Před dvaceti lety, 19. listopadu 1989, se v holešovickém bytě u Šiktanců konala schůze dosud neoficiálního českého centra PEN klubu, aby zaujal neprodleně stanovisko k událostem, které dva dny předtím na Národní třídě odstartovaly zásadní změnu politických a společenských poměrů u nás. Většina sezvaných autorů tehdy do Šiktancovic bytu vůbec nedorazila, neboť byla estébáky, ukrytými u domovního vchodu, pochytána a „zajištěna". Dva měsíce poté se na výzvu nového, skutečného prezidenta republiky stal Karel Šiktanc prvním předsedou právě založené Obce spisovatelů, svobodné cechovní organizace, která měla nahradit rozpadlé politické monstrum - Svaz československých spisovatelů. Dnes na domovní chodbě holešovického činžáku nebyl nikdo...

 

Nejde mi začít jinak: zůstala v tobě ta radost z prvních listopadových dní před dvaceti lety? Nebo si ji už jenom pamatuješ...

Myslím, že napořád je živa ta radost z tehdejší Prahy. Z těch různých sborových shromáždění, z toho sborového hřímání i naslouchání, z toho sborového hecu a sborového zpívání a rozkazování... Ta jakási sborová půl malá dušička, půl nóbl extáze - kdy se v tobě všecko dojatě třese a směje. Kdy trneš údivem, že je vás na to všecko tolik. Třeba celé náměstí...

 

Následujících dvacet let dost neslitovně potěžkalo naše představy, přání, sny a doufání, naše omyly i naivní očekávání. I když zůstanu jen v přítomnosti a jen v oblasti kultury, stěží se dostává klidného dechu. Vláda dospěla k tomu, čím se již dříve zaobíral náš nynější, neskutečný prezident - že Akademie věd je vlastně zbytnou organizací, která saje z rozpočtu nesmyslné peníze, a takzvaná Rada pro vědu a výzkum, tvořená z podstatné části vlivnými průmyslníky, pracuje na její likvidaci, neboť vědecký výzkum prý mohou stejně dobře zabezpečit vysoké školy... Ministr kultury krátí dotace na literární časopisy se slovy, že místo týdeníků to holt budou muset být čtrnáctideníky, a vůbec netuší, že u nás žádný literární týdeník dávno neexistuje... Primátoři, pražský stejně jako třeba ostravský, shledávají coby marnivý přepych existenci moderních knihoven na území svých měst a ruší již odsouhlasené plány na jejich výstavbu... Stromy se hromadně kácejí, aby udělaly místo autům a supermarketům, města jsou stále víc z parkovišť a heren, architektonické památky v poločase rozpadu, v kostelech se platí vstupné... Krucihergot, není čas zase na nějakou malou revoluci?

Před závorku je třeba říct, že by mne ani nenapadlo tvrdit, že před těmi dvaceti lety to bylo snad lepší v tom a v tom a v tom. Nesrovnávám, je to pro mne jasný. Tenkrát jsme dvacet let nemohli, teď dvacet let můžem. Ale ptám se na to, jestli teď všechno můžem... Jestli třeba lze nějak změnit to nehorázné politické prostředí, které tady je. Dobře - můžeme volně dneska říkat svou pravdu kdykoliv, kdekoliv a k čemukoliv, můžeme jezdit do ciziny a tak dále a tak dále... ale to hlavní zklamání je v tom, že i když jsme věděli, že to nebude lehký, tak najednou se tady vytváří situace, která jako by stála už několikero let na místě a nehýbala se. Neboť se tady daleko víc vede samoúčelný politický boj, místo aby šlo o nějaký skutečný rozvoj a o nějakou cestu této země někam dál.

