Básnické podvědomí může předpovědět události, které teprve nastanou...

S paní Vladimírou, které docela nedávno vyšla nová sbírka Zimní derviš, jsem se seznámila v Paříži před dvěma lety. Od té doby se scházíme v kavárnách či v jejím bytě blízko náměstí Republiky. Při večerním povídání jsem přišla na to, že umí čarovat nejenom se slovy, ale také s bylinkami, čísly, zvířaty i nadpřirozenými bytostmi. Už dlouho mě opakovaně zvala do svého venkovského domu v zapadlé vesničce v Burgundsku. Rozhovor mě přiměl k tomu, abych se k ní konečně vypravila.

 

Svou první sbírku Ryba k rybě mluví jsi psala jako mladičká. Jak ses k poezii dostala?

K psaní jsem měla sklony už od dětství a vždycky jsem milovala pohádky. Ke krásné literatuře mě ale doma nikdo nevedl a ve škole mi básně uměli akorát znechutit. Tak od šestnácti let jsem si k nim našla cestu sama prostřednictvím různých časopisů, v nichž jsem si dokázala objevit kvalitní texty. První sbírku jsem si nesestavovala sama. Donesla jsem tehdy nějakému redaktorovi do Československého spisovatele velké množství textů a ten básně vybral a seřadil. Ale už si nepamatuji, kdo to byl. Moc mne podpořil básník František Hrubín, který napsal v předmluvě k básním, které vyšly v Mladém světě v roce 1962, že jsem český Rimbaud.

 

Tvé první sbírce vévodí motiv ryby, který se v obměnách objevuje v celém tvém díle. Co pro tebe znamená?

Ryba je svobodná, může si plout, kam chce. V mé mysli nemá žádné hranice. A celý svět pod vodou je úžasný a tajuplný. Byla to také předpověď toho šíleného mlčení v rodném jazyce, které přišlo v emigraci. Básnické podvědomí může předpovědět události, které teprve nastanou.

 

První sbírka je také spjatá s okruhem básníků, jako jsou Václav Hrabě nebo Inka Machulková - jak ses dostala do Violy?

Oslovil mě dramaturg večerů ve Viole Jiří Ostermann, který byl geniální. S Inkou mě někdo seznámil ve Viole, okamžitě jsme si byly sympatické a vyvinulo se z toho silné přátelství. Na seznámení s Václavem Hrabětem si už moc nevzpomínám, ale zřejmě také proběhlo tam. Ve Viole tehdy byla naprosto neopakovatelná, specifická atmosféra, bohémský život, jazz, vynikající pořady, setkávání s úžasnými muzikanty, malíři, režiséry, s básněmi jiných básníků. Jezdili tam i umělci a novináři z celého světa. A to všechno se odehrávalo v komunistické šedi, za častých policejních výslechů, ve stále fungující cenzuře a vůbec celkově v nesvobodném státě. Tento paradox si dnes může málokdo představit. Tuhle dobu považuji ve svém životě za výjimečnou, nikdy nic podobného jsem už nezažila. Pro nepamětníky a zájemce o Violu určitě mohu doporučit knihu Veroniky Müllerové Ostermannova Viola, která letos vyšla.

 

Normalizace ti zasáhla do života a znamenala pro tebe trvalý odchod do Francie. V letech 1970-1972 jsi psala rozsáhlou básnickou skladbu Ztráta řeči, která vyšla v exilu. Nese příznačný název a tématem je vykořenění a násilné zasazení člověka do jiné země. Básně se prodlužují a objevují se v nich fiktivní rodinné postavy a zároveň figurky z pařížských předměstí. Byla příběhovost a potřeba „více mluvit" vyvolaná emigrací?

