Mé psaní jsou ustrnulé chvíle

(Rozhovor s básníkem Jaroslavem Žilou)

 

Na sklonku léta k nám do redakce přijel básník Jarda Žila probrat svoji novou sbírku V hrudi pták. Měl zafačovanou ruku po úraze, který mu jistě nikdo nepřál, ale který k „jeho poetice“ stejně jaksi přiléhal. Sedli jsme si v tom zlatém dni ke stolkům před lokál ve dvoře a pili kafe. Jarda zuřivě líčil jakousi literární zápletku, s holou hlavou vypadal dost hrozivě, jen příliš měkké oči prozrazovaly… Jen ty příliš měkké oči ho prostě prozrazovaly. A odněkud z nebe se sneslo slunéčko sedmitečné. Jarda se po něm bez přemýšlení surově ohnal a chtěl ho zaplácnout, ale v poslední chvíli zpozoroval, jaký je to roztomilý brouček, a tak se v řeči na vteřinu zastavil a napůl zafačovanou tlapou ho něžně vyslal na svobodu. Nikdo to nezpozoroval, zřejmě o tom neví ani hlavní aktér té nicotné události; ale já jsem si byl v té chvíli jistý, že mám před sebou toho člověka, toho Žilu, jak se říká — v kostce…

 

Co se ti stalo na ruce?

Prostě — sekl jsem se… Konstrukčně pokročilou sekerou značky Fiskars s ostřím potaženým teflonem jsem bezchybně ťal do živého, a to jsem sekeru vlastně už jen zasekával do špalku. Kdyby se to stalo někomu jinému, myslel bych si o něm, že je idiot, ale protože se to přihodilo mi, zůstávám nad tím stále v údivu. Co když jsem doopravdy idiot? říkám si, a ne a ne si zvyknout.

 

Tnout do živého sebe — zajímavý námět k přemýšlení.

To teda určitě! Bylo to zvláštní; když jsem vytáhl sekeru, spatřil jsem precizně provedený řez, dokonce jsem měl čas si všimnout profíknuté kosti a jednotlivých cév. Jakoby pod lupou jsem to všechno viděl, ta chvíle se zdála být nezvykle dlouhá, jako by se zastavil čas. A pak vytryskla krev. Dopadlo to ale všechno nad očekávání dobře, zvláštní shodou okolností jsem se dostal až k vám do Brna, a tam mě opravili. Ještě jednou děkuji doktorům od svaté Anny!

 

Nemohu se nezeptat na Jana Balabána, prý jste se znali už od střední školy.

Jo, seděl v lavici přede mnou, skoro všichni kluci se zkoncentrovali do zadních lavic, byli jsme vskutku vypečená partička. Můj vztah s Honzou, někdy jsem říkal Balabošem, se časem ustálil díky prokázané skutečnosti — on byl možná chytřejší, já určitě silnější. Navzájem jsem se dopouštěli mnoha drobných hanebností. Nikdo na světě mě nedokázal vytočit jako on. A myslím, že to platilo oboustranně. Poslední roky jsme se ale zas tak moc nehádali, snad to bylo tím, že měl zrovna jasně navrch. Když umřel, došlo mi, že jsem ho měl doopravdy rád.

 

Četl jsi už jeho poslední knížku Zeptej se táty?

Četl, zrovna v Brně, v nemocnici. Daleko jsem se ale nedostal, musel jsem toho nechat, tak to na mne všechno padlo. Mimo jiné to byl jediný člověk z gymplu, vrstevník, se kterým jsem se pravidelně setkával. Zkusím to znovu, později. Asi neřeknu nic objevného, když dodám, že v jeho poslední próze jsou nádherně napsané pasáže. Tak to tady uměl snad jen on…

 

Ty i zmíněný Balabán jste z hraniční generace; zažila komunisty, ale kolem třicítky se jí otevřely nečekané možnosti.

No, kdyby to nepřišlo, nejspíš bychom nikdy oficiálně nepublikovali. Osobně jsem na něco takového za bolševika ani nepomyslel. Vlastně ani potom… Moji první sbírku Drápy kamenů donesl do redakce Sfingy kritik Mirek Zelinský.

 

Jak ses protloukal prvními svobodnými lety ty sám?