Tady politické prostředí úplně ovlivňuje společnost a skandální, drzé chování politiků přináší podezření, o co že jim vlastně jde. Už moc nevěřím, že jim jde o to, o čem furt mluvěj - tedy o prospěch země. Stále víc jde asi pouze o prospěch jejich vlastní, tedy nevzdat se moci za žádnou cenu - prostě nevzdat se peněz. Tím se budí dojem, že tady peníze zmůžou absolutně všechno. Lecčemu samozřejmě pomáhají, ale zároveň se vytváří situace, která jako by byla v téhle chvíli neřešitelnou. Kultura je například jako chudý příbuzný hlavně proto, že není schopná, využitelná a vděčná pro reklamu. A reklama hraje hlavní roli.

Já si opravdu myslím, že třeba televize je především jasným nositelem reklamy. Reklamě se přizpůsobuje celá její programová skladba - buď úmyslně, nebo nevědomky -, ale počítá se s ní každopádně jako s velmi vážným elementem, bez kterého to jakoby vůbec nejde. A pak zde máš najednou třeba časopisy kulturní, literární, který se do tohohle provozu nedokáží nikam vejít, protože ony nositelem reklamy nemůžou a jistě ani nechtějí být. Jsou určeny pro společenskou minoritu, a tak najednou nejsou vlastně k „ničemu", není o ně žádný zájem z řad reklamních agentur a potažmo ani politiků, a tedy nejsou na ně ani nezbytné peníze. Ne, nejde o to, že bychom chtěli za každou cenu tu naši minoritu bůhvíjak rozšiřovat, nikoliv, jde jen o to, aby ta minorita mohla alespoň žít ve svém oboru svým životem... Z toho všeho jde na mne smutek a úzkost.

 

Já jsem pořád přesvědčen, že pro kteroukoliv dobu platí, že se vlastně nejvíc její charakter pozná podle toho, jak se umějí lidé chovat právě k těm věcem, které nejsou v jejich „hospodářské moci", které nejsou schopny běžného provozu, které úplně neřídíme. Které jsou tak trochu tajemné, které možná dokonce ani neznáme - neboť i k těmhle věcem se můžeme chovat různým způsobem. Můžeme je zakazovat, pomíjet, dělat, že nejsou nebo že nejsou důležité, můžeme se jim posmívat, ovšem můžeme si z nich taky udělat předmět adorace, můžeme je přeceňovat, vzývat, využívat k propagandě... Nebo jim můžeme klidně a tiše přiznávat jejich nenahraditelnou roli, s níž vytvářejí jakousi důležitou „příčetnost" společnosti, její duševní sílu, která se nakonec promítne do všeho... A tuto roli pak bez velkého halasu přirozeně podporovat, protože se tady rozhoduje přece o naší vlastní síle.

Ono se taky může ukázat, že společnost se bude ocitat ve stále hlubších depresích, zmatcích a nespokojenostech, že ústavy pro duševně nemocné se budou přeplňovat, počet sebevražd bude narůstat - jasný vzkaz: ti lidé něco potřebují, a neví se co. Samozřejmě neříkám, že potřebují zrovna poezii, ale i ona přece mezi jiným patří k těm „jiným oblastem", co jsou schopny životu dodávat jakýsi jiný lidský rozměr a prostor, kterého je vždycky tolik třeba...

 

Prostor, ve kterém by člověk mohl třeba i tápat... Neboť jestli dneska něco nesmíš, tak tápat. Příkazem doby je být si jistý, být suverénní frajer, jinak proděláš boty, kalhoty, své společenské postavení...

Musíš říkat, že jsi úplně zdravý, že se ti žije výborně, že jsi v neustálé fajnové kondici....

