Rozhovor s chorvatskou básnířkou a fotografkou
Andrianou Škuncovou
Jste v Čechách a v Praze poprvé?
V Praze jsem byla před třiceti lety se svou přítelkyní. Padal tehdy sníh a 2. února, na Hromnice, jsme v jednom pražském kostele, kde probíhala bohoslužba, dostaly požehnání. A chodily jsme všude možně, a když jsme vyměnily marky za koruny, žily jsme si jako královny. Na tehdejší Prahu nikdy nezapomenu. Město leželo ve sněhu, po Karlově mostě bylo nebezpečné chodit, ležel na něm led, člověk se bál, že mu ujedou nohy a praští sebou. Nikdy jsem si nedovedla představit, že bych v Praze mohla jednou představit svou knihu. A vidíte, stalo se. V starobylých prostorách Klementina došlo ke spojení dvou měst, Novalji a Prahy, jednoho z ostrova v Jaderském moři a druhého ze středu Evropy. Spojila se u Vltavy, vedle Karlova mostu, a to je velká radost.
Světem vašich knih je právě Novalja a jaderský ostrov Pag. Vy jste se však narodila ve slavonském Bjelovaru. Jak k tomu došlo?
Moji rodiče pochází z Novalji na Pagu a v Bjelovaru jsme bydleli proto, že jsme tam měli hostinec. Jenže pak nám partyzáni všechno vzali, nikdo nesměl nic mít, a otec s pěti dětmi musel na ulici; starší bratr a já jsme nakonec s rodiči přijeli do Novalji. Psal se rok 1949.
A celý váš rod pochází z ostrova Pag?
Všichni jsou z Pagu, z Novalji. Příjmení Škunca je staré jméno. Škuncovi patří mezi nejstarší rody na ostrově Pagu. Když jsem přijela do Novalji v roce 1949, musela jsem se učit čakavský dialekt, a co jsem tam prožila, bylo nejdrahocennějším vkladem mého pozdějšího života. Z toho neustále čerpám pro svou práci, o tom přemýšlím a píšu. V té době všechny ženy chodily v černém a nosily na hlavě černé šátky a obřady v kostele uchovávaly staroslověnské prvky. Elektřina většinou nebyla, pouze na některých místech, většinou hořely svíčky a svítily petrolejky, do popředí výrazně vystupoval rozměr zbožnosti a posvátnosti. Ostrov pro mě vždy představoval jakési mystérium, protože sám o sobě představuje osamělý bod ve vesmíru a v moři a je vydán napospas živlům. To, že jsem se narodila v Bjelovaru, je bezvýznamné, protože si odtamtud nic nepamatuji.
Je to tedy jen biografický údaj...
Přesně tak. Ale zato si pamatuji vše, co jsem prožila v Novalji. Později jsme nějakou dobu žili v Karlovci, což je město nějakých padesát kilometrů od Záhřebu, ale nejmocněji ve mně žije ostrov Pag. Čím jsem starší, tím víc cítím tuto svou sounáležitost, tu časovou hloubku, dějiny... Lidé by dnes chtěli cestovat na Mars, ale když přijedou na Pag, jako by se octli v nějaké jiné době. Minulé i budoucí.
Měli lidé ve vašem dětství k sobě blíž? Viděl jsem staré fotografie z ostrova, kde chlapi v bílých košilích sedí spolu na molu u moře a povídají si. Teď už taková blízkost mezi lidmi zřejmě neexistuje.
Dříve lidé sedávali před svými domky. Zvláště ženy. A pořád něco dělaly, paličkovaly krajky nebo splétaly vlnu. A muži seděli někde opodál a povídali si. Ženy měly vždy nějakou práci.
V jedné básni píšete: „Dotýkáme se s těmi, kteří němě leží pod plátky růží." Je pro vás svět mrtvých prostupný s tím naším?
