Na návštěvě v nakladatelství dybbukMůj notebook do té doby fungoval zcela bezproblémově. Když jsem ho ale zapnul v místnosti, kde sedm let sídlil dybbuk, naskočila modrá obrazovka, varování „systémová chyba", počítač se několikrát samočinně restartoval a potemněl. Ve vedlejším pokoji běžel opět bez problémů. Začal jsem vážně uvažovat nad tím, jestli je dybbuk skutečně jen pražské nezávislé nakladatelství, nebo také zlý duch z židovské mystiky.
„Není zlý, spíš nenechává lidi v klidu, poňouká je a probouzí z letargie," chlácholí mě Šárka Šavrdová z nakladatelství. Dybbuk, jak ho chápe ona, se také snaží lidi na něco upozornit. Příchozí může mít pocit, že se s Dybbukem setkal už v ulici před domem, kde stejnojmenné nakladatelství sídlí. Z velké dálky je vidět jakýsi obskurní poutač upevněný na zdi, z něhož trčí tři vrcholky. Vzdáleně to připomíná figurku Dybbuka, jak ji coby logo firmy ztvárnil Jan Šavrda. Při pohledu zblízka se ale ukáže, že jde o vysloužilý neon sestávající z kelímku a tří bezmála dvoumetrových zubních kartáčků. Donedávna prý ještě svítily... V domě sídlí škola dentální hygieny, kde se frekventantky učí lidem profesionálně čistit zuby.
Viděla Šárka někdy Dybbuka? „Nevidím ho, ale cítím. Není zhmotněn, stejně jako není lokalizován. Může být víceméně všude." Nevím, jestli je všude, ale tady v pražských Nuslích rozhodně ano.
Sever dobrý
Do malého bytu Šavrdových se vchází přes koupelnu a místnůstku, kde ještě donedávna nakladatelství fungovalo. Honza zde na deseti metrech čtverečních lámal knihy a jeho partnerka Šárka vařila třeba večeři. Pak se muže zeptala: „Chceš jídlo v práci," udělala krok přes práh pokoje, „nebo doma?" Do podkroví o nějakých dvě stě metrů dál se Honza s nakladatelstvím přestěhoval zhruba před rokem, když byla Šárka těhotná. Teď kojí pětiměsíční Julii a vypráví o vzniku firmy.
Slovo dybbuk (psáno zřejmě z typografických důvodů malým písmenem na začátku) se v tiráži objevilo poprvé v roce 2001. To ovšem vyšly jen dvě knihy. O rok později to byly další dvě, pak pět, sedm... Průvan nastal loni, kdy dybbuk vydal třiatřicet titulů. Pro tři lidi - kromě Šavrdových je to ještě stálá redaktorka Markéta Hofmeisterová - to bylo pořádné sousto. Dybbuk nechce v tomto směru lámat rekordy, naopak touží mít každou knihu „zažitou". Letos tak vyjde zhruba dvacet knih; to se zdá být udržitelné číslo.
Nakladatelství, která vydávají nekomerční literaturu, se neobejdou bez podpory zvenčí. Největším sponzorem dybbuku je jeho šéf Jan Šavrda. Pracuje jako grafik, sází knihy jiným nakladatelstvím a z části svého výdělku platí vlastní produkci. Na poťouchlou, skoro dybbukovskou otázku, jestli je partnerka tomuto finančnímu toku ráda, Šárka rozhodně přisvědčuje: „Nechtěla bych participovat na něčem, co není Honzova srdeční záležitost." Kromě jiného papírování také ona shání peníze.
V českých vodách bývá dost tristně, granty na překladovou literaturu se ale dají poměrně úspěšně získat skrze kulturní instituce jednotlivých zemí. Šárka nabízí zajímavou geopolitickou rozvahu. Na sever od Česka to bývá vstřícné a bezproblémové, na jih to skřípe a kulturní aparátčíci dělají problémy. Nejhorší zkušenost? Kupodivu Goethe-Institut.
Je asi netaktické to prozrazovat, ale Dybbuk je evidentně duch otevřený, který kašle na jakoukoliv taktiku. „Knížku uděláme stejně, i když grant nedostaneme. Vždyť při žádosti o grant se musí předkládat autorské smlouvy." Po poznámce, že od těchto smluv se v českém knižním prostředí po neúspěchu u grantových komisí nezřídka odstupuje, že jsou to v podstatě jen formální záležitosti, se Šárka zamračí: „Tohle jsme nikdy neudělali. Naopak když přijde grant, zvedneme někdy třeba i honorář. Jde jen o to, kolik peněz do toho dáme my sami."
Konzervativní erotika
Dybbuk vydává knihy v malých nákladech. U české či prvně uvedené překladové poezie je to od stovky (experimentální poezie Ladislava Nebeského) do tří stovek kusů. Beletrie se vydává pět set, občas osm set výtisků. Největší kasaštyky Kniha o kundě a Kniha o čuráku mají na svém kontě dokonce i dotisky.