 

Že jsi ještě mladší než vypadáš, že víš, co s životem, že máš na všechno nejméně dva úspěšné projekty, jinak nemáš šanci nikde se prosadit... Čili nikde nemáš dovoleno tápání, pochyby a nejistotu. Nabízelo by se, že oblast kultury by mohla být právě tím prostorem, ve kterém můžeš úlevně přešlápnout, přiznat si, že hergot pořád „nic nevím", že jsem třeba v úzkosti, že se o mne možná dokonce pokouší zoufalství. Tohle už dneska říci vůbec nesmíš, abys nebyl ihned odstaven jako nepoužitelný. A nejenže to nesmíš říci, všude okolo se ti skoro jako příkaz ukazuje přesně ten sebevědomý a dravý svět, který se ti snaží namluvit, že ti všichni okolo jsou si taky docela jistí sebou a vším, že taky ví, jak na to, že jsou šťastní a schopní jako ty... Všude se na tebe tlemí sebejistota, politici všichni všechno umí, v reklamách se na tebe cení jen bílé, zdravé zuby, firma, pro kterou děláš, chce, abys působil hlavně sebevědomě, ostatně ani konkurz do té firmy nevyhraješ, pokud nepřijdeš a neřekneš: já vám to tady celé „zabgrejtuju" během jednoho měsíce, to budete koukat...

A přitom ta lidská nejistota, to lidské tápání nutně musí najít nějaký svůj prostor, ve kterém to bude moct nějak žít, dýchat, protože to k nám patří, protože nejsme žádní bezezbytkoví frajeři a manažeři svých životů. Kultura, umění, literatura by nám snad mohla nabízet ten prostor.

Byly doby, kdy člověk nesměl být smutný a ztrápený, protože ideologický model společnosti to nedovoloval. Nyní, z úplně jiných důvodů, by to zase nikdo neměl vidět, že jsi zrovna v trablech. Jinak ohrožuješ svou vizáž úspěšného člověka, svou kariéru, své výnosy, veškeré možnosti, které se ti na tomto světě nabízejí.

A to ještě nehovoříme o tom, že taková ta vnitřní nespokojenost lidí nemusí plynout vždy jenom z toho, že nemají prachy a materiální zabezpečení, zdraví a dostatečnou prestiž. Ta může plynout z věcí, o kterých lidé přesně ani nevědí, co to vlastně je. Nemají to vůbec nazvané, nerozumí tomu, jenom je to tíží a hledají pro to teprve jméno, chodí k léčitelům a podobně ve snaze uvěřit v něco... A ten kumšt by snad mohl být něčím, co k nim může v takové chvíli podstatně promluvit.

 

Jestli já jsem v něčem měl přehnané očekávání a jestli jsem to někde přepálil s tou svou nadějí před dvaceti lety, tak to bylo právě v oblasti společenských „nástrojů", které by mohly nabízet zrovna tenhle úlevný prostor pro hledání, naléhavé otázky i chatrné odpovědi, pro zmatky a snahy se v těch zmatcích vyznat. Tedy instituce, jako jsou univerzity, ale taky třeba církve. Ty instituce mnohdy prošustrovávají svou vážnost a společenskou roli, spotřebovávají se v personálních skandálech, sporech o majetek, v prožívání sebe sama a nenabízejí kýžený prostor disputační, vzrušení z objevování i útěchu ze zklamání.

Kdyby se tu podařilo nějaké skrumáži lidí - nechci říkat skupině lidí, protože toho se člověk už trochu bojí -, kteří mají svou vnitřní vážnost, kdyby se jim podařilo přesvědčivě artikulovat svůj kritický přístup ke stavu věcí a přitom prokázat podobné napření a vehemenci, mělo by to podle mého názoru ohromný smysl. Společnost by na to musela reagovat a docházelo by ke kýženému pohybu. Ale když si vezmu do ruky noviny, mám je prolistované za pár minut, neboť tam nic z toho většinou není. Jen kecy o tom, co udělal ten, co ten druhý, a ty víš, že to za měsíc nebude vůbec živý téma, že to jsou osobní záležitosti nějakých soukromých tahanic a průserů a že je to k zapomenutí kolikrát hned na druhý den.

