Ve studených vodách svobody

Česká literatura 1989–2009

Jiří Trávníček

 

Je už možno se tázat po tom, jaké bylo uplynulé literární dvacetiletí? Co přineslo, o jaké iluze nás připravilo, co udělalo s naším vnímáním literatury? Snad je ještě příliš brzy na to, aby jisté obrysy vyvstaly určitěji. Možná to chce i větší nadhled a širší kontext, přinejmenším ten, jenž by českou situaci dokázal dát do souřadnic jiných postkomunistických zemí regionu. Přesto se však zde chceme o souhrnnou charakteristiku pokusit. A chceme tak učinit ve dvou perspektivách: nejprve vymezením dílčích mezníků, a to zejména z pohledu literárního života; a dále soustředěním se na některé podstatné fenomény, které se nám zdají pro toto období příznačné. Řečeno negativně: nepředkládáme přehled; stejně tak nepodáváme výklad literárněhistorický — na ten je ještě příliš brzy.

 

1 / TŘI OBDOBÍ

 

Polistopadovou českou literaturu by bylo možno — s jistým nadhledem — rozdělit na tři období.

 

Euforie / 1989–1992

 

Pád komunismu přináší zrušení cenzury a začíná se naplno rozvíjet svobodný literární život. Vznikají nová nakladatelství (z předlistopadových padesáti je to těsně po roce 1989 téměř dva a půl tisíce), nové časopisy, resp. se obnovují ty, které byly na počátku sedmdesátých let zakázány. Tři proudy české literatury (oficiální, exilový a samizdatový) se slévají dohromady a dochází k obrovské publikační explozi. Přednostně jsou vydávána především díla z exilu a samizdatu. Některá oficiální nakladatelství dokonce ruší své plány a snaží se uloupit co nejvíce atraktivních jmen a titulů. Bojuje se nikoli o čtenáře, neboť ten přímo dychtí po každém titulu dříve tabuizovaného autora nebo tématu (političtí vězni padesátých let, normalizace sedmdesátých a osmdesátých let, protikomunistický odboj ad.), ale o disidentské a exilové autory. Velkým trendem této doby se stává takzvaná autentická literatura (deníky, paměti). Ne že by nebyl zájem o literaturu fikční, ale autentická literatura plní funkci jakýchsi náhradních příruček dějin posledních padesáti let. Literární kritika se namnoze upíná k funkcím osvětovým a faktografickým: zaplňují se takzvaná „bílá místa“ a v novinách vycházejí slovníková hesla dříve zakázaných autorů. Kvete alternativní prodej knih, zejména v pouličních stáncích, podchodech, stanicích metra atd. Složení toho, co se zde prodává, je velmi široké: na jednom pultě lze najít výrazně zlevněné knihy z oficiálních nakladatelství, makrobiotické kuchařky, chvatně vydané spisky aktuální publicistiky i nejnovější vydání románu Josefa Škvoreckého. Je založena nová spisovatelská organizace (Obec spisovatelů), která chce sdružovat české spisovatele pouze na základě jejich profesní spřízněnosti, nikoli ideologického závazku, jak tomu bylo v předchozím Svazu českých spisovatelů.

 

Rozčarování / 1993–1999

 