Pracoval jsem zrovna jako vychovatel na internátě při škole pro hendikepovanou mládež a zvláštní shodou okolností jsem se také na půl roku dostal do anglické internátní školy. Nabídli mi tam potom práci, ale já chtěl být doma — „u toho“. Měl jsem pocit, že ve školství půjde naráz dělat spousta zajímavých věcí. A taky to zpočátku šlo — dokud se do toho nevložili úředníci. Dodnes nevím, k čemu jsou vlastně dobří.

 

V tomto čísle končí cyklus věnovaný devadesátým letům; měly pro tebe nějaké zvláštní kouzlo?

Byla to léta naděje a náhlé, předtím nepoznané svobody. V té době existovala jakási zvláštní energie a víra, že spoustu věcí můžeme dělat opravdu dobře, jenže krok za námi už novodobí šíbři kovali úředního šimla. Měl pružné gumové podkovy a občas táhl cizí vůz; víš, babička mi krátce po převratu jednou řekla: „Jen se raduj, za pár roků budeš platit daň i z březové metly…“ Ale objektivně vzato, řada věcí se zlepšila — volnost cestování, životní úroveň, životní prostředí, čistota vody. Když jsme u toho strašlivého vzduchu v Ostravě, rád bych věděl, co jsme vdechovali za komunismu… Nebo raději ne! Celkové směřování lidstva je ovšem naprosto tristní. Myslím, že jsme už blízko bodu zlomu a rychlost, kterou se ke kolapsu blížíme, se zvyšuje.

 

Pojďme k tvému psaní, je velmi úsporné a konzistentní — jaká je tvoje metoda?

Nevím, jestli mám nějakou metodu. Některé věci piluji dlouhé týdny, nosím je v hlavě. Jiné se prostě zjeví, spadnou na papír v jediné chvíli, z mého pohledu již dokonalé. Řada textů má cosi společného s „nehnutým viděním“, s „ustrnutím chvíle“. A že píšu vlastně jednu knihu? Jasně, vždyť žiju jeden a pořád ten samý život. A taky, snažím se chytit esenciální věci. Kolik takových věcí asi je? To podstatné je k uzoufání stejné!

 

Překvapilo mne, že děláš také texty pro kapelu; jaký je to druh práce? Tedy na rozdíl od psaní básní do ticha…

Ti hoši z Kazachstánu, což je název kapely, pro kterou dělám texty, říkají, že hrají art-rock. A to mi vyhovuje, protože nevyžadují refrény. Je to taková alternativa, zábavná práce, kde bych měl myslet hlavně na muzikanty a toho nebohého zpěváka.

 

Co je pro Ostravu emblematické?

Možná, že Ostrava je jen jakousi pečetí na balíku širších oblastí, rozplývá se jako chobotnice a koneckonců tak i vypadá. Vezmi si tvorbu bratří Motýlů, Hrušky, Balabána — město je u nich vždy jaksi rozptýlené, nejasné nebo jen jako jakási kulisa.

 

A kde bys jinde chtěl a mohl žít?

Nechtěl bych z Ostravy, ale kdybych musel, vybral bych si Brno. Pro uměřenou rozlohu a skvělou polohu.

 

Mrzí tě, že se Ostrava nestane Evropským hlavním městem kultury pro rok 2015?

Tak především — já jsem na jedinou vteřinu nevěřil, že Ostrava vyhraje! Jednak jsem slyšel o složení komise a o průběhu zahájení celé procedury, což bylo neuvěřitelné. Jednak jsem vycházel ze starého známého faktu, že Ostrava nikdy nic nedostane. Plzeň je blízko metropole, a tím jsou karty rozdané. Dál bych to s dovolením nechal být.

 

Ptal se Martin Stöhr

 

 

Foto Martin Popelář

Jaroslav Žila (nar. 1961) je jedním z osobitých básníků vstoupivších na scénu české literatury v devadesátých letech minulého století. Pozornost si získaly jeho sbírky Drápy kamenů (Sfinga, Ostrava 1994), Nejstarší žena vsi (Host, Brno 2000) a Tereza a jiné texty (Votobia, Olomouc 2003), stejně tak i výpravná monografie Ostrava obležené město (Sfinga, Ostrava 1995), v níž verši doprovodil fotografie Viktora Koláře. Mnohé básně jsou zastoupeny v nejrůznějších výborech a pravidelně otiskovány v literárních časopisech (Host, Tvar, Protimluv, Revolver Revue, Weles). Letos na podzim vydal společnou péčí nakladatelství Protimluv a Host svoji novou sbírku V hrudi pták. Jaroslav Žila žije a pracuje v Ostravě.