Pátrání po nezávislé kultuře na KladněKdyž se na Kladně v roce 2005 sešli účastníci Třetího mezinárodního bienále industriální stopy, znamenalo to pro město doslova objevení sama sebe. Ty hroutící se tovární budovy, komíny zarostlé náletovou zelení, prostory kontaminované kdovíčím mají, ejhle, nějakou urbanistickou a architektonickou hodnotu. Město se za ně nemusí jen stydět; daly by se nějak využít. V rámci bienále prováděl návštěvníky industriálními prostorami dobový valcíř s bandaskou, jinak amatérský herec zdejšího divadla V.A.D. A do toho spousta diskusí, koncertů, skečů... „Skončilo to, seděli jsme doma a říkali si, jaká je škoda, že to skončilo," vzpomíná kantorka kladenského gymnázia Zuzana Vlčková. To bylo v září 2005 a někteří Kladeňáci se rozhodli, že to neskončí. O rok později vyšlo první číslo časopisu Kladno Záporno (http://kladno-zaporno.cz).
Už prvotní záměr naznačoval, že časopis nemá být pouhým kulturním přehledem. Vzhledem k půlroční periodicitě jím dost dobře ani být nemůže. Naopak se mu otvírá prostor pro kulturní reflexe a nadčasová témata. A úvodní téma? Pochopitelně industriál. První tři čísla Kladna Záporna se z velké části věnovala právě ochraně a využití průmyslového dědictví.
Za zakladatelský triumvirát by se dali označit Zuzana Vlčková, architekt a divadelník Jan Červený a někdejší provozovatel nezávislého hudebního Klubu 19 Míla Špáňa. V redakci se sešlo nějakých deset lidí, je to tedy stejně jako dnes; počet zůstává vcelku stabilní, jen personální obsazení se porůznu proměňuje.
Transformace devadesátých let znamenala pro Kladno zásadní přelom - provoz ukončila gigantická Poldovka, zavřely se doly, krachovali podnikatelé závislí na subdodávkách... Kde v té době hledat ono „kladno"? Minimálně ve zlepšujícím se životním prostředí. „Bylo to už pár let od těchto změn, ale lidi se na město stále dívali z tradičního úhlu pohledu. Kladno bylo podle nich pořád černé - rozuměj špinavé - a rudé," vzpomíná Zuzana Vlčková. Když v roce 2005 daly kantorky svým žákům ve výtvarce za úkol alespoň na výkrese „zezelenit černé Kladno", uvědomila si Zuzana Vlčková, v jakém se pohybují stereotypu. Kladno v té době černé už vůbec nebylo. O rudé nemluvě...
Pedagožka se snažila své studenty motivovat k tomu, aby pronikli hlouběji do historie svého města, aby pochopili, že sama existence Kladna souvisí s vývojem průmyslu. „Nejde o to být na to pyšný, ale aspoň si to uvědomit," říká. I některé novoosídlence dnes staré Kladno zajímá víc než „originální" Kladeňáky. Ti ovšem v mnoha případech také pocházejí z někdejších migračních vln. Prvotním smyslem časopisu Kladno Záporno tak bylo čtenářům připomenout, že jejich město vůbec má nějakou svou historii. Je sice výrazně jiná než třeba ta v Českém Krumlově, ale je o to specifičtější. „V takovém Krumlově je všechno hotové, vybádané, tady pořád něco objevujeme - byla tu třeba řada přírodních divadel, v lesích hned za Kladnem byly tři, možná narazíme i na další," těší se zdejší aktivisté. „Neustále něco objevujeme," radují se.
Roman Hájek je jedním z těch bývalých studentů kladenského gymnázia, které chtěla Zuzana Vlčková pro město nadchnout. V tomto případě se to skutečně povedlo. „Mám Kladno velmi rád, tohle město mě uklidňuje. Narodil jsem se tady, hodně o něm vím a to ještě můj vztah prohlubuje," říká Roman, který dnes stojí za řadou zdejších aktivit.