Hlavní politickou změnou je, že se rozpadlo Československo. Dopad této události na českou literaturu je však nepatrný. Pouze pro české čtenáře se stává stále větším problémem dostat se ke slovenským knihám; na slovenské straně je situace s dostupností českých knížek přece jen lepší. Až nyní se ukazuje, že teze o české a slovenské literatuře jako „dvojramenném proudu“ byla pouhou iluzí. Náklady knih výrazně klesají, zejména u beletrie: z desetitisícových se stávají tisícové. Vyděluje se několik nakladatelství, které mírou profesionality i promyšleným výběrem sledují dlouhodobější strategie (Torst, Argo, Atlantis). Nepatrně se kultivuje podoba českého knižního trhu, jakkoli se tak děje především díky osobnímu nasazení některých nakladatelů a knihkupců, nikoli díky výrazným investicím. Český knižní trh trpí podkapitalizací po celé polistopadové období. Hlavní vydavatelské dluhy jsou z velké části splaceny, takže větší prostor si nárokuje literatura skutečně současná: ta, která právě vzniká. Toto období by bylo možné nazvat „postmodernistickým“. Postmoderna se stává jedním z klíčových slov intelektuálních a literárních diskusí a mnoha autorům skýtá velmi vítaný identifikační rámec, jakkoli podoby tohoto rámce jsou v českém prostoru velmi rozdílné: radikální nastolení svobody a plurality, konec literatury s posláním, „time-out“ (Pavel Janoušek), po kterém musí přijít zase něco velkého, tvůrčí bezuzdnost a svévole, podezřelý produkt importovaný z USA. Je znát, že literatura ztrácí své společenské postavení, jaké měla například v šedesátých letech. Česká literatura hledá modus vivendi s liberalismem. S tím souvisí i krize hodnot, která se projevuje zejména v literární kritice. Literaturu není čím „měřit“; též proto, že novátorství a originalita, tj. poslední všeobecně závazná kritéria, jsou nadále — právě díky postmodernismu — k nepotřebě. V souvislosti s krizí hodnot se mluví i o krizi literatury samé. Vlna této kocoviny však není jen případem literatury české, ale postihuje — víceméně s podobnými syndromy — všechny postkomunistické země. Zdá se však, že Češi — jako „literární národ“ — tento otřes snášejí nejhůře. Narůstá frustrace, a to nejen mezi autory, kteří se hřáli na výsluní normalizační přízně a její dotační politiky, ale mezi těmi, které normalizace z oficiálního oběhu vyřadila. „Znovu dochází,“ soudí v roce 1994 Milan Nápravník, debutant šedesátých let, surrealista a posrpnový exulant, „k umlčování autorů, kteří byli pětadvacet roků umlčováni — předtím z důvodů ideových, pak že zde nežili, a teď zas z důvodů ekonomických.“ V hlavách mnoha spisovatelů se zahnízďuje pocit frustrace.

 

Smíření čili Hledání nové rovnováhy / 2000–2009

 

Nejdůležitějšími politickými událostmi jsou vstup České republiky do NATO (1999) a do Evropské unie (2004), ale též to, že na Pražský hrad usedl nový prezident. Ten předchozí (Václav Havel) byl spisovatelem; jeho nástupce (Václav Klaus) se postupně stává vševědem, který kromě témat politických, ekonomických, ekologických (na ta se upne s mimořádně velkou zarputilostí) tu a tam zabrousí na pole kultury a literatury. V jednom rozhovoru na sebe prozrazuje, že současnou českou literaturu nečte, ale nemyslí si, že by se v ní dělo něco mimořádného; to proto, že „současná doba se stále hledá a je neusazená“. Dále se kultivuje knižní trh, třebaže množství knížek, které jím projde, se neustále zvyšuje (v roce 1993 vyšlo 8 203 titulů, dvakrát více než v roce 1989, v roce 2008 to bylo 18 520), takže většina čtenářů se v produkci přestává orientovat, což potvrdil i průzkum z roku 2007. Velkému náporu jsou vystaveni i nakladatelé, kteří musí stále víc hledat lukrativní oblasti či lukrativní autory nebo za stejné množství peněz vydávat více knih, čímž zákonitě trpí jejich příprava a vybavení. Plynule se vymýšlejí další a další literární ceny. V roce 2002 je založena Magnesia Litera, která je nejvíce medializována a ihned po svém založení se začíná ze všech cen těšit největšímu respektu. Šok z liberalismu již poněkud opadá a literatura hledá novou rovnováhu s dobou a jejími očekáváními. Jedním z určujícím rysů tohoto hledání je definitivní poznání, že časy, kdy čtenář vášnivě „lovil“ knihy, jsou pryč; je tomu naopak: kniha se musí vydat za čtenářem. To vše v době, kdy je výrazně „překnížkováno“. V rámci beletrie stále mírně stoupá zastoupení překladů z cizích literatur. V překladech pak neustále zvětšují svůj podíl převody z angličtiny. Překládání z cizích literatur se zrychlilo, takže český čtenář dostává podstatná díla z cizích literatur se stále kratším časovým odstupem. Na scénu vstupuje internet: různé komunity píšících autorů, literární diskusní fóra, blogy, informace o knihách, nákup knih on-line. Stále více se mluví o tom, že při výkladu dějin české literatury je nutno opustit jazykově-etnické hledisko (nastolené v národním obrození) a přijmout širší hledisko zemské. V roce 2007 proběhl vůbec první reprezentativní výzkum zaměřený na čtení, respektive na vztah obyvatel České republiky ke knize. Ten ukázal, že Češi jsou knize stále věrní a co do pravidelného návyku se řadí k evropské špičce: 83 % obyvatel starších patnácti let deklarovalo, že za rok přečte aspoň jednu knihu, přičemž průměr Evropské unie (EU-15) z roku 2002 je 58 %. Vypadá to, že po dobách, kdy se česká literatura mohla chlubit svými autory, se dnes může chlubit spíše svými čtenáři.

