Rozhovor s Emilem Haklem
Podobný podnik zdědil chvíli po Listopadu jeden můj známý. Aby to dal dohromady, upsal se na dvě hypotéky. Když po půlroce zjistil, že mu tam skoro nikdo nechodí, musel hospodu zavřít. Ani nevím, jak a kde skončil.
To tady taky nevědí, jak a kdy skončí, ta restaurace tu stojí už od devatenáctého století, přežila všecko, ale tuhle dobu možná nepřežije. Množí se informované hlasy, které tvrdí, že to tu developer zboří a postaví místo toho nějakou hyper super myšárnu.
Proč jste se vlastně rozhodl pro pseudonym?
Proč si lidi dávají pseudonym - z marnivosti...
No jo, ale proč zrovna Emil Hakl?
Otázka rytmu a symetrie. Čtyři slabiky, osm písmen po čtyřech a zároveň excentrické umístění samohlásek, ve vlastním jménu dvě, pak by se daly čekat taky dvě, ale je jen jedna, čímž se rytmus naruší, a tím oživí. Pseudonym jsem si vymyslel baj voko ve třiadvaceti, čili už dávno nevím, jak k tomu došlo.
Znamená to tedy, že ve třiadvaceti jste s psaním začal?
Ocitl jsem se jako strojník čerpací stanice ve vodárně, měl jsem řádově roky volného času a psací stroj. V takové situaci začne psát každý pátý.
Místo ve vodárně jste si vybral dobrovolně? Nesouvisí to náhodou s tím, že jste byl v polovině osmdesátých let trnem v oku Státní bezpečnosti? Dokonce jste kvůli tomu ztratil práci v pražské Městské knihovně.
Trnem v oku jsem byl leda své tehdejší ženě, která byla signatářkou Charty, takže jsem jako čerstvý rodinný příslušník absolvoval pár pohovorů plus propuštění z Městské knihovny. Poté mi dali, zřejmě aby to stylově uzavřeli, vybrat libovolné nekvalifikované zaměstnání. Jako perzekuce to byla slabota. Jistě jen proto, že jsem byl na okraji jejich zájmu. Šel jsem dělat strojníka čerpací stanice a byla to moje nejkrásnější léta.
Člověk by naopak čekal, že vám v podobném zaměstnání bude úzko.
Úzko mi v žádné práci z podstaty té práce nebylo. Úzko bývá člověku ze sebe, ne z práce.
Co na těch letech strávených na čerpací stanici tedy bylo tak krásné?
Naprostá svoboda. Nemuset s nikým souhlasit, nemuset nikomu nic předstírat, skládat účty, ani sám sobě, to se dneska těžko vysvětluje.
V té době jste měl docela blízko k undergroundu. Promítly se tyto kontakty nějak ve vaší tvorbě?
Vliv na mě měla spousta lidí, z nichž někteří o sobě říkali, že mají blízko k undergroundu. Jenže byli vzájemně natolik odlišní, že jsem nikdy nedospěl k náhledu, co je underground, a tak na mě nemohl mít vliv.
Je tedy někdo, o kom můžete s jistotou říct, že vás v tom, co teď děláte, inspiroval?
Hned moje babička Alžběta, ta měla takové záchvaty inspirace při nedělním obědě nebo při luxování, jí to bylo fuk. Přerušila činnost a pronesla zápalnou řeč, v podstatě takovou báseň v próze. Témata byla různá - myši v domě, svržení atomové bomby na Evropu, celkový význam Itálie, přednosti a nevýhody elektřiny. Dále mě ovlivnil třeba Václav Kahuda. Když jsme se potkali, měl jsem všechno srovnané do takových myšlenkových škatulí. A v něm jsem narazil na člověka, který tyhle zjednodušující kategorie s obrovským hněvem odmítá.
Takže jste ty své škatule přehodnotil?
To ani ne, ale nějaký čas jsme si povídali, a když si s někým povídáte, přistoupí on na část vašich pravd a vy na část jeho pravd, takže z toho oba vyjdete částečně poučeni.