Na ostrově bylo zvykem, že když někdo umřel, šlo se k němu do domu požehnat mrtvému, modlit se za jeho duši. Od mého dětství už mnoho blízkých lidí poumíralo a zmizelo, ale bez ohledu na to jsou pořád s námi. Zůstávají po nich otisky jejich rukou nebo domy, které postavili; v modlitbě vždycky cítím blízkost těch, kteří nás opustili, protože nikdy od nás neodešli docela. Sepětí mezi lidmi na ostrově trvá, a protože to horizontální narušuje nečas, prudká vichrná bóra, zbývá to vertikální, směrem k nebi, k Bohu a ke svatým. V těch starých domech dříve všude visely obrázky svatých. Lidé byli zbožní a věřili, že nám mohou pomoci nejen Bůh a jeho svatí, ale i ti dobří z nás, kteří k Bohu odešli. Když otevřeš dveře takového starého domu, vždycky máš pocit, že jsou někde tady, že jsou s tebou, že tě opatrují. To je blízkost a spjatost, která v současném moderním světě neexistuje. V tom světě, kde je všechno univerzální, kde se stírají všechny hranice a existuje jen ta angličtina a cosi světského, duše se popírá, o smrti se nemluví, a člověk jako by ani neexistoval, všechno se stírá tou hlučnou hudbou, mladí lidé vůbec nemají vztah ke své vlasti, ke svému jazyku, jako by byla důležitá jen ta rychlost žití.
V rybářské pažské vsi Metajna mi vyprávěli, že do sedmdesátých let minulého století neměli obecní hřbitov...
Ano, byl až v Zubovićích...
...a že když někdo umřel, tak se za něj vesničané celou noc modlili a na druhý den přijela loď, mrtvého odvážela do Zubovićů a vesničané za cháronovskou loďkou házeli písek a vodu.
V Novalji to bylo jinak než v Metajně, kterou vy znáte. Tady se žilo jinak. Novalja měla hřbitov u moře. Tak jako ve Francii básník Valéry napsal krásnou báseň „Hřbitov u moře", tak i Novalja má hřbitov u moře. Když někdo umřel, nejprve byl celou noc ve svém domě, lidé u něj bděli a modlili se, svíčky hořely, a pak mrtvého odnesli z domu ke kostelu a celou cestou mu zvonil umíráček a modlily se žalmy. Sloužila se za jeho duši mše v kostele a po ní se zase šlo k jednomu rozcestí, znovu zvonil umíráček a modlily se žalmy. A tak to šlo až ke hřbitovu, což bylo krásné. Tak to probíhalo, dokud ležel hřbitov u moře. Nyní tu otevřeli nový hřbitov, kde je kaple, a všechny obřady se odbývají tam.
Co si myslíte o dnešní Novalji? Nevadí vám tady záplava turistů, doslova turistický babylon?
Jen v srpnu je tady babylon. V zimě, na jaře i na podzim je na ostrově pusto. Mně se ten babylon líbí. Místní lidé musí být z něčeho živi. Dřív je živilo víno. Jezdili do Rijeky, do Záhřebu, chodili dům od domu prodávat víno a nebylo jim lehko. Teď díky turistice a tomu babylonu, který trvá jeden dva měsíce v roce, mohou normálně žít.
Ale ničí se krajina. Viděl jsem, jak cestu, která vede mezi metajnskými vinicemi, teď vyasfaltovali pro snazší přístup turistů k moři.
Pane Bože! To je k nevíře! To byla nejkrásnější cesta široko daleko. Já jsem tam letos ještě nebyla, a tak je to pro mě novina.
To je přeci destrukce krajiny.
Máte pravdu, je to destrukce. Ale tu destrukci nezavinil cestovní ruch, ale to, že staří lidé nenaučili mladé, své potomky, čeho si mají vážit z minulosti. Teď už po cestě nechodí osli a mladí nedbají. Každé civilizaci vždycky padlo něco za oběť. Staří Řekové, Římané, všichni přinášeli nějakou svou kulturu, která destruovala tu místní, to je nevyhnutelné. S tím, co se děje teď, se nedá nic dělat. Můžeme si jen pamatovat, co bylo, popisovat to. Myslím, že je drahocenné to, co se zaznamenává, zapisuje a také fotografie. Fotografie má tu sílu a moc, že konzervuje čas, uchovává jej. Čím víc se vzdalujeme od okamžiku, kdy bylo něco zachyceno, tím je nám to bližší. Jediné, co můžeme, je fotografií nebo zápisem zastavit nějakým způsobem čas. Konzervovat jej. A to, co dělají lidé, celá ta globalizace, to je bohužel nevyhnutelné.
Vy píšete poezii, ale zabýváte se také fotografií. Poezie je jazyk, fotografie světlo. Je mezi oběma médii střet, konflikt?