Bylo to jedno z nejhorších období v mém životě. Nikdy jsem odejít nechtěla. Všechen můj život se vměstnal jenom do psaní a poezie jediná dávala tomu všemu nějaký smysl. Tu sbírku jsem psala v naprosto vyhrocené životní situaci. Proto je hodně zalidněná, ty postavy musely „fungovat", protože jinak by se mi všechno zhroutilo. I Čechy jsou idealizované. Protože právě tak jsem to potřebovala. Emigrace pro mě byla jako rána v hlavě, jako těžké zranění. Možná že to realisticky vzato nebylo zas tak strašné, ale já jsem to tak viděla a prožívala. Měla jsem od začátku kolem sebe spoustu známých a vždy i nějakého přítele, ale cítila jsem se hrozně osamělá. Nejdřív jsem žila v Paříži, pak rok a půl na jihu Francie. Tehdy jsem úplně přestala komunikovat s lidmi. Když jsem se vrátila do Paříže, malovala jsem obrazy a vystavovala v různých galeriích. Na život jsem si vydělávala malováním batiky, dekoračních předmětů.

Sbírku Ztráta řeči jsem si na rozdíl od té předchozí sestavila sama a básně jsou řazeny víceméně chronologicky.

 

Nejvýraznějšími postavami sbírky jsou Alexandr a babička. Působí někdy jako postava jedna, podivně schizofrenní...

Babička je hypnotická postava, která vůbec neexistuje, stejně jako Alexandr.

 

Objevují se tam i typické pařížské figurky: bezdomovci, černošky a podobně, ale působí velmi „vzdáleně"...

Ano, v tomhle období jsem měla všechno jakoby za sklem. Spíše jsem vše pozorovala, ale jako bych k tomu nepatřila. A nic nepatřilo ke mně.

 

Kteří básníci tě provázeli v té době? Žila jsi izolovaně, nebo jsi hned od počátku vstoupila do kontaktu s českými autory v exilu?

Od začátku sedmdesátých let jsem byla čas od času v kontaktu s Petrem Králem, s nímž jsem měla i autorská čtení. Poznala jsem spoustu dalších českých umělců žijících v zahraničí. S francouzskými umělci jsem v kontaktu nebyla a nejsem. Ty první roky jsem v podstatě stále řešila svoje existenční problémy...

 

V závěru sbírky jako by přicházela úleva, objevují se tam lehčí a barevné motivy z první sbírky. Představují naději návratu?

Naději návratu si nikdo z nás, kteří odešli, nemohl nechat vzít. Každý si ji někde v koutku duše hýčkal. Začala jsem věřit v Boha, vymyslela jsem si svůj vlastní způsob víry. Takový romantický, v němž se spojuje dobro a krása. V takové věci člověk musí věřit, jinak by se svět zřítil. Taky se v té sbírce často objevuje Indie. Odejít do Indie - to byl tehdy také jeden z mých snů. Emigrace je přeskočení z jedné dimenze do druhé, člověk najednou jakoby strašně zestárne... Prostě z jedné identity se dostane do identity jiné. Změna časoprostoru tě přetvoří. Je to v podstatě jakási virtuální záležitost.

 

Sbírka Extra dry silence byla psána v letech 1972-1987 a vyšla v pařížském exilovém nakladatelství Revue K. Kromě básní z počátku sedmdesátých let, nesoucích se ještě v duchu předchozí sbírky, zde nacházíme tvůj specifický básnický výraz, motivy a témata, rozvíjené do poslední sbírky Zimní derviš. Jedná se o přízračnost, motivy fantomů a vše nadpřirozené, spojené často s magičností přírody, rostlin a zvířat. Je toto tvoje přelévání jednoho motivu do druhého - například proměna přírodního motivu v objekt a naopak - záměrné?

Ne. Ta změna se prolíná všude. Fantomové představují zlo, takové ty kontrolory života, kteří vám zničí obyčejné věci, z nichž máte radost. V té sbírce jsou důležité snové věci, které umožňují člověku únik od všeho, co se mu na tomto světě nezdá. Někdy je život jako kanál plný masitých vodních živočichů.

 

Oddíl s fantomy je předznamenaný různými předměty, které se často nacházejí na divadelním jevišti: krejčovská panna či křišťálová panna, budíky, hodiny, kufr, skříň. Máš vztah k divadlu?

Od dětství mě fascinovaly figuríny, kamery, fotografie. Takový obyčejný natahovací budík je vlastně děsivá záležitost. Má to nožičky, rozdrnčí se a nedá se zastavit. Je to symbol povinnosti, toho, že někam musíš. A vevnitř je úplně jiný svět, spousta hejblátek, páček, koleček. Nosí v sobě dva úplně jiné světy nebo spíš více světů a musíš ho nejdříve rozebrat, abys mu porozuměla. Budík v lese v tobě vzbudí jiné pocity než budík stojící u postele. Zato sluneční hodiny, to je něco úplně jiného, čas na nich souvisí se stínem, v noci na ně nevidíš a ráno tě nebudí. Kufr je symbol cestování. Je to klišé.