Zuzana Vlčková naopak přiznává, že když tu na konci sedmdesátých let dospívala, město doslova nenáviděla. „Bylo to šeredný. Měli jsme v centru domek se zahrádkou a jablka ze stromu jsme museli mýt jarem. Všude otřískané domy, děs..." Na nějakou dobu se odstěhovala a vztah k rodnému městu našla, až když se vrátila zpět. „Netušila jsem, že je tu třeba stavba od Josefa Hoffmanna," říká. Taky to netuším. Svou nespornou hodnotu má ovšem řada zdejších industriálních staveb. Někdejší ředitel Poldovky Alexander Pazzani razil myšlenku, že jen v ušlechtilém prostředí se daří ušlechtilé práci. Vznikaly tak funkční stavby s duší. Třeba takový Koněv - bývalá huť a koksovny...
Koněv jako ostrov svobody
„Jako typický Kladeňák mladé generace jsem o území Koněvu nic nevěděl a pomíjel ho, ani jsem si neuvědomoval, že tam něco je. Dostal jsem se k němu až na začátku svých studií architektury a byl jsem z toho úplně paf," říká Václav Kruliš. Koněv, bývalá Vojtěšská huť, je oploceným zdevastovaným areálem někdejších koksoven a hutí. Je to rozsáhlé území v centru sedmdesátitisícového města, jakoby vytržené z jeho jádra. Utopené v dolíku, zdánlivě nepřístupné, zakázaný ostrov. Podle Václava Kruliše - a nejen jeho - by se s tím mělo něco dělat. A postupně se dělá.
Václav rozpracoval studii, podle níž by některé objekty Koněvu mohly být přestavěny na areál věznice. Spolu s přáteli zde zatím vybudoval naučnou stezku, jejích šest zastavení najdou návštěvníci na betonových panelech. Stezka není nijak značená ani upravená, snad proto si zachovává jedinečný charakter. „Před pár týdny mi volali novináři, že se tam z nějaké konstrukce zřítil malý kluk, že tam lákáme lidi, a přitom je to nebezpečné. Co prý tomu říkám... Mohl jsem si tak sám pro sebe formulovat, proč to na Koněvu děláme. Koněv je takový ostrov svobody, kde člověk není svázán všemožnými pravidly. Může si i vylézt na nějakou konstrukci. A může z ní i spadnout... Díky této svobodě je tohle území zajímavé pro spoustu lidí. Proto tam chodím i já," zamýšlí se Václav Kruliš.
Před pár lety se na víkend v Koněvu sešly místní punkrockové kapely, v prázdné hale byla videoprojekce a pokus o minivýstavu. Druhá podobná akce na Koněvu vypukla loni: kapely hrály na plošinovém vagonu, další akce se odehrávaly v dobytčácích. Kladenský kulturní motor jménem Dáša Šubrtová si představuje, že nezávislá kultura by měla na Koněvu zakotvit v nějakém konkrétním prostoru, a podobné akce by se tak mohly opakovat častěji. Uvidíme.
A jak to vypadá s tím projektem na zřízení kriminálu? „Jako absolvent architektury bych asi měl mít jasný názor, jak ten areál přeměnit a přeměňovat. Čím víc se o to ale zajímám, tím víc si nejsem jistý. To, co sem teď táhne určitou menšinu, se s rozvojem areálu vytratí. Jak dát na jednu misku vah hodnoty pro kulturní minoritu, kterou ostatní vidí trochu jako zátěž, a případný záměr udělat z Koněvu novou živou kladenskou čtvrť?" ptá se Václav Kruliš. Když neodpovídám, pokračuje: „Pokud se nenajde nové využití čehokoliv, vede to k jeho zkáze či demolici." „Nečeká tedy Koněv výstavba nějakého obchodního megacentra?" vyjadřuji obavu... „Železobetonu je tam tolik, že všechno zbourat a postavit tam nákupní krabice se snad ani nevyplatí," uklidňuje nás oba architekt.
