Jorge Olivera Castillo — Básník kubánské opozice

 Kubánský režim ze země postupně vystrnaďuje jednotlivé představitele opozice a nezávislé autory, takže se stále častěji potýkáme s problémem, že na místní neoficiální scéně jaksi není o co se opřít. Jeden pevný bod však zůstává. Básník, spisovatel a novinář Jorge Olivera Castillo kategoricky odmítá opustit ostrov a pro tento svůj postoj se pomalu stává symbolem kubánského opozičního hnutí. Pro Host coby bývalý samizdatový časopis je poctou, může-li mu věnovat následující tematický blok. Kompletní jej najdete v tištěné podobě Hosta

 

Foto archiv redakce

 

Ulice Merced

 Jiří Dědeček

 

Ulice Merced je díra ve staré Havaně; skládá se z domů napůl zhroucených, obtékaných splašky a špatně osvětlených. Narazíte na ni, opustíte-li načančaný bulvár Obispo a vydáte se do staré, zpustlé zástavby. Tady utichnou obdivné výkřiky západních turistů. Pokud se jim podaří na chvíli uniknout bedlivé pozornosti fízlů vydávajících se za průvodce, pak zde jen stojí a němě zírají; mnohým dojde, proč je nájemné v Havaně tak fantasticky a příkladně nízké… V ulici Merced bydlí můj přítel, básník Jorge Olivera.

Možná je přátelství příliš silné slovo pro vztah, který jsme na jaře roku 2008 navázali: od té doby jsem ho neviděl. Mám o něm ale zprávy od jiných přátel, kteří na Kubě pracují nebo kteří se tam občas s nějakým cílem vyskytují. Přes ně si posíláme vzkazy a oba se těšíme, že se jednou opět shledáme; on se možná těší víc, protože mít pas a koupit si letenku bude pro něho znamenat víc než pro mne.

Byl jsem na Kubě jako předseda Českého PEN klubu, abych podpořil snažení Olivery a jeho přátel založit nezávislé havanské centrum PENu. Vycestoval jsem díky kubánské sekci společnosti Člověk v tísni, která mi pomohla s přípravou i náplní výletu. Setkal jsem se s mnoha Kubánci, usilujícími o svobodné vyjádření myšlenek; většinou patřili do literárních nebo církevních kruhů, ale návštěva u Olivery v ulici Merced na mě zapůsobila nejhlouběji.

Já hovořím jen velmi lámanou španělštinou, právě až setkání s Jorgem mě přimělo začít studovat další jazyk, ale tehdy jsem neuměl opravdu ani slovo, a tak jsem se trochu bál, že zprostředkovaná konverzace bude skřípat. Ale moje tlumočnice Míša, která se mnou přicestovala už z Prahy, všechny mé obavy rozptýlila: také ona vzala problémy kubánských disidentů za své a její tlumočení bylo mnohem víc nežli chladný převod informací. Zčásti v šoku, zčásti plni soucitu jsme rozmlouvali s Jorgem a s jeho krásnou ženou Nancy o tom, jak žijí, co a kdo je nejvíce trápí a jak bychom jim mohli pomoci. V bytě vybaveném plastovým stolkem a několika popraskanými zahradními židlemi bychom byli očekávali, že nás Jorge jako všichni ostatní logicky požádá o nějakou materiální pomoc. Ale kupodivu jeho otázky a přání se stále točily okolo založení a fungování havanského centra PEN klubu, okolo možnosti učinit je součástí Mezinárodního PENu. Bavili jsme se o věci tak konkrétně a zaujatě, že jsem úplně zapomněl být tou nesobeckostí dojat. Když jsme se loučili, slíbil jsem mu, že na blížícím se kongresu Mezinárodního PENu přednesu jeho přání a poreferuji o situaci havanských literátů; nepochyboval jsem o tom, že budou do té mezinárodní rodiny nadšeně přijati. (Na kongresu v Bogotě o pár měsíců později byla moje zpráva s úsměvem vyslechnuta a můj návrh na přijetí tzv. Havanského centra byl rázně smeten ze stolu. Hlavní odpůrce, kubánské exilové centrum v Miami, vyjádřilo názor, že: 1.) bychom tím jenom legalizovali Castrův režim, 2.) exilový PEN je dostatečnou reprezentací svobodných kubánských literátů a 3.) na Kubě už nežijí žádní slušní lidé, protože buď emigrovali, nebo se v rámci občasného Castrova „vypouštění ventilu“ legálně vystěhovali. Výbor Mezinárodního PENu k tomu ještě dodal, že užívání názvu PEN klub je v případě havanských disidentů protiprávní…)