V nějakém rozhovoru Jana Čulíka jsem se dočetl, že jste byl začátkem devadesátých let agentem tajné policie a byl jste nasazen na nějakého dělníka...
Dělal jsem krátký čas pro BIS, důvody byly romantické a deziluze rychlá. S panem Čulíkem jsme kdysi o věci rozmlouvali, přeběhla mu po čele taková drobná vlnka, když jsem mu to vyprávěl. Rozhovor jsem pak nedostal k autorizaci, čili přesně nevím, co tam stálo. Na žádného dělníka jsem ale nasazen nebyl, to je nesmysl.
Co vás k té práci přivedlo?
Jeden známý. Nabídl mi možnost jít dělat k BIS, on byl z té první nadšenecké reformátorské vlny. Já to vzal jako příležitost někam se pohnout, dokonce jsem zvažoval plný úvazek. Jenže jsem měl víc štěstí než rozumu - viděl jsem, jak ta práce zničila několika lidem život, došlo mi, že bych dopadl stejně nebo hůř, a tak jsem vycouval.
Z BIS se mezitím - především optikou médií - stala docela kontroverzní instituce.
Každá podobná instituce funguje ze své podstaty jako nástroj k transformování moci, uvnitř tedy vždy zuří boj o míru vlivu. Ale ať jsou politické či osobní zisky sebevětší, není komu co závidět, protože se za ně platí neblahým vývojem stavu vyšší nervové soustavy.
Teď se kromě psaní knih příležitostně živíte prací editora v lifestylovém magazínu. Takové zaměstnání vám vyhovuje?
Takové zaměstnání mi nejen nevyhovuje, ono mě přímo sere. Bylo jich víc, těch magazínů. Byly i takové, z nichž jsem přicházel domů tak utahaný z toho štěbetání, že jsem šel rovnou do postele. Naposledy jsem dělal editora v časopisu Time In, ale to byl spíš kulturně-hudební plátek, v redakci seděli samí slušní, osudem převálcovaní křehcí hoši.
Nepůsobí vám potíže babrat se v bulvárním bahýnku, pak přijít domů a psát svoje texty?
Babrat se v bahýnku a psát vlastní texty mi nejen nepůsobí potíže, ono se to nějak vzájemně obohacuje. A kromě toho i to, čemu souhrnně říkáte bulvár, má smysl zkoušet kultivovat, jelikož tam někde se nachází spodní mantinel celkové kulturní úrovně.
Co tím spodním mantinelem míníte?
To, co vy tím bahýnkem - prostě nejpokleslejší technickou i etickou rovinu psaného projevu, jaká je v dané konstelaci možná.
A myslíte, že čtenáři bulváru stojí o jeho kultivaci?
Myslím, že i tyhle kanálie by se daly vyrábět s humorem a jakýmsi druhem nadhledu, který by alespoň některým čtenářům dovolil se občas zasmát. Nejhorší na těchhle periodikách je totiž mrtvolná ztuhlost, s jakou jsou informace zpracovány.
Mně připadne, že lidi nic jiného než lifestyle a bulvár nečtou. Průměrný Čech nezná Bondyho nebo Vaculíka, zato ví o milenci Pavla Vítka a erotických touhách Agáty Hanychové.
Řekl bych, že průměrný Čech neznal Bondyho ani Vaculíka nikdy. K tomu přistupuje fakt, že kulturní politika státu podporuje jedině průmysl, který sám sebe nazývá zábavním. A co horšího, i média, která mívala donedávna seriózní kritické ambice, nabízejí poloověřené, osobní řevnivostí a lokálními zájmy podbarvené informace. Čímž se zase rapidně snižuje onen horní mantinel.
Přejděme raději k literatuře. Jste označován za autora píšícího o současné skutečnosti. Je současnost právě tím vaším tématem?
Současnost je formována nostalgickými zpětnými zášlehy, a tak ji vnímám jako stav, v němž je možno se donekonečna zaobírat minulostí.
