Úsměv je účinnější než lítost

Uprostřed rozhovoru s Antonínem Bajajou došlo ke zvláštní situaci. V jednu chvíli do dveří nahlédla postava z jeho nového románu Aka a zeptala se, zda autor poobědvá s ní. A stejné to vlastně bylo i s tím prvorepublikovým domem, stejné s říčkou Dřevnicí, na jejímž nábřeží stojí. - Sestra, dům i řeka, to vše vytvářelo most, po kterém z břehu skutečnosti do země literatury volně přecházely postavy, události a příběhy.

 

Když jsi nedávno dokončil knihu Na krásné modré Dřevnici, tvrdil jsi, že už žádný další román psát nechceš. To jsi myslel vážně?

Ten pocit zná asi každý, kdo něco dopíše. Ne snad básničku nebo povídku, ale třeba román. Dá se to přirovnat k vyčerpání studny. Nějakou dobu trvá, než voda doteče.

 

Takže ti v hlavě nevíří nové náměty?

Nevíří, jen tikají. Nějaké kratší věci. Romány jsou ubíjející. Pokud nejde o bezprostřední prožitky, o prostý popis a vtipné glosy, musíš pořád držet v hlavě tisíc věcí. Pracovat s motivy, splétat a rozvíjet, vynakládat fantazii, probouzet všelijaké taškařice, můry a běsy. Já navíc nejsem typ autora, který by mohl román vymyslet dopředu a pak tu osnovu pouze naplnit. Když sedám k popsaným stránkám nebo k počítači, pokaždé musím číst, co jsem „načmáral" (naťukal) včera, předevčírem, před týdnem..., a jako bagr se po kouskách posouvám dopředu. A zase se vracím. Rozmýšlím se, čekám na inspiraci, prosím Pánaboha... stačí.

 

Jaký máš při psaní vztah ke svým postavám?

Ale to zná taky každý autor - postavy v určitou chvíli ožijí. Některé po dvou třech stránkách, jiné „kopou" dávno před počáteční větou. Každý je ovšem oživuje především během psaní - je to jedno z kouzel prózy, a zároveň cosi velice úmorného. Stvořit živou postavu - to je dřina, kam se hrabou horníci. Stvořitel by mohl vyprávět. Protože text, i ten nejbrilantnější, obsazený pouhými loutkami (nejde-li o jasný záměr), je podvod. Nahlodává čtenářský vkus, sráží beletrii na úroveň trapných dějových konstrukcí. Sériových. Seriálových.

Kromě toho, některé postavy musí žít naplno - jako neopakovatelní jedinci, jiné stačí zasadit do děje v různě zvýrazněných náznacích... to by bylo na dlouhé povídání. Je na tom postavena například i kompozice obrazů nebo hudby.

 

Jak poznáš, že je ta postava živá?

Nejspíš to může poznat až čtenář. Pro mě je třeba významné, když se mi o postavě začne zdát - tehdy náš kontakt začíná být hluboký. Ráno se vzbudím a na moment mám pocit, že jsem „tím druhým". Pak se třeba vydám na procházku a kontakt nějakým způsobem pokračuje. Musím dávat sakramentsky pozor, abych nevypadal bláznivě. Například když jsem psal Zvlčení, skutečně se mi zdálo, že jsem kojící vlčicí a ležím s vlčaty v doupěti. To abych mnohé pochopil.

Mimochodem, když vlčata již nesají mateřské mléko, ale zároveň ještě nejsou schopna žrát ulovená zvířata, živí se tím, co jejich rodiče nejdřív zhltnou a pak po nějaké době vyvrhnou ze žaludku. Snad se to dá použít jako metafora psaní; jako že „žereme" svět se všemi ideály a traumaty: svět, s nímž se nedokážeme napoprvé a hned vyrovnat v jeho syrovém stavu, proto ho nejdřív natrávíme a pak vyvrhujeme ve formě literatury, počínaje pohádkami a dětskými říkadly.

 

Vraťme se ještě. V čem přesně je psaní románu tak náročné?

Romanopisec žije v napůl jiném světě. To si lidé - ani moji přátelé - obvykle neuvědomují. Určitě to ale vnímají nejbližší rodinní příslušníci. Ti si mé „přítomné nepřítomnosti" ovšem všimnout musí, jestli nejsou slepí, protože je to svým způsobem zatěžuje či obtěžuje. Říkají, ať už toho nechám nebo ať jdu k psychiatrovi. Nebo ať raději dělám něco pořádného, ať například seču trávník. Mají pravdu, ta rozpolcenost mezi světem románu a světem reálným je hluboká. Možná právě to je tak vyčerpávající - muset existovat v obou těch světech, být dvakrát.

