Jaroslav Kovanda
* Zetlíme, zetlíme všichni, tichý je listoví pád... Ano, jsou dny, kdy člověk náhle začíná sahat po starých albech a přemítá, že by už konečně i on měl nějak uspořádat fotografie z té krabice od bot velikosti 38, vzor Alena, dámská vycházková..., a sahá po Jeseninovi a jeho verších. Ale pryč od prosincového kňouralismu!
* Před spaním - když si neopakuji angličtinu, protože jsem na příští rok dostal pozvání do Ameriky, žádný doktorát ani přednáškové turné, 30. listopadu 1901 tam na lodi Helgoland do přístavu Galvestone se ženou a dvěma dětmi dorazil stařečkův bratr, a teď tam mám asi devadesát příbuzných, tak bych aspoň některé rád viděl - si listuju ve výtvarných knížkách. Do postele obzvlášť doporučuji, knížku formátu moskevského chleba s názvem SCULPTURE - ESCULPTURA, v angličtině a ve španělštině. Na straně 277 je vyobrazení Posledního soudu z tympanonu chrámu svatého Petra v Bambergu, z let 1225-1237. Uprostřed Bůh Tatínek, urostlá figura mladého fousatého muže, a kolem dokola po jeho levici i pravici se všichni smějí, z hrobů vylézají rozesmáté děti, inu Poslední soud, konečně se něco děje, hrozná legrace... Už dlouho jsem neviděl nějakou „současnou sochu" se smát.
* K tomu výcviku v angličtině si přibírám ještě televizní kanál NATIONAL GEOGRAPHIC. Je to docela slušný channel, navíc překládaný do češtiny, takže se mně líp „pochopují" ty americké pazvuky, které se tak málo podobají například výslovnosti takového Václava Havla, s nímž v tomto případě jaksi souzním, že... Nedávno zde ukazovali, jak za války ukrývali lidé v Krakově i v pařížském Louvru sochy a obrazy před nacisty. Jak pro obrazy a sochy nasazovali lidé i svoje životy. Dále bych to vzhledem k většině současného umění radši už moc nerozmazával.
* Sedím v poloprázdné restauraci U Hanáka, jím smažák a piju pivo. Mezi stoly pobíhá harlekýn - veliká přerostlá doga. Občas se někomu zahledí do očí, čichne k talíři a pak zas odběhne. Zdá se nervózní. Vrchní, kterému před chvílí patřila, ji neokřikne, protože už není jeho. Před chvílí ji prodal jinému, který ten litkup zapíjí u stolu pod věšákem hned vedle vchodu. Vypadá, že už je na plech. A i kdyby ji nový majitel okřikl, tak ta doga ho stejnak neposlechne, protože ještě neví, že mu patří. Platím. Číšník roztržitě počítá a potichu říká: „Nikdy bych Rolfa neprodal. Ale pes potřebuje prostor. A já jsem měl pro něho jenom ohradu tři krát dva." „A za kolik jste ho..." ptám se. „Koupil jsem ho za dva a půl a prodal za šest set." „Není to trochu málo?" „Je. Ale ten pes nemá jedno varle, takže je chovatelsky bezcenný. Když jsem ho kupoval, tak se to ještě nepoznalo. Třináct dvacet." „Čtrnáct. Můžu si vzít tady to Rudé právo domů?" „Jo, klidně." Předseda vlády Adamec tam nápodobně hovoří o naší hospodářské situaci, jsem nahlas neřekl. „Tak nashle..."
(Uherský Brod, 1986)
* S prozaikem Tondou Bajajou jsme si nedávno „ukazovali" epitafy, které by nám pozůstalí měli nechat vysekat na náhrobky. Zatímco ten můj si už moc nepamatuju, bylo to něco jako: „Zde ležím - úplně z formy", Tonda byl zase vtipnější: „Konečně sám!" Do placu dávám ještě jeden, pro kameníka sice poněkud dlouhý, ale nádherný. Je od Epikura z listu Idomeneovi: „Prožívaje blažený a zároveň poslední den svého života, píši Vám toto: Řezavka a úplavice se u mne dostavily s bolestmi, jichž velikost už nepřipouští stupňování. Ale to všechno vyvažuje radost, kterou pociťuji při vzpomínce na naše rozhovory."