Taky mi připadne, že ta vaše současnost se odehrává vesměs v časech minulých. Co tedy dětství, kde jste je prožil a jaké bylo?
Klánovice u Prahy, Buštěhrad u Kladna, od deseti let Praha 3 - Jarov, panelák na Spojovací. Promiňte mi tu stručnost, ještě nejsem tak starý, abych beze studu evokoval dětství.
Chápu. Vychovávala vás maminka.
Vychovával mě spíš otec, i když na dálku. Dojížděl za mnou o víkendech, chodili jsme po lesích a on mi předával takové ty základy - jak se pozná havran od vrány, jak se od sebe podle profilu letu liší jednotlivé druhy sov a netopýrů, co má člověk dělat, když se potká s obří chobotnicí, že by bylo fajn, kdybych něco vystudoval, a tak dále...
Bylo to opravdu tak, jak jste popisoval v Rodičích a dětech, kde se hlavní hrdina po rozvodu svých rodičů rozhodl zůstat s matkou jen proto, že od táty dostal ten den nařezáno, nebo jde o fabulaci?
Něco takového by si žádný autor nevymyslel, aspoň doufám.
Vy se vůbec při psaní hodně opíráte o vlastní zážitky. Odráží tedy vaše knížky realitu, nebo v realitě hledáte spíš inspiraci?
Realita je napětí mezi pozorujícím a pozorovaným, říká český malíř Josef Šíma, já to už asi rok cituju, ať se to hodí nebo ne. Zmíněné napětí je jádro věci, sám důvod, proč se noví a noví mládenci vydávají na cestu do pece ohnivé, ač by jinak mohli celkem bezbolestně žít.
Další typickou vlastností vašich textů je bezudálostnost. Nemáte strach, že s takovou nakonec přijdete o čtenáře?
Rád bych napsal strhující příběh, jenže to neumím. A ani umět nechci. Napíšete strhující příběh, další musí být ještě víc strhující, třetí jim oběma musí urvat šos a každý další musí ty předešlé strčit do kapsy. Skončil bych v křečích, zakousnut do vlastního monitoru. Co mimochodem míníte tou bezudálostností?
Právě to, že nejde o žádné strhující příběhy.
Touží-li někdo po příběhu, je to v pořádku. Říká tím, že by rád četl nebo vydával literaturu, která není úplně blbá, je v ní víc rovin. Včetně trochy jakoby filozofování, generační rebelie ve sklenici vody a tak, ale v zásadě nese znaky komiksu - rozumí jí každý, kupuje ji každý. Nelze se tedy divit, že po silném příběhu volají hlavně nakladatelé, producenti a podobní. Příběh je v tomto pojetí nutně umělá forma naplněná stravitelnými pravdami a zvraty, fikce předjímající diváka, čtenáře, zkrátka kšeft. Proč ne. Já si vystačím s rovnicí příběh rovná se srozumitelnost.
Můžete to upřesnit?
Vrcholně zajímavá sdělení rozvíjí ve svých knihách třeba Václav Cílek. Je plně zaujat tím, co reálně existuje. Krajinou například. Krajina je příběhů plná, stačí je umět dát do souvislostí. A z druhé strany, když čtu beletrii typicky vystavěnou na ději (třeba Dostojevského), stejně mě daleko víc fascinuje vývoj sdělení uvnitř věty, odstavce, přesnost popisu, exprese, drnčivá ryzost vidění, než že bych toužil se lineární cestou dozvědět, jak to celé dopadne.
Novela O rodičích a dětech je založena na zdánlivě všedním dialogu otce se synem, jehož prostřednictvím však odkrýváte jedno velké téma - mezigenerační vztahy. Není třeba tohle cesta k velkému, strhujícímu příběhu?
Rozhodně, stejně jako jakákoliv jiná. Řekl bych, že by se dal napsat velký román klidně i o kapajícím bojleru, pokud by byl text správně uchopen.
Za Rodiče a děti jste dokonce získal ocenění Magnesia Litera. Pomohlo vám to jako autorovi?