A abych zůstal ještě u novin - širší veřejnost přichází o základní hlas o literatuře z deníků, protože o minoritních literárních časopisech lidé málo vědí. A to, jak je obor denním listem veřejnosti předváděn, by se mělo velmi změnit... V denících mluví o literatuře jeden nebo dva lidé (neb není peněz na externisty) a ten jeden dva všecko zastanou a žánr nežánr se musejí se vším sami vypořádat. Zaplní všechen prostor literatuře věnovaný a zároveň je jim naznačeno, že většinou náklad listu klesá a že se musí udělat všechno, aby se zvýšil... takže nemůžeš vyrukovat s tématem knihy sice velmi kvalitní, ale natolik těžké, že není pro široké publikum, neboť ti okamžitě řeknou - počkej, musíme přijít s něčím, co je trochu víc populární, o čem lidi trochu vědí, čím se baví, čemu rozumí a tak dál. A obraz literatury je takhle nebezpečně zkreslován.

 

Se svobodou se sem jistě dostala úžasná jinakost, jenže jako by se ukazovalo, že to nestačí, a já si to dřív vůbec neuvědomoval. Věci by mohly být asi nejenom jiné, ale taky spolu, vedle sebe, u sebe, aby se navzájem elektrizovaly a posunovaly. Ale ony jsou spíš jiné a mimo, ony se nepotkávají. Ten prostor „spolu" zatím dost prohráváme nebo nedostatečně naplňujeme. Věci jdou kolem sebe tak mimo, že o sebe nemusí ani brnknout, a z toho je pak takové jakési němo.

Všechno to kolem literatury se jeví dost povrchně... neříkám, že to žije povrchně, ale jeví se to povrchně. Neb není kde nastolit prostředí, atmosféru, prostor pro dennodenní život literatury. Ano, otázka je, zda je i kým jej nastolit, a tady se dostáváme k těm „malým revolucím", o kterých jsi hovořil. To všechno nevznikne jen z vůle, z touhy ty neutěšené poměry změnit. Nezbytní jsou ti, kteří v určité konstelaci, v určitém rozestavení jsou v určité chvíli mocni spustit jakousi vážnou společnou řeč o tom, co chybí a co třeba literatura nutně potřebuje. Samozřejmě, že ta vážnost může pocházet především z vážnosti a průkaznosti hlasů těch, kdo jsou mocni se společně ozvat. Pak by se mohlo nějak z téhle polomrtvé rovnováhy vystoupit, narušit ji...

 

V Hostu právě vychází antologie nazvaná Nejlepší české básně 2009. Editor Karel Piorecký provedl jakýsi základní výběr z toho, co bylo v období od září 2008 do září 2009 publikováno knižně nebo časopisecky. Jako arbitra požádalo nakladatelství tebe, abys potom provedl druhý, užší výběr a antologii sestavil. Vybíral jsi z anonymních textů, podle svého gusta a s rizikem, že ti bude vyčítána přílišná subjektivita. Jako by to v tomto případě šlo jinak. Tak co, jakýpak jsme měli rok?

Já jsem tu antologii nejdřív nechtěl dělat, neboť to není žádná sranda. Říkal jsem si, jestli tady je vůbec dostatek toho, z čeho by se dalo vybírat. A i když jsem pak kývnul a přišla první a druhá várka od editora, byl jsem zprvu vyděšenej, že skoro nic... Sem tam spíš zaumno či jek a flanc, první rovina nahrubo... Ale pak se to, člověče, pomalu jevilo - tu a tam radost i namátkou údiv... Bůhví, jak se bude jevit tenhle první, takhle trochu „americky" zachycený rok (kde mnohá jména scházejí, neb v té době nepublikovali) vcelku - mně připadá přibližně pravdivý. Je tam několik básní, které doslova rozsvěcují, nejenom sebe, ale i ty další texty kolem sebe...