 

2 / FENOMÉNY

 

Šedesátá léta — nekonečný příběh

 

Šedesátá léta proběhla v české literatuře celkem třikrát. Poprvé od konce padesátých let do Pražského jara, respektive do počátku normalizace. V této epoše došlo k rozvrácení ideologií dosazených modelů z předchozí doby. Opožděně zde mohlo publikovat několik autorů, jimž to bylo zapovězeno v padesátých letech, a kromě toho vyrostla plejáda jedinečných básníků, prozaiků, dramatiků i literárních kritiků. Navíc to byla doba, kdy spisovatelé hráli první housle společenského dění. Byli to oni, kdo reformním politikům dodávali v předstihu nosná témata, kdo posouvali hranice svobody a demokratizace, kdo tedy utvářeli „ducha doby“. Literatura se ohřívala na slunci veřejného zájmu, a to jak ve své roli společensky angažované, tak i té alternativně pokusnické. Sovětské tanky udělaly za tímto procesem konec, čímž však zároveň zanechaly pocit nostalgie — a nedokončeného projektu. Tento mytologický potenciál se aktualizoval v následujícím období. Nejdříve čtenářsky, posléze i autorsky. Přispěl k tomu aktivně normalizační režim, který knihy autorů šedesátých let vyloučil z knihoven i ze školních osnov, čímž se ovšem postaral o jejich nejlepší doporučení. Z knih této doby se staly cenné až kultovní položky domácích knihoven. Produkce šedesátých let se četla namnoze proto, že pocházela z této doby. Doporučením byl už rok vydání, edice, dobový formát a grafická úprava knihy. Nadto postupy literatury šedesátých let velice ostře kontrastovaly s tím, co bylo vydáváno v oficiálních nakladatelstvích. Šedesátá léta tak žila i z odlesku inertní produkce normalizační. Třetí život šedesátých let začíná po roce 1989. Vracejí se některé dobové časopisy, včetně legendárních Literárních novin, znovu se vydávají tehdejší knihy; do redakcí a literární kritiky opět přicházejí lidé, kteří byli režimem odstaveni od své profese na počátku sedmdesátých let. Nadto na počátku devadesátých let vycházejí i knihy autorů, kterým na konci šedesátých let už byla odepřena publikační příležitost, a kteří se tak již nestačili autorsky etablovat. A co víc, i autoři, kteří vstupují do literatury až v devadesátých letech, mají potřebu aktualizovat modely šedesátých let. Jaké to jsou? Priorita experimentu (spisovatel často neví, o čem má psát, ale zato moc dobře ví, že to musí napsat velmi alternativně), důraz na tvorbu a tvořenost literárního textu (jako by existoval jakýsi zákaz psát prózu bez sebereflexe vlastního aktu psaní; kdo tak nečiní, je mimetický zpozdilec), zpochybňování identity postav i vypravěče (postava se v další kapitole změní v ježka; důvody jsou nejasné, ale kdo nezpochybňuje, není Čech), vypjatý kult imaginace, zejména surrealistické (český surrealismus samoplodivě produkuje nové a nové generace), pocit absurdity, nejlépe kafkovské (postava vyjde z domu, sedne do prvního baru a už „ho“ má; rozuměj: odcizení), propojování úvahy a vyprávění (pod elastickým pláštíkem prózy se často nacházejí nedodělané a chabě strukturované eseje), vypjatý kult pocitu a subjektivity („já“ jako jediný smysl a cíl vlastního psaní). Role těchto postupů je problematizovat ustálené kánony, deschematizovat, k čemuž byl snad dobrý důvod v šedesátých letech, ale v letech devadesátých to vše již působí poněkud únavně, jakkoli spisovatelé tohoto druhu literatury jsou schopni kolem sebe seskupit společenství oddaných vyznavačů a často i spřízněných kritiků. Autoři svými texty vytvářejí představu čtenáře, který má ocenit především vypjatou alternativnost textů, tedy to, že jsou jiné než takzvaný hlavní proud. Jenomže čtenář reálný začíná toužit spíše již po nějaké alternativě k této vysoce alternativní literatuře, tím spíše, že strašák realismu a mimetismu na něj přestává působit. Jinými slovy: estetický model šedesátých let zažívá v devadesátých letech fázi svého manýristického zplanění.