Uspokojil jsem potřebu dostat nějakou cenu, kterou má bezmála každý. Nadále nemám potřebu dostávat ceny, spíš bych chtěl umět napsat něco, co splní moje autorské očekávání.
Znamená to tedy, že dosud poslední kniha, kterou jste napsal, Let čarodějnice, vaše autorská očekávání nesplnila?
Je tam všechno, co jsem napsat chtěl, ale i něco navíc, co tam zbytečně straší - právě nejspíš ta story. Jsme znovu u toho - raději žádná než vykonstruovaná. Když to někdo umí a jde mu o to, je to v pořádku. Nicméně živá tkáň textu je sám jazyk, nikoli rozuzlení v poslední kapitole. Že to je cesta, jak se připravit o čtenáře, no, možná. Ale raději tak, než se na stará kolena snažit někomu vnucovat přihlouplým thrillerem.
Nedá se Let čarodějnice označit za román pro muže?
Je o chlapíkovi, který má střední věk za sebou a má všeho plné brejle - neboli, jak se vyjádřil v recenzi Patrik Linhart, je zlomený jako pstruh. To pravděpodobně nebude dámskou čtenářku zajímat, protože ta má kolem sebe zlomených pstruhů, co mají všeho plné brejle, dost a dost. Z toho však lze těžko vylučovací metodou dospět k závěru, že je to román pro muže.
A co sex? Musí se v současných literárních dílech objevit alespoň náznak sexu, aby je vůbec někdo četl?
Určitě, jinak to ani není možné, psaní je hormonální sekrecí ovlivněno. Nemusí se tam ovšem o sexu vůbec mluvit. Dokonce je to jedno z témat, která dnes vyznívají ve světle existence erotických portálů trapně anachronicky.
Dají se tedy v naší současné literární tvorbě dohledat nějaké trendy?
Jistě dají. Paní Marta Ljubková třeba uvádí, že je jí nápadná autorská neschopnost vcítit se do někoho jiného než do sebe. S tím musím souhlasit už proto, že netvořím výjimku. Ona tedy hovoří o současné třicátnické literární generaci: „Většina textů má buď výrazně autobiografické ladění anebo je hlavním hrdinou tápající třicátník, autorův vrstevník. Hlavní impotence všech opusů je tedy identická: neschopnost psát o čemkoliv jiném než o svých vlastních zážitcích z celého souboru dělá jeden dlouhý román na pokračování, v němž vlastně o nic nejde" (A2 13/08). Ono ani v reálném zdejším životě o nic nejde, takže se tuzemská literatura po dlouhých desetiletích snažení konečně kryje s reálným stavem věcí. Co bude dál, uvidíme. Zatím jsme ve skutečnosti. Stav nula. Loading.
Jak se tato neschopnost vciťovat se do jiných projevuje konkrétně u vás?
Tím, že tu hlavní postavu co nejvíc haním, frustruju a zesměšňuju, čímž ji trestám za to, že není schopna odvrhnout autobiografické rysy.
Pokud jsem na žádnou nezapomněl, napsal jste sedm knížek. Pročítáte si občas některé? Změnil byste nějakou z nich?
Nečtu je, ale někteří autoři to prý dělají. Docela by mě zajímalo, co při tom pociťují, jestli tak činí v opilosti po příchodu z večírku, nebo naopak zcela soustředěni, případně jen jakoby mimochodem po obědě, jestli k tomu mají nějaký speciální oděv nebo tak. Změnil bych každou, ale dopadlo by to jako chtít se otočit o 180 stupňů ve sto dvacítce na okresce.
Většinu života jste prožil v Praze. Je na ní opravdu něco magického?
Mění se to podle toho, odkud se do ní vracím. A když jsem doma a nikam nejezdím, vůbec Prahu kolem sebe nevnímám. Obojí jsou typické parametry domova. Ovšem spojovat Prahu s magií je ošoupaný hoteliérský fígl, nic víc.
Cítíte se doma ještě někde jinde, nebo domov může být jen jeden?