* Kdysi jsem si někde zapsal, že dobré věty by se měly zavařovat, hadí jed z odstavců sbírat... Z tohoto úhlu pohledu bych tedy zavařil například toto: „Takové věty chutnají jako chléb politý voňavkou" (Robert Musil). Kdysi se mně taky velice líbil citát: „Žít na takové planetě je jenom ztráta času" od Ilji Ilfa, dnes dávám přednost lidovému rčení: „Jo, smrt je blbá nemoc, s tou si poležíš."
* Nevím, jestli ještě mají v Havlíčkově Brodě na pomníku padlým z druhé světové války nápis: MY DALI KREV - VY DEJTE LÁSKU!
* Čtu teď velice nesouvisle, ale přece. Kdybych to měl trochu zobecnit, tak deset let, co jsem vydával Psí víno (nyní v tom chválabohu v Praze pokračuje Petr Štengl), jsem četl takřka jenom současnou literaturu a především mladé básníky. Při vší úctě k ní a k nim šlo z nějakých sedmdesáti procent o literaturu dost destilovanou (když započítáme nejen ten vršek ledovce, který se objevil nad hladinou, tedy samotný výtisk časopisu, ale i těch sedm osmin, které se na stránky nedostaly, které skončily v koši). Takovou literaturou „intoxikován" jsem dlouho nemohl nic číst. Cítil jsem se často, podobně jako když jsme byli s Jakubem Grombířem a Petrem Štenglem za Psí víno v Rusku na nonstop čtení poezie v jednom moskevském sále a pak v klubu Slovenského inštitútu, kde někteří nadržení ruští básníci zase úplně samovolně spouštěli recitaci těch svých puškinovských kolovratů. A když jsme pak hluboko po půlnoci zalezli na hotel a převlékli se do pyžam, vyklonil se Štengl z balkonu a pronesl památnou větu: „Jestli se tu někde zjeví ještě nějaký básník, tak mu snad pobleju záda!" Kdybych si teď udělal tabulku, co jsem poslední dobou - od osvobození, tj. předání redakčního bidla (ano, bidla, nikoliv bydla!) - přečetl, tak v ní nebude chybět Vojna a mír, Paní Bovaryová, Faulkner, Hrozny hněvu od Steinbecka, Šolochov a včera jsem dočetl Hemingwayovu Fiestu v originále. Čili samé staré dějovky. (Petr Král by asi ze mne radost neměl, možná že naopak Jiří Trávníček by byl potěšen; aspoň někdo...) Fiesta, kterou jsem si k tomu přibral posléze v češtině z městské knihovny, měla ovšem stránky tak „lichospeřené", čtenářským otěrem tak postižené, že listovat v ní bylo dost nasírací. O čem to svědčí? Že by tato literatura byla čtena jen samými ušňupanými učni a svačinářkami z třísměnných provozů? Nicméně i já, nepracující důchodce, jsem byl napnutý jak malé gatě, jestli ta Brett kopulující s Cohnem, Mikem, možná i s Jakem a pak s devatenáctiletým toreadorem Romerem, nezpůsobí de facto, že se ten mladík krutě jednu noc ze žárlivosti zbitý Cohnem nestane na druhý den obětí nějakého obzvlášť statečného býka. Uf, jak jsem si oddechl. Jak jsem si neoddechl, že jsem už dočetl.
* V roce 1986, když na našem pozemku kopáči kopali přívod vody, přišel za mnou jejich holohlavý vedoucí - kopáči mu říkali Kaktus -, jestli si pamatuju, že jsem ho kdysi učil. Když kopáči skončili, přišel za mnou ten Kaktus ještě jednou, že by měl zájem o nějaký můj obraz a co bych prý za to Koupání, jak se tak po ateliéru rozhlížel, chtěl. A nabídl mně třídenní práci dvou dělníků na našem pozemku, tu že bych nemusel platit, plus nějakou zelenou že by přidal. Když jsem mu řekl, že nějaká stokoruna anebo flaška jsou pro mne ještě snesitelné, ale z takové transakce že smrdí kriminál, zíral na mě udiveně až nechápavě. Když prý je zkorumpovaný celý stát, co tímto gestem chci dokázat? Nevěděl jsem. Možná by mi ale poradil Gándhí: „Nemíním prohlašovat, že je učitelovou povinností uchýlit se k půstu vždy, když se jeho žáci proviní. Ale myslím si, že některé případy si vyžadují takový drastický prostředek."