 

Lze najít něco společného pro texty, které jsi z antologie nakonec vyřadil? Nějaký obecnější rys, kterým ti byly vzdálené?

Řada básní zůstává podle mého názoru v takové té první rovině, ve snaze silným slovem zmoci nějaký velký účinek, otřes nebo něco podobného. Jenomže jestli neoceníš to gesto, s kterým se bouchlo do stolu, tak pak už tam vlastně nic dalšího pro tebe není.

 

Je taková antologie asi daleko klidnější a zodpovědnější pohled na to, zda ta česká literatura je opravdu taková strašná pustina, jak se teď, myslím že dost módně, ujalo u některých kritiků, po nichž to rádi opakují ti další a poněkud si tím vytvářejí i jakési pohodlné alibi, které je zbavuje nutnosti hledat, tápat, vyhrabávat skutečné pozoruhodnosti, chodit po čteních s nasazením „vlastního krku" a podobně. V takové sebou samým zvolené pustině má pak znechucený kritik vlastně hezký klid a ještě požívá zdání někoho, kdo je tuze náročný a koho nic prostředního nedokázalo oklamat...

Ano. Mně se dnešní pole literatury nejeví jako pustina. Jako mrtvo, jako nic. Dneska se rádo říká, že chybí velká témata, že poezie zaniká a tak podobně.... Já na to nevěřím. A zvlášť teď, kdy život dostává takovou trochu placatou podobu běhu, útěku za něčím, zůstává smysl poezie právě v tom něčem jiném, v té pozornosti k vnitřnímu citovému světu, kterého se vždy dotýkala a který je stále živý.

Já věřím na trvalý, přirozený růst poezie..., který se někdy dotvrzuje výjimečnými díly - u kterých ale stejně je potřeba ještě vždycky počkat, co s nimi sama doba udělá. Někdy ten růst nemusí být na první pohled příliš vidět. Zrovna teď se literatura asi neodbývá v překvapivých objevech nových významných děl, ale spíš v jakémsi neznatelném pohybu vzhůru, v jakémsi tu a tam tichém narůstání, o kterém ti, kdo v oboru skutečně pracují, trochu vědí, cítí ho... a ten hlas, aniž to je zatím příliš slyšet, nabírá na příští sílu. Není toho nějak moc. Ale je to.

 

Ty paniky a efektní závěry o poezii, která už byla, o literatuře, která je bez přesvědčivých výsledků, jsou velmi unáhlené. Zapomíná se při nich, že literatura je řeč - a velmi svébytná, „vlastní" řeč. A každá řeč si musí chvílemi taky vést svou, mimo naše očekávání a představy a přání a plány. To ještě nesvědčí o jejím kolapsu, ba právě naopak. Mimochodem... máš rozepsanou báseň?

Mám.

 

A je ten stav, když máš rozepsanou báseň, se kterou všude chodíš a všude na ni čekáš..., je tenhle stav výrazně jiný než potom, když je báseň konečně dopsaná?

Je. To velice. Já s tou rozdělanou básní chodím hrozně dlouho a furt si to někde nosím a říkám si to, jsem trošku jako cvok, v tramvaji, ve spaní, pomaloučku si to dávám dohromady, jak to zní a postupně nabejvám jakéhosi tušení, že ta báseň skutečně vznikne... A ta snaha, ta víra, že tím, co teď píšeš, sáhneš si na vrchol nebo až na dno něčeho, co bude zrovna teď to nejpřesnější (což je pro tebe náhle to hlavní), co jsi schopen dohlédnout, dosáhnout, vyjádřit... Vynese tě na konci té básně ke kratinkému uvěření, že se to teď krásně událo. Jsi to celej ty... Neboť líp to právě neumíš. Takže chvíli je to tvoje rádoby všechno, ocitáš se v tom svém vysoku, v tom nízku, v tom potácení se mezi nebem a zemí. Bohužel je to jen kratinké. Protože druhá krása živé poezie je v tom, že nezůstane ani na chvilinku na místě. A tak tu první kratinkou krásu brzy odstrčí. A to blíž k zemi, k nebi ne. A nezbývá než nový psaní.

