větším počtem intelektuálů i veřejných činitelů, kteří odsuzovali válku a projevovali odpor i k nutné obraně. Když jsem někomu ze Záhřebu, kdo nebyl ve válce, chtěl vyprávět o našich těžkostech, cítil jsem, že jsem nudný a patetický. Jedním slovem nacionalista."
Literatura srbská - ráj v Banffu a sarajevské peklo
Počet srbských románů reflektujících války let 1991-1995 výrazně poklesl, protože se spisovatelé pokoušeli uchopit a umělecky ztvárnit aktuálnější válku z roku 1999, která vedla k velmi bolestnému zmenšení Srbska. Jeden z nejvýznamnějších romanopisců devadesátých let, v Calgary žijící David Albahari (nar. 1948), vydal v roce 2001 román Svetski putnik (Světoběžník), typickou albahariovskou esejisticko-debatní prózu o konfrontaci evropského a amerického způsobu uvažování, zasazenou do kanadského horského střediska Banff. V jednom segmentu román ukazuje, jak rozpad Jugoslávie ovlivnil potomka chorvatských emigrantů, který v dětství odmítal vše chorvatské, usiloval o čistě kanadskou identitu, ale po vypuknutí války se v něm probudilo přezírané chorvatské vlastenectví, začal se zajímat o historii a odjel jako humanitární pracovník do Chorvatska, odkud se však vrátil rozčarován. Autor explicitně neuvádí důvod jeho zklamání, avšak z několika náznaků je zřejmé, že jím byl shovívavý vztah nově vzniklého státu k fašistické minulosti Chorvatska.
Velký rozruch vyvolal románem Top je bio vreo (Dělo bylo žhavé, 2008) Vladimir Kecmanović (nar. 1972), protože v něm relativizuje etickou dimenzi obléhání Sarajeva. Na takzvanou „dvojí obruč" sarajevských Srbů, ohrožovaných „zevnitř" paravojenskými milicemi Bosňáků a „zvenčí" srbskými ostřelovači, upozornil už o deset let dříve Stevan Tontić v románu Tvoje srce, zeko (Tvoje srdce, zajíčku). Tontić však na rozdíl od Kecmanoviće prožil obléhání a patřil k známým odpůrcům nacionalismu, takže nebyl obviňován z politicky nekorektního zpochybňování Sarajevanů jako obětí války. Zatímco Goran Samardžić si v Lesním duchu pochvaluje, že obléhání udělalo z obyvatel Sarajeva jednu velkou rodinu, ve zcela opačné Kecmanovićově perspektivě město ovládají kriminální násilnické gangy, které šikanují, znásilňují a vraždí Srby a zabírají jejich byty. Vypravěč románu, jedenáctiletý srbský chlapec, oněmí, když granát vypálený srbskými ostřelovači zabije jeho rodiče. Hrůzy bosňáckého teroru ho přimějí utéct na srbskou stranu, kde se mu přímo symbolicky vrací schopnost mluvit. Z nahromaděného vzteku a zoufalství pak pálí na Sarajevo. V galerii postav se objevují i Bosňáci/Bosňačky, pomáhající Srbům v nouzi. Jedné z nich, v situaci, kdy se loučí se srbskými manželi, vkládá autor do úst hlavní poselství románu o tom, že všichni jsou vlastně stejní: „Vaši mě nepřekvapili. Nic lepšího jsem od nich ani nečekala. Překvapilo mě, že ti moji nejsou o nic lepší. Tomu jsem do téhle války nechtěla uvěřit."