 

Vzhůru do autismu

 

Na pravidelném semináři organizovaném Obcí spisovatelů jako setkání zahraničních bohemistů a překladatelů se v roce 1999 mluvilo o tom, proč česká literatura ztratila svou společenskou funkci. A přitom se hledal i viník tohoto stavu. Dílem to jsou prý spisovatelé, kteří nejsou schopni výrazněji vstupovat do společenského prostoru. Dílem jsou to jejich texty, které se primárně zaměřují na úzkou elitu. Dílem je na vině sama doba, a to svou nečitelností, hodnotovým zmatkem atd. Dílem jsou na vině i čtenáři, kteří dnes nejsou ochotni vyvinout větší úsilí. Kritik a literární historik Antonín Jelínek v jedné replice říká toto: „Nedávno mi psal Jiří Kratochvil nešťastný dopis. Oni mu vytýkají, že se neprodává. Že je neprodejným autorem. A on si tam povzdechl, kde jsou ty doby, kde se i tak esteticky sofistikované knížky jako Věry Linhartové prodaly během čtrnácti dnů. V čem se ta doba změnila?“ Na Kratochvilově přiznání není ani podstatná ona nostalgie za šedesátými lety, za jejich vstřícností k „esteticky sofistikovaným knížkám“, ale něco zcela jiného. A sice že to říká prozaik a esejista Kratochvil, ano, právě ten Kratochvil, který se ve svých článcích tak intenzivně ztotožnil s devadesátými lety. Byl jedním z jejich největších adorátorů. V „Obnovení chaosu v české literatuře“ z roku 1992 si pochvaluje, jak česká literatura konečně — poprvé od obrození — přestává být literaturou s posláním: „Dosud nikdy nebyla česká literatura tak svobodná, jako je dnes. Ale zůstala už jen sama se sebou (a s hrstkou nejvěrnějších čtenářů) v autistické a solipsistické izolaci.“ Literatura tak může odhodit „klatbu ,údělu a poslání‘“ a „naším tématem zůstane navždycky [podtrhl jt] už jen ta cesta“. Takto osvobozená (rozuměj: autistická) literatura je podle Kratochvila literaturou „chaosu, tedy počátku“, což má být dnes „jediný [podtrhl jt] opravdu živý proud“. Velebitel „obnoveného chaosu“ z roku 1992 píše v roce 1999 zoufalý dopis, že o něj není zájem. Autor, který v jiném svém článku (z roku 1994) zazlívá šedesátým létům, že tehdy literatura „očividně supluje politiku“, najednou pociťuje lítost, že už tady šedesátá léta nejsou. Bylo by to věru okouzlující mít současně svobodu devadesátých let a kulturní atmosféru šedesátých let. Ale takové to bude snad až ve spisovatelském ráji. Ukazuje se, že o autistické a solipsistické literatuře je krásné snít, je krásné za ni bojovat, ovšem v okamžiku, kdy je jí odebrán nepřítel (schematismus, zbytnělý realismus, uzurpující ideologie), ztrácí své opodstatnění. Najednou není z čeho brát. Čistý estetický svéúčel troskotá nikoli na tom, že ho někdo mocensky vypověděl z literatury, nýbrž na tom, že se mu umožnilo, aby se naplno rozvinul. Česká literatura zde tak dostává velmi tvrdou lekci.