Během své kubánské cesty jsem se neřídil doporučením navštívit každého vybraného literáta jenom jednou a nevracet se na „místo činu“ — Jorge mi ostatně jasně řekl, že z policie strach nemá a naše návštěva mu nijak ublížit nemůže — a po několika dnech jsem přišel znovu a pak ještě jednou. Možná zde se zrodilo to, co jsem v úvodu nazval přátelstvím. Na obou dalších návštěvách, kdy už jsem své svědomité tlumočnici dal volno, jsme těžce lámali jazyk, já španělštinu a Jorge angličtinu, smáli jsme se paragrafům a pili nezdravou vodu z kohoutku, Nancy dokonce udělala smrtelně silnou kávu. Dostal jsem na rozloučenou od Jorgeho rukopis jeho nové sbírky veršů nazvané En cuerpo y alma. Nevěděl jsem sice, jestli neslibuju příliš, když říkám, že mu zařídím, aby kniha vyšla v Česku (na rozdíl od jistoty přijetí do Mezinárodního PENu jsem si byl českým nakladatelským světem velmi nejistý…), ale Jorge na mě hleděl s takovým nadšením pro možnosti demokracie a také s důvěrou v moji moc, že jsem to slíbil bez mrknutí oka.

Knížku nakonec přeložila tlumočnice Michaela Bernkopfová, měla k ní ostatně osobní vztah stejně jako já, a společnou péčí Člověka v tísni a Českého PEN klubu vyšla sbírka dvojjazyčně (česko-španělsky) v roce 2008. En cuerpo y alma — Na těle i na duši. Máme naštěstí mezi svými členy manžele Olgu a Olega Krylovovy, jejichž nakladatelství se věci ujalo, knížka byla na světě velmi rychle, několik desítek výtisků dokonce už koluje po Havaně a celém ostrově. Aniž bychom to tehdy byli tušili, dala vlastně jako první svazek základ edici, které dnes hrdě říkáme Knihovnička PEN klubu a ČvT. Za dva roky čítá už čtyři díla (dále kurdského básníka Ahmeta Arífa, Jorgeho sbírku tentokrát ve verzi španělsko-české a konečně čerstvě vydanou knihu o čínském disentu a Chartě 08). Také cíl Knihovničky PENu se za tu dobu vyprofiloval — vydáváme literaturu ze zemí, v nichž vládnou nedemokratické poměry, vydáváme vždy dvojjazyčně, tedy v originále a pak buď česky, nebo v nějakém světovém jazyce, aby se kniha mohla prezentovat na mezinárodním fóru. Autorům neplatíme, vydání je čestné, knihy neprodáváme, leč distribuujeme.

Jistěže má celá věc jedno zásadní úskalí — vydání každé takové knihy je především počin ve prospěch perzekvovaných literátů té které země, slouží k jejich zviditelnění v Česku i ve světě, mělo by pomoci zlepšit jejich situaci. Knihy neprocházejí redakčním řízením, z pochopitelných důvodů není možné na rukopisu s autorem dále pracovat, neexistuje ediční plán. Děláme jenom jazykové korektury a pak knihu vydáme s tím rizikem, že se můžeme dočkat i výtek ohledně kvality díla. Na Kubě jsou větší autoři, lepší básníci, řeknou mi znalci. Já s takovým tvrzením nemohu ani nechci polemizovat, mohu jen říci, že poezie nejsou dostihy a že Jorge Olivera je můj přítel. Tady je jeho báseň o strachu, která už se pomalu stává součástí mého jevištního repertoáru — četl jsem ji v Mexico City, v Dakaru, v Bogotě či v Tokiu na kongresech Mezinárodního PEN klubu, ve Francii, v Rusku, v Číně…

 

NADPŘIROZENÝ

 

Můžu si zanotovat píseň pod vodou

bez falešných tónů.