 

Jak dlouho se to dá vydržet?

Zatím dýchám. Právě teď jsem trochu unavenější. Když člověk píše povídku a má ji už v podvědomí donošenou, může ji pak napsat velmi rychle; když ji nemá donošenou, tak s ní žije třeba měsíc. Nebo ji potratí. Ale román? To znamená žít s ním rok, dva, tři... A předtím ho třeba celý život nosit v hlavě.

 

Ale v případě tvé poslední knihy to bylo jiné: většina materiálu vznikala postupně daleko dřív a ty jsi teď spíš vybíral a spojoval.

Ano, něco vzniklo už asi před padesáti lety. Tenkrát jsem hodně tvořil takzvaně „do šuplíku". A vůbec - situace byla úplně jiná: nezdálo se mi o vymýšlených postavách, ale o mých nejbližších a sousedech a kamarádech. Často jsem se musel „vypsat" z úzkostí. Z událostí, které se skutečně staly. Myslím traumatické události, jako když soudruzi potřebovali zlikvidovat otcovu ordinaci a zavřeli ho a já se to dozvěděl až od spolužáků, protože maminka věřila v jakési nedorozumění a v prvotním šoku tvrdila, že tatínek je na manévrech. A takových věcí bylo víc. Člověk má tendenci dávat to horší stranou, ale ono se to pak všelijak vrací. Nikdo neuteče.

 

Takže román Na krásné modré Dřevnici je jakousi formou autoterapie?

Dnes už ne. Ani před třemi lety, kdy jsem se rozhodl ho zkompletovat. To už jsem psal Dřevnici s nadhledem. Ale kdysi, když jsem psal tamty „šuplíkové" texty, by se snad o nějakých léčebných účincích dalo uvažovat. Byly to dopisy. Dopisy mívají často očistný, zklidňující účinek, zvlášť když adresát je v akordu... Posílal jsem je své o rok starší sestře, která už tenkrát žila v Praze.

 

Ano, tvá kniha je složená z dopisů sestře Jeanne. Je z nich ovšem cítit velká míra literární stylizace.

Pochopitelně. V šedesátých letech jsem už spisoval. Strojopis prvních veršů (zhruba dvoukilový) jsem dokonce poslal k posouzení Ludvíku Kunderovi do časopisu Host do domu. Jemu právě vyšla Letní kniha přání a stížností, která mě hodně zaujala, no a Brno, kde jsem tenkrát studoval „hnojárnu", v té době kypělo literární a divadelní atmosférou. L. K. mi kupodivu odepsal - už tehdy byl vlídný a měl pochopení. Jeho dopis mám dodnes schovaný a předčítám ho studentům na seminářích tvůrčího psaní, aby neztráceli naději, když se jim něco nepovede, jak předpokládali - tedy když to ještě není na Nobelovu cenu. Pro pobavení bych mohl kousek ocitovat...

 

Může být.

Třeba tohle: Mnoho „rad" však ode mne nečekejte. Pravdu měl František Halas, když kdysi napsal jednomu začínajícímu autorovi, že básníkům (i těm, kteří jimi hodlají být) se neradí. Ale mohu Vám aspoň, byť ve stručnosti, napsat, co si o Vašich verších myslím. Jsou poměrně zručné (jak je dnes u nás běžné), ale trpí řídkostí. Mám dojem, že Vám to prostě píše. Míra vtipnosti jednotlivých nápadů je hodně proměnlivá, ty dlouhé skladby jsou natahované, dávám přednost krátkým básním, zvláště z 1. oddílu. A přece jen jedna „rada": z tohoto oddílu byste snad mohl 2-3 věci vybrat a poslat časopisu Repertoár malé scény, kde mají rubriku První řádky. Mezi stránkami 21 a 27 by se snad něco vhodného našlo. Ale netruchlete, budete-li odmítnut. - Tak se po prázdninách ozvěte. Pěkně vás pozdravuje Ludvík Kundera.

Nikam jsem nic neposlal, neozval jsem se, urazil jsem se. Dnes mi to samozřejmě připadá směšné. Po letech jsme se tomu s Ludvíkem zasmáli, teď už si jako „kolegové" tykáme.

 

To jsme ovšem odbočili. Mluvili jsme o tom, že Dřevnice je formálně poskládaná z dopisů sestře a že ty dopisy se vyznačují literární stylizací. Už tehdy jsi v tom viděl víc než dopisy?