Ne. Naopak. Od té doby, co fotografuji, od roku 1993, což je patnáct let, mě vlastně fotoaparát naučil dívat se. Díky fotografování se víc nachodím, protože vyhledávám motivy, chodím tři až pět hodin denně, a při chození jsem si všimla, že slunce nezapadá, jen když ho pozoruji z Novalji, kdy mizí za Malým Lošinjem, ale při pohledu odjinud zapadá za tarasem v poli, za stádem ovcí, za celou vrstvou prostorů, člověk objeví celé nové bohatství vrstev. Fotografie mi dokonce rozšířila možnosti vizuálního vnímání, ale zároveň podnítila i mou fantazii a magii jazyka. Jazyk proniká do všeho, zepředu, zezadu, v kosmu je všude. A fotografie, jak já ji chápu a dělám, je blízká mému způsobu psaní. Protože tak volím záběry, nefotografuji vše, co vidím, ale jen to, co mě zaujme, co mi připadá v tom prostoru mimořádné. Samozřejmě že je snazší číst romány a prózu, to je nejjednodušší, ale když čteš Rilka nebo jiné silné básníky, vidíš tu vrstevnatost, a to patří k tomu nejpodstatnějšímu, co existuje. To, že poezie kdysi znamenala víc, na tom nezáleží, protože poezie, to jest slovo, je na počátku všeho a všechno je poezie a slovo.
Sbírka Zvon ve studni, která teď vyšla v českém překladu Dušana Karpatského, je psána formou básně v próze. Bylo to tak, že básnické vyprávění jste zvolila právě s ohledem na způsob jakéhosi hledání skryté tváře ostrova, nebo si to vynutila sama forma?
Nejprve jsem psala verše, ale protože všechno zhušťuji, redukuji na to nejpodstatnější, přišla mi najednou běžná veršová forma příliš úzká. A uvědomila jsem si, na příkladu Poea, Baudelaira a Bertranda, že moderní poezie začíná básněmi v próze. A ty vůbec není snadné psát. Báseň v próze má svůj vnitřní rytmus a dává ti svůj určitý prostor a šíři.
Inspirovala jste se Baudelairovými Malými básněmi v próze?
Ne. Inspirace nebyla důležitá. Básně v próze se odedávna píší i v chorvatské literatuře. V roce 1955 vyšla první antologie chorvatských básní v próze. Další jsme asi po padesáti letech vydali s Mrkonjićem a Pejakovićem pod názvem Naše milenka vize. A teď se chystám uspořádat třetí antologii, protože báseň v próze je něco, co vlastně koresponduje se současností. Když třeba člověk čte našeho největšího básníka Tina Ujeviće, zjišťuje velký rozdíl mezi jeho verši a básněmi v próze. Verš člověka vždycky nějak omezuje, kdežto báseň v próze má v sobě nespoutanost, vnitřní svět, který básník buď dokáže ovládat, nebo ne. Když člověk čte dnes Tinovy básně v próze, připadají mu současné, zatímco verše už nabraly jakousi patinu, cítíš v nich ledacos zbytečného.
Ve vašich básních i některých fotografiích je přítomno tajuplné ticho. Něco, co bych nazval silentium.
To ticho vychází ze samého způsobu života. Když na podzim a v zimě zůstanu sama v domě svých rodičů, ve čtyři hodiny odpoledne je už tma, je slyšet jedině déšť nebo vítr, tak z té samoty a ticha doléhají verše, protože podle mě je psaní způsob života. Nemohu půl dne těkat a dělat něco jiného v hluku a pak najednou psát v tichu. Jak píšu, tak žiju. To je to ostrovní ticho, ticho bez lidí, protože všichni jsou zalezlí doma. V takovém velkém domě, kde není elektřina, hoří jen nějaká lampa, venku fičí bóra, která přitom dokáže odnést ze světnice i koberec, tak z takové samoty, z takového ticha a ze vzpomínek na mrtvé, protože vždycky během roku nás někdo opustil, vzniká to existenciální ticho, ne vymyšlené, ale skutečné.
Něco podobného je s fotografiemi. Jednou jsme zkoumali starý římský vodovod. Museli jsme se plazit, až jsme se dostali do prostoru se starým nápisem. Tady vznikl jeden můj text i fotografie. Zase ze zkušenosti, z toho, co jsem zažila. Nepíšu o tom, co jsem vybádala ze starých knih.
Je tedy možné říci, že celý život píšete jednu knihu, která se jmenuje Novalja nebo ostrov Pag?