Právě s erotickou literaturou si řada čtenářů dybbuk spojuje. Řada tenkých knih formátu A6 sdružuje klasickou, lety prověřenou erotickou literaturu. Honza se jako grafik rád vyřádí na obálkách, v případě erotické literatury však udělal typografický ústupek: celá řada má jednotnou podobu. O tyto knihy má totiž zájem stabilní, dalo by se říci konzervativní okruh čtenářů, ptají se, kdy už vyjde další svazek, a nakladatelé si představují, že mají v knihovničce celou řadu vyrovnanou pěkně vedle sebe. Nejlépe snad na poličce nad postelí...
„I za erotickými texty si stojíme. Neděláme to jen pro peníze, je to literatura pro intelektuály. Intelektuál - alespoň v našich očích - je ten, kterého nějak a něčím vzrušuje četba. A to tyto knihy dovedou. Když nám i něco vydělají, můžeme to investovat do jiných titulů," vysvětluje Jan Šavrda.
Nakladatelství dybbuk ale vzniklo a trvá kvůli něčemu docela jinému. Honza chtěl vydávat knihy, které na trhu chybějí: mystika, mytologie, kognitivní vědy. Postupně k tomuto záběru přibyla poezie a beletrie.
Co se prózy týče, loví dybbuk zejména v malých jazycích: finština, indonéština, rumunština, islandština, nyní se chystá brazilská portugalština. „Zaměříme se na nějaký zajímavý region, pak se dopátráme, kdo se jím u nás z literárního hlediska zabývá, a sejdeme se s ním. Když zjistíme, že je ten člověk naladěn podobně jako my, necháme si nějaký titul doporučit," říká Šárka a odtrhává dceru od prsu.
Jak Šavrdovi ty zajímavé lokality vyhledávají? Sednou si večer nad atlasem a řeknou si: „Hele, Maroko"? Ne, spíš si dlouze vyprávějí, řeč se stočí třeba na Island a povzdychnou si, že by tam chtěli jet. A protože takový nápad není úplně snadné uskutečnit, vydají aspoň knížku přeloženou z islandštiny.
Dojde pochopitelně i na velké kultury. Dybbuk chce vydat všechny tituly britského psychologa Olivera Sackse, vychází knihy etnobotanika Dale Pendella, beletristky Angely Carter a další.
Z českých autorů vydal dybbuk více než jednu knihu Janu Kameníčkovi, Zdeňku Hronovi či Ladislavu Nebeskému. Dybbuk nemá „kmenové autory", nechce je svazovat nějakou exkluzivitou, i přátelé vydávají své knihy také někde jinde. To je případ Michala Šandy či Magdaleny Wagnerové. Vydávají tedy nakladatelé z podstatné části knihy svým přátelům? „Naopak; dost často se naši autoři stávají našimi kamarády; děje se to i s překladateli, editory a redaktory. Chceme spolupracovat s lidmi, s nimiž si pak můžeme jít i sednout do hospody," shrnuje Šárka nakladatelskou filozofii.
Jamrtál
Dybbuk dnes už nefunguje na dřívějších deseti metrech čtverečních. Rozrostl se. Nakladatelství se odstěhovalo do podkrovní garsonky ve stejné ulici a má k dispozici odhadem celých patnáct metrů! Za rohem je Vyšehrad, když zvedne Honza oči od počítače, dívá se na někdejší pražské hradby, park v údolí Botiče a Mekku českých sebevrahů Nuselský most. Nakladatelství, stejně jako celé Nusle, se krčí v hlubokém zářezu mezi Vyšehradem a Vinohrady. Dnes je terénní propad překlenut mostem, v jehož útrobách se prohání metro a na němž často stojí a krokem popojíždějí nekonečné kolony aut, které se snaží dostat do Prahy či z Prahy. Obojí je stejně marné...
Na starých mapách se místo pod hradbami nazývalo Nusle-Údolí. Lidově se mu od nepaměti říká Jamrtál. Slovo pochází z německých výrazů das Tal a jammern - údolí a kňourat. Na Jamrtálu žila pražská chudina, k nářkům měla důvod. Ještě před pár lety to byla lokalita zaplivaných hospod, opadaných omítek a dlouhých stínů. Teď se to tu zazelenalo, a když si odmyslíme hluk přicházející netypicky seshora z mostu, je tu na pražské poměry celkem klid. Obchody s luxusními šperky tu ale nečekejme.
Zato na dlažbu Jamrtálu dopadají, či spíše dopadali, mnozí sebevrazi. Po instalování vysokých pletiv nahoře na mostě je jich méně, ale byly doby, kdy zoufalci z mostu doslova pršeli. Těžko spekulovat o tom, jestli tento fakt podnítil dybbuk k tomu, že před časem vydal Dějiny sebevražd. Překladová kniha je každopádně doplněna oficiální českou statistikou sebevražd, v níž jsou zachyceni také nuselští skokani.