Začal jsem je psát (tužkou na dopisní papír) jako malé příběhy z dětství. Zpočátku spíš připomínaly etudy na způsob studentské recese. Samozřejmě: nejde o klasické dopisy, už tenkrát jsem chtěl uchovat některé společné vzpomínky jinak než suchá fakta. A sestra Jana (Jeanne) byla ideální čtenářkou a glosátorkou. Později i švagr Slávek. Oba taky psali a píší. No ale nikdy jsem nepočítal s publikací těch dopisů. Až nedávno. Začal jsem je všelijak hledat, shromažďovat, vybírat, spojovat a hníst v literární tvar. Něco málo vyšlo už počátkem devadesátých let ve zlínské edici Krabice, kterou redigoval - jako by šlo o samizdaty - Jiří Severin. Ale to byla jen jedna kapitola připomínající předčasnou „vlaštovku". Celé hejno - tedy dnešní kniha - přiletělo s patnáctiletým zpožděním. Mezitím jsem pracoval na „romanetu" Zvlčení.

 

Co se před těmi padesáti lety stalo hlavní pohnutkou k psaní zmíněných dopisů? Bylo ti sedmnáct let. Na prahu plnoletosti lidé nespisují memoáry...

Opustil jsem rodný Zlín a rodinu. Začal jsem studovat Vysokou školu zemědělskou v Brně, onu „hnojárnu". V prvním semestru jsem bydlel na kolejích, a pak přišlo něco pro mne neskutečného, šokujícího, do té doby nevídaného. Škola nás, budoucí zemědělské inženýry, vrhla - nebo spíš odvrhla či vyvrhla - na praxi do státního statku Židlochovice. Poprvé v životě jsem padl na hubu a rovnou do hnoje. Přeneseně i doslova. Hodně nás tam bylo z „buržoazních" rodin. Celý rok jsme makali na polích a ve chlévech a po makačce se učili na zápočty a zkoušky (matně se mi vybavuje úvod do studia marxismu-leninismu, ruština a meteorologie). Dřeli jsme za ubytování, jídlo a otrockou mzdu. V dešti, mrazu, vedru, prachu a smradu. A k tomu na farmě, která byla takzvaným bangovým izolátem, což byly chlévy s dobytkem nakaženým brucelózou. Napadené krávy nemohly donosit telata a zmetaly. Vědělo se, že ta nemoc je přenosná na lidi a způsobuje kromě potratů i neplodnost. Bylo by to na další román, kde bych například se spolužáky vybíral „kýlovou metodou" ze silážní jámy páchnoucí tekutinu s plovoucími červy. Zpívali bychom při tom sborovou píseň Židů z Verdiho opery Nabucco. Nebo bych v předjaří vodil koně při oborávce rajhradských vinohradů a byl bych od nich celý poslintaný. Nebo bych od rána do noci jednotil cukrovku. Nebo bych krumpáčem rozkopával zamrzlý záchod, až by sračky lítaly na všecky strany. Bydleli jsme v přízemních barácích připomínajících koncentrák. Myslel jsem, že tam umřu, a tož jsem aspoň snil a vracel se na krásnou modrou Dřevnici.

 

Přestože jde o autobiografický román, musel jsi také určitě fabulovat. Můžeš ten vztah vzpomínek a fabulace přiblížit?

Samozřejmě jsem se snažil být přesný a pravdivý, na druhou stranu některé situace si autor vždy domýšlí, akcentuje, pointuje, poetizuje, má touhu dotknout se přesahu. Vedle toho platí, že Zlín je malé město, a z různých důvodů se mi nezdálo žádoucí nebo slušné, aby všichni rozpoznali všechny - proto jsem občas měnil jména či skrýval (zaměňoval) indicie. Někdy jsou to složitá dilemata, protože člověk píše o lidech dobrých i zlých a musí si ospravedlnit, zda o nich bude psát jen jako o typech, nebo jako o konkrétních osobnostech. Snažil jsem se i k těm zlým najít autorskou cestu, to znamená, nevykreslit je pouze v černých tónech. To ani nejde. V ďáblovi se dá taky vykřísnout něco užitečného. Ďábel to má v pracovním úvazku, házet lidi do kotle, a ti lidi si to často zaslouží. Je těžké soudit. Občas jsem uprostřed psaní zatoužil po pasení krav.