To říkají všichni. Já mám ve své poezii přítomna tři témata. Jedno je milostné, což je obvyklé, druhé je vztah k samému aktu psaní, když říkám, že vezmu do ruky tužku a píšu se stínem tužky a lampy a ruky, že stíny jsou nádoby, v nichž se zachycuje vítr... A to největší téma je ostrov, protože všechno, co v poslední době fotím a o čem píšu, to je pořád ostrov. Čím jsem starší, tím víc chápu, že ostrov je studna dějin Thomase Manna, hloubka, dalekohled, jímž nahlížíme do času. Na tomto ostrově je mi všechno známé a blízké. Ano, moje hlavní téma je ostrov Pag a město Novalja.
V podzemí Novalje se zachoval unikátní římský vodovod, lidově nazývaný Taliánova díra. Co pro vás znamená žít v jeho blízkosti?
Spojuje mě s minulostí. Je to jedinečný tunel, ponořený hluboko pod kamenný plášť ostrova, který protíná devět průduchů, jimiž se zvuky moře a světlo solí naleptaných šalvějí a smilu, vřesu a mateřídoušky, nořily hluboko do podzemí. Římská města se koupala ve světle fontán, avšak vodovod mezi Novaljou a Škopljem zůstal až dodnes tajuplný svým významem. Skrze průduchy novaljského akvaduktu občas i hvězdy bez hlesu padnou do podzemí a plujíce tunelem nesou třpyt vzdálených komet. Tajuplnou dráhu římského akvaduktu lze poznat i tehdy, když člověk sleduje ovce, které vždy chodí po stejných stezkách a opírají svá rouna o stejné tarasy a rokliny a němými znameními provázejí průběh tunelu vytesaného v živé skále.
Jiným mystickým místem Pagu je poloostrov Lun s tisíciletými olivovníky.
Nejen Lun, ale i Metajna, Kustići, Zubovići a Stará Novalja jsou pro mne mystická místa. Jediná místa, kde se ještě uchoval duch času, který se pomalu opotřebovává a mizí. A Lun je rajská zahrada se svými olivovníky jako z biblických časů. Když vejdete do Lunu, vstoupíte do bible, do dějin. Do prapočátku, do megalitů, do prastarých způsobů budování ilyrských staveb. Ale i Novalja může být mystická. V zimě, když se vytratí lidé a začne fičet vítr. Stojí tu pozůstatky tří bazilik a všechno to člověk v tichu vnímá jinak, hlouběji. Když přijedete v zimě a projdete se ulicemi, kde všichni spí, pocítíte čas.
Svoji sbírku Zvon ve studni jste doprovodila černobílými snímky - výseky ostrovní krajiny. A na vaší loňské výstavě v Novalji, kterou jsem měl možnost vidět, byly vedle sebe vystaveny barevné fotografie opuštěných interiérů starých ostrovních domů s obrázky svatých a pasoucí se ovce v kamenité krajině. Co mají společného interiéry domů a ovce?
Vybírala jsem z patnácti tisíc fotografií. Tématem výstavy byl Agnus dei - Beránek Boží. Chtěla jsem ukázat obrázky svatých, Beránka Božího, svaté Kateřiny a opuštěné interiéry, ve kterých ty obrázky visely. A pak jsem se vypravila mezi ovce, tam, kde volně žijí, protože ovce na Pagu nemají žádné chlévy, žijí na ostrově odjakživa spolu s lidmi. Kdyby nebylo ovcí, nebyli by tu ani lidé, protože ty ovce znamenaly pro lidi živobytí. Lidé pomáhali ovcím a ovce lidem.
Když jsem se toulal v ostrovních skalnatých kopcích s nemnohou vegetací ke spásání, nacházel jsem vybělené kostry zašlých ovcí. Viděl jsem, jak je život ovcí na ostrově těžký.
Stejně jako život zdejších lidí.
Z vašich snímků zaprášených opuštěných interiérů starých ostrovních domků vystupují do popředí omlácené kredence, poličky a rozbité skříně. Jako by v těch odložených věcech byla uložena paměť.
Jistě. Přede mnou se těmihle věcmi na našem ostrově nikdo nezabýval, nikdo je nezachytil. Třeba tadyhle, ty staré kostelní lavice, bůhví budou-li tu ještě za dva roky. A přitom patří k tomu nejkrásnějšímu, co tu máme. Nikdo necítí potřebu uchovat to nejcennější, všichni se honí za banalitami.
Čím je pro vás poezie?
