Jednou jsem šel se svým přítelem, kubánským exulantem, a jeho desetiletým synkem brněnskými Lužánkami. Synek právě přibyl z Ostrova svobody a na jeho soudech to bylo dosud znát. Míjeli jsme bustu Josefa Merhauta. ¿Quién es este héroe? zeptal se synek. Který je tohle hrdina? Otec synovi vysvětlil, že to není žádný hrdina, ale jen nějaký — jak se vyjádřil — literato de mierda. Připadlo mi to velmi komické. Jeden se domníval, že kdokoli je zvěčněný v kameni, zajisté padl hrdinskou smrtí na poli slávy; druhý měl za to, že každý pisálek je zákonitě poseroutka. Synka omlouval nízký věk, otce zase životní zkušenost. Neměl jsem jim ty generalizace za zlé, jen jsem se ještě dlouho smál.
Začínám pokusem o vtip, což je v tomto případě krajně nemístné, ale snad to aspoň ilustruje moji bezradnost. Ano, jsem bezradný, když mám psát o hrdinství spisovatele, a chci se přitom vyhnout sdělením, že pero může být ostřejší než meč nebo že kalamář inkoustu vydá za celé hektolitry prolité krve. Dnešní doba hrdinům a hrdinství nepřeje. Ani skutečné pomníky už nestavíme; sochy, které vztyčujeme na náměstích, jsou buď „srandovní“, anebo bezobsažné či nesrozumitelné.
Buďme rádi, že to tak je. Některé situace se však tomuto modelu vymykají. Kubánský básník a spisovatel Jorge Olivera Castillo, jemuž je věnována část tohoto čísla, bezesporu hrdina je; já ho ale vnímám i jako zcela civilního člověka, skvělého společníka a především kvalitního autora. Blok textů, který je mu v tomto čísle vyhrazen, je nepochybně zamýšlen jako pomník člověku, jehož si nesmírně vážím; chtěl bych ale, aby fungoval i jako běžná sonda do díla velmi zajímavého spisovatele. Rád bych ty dvě věci od sebe oddělil, protože mám pocit, že se navzájem přebíjejí — nebo aspoň nefungují příliš, leží-li takto vedle sebe. Jenže to nejde. Přebíjejí se sice, ale oddělit je nelze.
A tak jsem bezradný. Začal jsem pokusem o vtip a možná bych tak měl i skončit, ale žádnou další komickou příhodu tohoto druhu si nevybavuji. Snad tedy mi nezbývá než popřát vám příjemné čtení. A abych nezapomněl — veselé Vánoce!
Marek Sečkař
Lze napsat reportáž tak, aby si zachovala věcnost a přesnost, a přitom se jednalo o literárně hodnotný text? Jistě ano, jenže v této zemi se tomu málokdo věnuje, říká novinářka a spisovatelka Petra Procházková v rozhovoru, který nám poskytla. Že jsme ji o rozhovor požádali, není žádná náhoda: tematický blok tohoto čísla se věnuje tradici polské literární reportáže. V Polsku se totiž tomuto žánru řada autorů věnuje a také to umí. Co polská literární reportáž obnáší, vysvětluje ve svém článku Lucie Zakopalová, a jak je možné, že u našich severních sousedů něco tak úžasného existuje, prozrazuje v následném rozhovoru Mariusz Szczygieł. Ten nám při té příležitosti také poskytl krásnou fotografii, která dává nahlédnout do soukromí jeho osobní knihovny. Kdybyste si mohli fotografii zobrazit na monitoru v reálné velikosti a přečíst si, jaké svazky ta knihovna skrývá, jen byste zírali. Polská linie květnového Hosta pokračuje rozhovorem s polonistou Wojciechem Solińským, který se týká čtenářské recepce Bohumila Hrabala v Polsku. Dále už Polsko opouštíme a v článku Dáši Beníškové se zamýšlíme nad budoucností Festivalu spisovatelů Praha. Prozradím jen tolik, že festival navzdory všemu budoucnost má. A má ji bezesporu i Alherd Bacharevič, který od ledna přispívá do naší rubriky Deník spisovatele. Na stránkách Hosta se s ním však pro tentokrát rozloučíme; počínaje červnem vystřídáme strastnou životní realitu běloruského exilového autora výletem do největšího světového centra spisovatelství a spisovatelské závisti.
Marek Sečkař
Kobold Radky Denemarkové a Mrtvý muž Bianky Bellové. více ▸