 

Říše středu a její vládce

 

V již zmíněném průzkumu mezi obyvateli České republiky byl na nejoblíbenějšího autora českých čtenářů pasován Michal Viewegh. Přitom se ukázalo, že je čten především ženami mladé a střední generace. Žádné překvapení. Za dvacet let po roce 1989 se mu totiž podařilo vydat dvacet knih a nepochybně představuje zcela odvrácenou tvář Kratochvilova autismu: autora úspěšného, prodávaného, čteného, autora, který — asi jako jediný z českých spisovatelů — požívá status mediální hvězdy. Je to Viewegh, díky němuž jsme schopni se vyznat v naší situaci. A je to koneckonců i Viewegh, jenž pro české čtenáře funguje jako hráz proti pokleslému čtivu. Jinak řečeno: Viewegh se postaral o strukturaci našeho literárního pole. Zaujal roli hlavního proudu, který nám po roce 1989 zmizel. Díky Vieweghovi máme jakés takés povědomí o tom, že nalevo od něj (nikoli ve smyslu politickém) se nachází komerční čtivo typu Danielle Steellové či Dana Browna a prostor napravo od něj okupují literární autisté. Levý střed obývá sofistikovanější čtivo; pravý střed patří buď přeléčeným autistům, nebo autorům, kterým není cizí svými texty atakovat středově-většinový vkus. Viewegh se stává vodítkem naší současnosti i pro spisovatele: „Většina spisovatelů (a nejen spisovatelů) se dříve nebo později vymezuje vůči fenoménu Viewegh. Psát nebo nepsat podobně jako Viewegh, to je pravděpodobně hlavní dělicí čára, kolem níž na obou stranách krystalizují jednotlivé tvůrčí postupy a etické postoje.“ (M. Hauser.) O tom, že vůči Michalu Vieweghovi se Češi potřebují nějak vymezit, svědčí i blogové diskuse nad jeho knihou Román pro muže (2008), respektive nad jednou recenzí tohoto románu: „Plivat na MV je výsledek touhy být jiný, nebýt za žádnou cenu součástí stáda. To, že se mi líbí něco jiného, než se líbí davu, mě automaticky (a bez práce či zásluh) zařazuje mezi pomyslnou elitu.“ Jiným důkazem budiž, že například nominace tohoto autora v literárních cenách působí na porotce jako červený hadr na býka. A jak prozrazuje jeho literární agentka, rovněž žádosti cizích nakladatelů o peníze na vydání některého jeho díla (na komisi pro vydávání překladů při ministerstvu kultury) jsou předem odsouzeny k nezdaru.

Ať tak či onak, Michal Viewegh dokázal objevit středovou pozici (a posléze ji i ovládnout) ve chvíli, kdy české literatuře hrozilo manichejské rozdělení na komerční čtivo a autisty. Velmi dobře pochopil, že hra na „my“ a „oni“ ztratila opodstatnění. Stejně tak se uměl vymanit ze svírací opozice „vysoké versus nízké“. Dokázal poznat, že již nežijeme v šedesátých letech, třebaže jeden postup dané doby (reflexe vlastního psaní) se nachází i v jeho prózách. Jeho psaním prosakuje ambice psát ne pouze řemeslně umný „pop“, ale i chytrou prózu aspirující na uznání intelektuálů (ti mu však příliš nakloněni nejsou). Nutno říct, že potenciálně zvládá obojí, ale ne v každé knize je tento potenciál zrovna ideálně vyladěn. Vieweghův věhlas založil román Báječná léta pod psa (1992), což je líčení jedné obyčejné rodiny v období normalizace. Viewegh zde Čechům nabídl nejen plastické poznání dané doby, ale také jim poskytl vykoupení z této doby: všichni jsme se v tom tak nějak plácali, chvílemi to snad byla i legrace, chvílemi mrazilo, komunisté nám pili krev, ale nic jsme si proti nim netroufli; jednoho každého nás ten režim nějak pokřivil, ale moc si to nechceme přiznat. Směs ušlápnutého nehrdinství, všednosti, stísněného maloměsta, dětského hrdiny, nahořklého humoru — ano, ano, tohle máme my, Češi, rádi.