Můžu spát bez pohnutí celých dvacet sáhů

a probudit se jako žralok

navracející se z výtečné večeře.

Jsem královský mořeplavec ve vlnách.

Ten, kdo kráčí bosý po útesech.

Přežít je mou přirozeností.

Přírodní zákon, který mě osvobozuje

od naléhavé potřeby se přizpůsobovat.

Můžu dýchat pod vodou,

protože se tak rozhodnu

a protože skoro nemám strach.

 

Jorge Olivera Castillo byl také symbolicky (virtuálně) přítomen na festivalu nazvaném Du côté Cuba, který letos v říjnu pořádala v Normandii společnost Ecritures d’Europe et du Monde ve spolupráci s místní Amnesty International a s Českým PEN klubem. Byl jsem tam, abych představil Oliveru, který pochopitelně nedostal povolení opustit ostrov svobody, abych přečetl pár ukázek z jeho díla a především abych po tamějších knihovnách distribuoval francouzsko-španělskou verzi jeho En cuerpo y alma — Dans le corps et l’âme. Na plakátech byli dále uvedeni Oliverovi krajané, exulanti žijící ve Francii, prozaici Eduardo Manet a Zoé Valdésová. Festival měl prostřednictvím Oliverova případu připomenout poměry, v nichž lidé na Kubě žijí a literáti tvoří. Oba exulanti v poslední chvíli odřekli prý kvůli stávkám, pořadatelé se ale nemohli zbavit podezření, že důvodem byl spíš nízký počet hotelových hvězdiček a skromnější honorář. Když přece i ten Čech přijel stávka nestávka…

Pro mě to sice v Caen, v Saint-Lô, v Saint-Aubin-sur-Mer nebo v Granville znamenalo víc práce, ale nakonec jsem byl rád, protože se mi tím naskytla další možnost, jak se ve vztahu k Jorgemu dále vyrovnávat se slovem přátelství. Četl jsem z jeho díla, vyprávěl jsem o něm, jako vyprávím vám, popisoval jsem ulici Merced, smutek jeho hroutícího se bytu a těžce kovovou chuť vody z kohoutku. Vysvětloval jsem Francouzům pokrytectví kubánské totality a vyzdvihoval statečnost těch, kteří se dnes okolo Jorgeho shlukli v Klubu havanských spisovatelů. (Mimochodem myslím, že jako Češi můžeme být hrdí na to, že jejich shromáždění a autorská čtení probíhají za významné pomoci tamější české ambasády!) Mluvil jsem tedy o Oliverovi a jeho druzích k Francouzům v sálech knihoven a v malých divadlech či klubech, snažil jsem se být co nejpřesvědčivější, když jsem vysvětloval, o co a v jakých podmínkách usilují, co riskují. Velmi často jsem však narážel na zeď neschopnosti či nechuti porozumět: Vždyť už ho pustili z vězení, tak o co jde? A Raúl je přece daleko liberálnější než jeho bratr… Kuba je dnes něco jako Švýcarsko Střední i Latinské Ameriky… Dočkal jsem se i všetečné otázky, proč to vlastně dělám a kdo mě platí. A tu jsem si musel přiznat, že opravdu vše konám s jistou vidinou prospěchu. Jorge mi totiž slíbil, že až bude na Kubě svoboda, dostanu od nich roční stáž někde na Malecónu s výhledem na moře…

Předpokládám, že české veřejnosti, přinejmenším čtenářům tohoto časopisu, je zbytečné tyto věci zeširoka vysvětlovat: dvacet let není tak mnoho, ještě si snad pamatujeme a víme. Nám myslím stačí poreferovat, tedy to berte jako referát. A projděte se ulicí Merced. Ze třetího patra jedné z trosek vám nebude mávat kubánský básník Jorge Olivera, protože jeho byt žádná okna nemá.

 

Váš Jiří Dědeček

 

Autor (nar. 1953) je předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu.