 

Je zřejmé, že i tam, kde píšeš o těžkých padesátých letech, díváš se kolem sebe spíš láskyplně nebo alespoň pohledem dítěte. Jaké bylo tvoje dětství?

Přestože pocházím z „buržoazní" rodiny, neměl jsem špatné dětství. Inu, dětství: lítali jsme po venku, bruslili po zamrzlé Dřevnici, pásli jsme kozu s dcerkou komunisty, který se v knize jmenuje Sviták. Zlín byl stále ještě trochu vesnice. Žily tu tři krávy, z toho dvě jsem znal. Samozřejmě přes tuto vesnici byl díky Baťům položen urbanistický koncept funkcionalistického města, které dostávalo americký půdorys. Ale ještě si pamatuji na poštovní vozy tažené koňmi.

Pokud jde o padesátá léta, snažil jsem se, aby jednotlivé události byly hodně, občas až přehnaně komické. Až fraškovité. A ta tragika, ta posmutnělost aby byla pouhým stínem, mementem v pozadí. Zdá se mi, že úsměv je účinnější než lítost. Smích přes slzy, jak řekl ruský klasik.

 

Kdo je hlavní postavou celé knihy?

Ne kdo, ale co. Ta doba, kterou jsem prožil ve Zlíně. Podobně jako Roberto Rossellini učinil hlavní postavou svého filmu Řím, otevřené město přímo římské ulice, ještě zničené válkou, je hlavním hrdinou mé knihy poválečný Zlín, v roce 1949 přejmenovaný na Gottwaldov. Zhruba od pětačtyřicátého roku začínají mé vlastní vzpomínky, ty ranější jsou obalené tím, co mi později vyprávěli rodiče. Z války mám jen pár intenzivních zážitků. Když byl Zlín bombardovaný, otec mě z prvního patra našeho domu snášel do sklepa. Pamatuji si přesně řinčení vitrážových oken. A taky jak kvetly pivoňky, jenže ty kvetly až několik měsíců po bombardování. V hlavě to mám spojené. Ale nejtěžší doba na nás dolehla až začátkem oněch padesátých let.

 

Trochu zvláštní je, že buržoazie si jejich krutost dlouho nechtěla přiznat a snažila se navázat na předválečný svět. Děti jako ty však už chodily do školy se spolužáky, pro něž byl největším člověkem Stalin. Jak jste se vzájemně popasovali?

Náš svět se proměňoval postupně. Takový Zdeněk Rotrekl byl zavřený hned v roce 1948, s rodinou Jiřího Stránského to bylo podobné. Tam, kde útlak dopadl tvrdě a okamžitě, vyvolal pochopitelně okamžitý odpor. S námi to bylo složitější a povahu komunismu jsme si uvědomovali daleko pomaleji. Jako děti jsme navíc měli svůj vlastní paralelní svět; právě z něj se pak asi zrodilo mé spisovatelství. Ze začátku jsme si dokonce mysleli, že vývoj jde správným směrem do světlých zítřků, jak se tehdy říkalo. Skutečně jsme si třeba mysleli, že ti lidé, kteří jsou zavření, budou převychováni a nakonec jim to prospěje. Představovali jsme si to trochu jako v pohádce. A když jsme se jako děcka vztekali na rodiče, nadávali jsme jim do buržoustů...

 

Jak šel komunismus dohromady s vaším katolickým zázemím?

Komunisti moc dobře věděli, proč nahradili Boha Stalinem. Komunismus sice hlásal vědecký ateismus, ale ve skutečnosti potlačoval všechna náboženství jen proto, že vedle sebe nemohl snést žádné jiné. Sám byl totiž založen na náboženských principech, měl svého boha, církev, rituály i ráj. V našich dětských duších z toho vznikl neuvěřitelný galimatyáš. Píšu o tom v té knize: zpívali jsme mariánské písně úplně stejně jako Internacionálu. Ty písně pro nás měly totožný náboj. Byla to ďáblulibá koláž.

 

Ani tvoji rodiče nebo širší rodina neměli jasno?

Každý se snažil, seč mohl, nějak se s tou novou situací vyrovnat. Nejhorší však bylo, že docházelo ke konfliktům právě uvnitř rodin. Pamatuji si třeba, že když jsem v jedenácti letech přišel zarmouceně ze Stalinova pohřbu, má teta poslouchala Svobodnou Evropu a řekla mi, že to byl zločinec a vrah. Hrozně jsem se vztekl a rozhodl se, že ji půjdu udat. Tuto mez jsem naštěstí nikdy nepřekročil, na druhou stranu si dokážu představit, že v té atmosféře a naprostém ideovém zmatku, který tehdy panoval, by to někdo mohl udělat.