 

Básnická skoro-již-generace 1989

 

Česká literatura má tradičně své jádro v poezii. Takto jsme si o ní navykli uvažovat přinejmenším ze školy. Její jediný nositel Nobelovy ceny je básník (Jaroslav Seifert, 1984) a poezie vždy určovala vývojový rytmus. Během dvacátého století vydala česká poezie nejméně pět silných básnických generací. Na počátku devadesátých let se zdálo, že pokud se zformuje nějaká další, tak to bude opět generace básnická, a že zahrne autory narozené kolem roku 1970, nebo šíře ty, kteří právě vstupují do literatury. Zůstalo pouze u náběhu. Na funkci největšího sjednotitele aspirovala především křesťanská tradice. Snad i proto, že byla po tak dlouhou dobu zapovězena, a také díky tomu, že nabízela vertikální alternativu k pozemské a levicové avantgardě, které v dané době měli už všichni po krk. Ožily nejenom biblické motivy, ale nově také venkov a krajina, vědomí rodových kořenů a návraty k prapodstatám. Dokonce se snad zdálo, že tato generace by mohla vnést do české literatury jakýsi nový rustikalismus (např. Pavel Kolmačka, Miloš Doležal, Martin J. Stöhr). Trochu to souznělo i se „zeleným“ naladěním doby, tedy s vnímavostí k přírodě a životnímu prostředí. „Zelená“ a „černá“, zdálo se, nejenom že mohou vytvořit jednotu, ale současně mohou být dostatečně nosným zázemím pro formování společného generačního pocitu. Navíc takového, jímž se tato generace může výrazně odlišit od pokusů předchozích. Kromě toho tu byly výrazné domácí inspirační vzory (zejména Bohuslav Reynek). Žádný křesťansko-ekologický rustikalismus z tohoto zázemí však nepovstal. Jaké byly další náběhy? Jistou platformou byla všednost, civilnost a město: objevování zázračných chvil v každodenních situacích. Na téhle nice si česká lyrika už od časů Skupiny 42 věří. Ke slovu se přihlásil ukřičený neo-neo-surrealismus; objevily se i pokusy o nové naplnění klasického odkazu: vize čistého tvaru a tradičních veršových forem. Odstředivý charakter doby, to, že se v jednom okamžiku vzájemně míchalo mnoho autorů, a jistá roztěkanost — to vše nakonec způsobilo, že generační potenciál se rozmělnil do několika svébytných ani ne autorů, kteří se mezitím stačili stát příslušníky střední generace a vydali se na individuální tvůrčí dráhy. A vlastně ani ne autorů, jako spíše zhruba tuctu básnických sbírek, jednotlivě velmi osobitých, ve svém celku však značně disparátních. Po této skoro-již-generaci zůstává v české literární krajině několik z dálky viditelných menhirů, ale na panoramaticky celistvý obraz to nevydalo. Vůbec celá česká poezie uplynulého dvacetiletí — toť nespojité jednotliviny, ostrůvky, plavba osamocených argonautů v bezdomoví a bez výraznější vazby na čas jejich žití. — Česká lyrika uplynulého dvacetiletí dala — napříč generacemi i poetikami — dohromady ne zrovna malý počet jedinečných básnických knih: Ivan Jelínek: Světlo a tma (1991); J. H. Krchovský: Noci, po nichž nepřichází ráno (1991), jakkoli jde o výbor z poezie psané v předchozím období; Pavel Kolmačka: Vlál za mnou směšný šos (1994), rovněž výbor z osmdesátých let; Petr Hruška: Obývací nepokoje (1995); Karel Šiktanc: Šarlat (1999); Ivan M. Jirous: Magorova vanitas (1999); Vít Slíva: Bubnování na sudy (2002) ad. Otázkou je, zda vydala nové autory; a za jisté možno mít, že nevydala žádný silný směr, tendenci, napřažení.

 

Jiří Kovtun; foto Vojtěch Vlk

 

Román mimo román, faktografický román, krypto-román

 