Začátkem roku jsem poprvé navštívil Londýn, z hotelu jsem dokázal jakž takž přejít vozovku a zakotvit v baru, uprostřed kterého stál chlapík v černé košili, jinak bylo prázdno. Objednal jsem si kuře a pivo. Kuře bylo brčálově zelené, pivo pákistánské a bylo to nejlepší pivo, jaké jsem kdy pil. Tak jsem si dal tři nebo čtyři a poté bloudil Notting Hillem, zíral na ty viktoriánské barabizny a najednou jsem zjistil, že z nich na mě padá něco tak třeskutě důvěrného, až se mi z očí koulejí slzy. Buď v tom pivu byly nějaké exotické přísady, nebo mě tak dostal ten začouzený kout.
Exotické přísady se ovšem neobjevují jen v pákistánském pivu, ale občas o nich taky píšete. Vy sám zakázané látky užíváte?
Občas ano. Přídavné látky hrají v našem kulturním prostoru tradičně silnou roli, nevyhne se jim skoro nikdo, jelikož tam patří především alkohol. Vy ale myslíte látky aktuálně zakázané, těch je široká škála a užívání některých z nich může být problematické a mělo by být rozumně regulováno. Třeba tak, že by policie aspoň částečně zamezila jejich transferu kontinentem, jenže to ona neudělá, protože je z toho též nějak živa. Jako problém vidím, že se u nás o drogách pořád ještě mluví jaksi přiškrceně. Dokud nebudou vnímány jako všední okolnost, budeme si vespolek připadat jako ve škole.
A není naopak daleko největším problémem, že už zevšedněly natolik, že jsou na těch opravdových školách mezi žáky docela běžným artiklem?
Když jsem byl na gymplu, byly v módě barbituráty a amfetaminy a omezený počet blouznivců si nedal pokoj, dokud je nevyzkoušel. Tak mi to připadá být celkem v pořádku. Když se ale dá sehnat heroin na lavičkách před základkou a nikdo tomu nedokáže čelit, je to určitě průser, o tom žádná.
Vy jste ve svém životě spoustu rozhovorů poskytl, ale také jste jich hodně udělal. Sám jste raději zpovídán, nebo raději zpovídáte někoho jiného?
Raději se ptám než odpovídám, ale v podstatě jde jen o to, kdo si zvolí bílého pěšce, hra se nemění. V lepším případě vznikne dialog, což obě strany obohatí. Nejzajímavější rozhovor jsem dělal pro Time In s majitelem soukromé detektivní kanceláře. Bylo to jeho první interview, takže mi konverzačním tónem vykládal věci, ze kterých mi jezdila po zádech jedna vlna husí kůže za druhou. Pak si ale uvědomil, že má rodinu, a při autorizaci mi dvě třetiny vyškrtal. Výsledek byl nevýrazný.
A nedalo by se to jeho povídání přetavit v námět na novou knihu?
Dalo, jenže by vznikla bezdějová detektivka, což by byla literární sebevražda. K té asi dojdu tak jako tak, ale nehodlám si to až takhle usnadňovat.
Ptal se Filip Zdražil
Emil Hakl (nar. 1958) je prozaik, básník a novinář. Narodil se a žije v Praze. Vystudoval Konzervatoř Jaroslava Ježka, pracoval jako aranžér, knihovník, skladník, strojník, zvukař, reklamní textař, redaktor a editor. Debutoval sbírkou básní Rozpojená slova (1991), další verše vyšly ve sbírce Zkušební trylky z Marsu (2000). Prózu začal psát v roce 1998, od té doby se jí věnuje soustavně. Po souboru povídek Konec světa (2001) a románu Intimní schránka Sabriny Black (2002) vydal v témže roce novelu O rodičích a dětech, která získala cenu Magnesia Litera 2003, vyšla v anglickém, nizozemském, polském, španělském a švédském překladu a stala se předlohou ke stejnojmennému filmu Vladimíra Michálka. V roce 2004 vydal Hakl soubor povídek O létajících objektech. Zatím poslední jeho knihou je román Let čarodějnice (2008).