 

—  —  —

 

Každý člověk je strůjcem svého osudu…

Pět otázek pro Jorgeho Oliveru Castilla

 

Na rozdíl od mnoha svých kolegů, kteří se stali obětí vlny zatýkání v roce 2003, kategoricky odmítáte představu, že byste opustil Kubu. Co vás k tomuto postoji vede?

Když mě 6. prosince 2004 ze zdravotních důvodů propustili z vězení, skutečně jsem pomýšlel na odchod. Zdravotně jsem na tom byl hodně špatně kvůli nelidským podmínkám, které jsem musel snášet hned od 18. března 2003, kdy mě zatkli a vzápětí odsoudili k osmnácti letům vězení za to, že jsem vedl malou nezávislou tiskovou agenturu. K úvahám o odchodu ze země mě tedy vedly především špatné fyzické podmínky a také potřeba ušetřit rodinu nebezpečí a ústrků, které plynuly z mých občanských postojů. Podal jsem si žádost o vycestování, ale odpověď jsem obdržel až po pěti letech. Politická policie si mě předvolala 12. října 2010 a předala mi výjezdní doložku. To už jsem ale takovou možnost kategoricky odmítl. K rozhodnutí zůstat a pokračovat v boji za lidská práva jsem dospěl už předtím, ale držel jsem to v tajnosti. Dlouhá léta čekání mi umožnila dospět k závěru, že lepší bude zůstat doma a dál bojovat o svobodu projevu. Když mě podmínečně propustili, nikdy jsem nepřestal psát, přestože v letech 2005 a 2006 hrozilo, že půjdu zpátky do vězení. Každý člověk je strůjcem svého osudu. Já jsem si ten svůj vybral, a nehodlám si proto stěžovat.

 

Myslíte si snad, že autor-disident má větší hodnotu než autor žijící v exilu?

Není správné snižovat hodnotu toho či onoho. Samozřejmě že kdo žije na Kubě, může o její realitě psát objektivněji. Exil má ale zase jiný smysl. Měl by fungovat jako jakýsi doplněk domácího odboje, sloužit k zajišťování kontaktů, zastupování demokratické opozice na mezinárodním poli a poskytování logistiky. Také by měl pracovat s mezinárodním veřejným míněním, a tím udržovat, případně rozšiřovat prostor pro boj proti represivním silám totalitního režimu.

 

Před lety jste byl sám aktivním přívržencem socialismu, dokonce jste pracoval jako novinář v oficiálních médiích. Jak a kdy se stalo, že jste změnil názor a stal se disidentským autorem? Nebo se snad jednalo o postupný proces?

V prostředí, kde jsem vyrůstal, bylo velmi obtížné ubránit se vlivu revolučního ovzduší té doby. Matka mě přivedla na svět 8. září 1961, tedy ani ne dva roky po velkém vítězství, které se následně vyvinulo ve velmi tvrdošíjnou diktaturu. Ještě mi nebylo devatenáct, když jsem odešel jako interbrigadista na dva roky do Afriky. Povinnou vojenskou službu jsem strávil v pralesích Angoly, kde jsem bojoval proti vojákům JAR a jejich angolským spojencům. Po návratu jsem koncem roku 1983 složil příslušné zkoušky a začal pracovat jako redaktor ve státní televizi. Zůstal jsem tam až do roku 1993, kdy jsem se s režimem definitivně rozešel. Mé negativní názory na řád nastolený kubánskou nomenklaturou postupně zrály. Idealistické přesvědčení, jemuž jsem podléhal pod vlivem školy, sdělovacích prostředků a ideologického působení v bydlišti i v práci, se postupně rozpadalo s tím, jak jsem si uvědomoval pravdivou realitu. Pozvolná ztráta iluzí a stále silnější existenciální frustrace, způsobená stylem vlády založené na neustálém dohledu, zákazech a ponižování, mě vedly k tomu, že jsem se rozešel s dvojí morálkou a stal se disidentem.

 

Mezi levicovými intelektuály z demokratických zemí, dokonce i těmi, kteří aktivně podporují kubánskou opozici, je patrná jistá idealizace kubánského režimu. Co byste těmto lidem řekl?