Moskva, kotoroj nět a Podprůhon
Snad největší ohlas mezi samotnými Kladeňáky má projekt s názvem Kladno minulé. A to přesto, že je omezen zejména na internet. Zuzana Vlčková učí na gymnáziu ruštinu. Jednou něco hledala na internetové prezentaci Moskvy a našla stránky se starými fotografiemi města s lakonickým názvem Москва которой.net (tedy v hříčce s příponou - Moskva, která není). „Nadchlo nás to," potvrzuje kantorka prvotní impuls, „i tady má spousta lidí staré fotky, vzpomínky na lidi a na budovy. Napadlo nás, že bychom udělali trošku alternativní historii Kladna, aby byly zaznamenány věci, které nejsou v archivu a v muzejních sbírkách." Brzy poté, co byly spuštěny stránky www.kladnominule.cz, se začali hlásit pamětníci a majitelé zaprášených snímků. Časem se vyvinul okruh přispěvatelů; webmaster Jan Marek co chvíli vkládá na stránky nové fotky a příběhy. „Muzeum využívá některé obrázky pro přípravu školních programů, ozývají se nám lidi, když připravují nějakou publikaci - teď například člověk, který dělá knížku o historii řeznictví v Česku; ten přesah je překvapivý," říkají lidé z Kladna minulého evidentně potěšeni.
Na Kladně je minimum prostoru pro nezávislé kulturní aktivity. Socialistický kulturák takovým prostorem rozhodně není. Když se zde pořádají plesy, na vstupence ani nebývá napsáno, kde se vlastně konají - je jasné, že v kulturáku. Kde jinde? Alternativní hudební klub s názvem 19 zanikl už před několika lety. Divadlo V.A.D. se drží, stejně jako Jazz klub Kladno; je tu také skupinka nadšenců, kteří se věnují fotografii. Zmínku si zaslouží i spolek Podprůhon, který je činný ve stejnojmenné čtvrti hornických baráčků. Po vzoru malostranských dvorků i majitelé zdejších domů propůjčili své dvorky výstavě, na níž se jednou za rok v červnu představují místní umělci. V jednom období se akce změnila spíše na prodejní záležitost, díky Podprůhonu se nicméně vrací k původnímu účelu.
Vlajkovou lodí zdejších nezávislých aktivit je galerie a hornický skanzen Mayrau ve Vinařicích, v řeči místních Majrovka. Jeho hybatelkou doposud byla Dáša Šubrtová. Od letošního ledna přebralo skanzen Sládečkovo vlastivědné muzeum a s ním patrně přijdou nemalé změny. Galerie ale zatím zůstává zachována. „Objekty jsou udržovány ve stavu, jako kdyby je před chvílí opustila poslední směna havířů, takzvaný model posledního pracovního dne, žádné úpravy či zkrášlování, čas se tu zastavil," opisujeme ze stránek www.mayrau.wz.cz.
Historii vzniku galerie klade Zuzana Vlčková do souvislosti s aktivitami na záchranu pískovcových kvádrů, které měly být zasypány v jiném dole. V roce 2002 tak vzniklo Centrum pro současné umění a díky výtvarníkům, jako byli Kurt Gebauer či Dagmar Šubrtová, byly kvádry přeměněny na sochy. Dnes Majrovka funguje jako výtvarný a hudební prostor, pořádají se tu akce pro studenty VŠUP. Vysochané artefakty zde zůstávají, i když staří havíři, kteří po skanzenu vodí návštěvníky na prohlídku, z toho někdy příliš odvázaní nejsou. Obyvatelé Vinařic, vesničky u Kladna, kde kromě kriminálu stojí právě Majrovka, přijdou na akce pro děti, na umělecké konceptuální akce dorazí spíš publikum z Kladna či nepříliš vzdálené Prahy. O charakteru zdejších výstav svědčí už jejich názvy: Totalitní krajina; Kapka industriálu; Dole tma, nahoře světlo; Umění na černo...
Kdo jsou vůbec ti lidé, kteří na nezávislé kulturní aktivity na Kladně chodí? „Máme už vybudovanou základnu příznivců, kteří přicházejí na naše akce. Jsou to až na výjimky stále stejní lidé: chodí na Majrovku, do divadla, čtou náš časopis...," zamýšlí se Zuzana Vlčková. Mnozí z nich se sami některých těchto akcí aktivně účastní, někdy jsou aktéry, jindy diváky. Jsou tedy na Kladně vůbec nějací „obyčejní" diváci? Přijeďte se přesvědčit, třeba budete první!
Autor (*1965) je publicista a spolupracovník redakce.