Zřejmě nejlepším románem vydaným po roce 1989 je Tajuplná vražda (1994) od Jiřího Kovtuna (nar. 1927). Nejde však o román, ale o knihu historickou. Autor se zmocnil domnělé rituální vraždy, kterou měl v roce 1899 spáchat Žid Leopold Hilsner a za niž byl posléze i odsouzen. A zmocnil se jí s maximální historickou pečlivostí a zároveň, sám jsa též prozaikem, se schopností dotáhnout ji do celistvého tvaru. Autor použil tříčlenné kompozice („Zločin“, „Trest“ a „Vykoupení“) a klíčový den vraždy odvyprávěl z perspektivy dvou hlavních protagonistů. Přitom nejde o beletrizovanou historii. Kovtun zůstává věren faktům (nikdo jich k této látce nesesbíral víc než on), ale zároveň tato fakta umí pospojovat v celistvě komponovaný celek. Je více než umně stylizující vypravěč; je empatický a zvídavý vypravěč. Těchto románů z pomezí faktu a fikce je však více. Velkou pozornost vzbudil román Jana Nováka (nar. 1953) Zatím dobrý (2004) líčící osudy bratří Mašínů z počátku padesátých let, kdy se za dramatických okolností probili z Československa na Západ. Případ Mašínů k sobě neustále poutá pozornost veřejnosti i politiků a českou veřejnost velmi rozděluje: byli to vrazi, nebo hrdinové? Na pomezí faktu a fikce je napsán i životopisně-kajícný román Oty Filipa (nar. 1930) Osmý… čili nedokončený životopis (2007) líčící autorovy pohnuté osudy od počátku padesátých let až po konec let devadesátých. V kulturní publicistice se nesmírně rozmohl žánr životopisných rozhovorů. Přitom ty nejlepší z nich, v nichž je zachována biografická osnova tázání a osoba tazatele se dokáže empaticky vyladit na osobu tázaného, je možno považovat také za jakési krypto-romány (například Ptal jsem se cest (1997), rozhovor s Tomášem Halíkem; Člověk musí hořeti (2001), rozhovor s Vítem Tajovským; Já jsem oves (2002), rozhovor s Madlou Vaculíkovou; Čím to, že jste tak klidný? (2008), rozhovor s Václavem Dvořákem). Forma otázek a odpovědí, tj. dvou vypravěčů (jednoho hlavního a jednoho jakoby pomocného), jako by se stávala novodobou aktualizací epistolárního románu, jednoho z vůbec prvních forem tohoto žánru. Na počátku devadesátých let vzbudily velkou pozornost deníky některých spisovatelů — největší pak Celý život (1992) Jana Zábrany (1931–1984). Pobývání na pomezí faktu a fikce (faction) české próze svědčí, třebaže i zde kromě poloh výsostných najdeme nedodělky, nezáživný průměr a také dost podbízivého konjunkturalismu. Něco podstatného však tato tendence prozrazuje, a sice větší zaujetí pro věcnost, faktografii, empirii; z opačné strany: únavu z takzvané imaginativní a experimentální prózy.

 

Období po roce 1989 přineslo české literatuře publikační svobodu. Zároveň však přineslo spisovatelům ztrátu jejich postavení. Česká literatura se v této době stala jen jednou součástí literatury vůbec (jsou na ni uplatňovány stejné požadavky), na což tak úplně zvyklá nebyla. Především proto, že český spisovatel se vždy považoval za někoho více než pouhého „autora knih“. Nadto nikdy nebyl vystaven tak mocné konkurenci překladů z cizích literatur; v boji o čtenáře to má daleko těžší než kdykoli předtím. Ale úplně snadné to nemá ani čtenář: vychází příliš mnoho knih, než aby se v nich byl s to vyznat. Literární život ztratil na strukturovanosti; přestává být zjevné, co je událost skutečná, co je událost zdánlivá a co je pouze marketingový tah. Hranice mezi českou a světovou literaturou je stále propustnější; stejně jako je propustnější hranice mezi literaturou a čtenářskou a knižní kulturou. Zmizel bonus za „českost“ a zmizel i bonus za „literaturu“. Těch, kdo jdou primárně za podmanivou knihou, však neubývá. Český spisovatel má však stále „výhodu domácího hřiště“: je to především on, kdo zná očekávání svých čtenářů, kdo se nejlépe orientuje v domácí situaci, kdo zná zdejší tradici i tušené směry příštího vývoje.

A co nového a podstatného nám doba po roce 1989 řekla o literatuře a o našem vztahu k ní? Řekla nám například to, že politická svoboda ještě nemusí být zárukou hodnotnějších textů. Řekla nám též, že vztah mezi autorem a čtenářem není dán jednou provždy a že o čtenáře je nutno stále nanovo usilovat. Jde ostatně o poznání, které si odbývá literatura i jinde ve světě.

 

(Psáno pro Edinburgh Review, kde text již ve zkrácené verzi vyšel.)

 

Autor (nar. 1960) je bohemista, literární kritik a čtenářolog.