 

Říkáš, že si tu vznikající báseň říkáš. Jako by ses při tom všem řídil hlavně sluchem. Znělost - to je tvůj termín, který stále používáš. Čekáš, až skutečnost zazní, až se v ní ozve nějaká... hudba. Mně už dávno připadá, že hudba je tvůj pravý „instinkt", kterým realitu vnímáš i posuzuješ. A tvoje básně taky působí jako hudební skladby nebo v poslední době jako torza, záznamy zvukových postupů, črtané do notového sešitu...

Je to tak. Já to všecko musím slyšet. Hudba mi připadá ze všeho umění nejsvrchovanější, dá-li se o tom vůbec takhle mluvit, když v umění žádná nej... nejsou. Mám to odmalička. Děda hrál na housle a já pak taky, i jsem pak pár let „do houslí" chodil. A na učiteláku jsem pak s profesorem Holubářem hrával dueta... a rodiče spolu rádi dvojhlasně zpívali... ale to si jen tak zpětně vysvětluju, kde se ten trvalý úžas z hudby, to ranění hudbou u mě vzalo. V poezii je to jakoby vnitřní dech toho pravého konání, hudba je pro mne za vším... slyšet znělost slov, slyšet momentální výšku a nízkost slov, slyšet dotek i dálku slov, blízkost i cizotu slov... Za to za všecko může hudba. A přiznám se, že i ve filmu či na divadle si mě tvůrce podá daleko dřív i víc, umí-li svou výpověď, svou vlastní řeč, doprovodit hudbou. Třeba Fellini to uměl dokonale. Hudbu z Amarcordu mám dávno nahranou a je to pro mě nádhera nevím už po kolikáté. Mě umí hudba rozesmát, obšťastnit, rozplakávat.

 

Jenže ta zvukovost není u tebe žádná melodická idyla, ale drama, v poslední době často spíš kakofonie, skřípot škrábanců. A taky pauzy, ticha, zvuk zlomený do zámlky. A výkřik, uřknutí, kletba. Na sbírkách ze sedmdesátých a osmdesátých let je dobře vidět, jak ses vážně zabýval uměním z nejtěžších - uměním klnout. Neboť pravé klnutí není jen sada po sobě jdoucích nadávek, ale úpěnlivost, ve které jde o svět stejně horoucně jako v modlitbě.

To klnutí přicházelo docela samozřejmě samo od sebe ve chvíli, kdy triumfovala arogance a tupost a kdy jsi měl dojem, že slova jsou natolik slabá na tu nestydatost, která tě obklopovala, že sis říkal - to snad není ani možné, já musím začít snad řvát, ječet, překřiknout tu zvůli. A slovy nějak korunovat ten výkřik. Najít k němu adekvátní výraz. Trochu jsem si to užil... a zkoušel... a leccos o tom i četl. Víš třeba, že nadávky jsou většinou trojposchoďové? A Maďaři jsou v tomhle vůbec největší borci, jsou daleko nejlepší... Brazilci, Španělé, ti mají taky sílu, ale Maďaři jsou nepřekonatelný, ti mají tří až čtyřpatrové nadávky, kterými se navzájem umí trumfovat.

Já myslím, že v poezii lze zkusit všechno..., najdeš-li v sobě i v básni tu moc udělat tomu místo. Dnes... ne, že by se ztratila nasranost, občas soptím, jako jsem soptil tenkrát, ale dneska mi z toho klnutí sem tam zbývají už jen jakési zbytky. Mám teď třeba sloku

 

Napěníno

Vosy kolem

Birnam les se aspoň klaní,

když už není na drama

 

Kývám

dělám dobrý dojem

 

Slepec při psu hraje Poem

Ksindl všema barvama

 

To už není klnutí, to už je jenom taková úsečná diagnóza nebo pointa, když se ti chce poslat něco jednou větou k čertu.