 

Kdy jsi to dokázal rozplést?

Jak říkám, ty věci se děly postupně. Babička s dědou byli jako hoteliéři a bývalí Američané okradeni a vyhnáni ze Zlína do venkovské pastoušky jako první. Do jejich domu nastěhovali soudruzi sovětského poradce s manželkou a šoférem. Pak zavřeli otce a do zkonfiskované ordinace v přízemí našeho domu nastěhovali krajskou hygienickou stanici. Má první vzpoura přišla, když po mně chtěli, abych také vstoupil do KSČ, a já jsem šel radši k lidovcům, abych měl od komunistů pokoj. Bylo to v Želechovicích, kde jsem dělal na statku zootechnika. Fanynka, sestra faráře, nám pak na každou schůzi napekla vdolečky nebo uvařila klobásy a okresní tajemnice sestra Stuchlíková říkala, že bychom si něco z toho Marxe měli přečíst, abychom znali nepřátelskou ideologii. Cítil jsem se jako v exilu. V Dřevnici to rozvádím podrobněji. Ten přechod z hravého dětství do vědomé dospělosti byl nejdřív pozvolný, ale pak se podobal spíš výbuchu. Každopádně jsem přešel od studu, že jsem potomek buržoustů, až k jakési hrdosti, že právě proto ke komunistům nikdy patřit nebudu, že s nimi nemám nic společného. A žil jsem si ve vlastním svobodném světě. Vzpomenutý Zdeněk Rotrekl mi jednou řekl, že díky vlastnímu světu byl nejsvobodnějším člověkem i v kriminálu.

 

Co znamenal rok 1989 pro Zlín?

Ve Zlíně samozřejmě po celou dobu poúnorového Československa přežívala jakási baťovská nostalgie. Staří Zlíňané (ani venkované z okolí) nikdy neřekli Gottwaldov. Po celou totalitu tu například byla cukrárna, která se jmenovala Zlíňanka; a je tu doteď. A dokonce i na nádraží byla cedule Gottwaldov - Zlín. My mladší jsme si tak trochu na Gottwaldov zvykli, ale jak kdo. Jazyková setrvačnost je veliká. Návrat ke Zlínu však byl mnohem rychlejší než návyk na Gottwaldov. Co se dalšího týče, nejen já jsem doufal, že se nějak podaří navázat na dobu před druhou světovou válkou, například včetně překročení Benešových dekretů nebo toho, že Baťova rodina opět převezme původní továrny. To se samozřejmě ukázalo naivní, Baťa zřejmě neměl zájem vracet výrobu do Československa. Asie je levnější.

 

Zlín byl tedy z porevolučního vývoje zklamaný?

Myslím, že trochu ano. Zvláště starší generace to vnímá jako velkou bolest. Baťův areál je v podstatě druhé město, ty továrny zabírají asi padesát hektarů. Všichni doufali, že vznikne nějaký velký projekt, který by toho areálu využil, znovu ho probudil k životu. Ale místo toho se vše rozprodalo mnoha majitelům a značná část chátrá. Přitom existuje tolik architektů, kteří by se do těch projektů rádi pustili... ale to je dlouhé povídání a já nejsem odborník, natožpak politik. A „Baťové" se rodí jednou za stovky let.

 

Už tedy nežiješ na krásné modré Dřevnici?

Nikdy jsem na ní nepřestal žít. Jen včera na chvíli zbělela. Usedlo tam obrovské hejno migrujících racků, divoké kachny z toho byly celé vyjevené. Ale pak se to hejno zvedlo a kamsi odletělo. Chmýří.

 

Ptali se Miroslav Balaštík a Jan Němec

 

 

Antonín Bajaja

 

Narodil se 30. května 1942 ve Zlíně. Po studiu na Vysoké škole zemědělské v Brně (1959-1964) pracoval až do roku 1991 v zemědělství, poté jako zpravodaj (Český rozhlas), novinář a publicista (deník Prostor, časopis Týden). Od roku 1991 spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa, od roku 1996 vede semináře tvůrčího psaní na Palackého univerzitě v Olomouci. Vydal romány Mluviti stříbro (1982), Duely (1988, 2005), Zvlčení (2003) a Na krásné modré Dřevnici (2009). Za román Zvlčení obdržel cenu Magnesia Litera v kategorii próza. Žije ve Zlíně.