Simion Výtažník
Šárce se o tom evidentně moc mluvit nechce, ale já se zeptat musím. V roce 2007 dostala Magnesii Literu - a tedy na české poměry solidní finanční odměnu - kniha rumunského autora Petru Cimpoeşua Simion Výtažník, kterou vydal dybbuk. Záhy se rozhořel spor o to, komu vlastně peníze patří - překladateli, nebo autorovi? Vše nakonec zůstalo u překladatele, nakladatelé s tím ale nesouhlasí. „Alespoň část odměny měl dostat autor knížky. Kdyby to byla cena pouze za překlad, měl to pochopitelně dostat překladatel, ale v tomhle případě šlo o cenu za knihu jako celek," argumentují. O to trapnější prý bylo, když pak rumunský autor následně přijel na pražský veletrh Svět knihy a všichni se ho na tuto záležitost vyptávali.
Na příkladu Simiona Výtažníka organizátor Magnesie Pavel Mandys dokládá, jak se toto ocenění pozitivně projevuje na zájmu čtenářů o jednotlivé knihy. Prodej Výtažníka prý dokonce vzrostl o několik set procent. „To je pravda. V reálu ale šlo o nárůst z desítek prodaných titulů na několik stovek. A to pořád nestojí za řeč," dodávají nakladatelé.
I letos měl dybbuk na Magnesii své želízko v ohni nominací. Byl to překlad ze švédštiny autora Carla-Johana Vallgrena. Překlad Příběhu podivuhodné lásky hodnotí Šavrdovi jako velmi výrazný, nicméně kniha ocenění ve své kategorii nezískala. Možná naštěstí... „Je ale pravda, že když kniha blikala v televizi, zájem o ni byl větší," říká Šárka. Na webových stránkách, v Top 5 dybbuku, Vallgren aktuálně figuruje na druhém místě hned za komerčně zřejmě nepředstižitelnou Knihou o kundě.
Cože?
O duchovi Dybbukovi není jasné ani to, jestli je muž, žena, nebo obojí. Nakladatelství dybbuk letos vydalo svou stou publikaci. Julii je pět měsíců, má dva zuby a umí si říct o nočník, když chce kakat. Honza je největším mecenášem vlastního nakladatelství. Šárka je knihovnice, pracuje v knihovně Českého rozhlasu, a teď na mateřské má na knihy ještě víc času.
Za rohem, nějakých padesát metrů daleko, sídlí v Nuslích pobočka pražské Městské knihovny. Moje představa o tom, jak tam osvícené knihovnice prezentují své nakladatelské sousedy, je evidentně naivní. „Je to knihovna úměrná Nuslím, chodí tam babičky si popovídat, občas děti pro povinnou četbu. Já tam zašla mnohokrát s nějakým pokusem o spolupráci, ale nic z toho nebylo. Naše knížky tam nejsou, v Nuslích čtenáře nemáme. Ale to nevadí," říká smířeně knihovnice Šárka.
Rozhodnu se to zkusit. Vejdu do knihovny, nahlas pozdravím a paní za přepážkou polkne sousto svačiny. „Nevíte, kde tady poblíž sídlí nakladatelství dybbuk?" „Co že to tady sídlí?" podiví se osvětová pracovnice a zahryzne se znovu do bagety.
Autor (nar. 1965) je publicista a spolupracovník redakce.
Vlajková loď
Dale Pendell: Pharmako/Dynamis
Zvolit knihu, která je pro dané nakladatelství příznačná, nebývá snadné. V případě dybbuku ale došlo k nevídané shodě. Šárka i Jan Šavrdovi vybírali tento titul každý zvlášť a nejen že vybrali stejný, ale dobrali se k němu i zcela shodnou cestou.
Oba nejprve vyloučili svou nejprodávanější Knihu o kundě - je úspěšná, dělá dybbuku jméno, ale jeho vlajkovou lodí jistě není. Do finále se dostaly knihy, které jsou specifické a zneklidňují. Mystika Evelyn Underhill však na body u obou porotců podlehla knize pro „rostlinné lidi" Pharmako/Dynamis. „Cesta jedů není cesta pro každého, čtenář v knize nabude „nebezpečné znalosti", ty jsou však bezpečnější než „nebezpečná neznalost", dočítáme se v anotaci.
K Pendellovým knihám se Jan Šavrda dostal, když dělal sazbu pro Volvox Globator - tam vyšel první „díl" jeho rostlinné trilogie. Druhý „díl" (knihy jsou samostatnými texty, nenavazují na sebe v lineárním slova smyslu) položili teď Šárka i Honza na stůl, třetí vyjde letos na podzim. „Když Pendell psal o nějaké látce, taky ji vyzkoušel; psal to na ní. Přijel i k nám, měl tu přednášky a mezi spirituálními hledači na kytkách se stal kultovní postavou. Do jeho knížky jsem se prostě zamiloval," říká Honza a radostně se mu rozsvítí zorničky.
-pal-