Pro mne je poezie vše. To nejzákladnější, co člověk může v kteroukoli dobu a kterýkoli čas vnímat. To je souhrn času a podstata našeho bytí vůbec. To je jako jadérko v jablku, k němuž se dostanete, když jablko oloupete a rozkrojíte. To je to podstatné, z čeho může vyrůst nová jabloň a nové jablko. Tak se i z poezie stále obnovuje duch. Poezie je to nejsilnější, co nám lidem dává smysl, co nás charakterizuje. Bez poezie by neexistovalo jádro našeho bytí.
Co soudíte o známém Adornově výroku, že po Osvětimi už poezie není možná?
Pane Bože, poezie byla a bude vždycky! Každý má všelijaké trápení a může si myslet, že už nic kloudného nebude, ale poezie byla odjakživa a bude vždycky. Povídat se dá ledaco, ale ještě to nemusí nic znamenat.
Tištěná poezie se ocitla na periferii zájmu.
Na periferii je proto, že lidem se těžko vstupuje do těchto vrstev. Je těžké proniknout k podstatě poezie a problém je i v tom, že dobrých básníků je málo.
Spíš se vyrojily mraky grafomanů a stohy banálních knížek.
Nemusí to být jen grafomani. Poezie je něco jiného, než co většina lidí dnes píše. Aby člověk mohl s poezií žít, musí znát její dějiny a číst ji.
Ptal se Miloš Doležal; přeložil Dušan Karpatský
Chorvatská básnířka Andriana Škuncová se narodila 9. března 1944 ve slavonském městě Bjelovaru a vystudovala jihoslovanské literatury na filozofické fakultě Záhřebské univerzity. Do literatury vstoupila na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let minulého století hutnou impresionisticky laděnou přírodní lyrikou spjatou s přímořskou krajinou. Kromě poezie píše i literární kritiky a lyrické texty o výtvarných umělcích. Původem i dětstvím je spjata s městem Novalja na ostrově Pagu. Ostrov Pag je východiskem a motivickou konstantou její poezie, zpravidla básní v próze, v nichž stále hlouběji proniká do skutečnosti uzavřeného světa. Vydala sbírky Až k nebi bílo (Do neba bijelo, 1969), Krátký stín poledne (Kratka sjena podneva, 1973), Posuvy, ticha (Pomaci, tišine, 1981), Opuštěná místa (Napuštena mjesta, 1985), Odvrácená strana zrcadla (Druga strana zrcala, 1988), Kořen zeď krabice (Korijem zid, kutija, 1992), Zelený prach (Zeleni prah, 1994), Novaljský světlopis (Novaljski svjetlopis, 1997; česky pod názvem Zvon ve studni, 2009); výbor z její veršové tvorby vyšel pod názvem Předivo čím dál užších dní (Predivo sve užih dana, 2002).
Zvon ve studni / úryvky z básncké tvorby /
Andriana Škuncová
ATLAS OSTROVA
Na dvoře kdosi rozevřel atlas ostrova. Zbytky amfor a keramických nádob poskládané vedle sebe. Malta starocharvátských kostelíků, hlemýždí ulity, ovčí lebky. Zkamenělé mořské houby, dřevěné klekátko, rozeschlé soudky. Římské tašky, oblázky, žernov. Pavučina, vychladlý stín.
Zkameněliny lastur a sklíčka vybroušená vlnami osídlují neznámá moře. Sítě zakrývají ještěrku a fíkový list.
OSOLENÝ OSTROV
Bóra poprášila ostrov. Sůl rozežírá vše, čeho se dotkne: pařez, rákosí, pastviny. Ovce škubou oschlou zeleň, trpké výhonky. Kopce se drolí a trhají. Kloužou z pórovité vyvýšeniny.
Co je k severu, obnažuje se do běla.
Ostrov dělí taras. Oblaka soli hasnou v kamenných prohlubních. Pod listím svítí krůpěje moře.
SÍTĚ
Když kámen zchladne, Novalja se zvrásní do vln sítí. Nabobtnalé předivo zadržuje zrnka jódu, roztok síry a zaprášený, sotva viditelný lesk. V bezhlasých nitích černá lapený blankyt. Zavřené moře.
OBLAKA, PTÁCI
Na fíkovníku místo listí ptáci. Slétají i na taras. Když se zvednou, zašumí vzduch. Vše se krátí na několik kroků od domu ke břehu. V naoko bezelstném spočinutí roste prázdno.
Ve vlhku soumraku se ozývá drozd, brhlík, střízlík. Oblaka spočívají zakotvená na nebi. V noci je potrhá vítr. Změní se v mech, mořskou trávu, pel.