Ano, tento jev je důsledkem politických úvah vycházejících z trvalé dichotomie mezi kubánskou vládou na jedné straně a Spojenými státy na straně druhé. Mezinárodní levice zde vidí příležitost k obraně svých postulátů ve vztahu k třetímu světu, a navíc tímto konfliktem — který je spíše mediální než skutečný — ospravedlňují své představy o možném lepším novém světě, který se zcela vymkne působení západního kapitalismu. Kuba je ideologický mýtus zbožňovaný intelektuály, kteří jsou vždy ochotni přehánět chválu a zakrývat chyby. V tomto ohledu je velmi obtížné dosáhnout nějaké zásadní změny. Vychází to z tradice založené na hodnotách, které automaticky vedou k zakrývání totalitního charakteru kubánské vlády. Můj vzkaz intelektuálům, kteří podporují havanský režim, zní, že nejsou žádné dobré nebo špatné diktatury. Kdo dnes mlčí nebo projevuje nezájem, možná si neuvědomuje, že mu to zítra může velmi uškodit. Prestiž není obnovitelná surovina a nedá se koupit na bleším trhu. Pozvednout hlas ve prospěch obětí není jen morální akt, je to povinnost každého, kdo se považuje za slušného člověka.

 

Můžete několika slovy shrnout vliv padesáti let revoluce na kubánskou literaturu?

Vliv zákonitě nemůže být pozitivní, jestliže literatura přežívá v prostředí zatíženém cenzurou, autocenzurou, šikanováním autorů za politické názory, v prostředí, kde se cílů dosahuje mimo jiné vydíráním nebo selektivním udělováním hmotných výhod. Vystavení ostrakizaci nebo nutnost odejít do exilu ovlivnily život mnoha tvůrčích lidí. Přestože je dnes ve srovnání s dřívějším obdobím znát jisté uvolnění, nadále vládnou aparátčíci, kteří sice represi zakrývají jemnější taktikou, ale působí tím úplně stejné škody.

 

Ptal se a ze španělštiny přeložil Marek Sečkař

 

 

Havana 2010; „Každý Kubánec musí umět střílet — a střílet dobře“ — veřejná střelnice, foto: Marek Sečkař

 

 

Jorge Olivera Castillo se narodil v Havaně roku 1961. Po vojenské službě, při níž jako interbrigadista bojoval v občanské válce v Angole, nastoupil počátkem osmdesátých let na prestižní redaktorské místo v kubánské státní televizi. Postupně se ale s kubánským komunistickým režimem názorově rozcházel a roku 1993 se své dilema pokusil vyřešit ilegálním odchodem ze země. Jako mnoho dalších se chtěl dostat do Spojených států na improvizovaném voru, byl však přistižen pobřežní hlídkou, což mu — jak dnes říká — s největší pravděpodobností zachránilo život. Navíc tak mimoděk překonal i onen obtížný okamžik, kdy vnitřně dospějeme k rozhodnutí a nezbývá než je uskutečnit. Jorge Olivera byl vyhozen z práce a veřejně se deklaroval jako stoupenec opozice. Od té doby působí jako nezávislý novinář a spisovatel. Na jaře roku 2003 byl spolu s dalšími sedmdesáti čtyřmi disidenty zatčen v rámci velkého zátahu kubánského režimu proti demokratické opozici. Byl odsouzen k osmnácti letům vězení, na konci roku 2004 byl ale podmínečně propuštěn kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Od té doby nadále působí jako nezávislý novinář a spisovatel. Přispívá do řady novin, časopisů a internetových zpravodajských portálů. Jeho verše se objevily v několika antologiích kubánské a karibské poezie. Kromě toho vydal ve Španělsku sbírku povídek Huésped del Infierno (Host z pekla, Cádiz 2007), v České republice dvojjazyčně sbírku básní En cuerpo y alma (Na těle i na duši, Praha 2008) a v Argentině sbírku povídek Antes que amanezca y otros relatos (Do rozednění a jiné povídky, Buenos Aires 2010). Je mimo jiné prezidentem Klubu nezávislých kubánských spisovatelů a čestným členem českého a anglického PENu.