Literatura německá - atak přistěhovalce na prestižní ceny
Talentovaný Saša Stanišić (nar. 1978), který uprchl z Bosny ve čtrnácti letech, píše výhradně německy, protože němčinu ovládá lépe než mateřský jazyk. V románu Wie der Soldat das Grammofon repariert (Jak voják opravuje gramofon, 2006), kompozičně založeném na nikterak originálním kontrastu šťastného dětství před válkou a tragického dospívání za války, se mu podařilo skloubit neskloubitelné: patos a tragédii války s humorným, uvolněným narativem, který díky vhodnému dávkování nepůsobí křečovitě a nezlehčuje evidentní tragičnost situace. Poloautobiografický hlavní hrdina Aleksandar Kuzmanović, pocházející stejně jako autor ze smíšeného manželství Srba a Bosňačky, se v německé emigraci v myšlenkách vrací do rodného Višegradu. Problematickou perspektivu vypravěče, který své memoáry píše ve věku mladého muže, ovšem z naivně optimistického pohledu chlapce, autor zvolil proto, aby se vyhnul moralizujícím tendencím. Román má dokumentární hodnotu v tom, jak zachycuje průběh konfliktu ve Višegradu: nejdřív exodus místních Srbů, pak dobývání města srbskými jednotkami a nakonec srbský triumf provázený popravami Bosňáků na slavném mostě a znásilňováním žen v místním hotelu. Aleksandar záhy prchá s rodiči do Německa, kde si počáteční vydělenost ze společnosti kompenzuje útěky do světa fantazie a snových představ. Po deseti letech se ho zmocní touha navštívit babičku ve Višegradu a srovnat minulost s přítomností. Na své tristní cestě potkává fyzicky i psychicky zmrzačené kamarády, ale i srbské zabijáky v uniformách policistů. Klíčové setkání s otcovým bratrem, nechvalně proslulým krutostí vůči Bosňákům, slibuje dramatický střet. Znavený Aleksandar ale nemá síly vyptávat se podrážděného strýce a se zbytkem příbuzenstva si mlčky připomíná výročí smrti milovaného dědy. Celým románem prostupuje niterný svár hlavního hrdiny mezi sympatiemi a antipatiemi k srbské a k bosňácké části vlastní identity. I proto nemá jednostranný přístup k válečným zločinům. Znázorňuje nejen řádění Srbů ve městě, ale i vyhlazení sousední srbské vesnice. Ve vnímání Německa autor nejvíce kritizuje „dobrovolnou" repatriaci, protože ho odloučila od rodičů, kteří před návratem do Bosny dávají přednost odjezdu do USA. Opravdový návrat ostatně není možný, protože současný Višegrad, v němž „chybí polovina jeho bývalých obyvatel", je úplně jiný než ten, do něhož patřila jeho rodina.
Literatura česká - marný pokus
Pro románový debut Saši Stanišiće se stále ještě aktuální námět války v Bosně a vyrovnávání se s ní v neradostném údělu emigranta přímo nabízel. Zato pohnutky Pražanky Dominiky Prejdové (nar. 1979) k podobnému počinu - Marijin dvor (2009) - jsou nejasné, podivování pak ještě zesílí po přečtení románu. Ponechme stranou drobnosti, jakými jsou neznalost reálií (na straně 90 by místo zbytečně enigmatického „svátku Velký Gospodji" bylo určitě srozumitelnější přirozené „svátku Nanebevzetí Panny Marie"), nedůsledně užívaný hovorový jazyk nebo pochybnost o estetické patřičnosti „pražštiny" pro vyprávění, které je sice v er-formě, ale zprostředkovává dojmy, prožitky a názory téměř sedmdesátileté Sarajevanky. To všechno jsou záležitosti podružné. Hlavní vadou románu je totiž jeho nezáživnost. Do centra dění je postaven banální život starší ženy se slovinsko-chorvatskými kořeny, obklopený stejně nevýraznými životy rozvětveného příbuzenstva a kamarádek. Marijin dvor postrádá napětí, zápletku a vůbec jakoukoli jiskru, kvůli které by stálo za to román číst. Tisíckrát přežvýkaná klišé o druhé Jugoslávii a národnostních vztazích v ní, připomínky obecně známých událostí jejího rozpadu i podobně nudná konstatování poválečné situace jen umocňují příval prázdných slov.
Autor (*1976) je soudní tlumočník, dlouhodobě se zabývá jihoslovanskými literaturami. V prosinci 2009 vydalo Srbské sdružení sv. Sáva jeho monografii Dvě století srbského románu.
[1] Rozlišujeme označení bosenský/Bosňan = obyvatel Bosny a bosňácký/Bosňák = příslušník jihoslovanského národa vyznávajícího islám a obývajícího část Bosny, jihozápadní Srbsko a severní Černou Horu. Toto označení je poměrně nové, užívá se od poloviny devadesátých let 20. století; ještě na začátku války v Bosně se sami Bosňáci označovali za Muslimy.