SUŠENÉ FÍKY
Sušený fík má zrníčka světla a mléko pro trpká ústa podzimu. Na stole cinká prázdný hrnek. Vedle něj máta a citron. Včela se chytila paprsku slunce, zakryl ji studený stín jako motýl.
Temná zeď. Stáčí se víno, ochutnávají přezrálé hrozny. Dávno sklizené fíky se suší na prkně. Na zavlhlé plody se lepí pozdní léto. Cukr jiskří.
V krabici mezi stopkami čerň. Je třeba přidat dva tři bobkové listy, které rozdělí husté předivo a mlčky je stlačí.
Do Vánoc na slupce vyraší krystalky. Cukrový prach. Chlad se chytá ručiček hodin. Zdá se, že z víka spadla jinovatka a pobílila světnici, fíky i prsty.
KROUŽENÍ
V zkamenělinách a slaných hroudách se už vyhaslé dno moře nenajde. Na odvrácené straně doby, kdy se mísily proudy zrychleného vesmíru. Přetékají a nemají se kde zastavit. Slily se do nekonečna.
I mrtví se probouzejí. Noční slunce spočinulo na odvrácené straně vinice. V unikajících bodech. Vody rozkládají smetí a kamení, zmnožuje se prvotní složení půdy.
Na rubu se kruh slunce uzavírá. Odlesky mořských hub a korálů znovu tonou do hlubokého chladu. Ztěžklá vlna chvátá k vysněné zátoce.
Moře zaplavuje jádra keřů, v kalužích rozpouští spirálové odrazy. Šupiny ryb a krunýře raků. Za mysem Gaja se vypařuje popel hořícího obzoru. Nad širým mořem jiskří nebe. Slunce dohořívá v záclonách deště.
ZA SOUMRAKU
Záliv zaplavila hustá láva slunce. Uhelnaté trupy lodí se drží barev uhaslých odrazů. Mezi tarasem a pastvinou se blíží stará hřbitovní zeď. Po okrajích hřebenu se třpytí duše zemřelých.
Za ztroskotaným sluncem se přelil stín. Pod krokem zdrobněly skály. Červenice vytržená z vyschlého výmolu se kutálí do prašné krůpěje.
STOPY
Utržené stíny zaplňují mlčenlivé nitro ostrova. Do pórovité hlíny déšť souká sůl. Ozývají se podzemní kanály, vymleté strouhy a kamenné žíly.
Prázdnými vinicemi se rozléhá ozvěna vyschlých pramenů. Mlha stírá přeludy mokrých křovin. Na stopkách tkví prach roztroušených hvězd.
Po kluzkých polích vleče svůj domeček hlemýžď. V soumraku za ním svítí mokré cestičky.
VEČER V KAMENIŠTI
Soumrak stírá hmatatelné stránky světa. Vlhkou stezkou stoupají ovce. Dohánějí parno. Stíny zhoustly po svazích.
Kopec praskl pod tíhou večera, drolí se a rozpadá, zatímco hladinu moře čeří noční vítr. Stejná tma prostupuje kolmici kopce i vesmíru. Obkládá vyvýšeniny shlukem hvězd. Když vše utichne, oblak zajatý ve skále zvoní.
Ztroskotaný ostrov se v brázdách umdlených vln rozpadl jako plachta na širém moři. Stíny nánosů soli sjíždějí protáhlými stopami. V trhlinách skal klíčí měsíční jikry, temná růže vesmíru.
PŘED BOUŘÍ
Mraky uzavřely nebe do temné kupole. Stoly a židle jsme odtahali dovnitř. Čekáme v těsné kuchyni. Tma zevnitř i zvenčí. Vrzavé věci zachvátilo ticho. Pohrouženo do lepkavého mlčení, nic se nesdílí ani neloučí.
Dům obezdil mrak, utopil nás do bezhlasé koupele. Zakryl větrem z popraskaných zdí. V okně skomírá světlo voskovice.
Čeho se dotknu, to se na okamžik otevře a zase zavře. Blesky osvětlily práh i dvůr. Proudy vymývají sežehlou stopu.
Vzduch ztěžkl kapkami, cesty naběhly. Mokro se přimklo k neviditelným propastem. Nahnilé pařezy trouchnivějí. Vypařuje se trpká směsice vůní.
V dálce slunce propaluje sypký mrak. Když déšť utichne, ozve se havran. Z jeho křídel se vypařuje ticho.
Z chorvatštiny přeložil Dušan Karpatský