Je pravda, že mám blízko k divadlu. Miluju scénu, kulisy, herce, postavy. Ráda bych ještě napsala divadelní hru, bude to nějaká dávná historická hra křížená s bájí. Napsala jsem kdysi také filmové scénáře - dva středometrážní, jeden celovečerní, všechny s tematikou bezdomoví a lidských vztahů v něm.

 

Útlá knížka o devíti básních Bez názvu vyšla rovněž v Revue K. Čí to byl nápad vydat bibliofilii s grafickým doprovodem?

Byl to nápad sochaře českého původu žijícího ve Francii, profesora Vladimíra Škody. Navrhl mi, abychom spolu udělali knížku. Dala jsem mu více básní a on si jich několik vybral a k tomu přidal své grafiky. Je to veliké a černé album (portfolio) na ručním papíře, které obsahuje devět mých básní a devět krásných grafik. Vyšlo ve francouzské a české verzi.

 

Sbírka Tělesná schránka vznikala v letech 1992-1996 a vyšla až v souborném vydání Básní. Je daleko smířenější a klidnější. V básních se střídá autobiografické „já" a filozofující „on". Je to hra, která má vytvářet napětí?

Není to o hře ani hra. Napětí zřejmě vyplývá z mého rozpoložení. Těžko dodávat něco k básním.

 

Tvoje poslední sbírka Zimní derviš obsahuje ve velké míře přírodní lyriku. Nacházíme zde opět fantomy, ale spíše malinké, veselé a humorné. Všechny přírodní jevy včetně těch neživých mají čím dál tím magičtější rozměr. Stávají se často pointami básní - malým zázrakem, který je před námi nečekaně odhalen.

Já nad těmi sbírkami takhle neuvažuji. A hlavně tys to teď přečetla celé najednou a vidíš tam spoustu souvislostí. Pro mě je za tím celý můj život a jedna sbírka od druhé je vzdálená velkým časovým posunem.

 

Je zde také báseň věnovaná Petru Kabešovi. Kdo z básníků tvé generace je pro tebe zásadní? Vidíš nějaké společné rysy své a jejich tvorby?

Je jich mnoho. Kromě všech básníků, jejichž jména už zde padla, jsou to například Ivan Wernisch, Ewald Murrer nebo Lukáš Tomin, který už nežije, a další a další. Mnohá jména se mi vyjeví s odstupem a jejich básně mi někde „na půdě" znova obživnou...

 

Ptala se Tereza Riedlbauchová

 

 

Vladimíra Čerepková (nar. 1946 v Praze) je básnířka. V roce 1968 odešla do Francie, kde se živila různými příležitostnými pracemi (mj. ošetřovala nemocného Jana Čepa), později též volnou tvorbou a batikováním látek. Její poezie byla již roku 1963 recitována na textappealových pořadech ve Viole. První básně otiskla v Mladém světě, publikovala též v Plameni, Literárních novinách, Tváři, Divokém víně či exilových časopisech Svědectví a Paternoster. Překlady její poezie vyšly v Polsku, Německu, Francii nebo Jižní Americe. Vedle básnické tvorby je činná též výtvarně. Vydala básnické knihy Ryba k rybě mluví (Československý spisovatel, Praha 1969), Ztráta řeči (Index, Köln am Rhein 1973), Extra Dry Silence (Edice K, Paris 1988), Bez názvu a Sans titre (Edice K, Paris a Alfortville 1991). V roce 2001 vydalo nakladatelství Torst soubor její poezie s názvem Básně (obsahující i rukopisnou sbírku Tělesná schránka). Po delší odmlce se objevila její novinka Zimní derviš (Torst, Praha 2008). Vladimíra Čerepková je zastoupena v publikaci Anthologie de la poésie tchèque contemporaine (Gallimard, Paris 2002), střídavě žije v Paříži a na francouzském venkově.