* Jako se pracovní síla elektřiny měří na watty, tak by se měl údiv, ta hlavní lidská tažná síla?, měřit na wolkry? Samý otazník.
* Lupo je italsky vlk, lupanar - bordel. Etymologicky mi to neříkalo nic. Až letos v Pompejích, když jsem viděl, jak italský průvodce Japoncům japonsky vyl a ukazoval na to ošukané kamení a ty Japonky - zadky jak japonky - si to kamení fotografovaly, mně to částečně došlo. (Pompeje, 12. 9. 1999)
* Dnes jsem u cukrárny Zlíňanka potkal Egypťana, který se pokoušel koupit dort, neboť si chtěl na hotelu Moskva, večer na pokoji, sám se sebou prý, oslavit narozeniny. Pomáhal jsem mu překládat. Vzal si ananasový. Také měl zájem o svíčky. Potřeboval tři velké a devět malých. Slavil totiž 39 let. (Zlín, 6. srpna 1986)
* Zaparkoval jsem jako tradičně u přehrady, na níž se bruslilo. Dva kluci u břehu hráli hokej. Jeden z nich na mne volal: Pane učitelííí, pane učiteliíí... Nepoznal jsem ho. Viktor Suchomel, který chodil ke mně do výtvarky, výborný kreslíř. Už ve druhé třídě mně věnoval „katalog" opic z brněnské zoo, kterou o prázdninách navštívil. Každý hned na první pohled poznal makaka od šimpanze... Je už v sedmé! A jestli prý počítám s vykopáním pokladu v roce 2010, jak jsme si v devadesátém osmém při jeho zakopávání slíbiliíí??!!, volal na mě z ledu... (Zlín, 17. ledna 2002)
* Někdy v roce 1987 jsem si zapsal: „Zachovat si vlastní tvář - to je boj na život a na smrt. Jenom jestli už není pozdě. Kdoví co za tvář už za nás vlastně bojuje."
* Mám problémy s moderním uměním. Vyrovnávat se se vším, co je nabízeno, co prý je dobré, protože tu ještě nebylo. V Právu nedávno opěvovali malíře Baselitze. Nevím, výstavu jsem neviděl. Z článku a z reprodukce jsem se dozvěděl, že jde o expresionistickou malbu běžného ražení, pozoruhodnou převážně v tom, že autor obrazy zavěšuje hore nohama. Proč nejsou naopak i podpisy? Měl jsem přítele, malíře a sochaře Ivana Theimera, původem z Olomouce, milovníka baroka a sběratele. Kdysi jsme byli opravdu dobrými přáteli, dávali jsme si dárky. Snad k osmnáctým narozeninám jsem mu dal drobnou kubizující sochu Zvířátka a Petrovští... Ivan rád stavěl věci soudobé vedle těch rozevlátých barokních kousků. Tak dopadl i můj dar. „Co myslíš, nejsou ta tvoje kubistická zvířátka vedle těch barokních panáků dost trapná?" A na chvíli bylo po lásce...
* Zlín letos přišel letos o výraznou postavu. Umřel Osvald Hoza, nedostudovaný farář, zarytý čtenář a častý návštěvník hospod a (kdysi) provozoven RaJ. Naprosto spolehlivý přítel, nezištný člověk, žijící od mládí z invalidního důchodu, a přesto kdykoliv ochotný zatáhnout v partě útratu, když někdo „zapomněl" zaplatit. Knihkupec Pavel Jungmann mu kdysi vydal sbírku aforismů, něco málo z nich četli i v rádiu. Jeho nejbližší přátelé se chystají vydat o něm publikaci. Jsem zvědav, zda dodrží slovo. Myslím, že by v knize měly znova být i Osvaldovy aforismy. Například tento úžasný: „Fantazie je něco, co si nedovedu představit."
* Všechno, co řekneš, může být použito proti tobě. Všechno, co řekneš, může být mlha.
Autor (nar. 1941), je básník a výtvarník. Pracoval například jako kulisák, mnoho let vyučoval na „lidové škole umění". Po listopadu 1989 knižně publikoval řadu básnických sbírek. V letech 1997-2008 ve Zlíně vydával a redigoval časopis pro současnou poezii Psí víno. Jeho poslední - letos vydanou - knihou je „série poetických deníkových zápisů" Pulec šavlozubý (reportáž psaná na zahrádce).