 

Je nápadné, jak takové klnutí umí udělit skutečnosti přiléhavá jména. A to je tvoje místo - jmenovat svět. Ty ostatně s vlastními jmény často a rád pracuješ, od Heinovských nocí jsou v tvé poezii napořád, křestní jména, příjmení, názvy obcí, kopců, ale i stromů, zvonů, hvězd... A když jméno pro skutečnost chybí, tak si ho s gustem vymyslíš: „Bejvalo Křič si a je Kušuj".

Mám v Zimovišti verš: „Bože, modleme se za všecko, co dosud nemá jméno..." Ano, pořád mi připadá, že je nespočet věcí, co nejsou nazvány. To neznamená, že by jim chybělo to běžné, obecné pojmenování, to ne, ale říkají si o své skutečné křestní jméno. A je na poezii, aby se toho zhostila. Aby se toho „zhošťovala" - vidíš, to je zrovna slovo, které až bolí, jak se mu špatně žije! A jsme zase u té znělosti...

Nejde jen o to, najít jedno přesné jméno, jde o to výrazově zmapovat prostor plného lidského vědomí, plný výraz řeči. A já myslím, že v české řeči, která není příliš stará, je ještě tolik možností... vymejšlet si a spojovat a propojovat a obracet slova... Nejde tady o ozvláštňování. Když cítíš, že někdo pouze chce udělat věc zajímavou, tak tím ještě nedává skutečnosti jméno. Jde o to být co nejpřesnější. I v té trvalé přibližnosti všeho.

 

Připravil Petr Hruška

 

Karel Šiktanc (nar. 1928 v Hřebči u Kladna) je básník, pohádkář a překladatel. Na sklonku čtyřicátých let studoval na Vysoké škole pedagogické, ale školu opustil a nastoupil jako redaktor; nejprve v redakci deníku Mladá fronta, posléze vČeskoslovenském rozhlase. V letech 1955-1959 byl členem redakční rady časopisu Květen a literárního uskupení utvořeného kolem něj, které se hlásilo k programu tzv. poezie všedního dne. Od roku 1960 pracoval v nakladatelství Mladá fronta, od roku 1961 jako jeho šéfredaktor. V druhé polovině šedesátých let náležel do redakčního okruhu časopisu Orientace. S nastupující politickou normalizací Šiktanc z nakladatelství odešel. V následujícím období vystřídal řadu příležitostných zaměstnání (v letech 1987-1988 byl například hlídačem tenisových dvorců Štvanice). Po listopadu 1989 se nakrátko stal předsedou Obce spisovatelů, později byl členem její rady (do 1992). V letech 1993-1995 řídil edici České básně v nakladatelství Český spisovatel. Od roku 1995 je v důchodu. Vydal řadu sbírek poezie (v sedmdesátých a osmdesátých letech samizdatově), např. Heinovské noci (1960), Nebožka smrt (1963), Artéská studna (1964), Zaříkávání živých (1966), Adam a Eva (1968), Český orloj (1974), Jak se trhá srdce (1978), Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel (1979), Pro pět ran blázna krále (1979), Srdce svého nejez (1988),  Ostrov Štvanice (1991), Hrad Kost (1995), Šarlat (1999), Zimoviště (2003), Vážná známost (2008). Napsal řadu pohádek pro rozhlas i televizi a pohádky vydává i knižně: v souborech Královské pohádky (1994) a O dobré a o zlé moci (2000), třetí sbírka pohádek se právě připravuje k vydání v nakladatelství Karolinum. Překládal mimo jiné poezii Borise Sluckého, Jevgenije Jevtušenka, Borise Pasternaka, s Oldřichem Králem připravil knihu z překladů staré čínské poezie Tři nadání (2000).