Několik málo dní před 17. listopadem 1989 (páni, to letí!) nás opustil básník Jan Skácel. Frenetická doba, která pak přišla, nám znemožnila, abychom si tohoto nezvratného faktu výrazněji povšimli. Proto se domnívám, že je letos nejvyšší čas nejen připomenout výročí listopadových událostí, ale též další, snad i podstatnější věci.Jan Skácel pocházel z Vnorov (tehdy vlastně Znorov) u Strážnice. Možná tam leží základy jeho hutného básnického výrazu, kterým se tak odlišoval od dnešní generace postmoderních autorů, kteří vrší další a další metafory a obsah mezitím vyprchá. Byl jistě ovlivněn i tím, že vyrůstal v učitelské rodině. Dětství prožil v Poštorné a v Břeclavi, kde také roku 1933 začal studovat reálné gymnázium. Maturoval v době protektorátu už na gymnáziu v Králově Poli. Chvíli dělal biletáře v kině, ale nakonec se nevyhnul totálnímu nasazení, které jej přivedlo až do Rakouska. Až po válce mohl na brněnské univerzitě studovat češtinu a ruštinu, ale studia nedokončil a pohltil jej praktický život. Stal se redaktorem kulturní rubriky brněnské Rovnosti, když Oldřich Mikulášek, Skácelův starší přítel i sok, souputník i antipod, rozeznal jeho básnický talent a podpořil jeho nevelké autorské sebevědomí. S Rovností se Skácel z donucení musel rozejít a pracoval pak jako údržbář v Závodech přesného strojírenství v Brně-Líšni. Od dubna 1953 působil v literárně-dramatickém oddělení brněnské redakce Československého rozhlasu. Dokumentem této éry se stala pozdější rozhlasová pásma Old Shatterhand po padesáti letech (1962) a Henri Rousseau z Ivančic (1963).
Od roku 1963 nastoupil Jan Skácel jako šéfredaktor Hosta do domu a byl jím až do počátků normalizace. Bylo to nesporně nejvydařenější období jeho osobně, časopisu Host i brněnské kultury vůbec. Jako vzpomínku na tu dobu mám od něj dodnes inspirující PF 1968, vyvedené na vložce do boty. Jsou na ní slova jinak zprofanované písně Bedřicha Bobka „Zpátky ni krok", avšak v souvislosti s vročením dostalo toto heslo daleko hlubší, posléze až „protistátní" význam. Od počátku normalizace mělo všechno, co bylo možno spojit s Pražským jarem, punc kontrarevoluce a za to se platilo. Není divu, že postižen byl i časopis (samozřejmě za řadu daleko závažnějších „hříchů") a jeho šéfredaktor. Host do domu přestal vycházet. Básně Jana Skácela rovněž.
Poté básník žil odsunut zcela na okraj oficiální literatury. Paradoxně jako spisovatel z povolání, který však veřejně publikovat nemohl. Jeho verše se šířily v samizdatu nebo vycházely v exilových nakladatelstvích (Toronto, Paříž, Mnichov). Vynucené mlčení skončilo teprve v roce 1981, kdy mohla v brněnském Bloku vyjít sbírka Dávné proso. Ta inspirovala i režisérku Evu Tálskou, která se souborem Divadla Na provázku uvedla roku 1985 scénickou montáž nazvanou Na dávném prosu. Právě od té doby spolupracoval Skácel s divadlem stále více. Několik souborů hrálo jeho překlad a úpravu Plautova Lišáka Pseudola. V Mahenově činohře brněnského Státního divadla se podílel na úpravě Čapkova Loupežníka a jeho přebásnění Sofoklova Oidipa uvedlo Státní divadlo v Brně a poté v pražském Divadle na Vinohradech. Skácel nebyl jen básník, ale i autor brilantních fejetonů, ve kterých vynikla jeho schopnost hutného, přesto však poetického projevu. Jedenáctý bílý kůň, jedna z mých oblíbených knížek, je toho skvělým dokladem.
I když si to mnoho jeho přátel a kolegů nepřipouštělo nebo ani nechtělo připustit, ovlivnil nás všechny. Třeba i tím, jak byl vytrvale rusofilní a „bolševicky" umanutý. Když ho komunisté ponižovali, zůstával jejich zásadním kritikem „zleva" a vždy důkladně rozebral, čím se provinili proti své vlastní ideologii. Jako člověk i básník zůstal Skácel ve všem jedinečný, hrdý a přímý. I v jeho „poetických" verších se od počátku objevuje vzdor a důraz na morální rozměr bytí. Ať už se autora snažíme zařadit kamkoliv, nemůžeme přehlédnout jeho výrazovou úspornost a tvarovou sevřenost. Neotřelostí vyjádření a hutnou zkratkou přivedl i mne k zájmu o fejeton a ke snaze vyčistit text od nadbytečných slov. Chybí nám všem. A chybí nám nejen jeho huňaté obočí, ironický pohled a plný popelník. Mějte se tam nahoře hezky a pozdravujte bratra, Jene!
Libor Vykoupil
