Odvyprávět současnost

Martin Fendrych: Slib, že mě zabiješ. Blogoromán, Argo, Praha 2009

„Ta záplava slov na internetu! Všiml jste si, že mezi blogery nejsou téměř žádní spisovatelé," říká současná slovenská spisovatelka Daniela Kapitáňová Martinu Šimečkovi (Respekt č. 34/2009). Vůbec mezi lidem spisovatelským i literárněkritickým panuje k internetu dost velká nedůvěra. Literatura je literatura a internet je internet. Prosím nemíchat a literaturu držet co možno na distanci, aby se nenakazila. Čím? Především grafomanií, inflací slov, dále pak těkavostí a v neposlední řadě rozbředlostí.

Zdá se, že Martin Fendrych svým blogorománem Slib, že mě zabiješ šlápl do vosího hnízda.

 

Ještě jsme jakž takž schopni připustit, když na internetu řádí někdo, kdo se neplete do literatury. Sneseme i toho, kdo zde začal a posléze postoupil do literatury tištěné. Ano, kloaka, druhá liga nebo čekání v předpokoji salonu - tohle všechno by šlo. Přijatelní nám jsou dokonce i spisovatelé, kteří na internetu vystupují jako publicisté. Naprosto nepřijatelné však je, když někdo svou literární internetovou produkci nenechá v této kloace a míří s ní do nějakého nakladatelského domu. A už zcela nestoudným budiž, když tento autor s sebou do tohoto nakladatelského domu bere i veškerou zátěž svého blogerského balastu, včetně reakcí anonymních „nicků".

Z tohoto pohledu Martin Fendrych přestoupil hned několik kulturních tabu. A byl i potrestán. Vykrákali ho nejenom anonymní „nickové" („Pardon umělče, už nevíte, jak zase nahoru?"), ale i Pavel Janoušek (Tvar č. 12/2009). Lze se však obávat, že druhý Fendrycha vykrákal pohříchu spíše jako zástupce této kloaky, který se odvážil vstoupit do salonu. Fendrych je pro něj představitelem množiny grafomanů, jejíž autoři „páchnou slaboduchostí" a měli by „zaniknout okamžitě po vyslovení či napsání", přičemž daný způsob psaní nechť zůstane uzavřen „v médiu, pro něž vzniklo". Literaturu si nějakými blogery rozvracet nenecháme! Grafomani, zůstaňte si ve své internetově-blogerské kloace! - À propos internet a grafomanie: v nedávné době jsem se měl možnost seznámit s polskými materiály, které se tomuto fenoménu věnují. A i k mému překvapení v nich vyplynulo, že daleko domovštějším prostředím pro grafomany je literatura, respektive tištěná kniha. Na internetu se totiž vesměs publikuje pod „nicky", tedy anonymně či poloanonymně. Grafoman však chce být viděn adresně. A i pro toho, kdo zde publikuje pod svým jménem, je internet médiem velmi málo prestižním (každý si na něm může kdykoliv zveřejnit cokoliv), zatímco grafoman potřebuje být uznán někým mimo sebe, takříkajíc statusově: podívejte, vytiskli mi básničku v Tvaru. Ne že by se na internetu grafomani - vedle všech ostatních sociálních patologií - nevyskytovali, ale vést hranici grafomanie - skutečná tvorba po linii internet - (tištěná) literatura je velmi zavádějící.

 

Trojúhelník, ale ne úplně milostný

 

Fendrychův román, autorovu celkově již třetí knihu, jsem bral do ruky s velkými obavami a s ještě větším podezřením. Blog a publicistika - to by ještě šlo. Ale blog a román? Podezřele působí, že autor míchá do textu i průběžné reakce čtenářů. Román psal osm měsíců na pokračování na internetových stránkách časopisu Týden, takže za tím určitě bude nějaký skrytý marketing či co. Ke všemu ještě autobiografická „pocitologie". Ach jo, nebude to zase něco ve stylu „mám jít ven - nemám jít ven"? Těchto pseudoniterných vyznání je člověk ze současné české prózy přejeden na dvacet let dopředu. To vše - ó hrůzo - v obecné češtině („pražštině"), kterou autor nešetří jen pro pásmo postav, ale nechává v ní mluvit a myslet i vypravěče. A nebude nám tento autor ještě podsouvat, že on je „ten" Fendrych, druhdy ministerský náměstek... a koho všeho že z politiky zná?

S přibývajícím čtením zábrany mizely, obavy opadaly a kniha si mě získávala, někdy klopýtavě, jindy velmi podmanivě, až si mě získala zcela. Čas strávený se třemi Fendrychovými hrdiny je určitě časem vykoupeným, tj. obohaceným setkáním s člověkem, jenž nám má co říct. Autor má téma, umí vytvořit postavy, které z paměti čtenáře po třech dnech nezmizí, umí je propojit sítí vztahů a konfliktů... A umí odvyprávět současnost. Jde o příběhy dvou mužů, velkých kamarádů, z nichž je ovšem každý jiný. Jeden, autobiografické alter ego samého autora, je trochu nejistý padesátník, který se živí někde v redakci, má svou dosti početnou rodinu a - jak nám dává do sebe nahlédnout - vyrostl z pražského poloundergroundu osmdesátých let a je to člověk žijící křesťansky. Druhý je ryzí „řízek", horolezec a sportovec na 120 procent, který to moc nekomplikuje. Chce si odlézt to svoje a jeho snem je vybudovat si v Praze velké centrum na lezení. K nim přistupuje vědkyně Věra, mladá a dynamická genetička ze soukromé výzkumné firmy. Také lezkyně, nadto žena velmi cílevědomá, vdaná za dobře prosperujícího německého právníka cestujícího neustále do Bruselu („Brusu"). Žena velmi svobodomyslná, takže je schopna rozvíjet několik simultánních erotických vztahů, mj. i s tělesným a hodnotově jednoduchým lezcem Láďou. A protože román je postupně zveřejňován na autorově blogu, jsou za každou kapitolou přítomny výběrově reakce čtenářů, občas i (pod „nickem" ukrytého) autora. A nejenom to, psaní blogu se stává tématem a občas i dějovým hybatelem samotného románu. Postavy čtou, co autobiografické alter ego Márty zveřejňuje, a reagují na to... (Láďa: „,muj kluk si vo mně čte na netu‘").

Fendrychův text je pozoruhodný i formálně. Odvíjí se v rytmu každotýdenních zápisků, psaných mezi říjnem 2007 a červnem 2008. Obsahuje v sobě už i průběžné ohlasy, ba dokonce i reakce na tyto ohlasy. Do toho obecná čeština míchající se s češtinou spisovnou, několik slangů, zejména ten horolezecký. Autor velmi vynalézavě pracuje s poměrem reality a fikce. Z reakcí čtenářů je vidět, že tato nejistá hranice působí velmi dráždivě. Sám pak v jednom rozhovoru po vydání knihy uvádí věci na pravou míru: postavy mají své předlohy. A protože přicházejí z reality, vypravěčsky je moc dirigovat nemohl. Místy kniha plyne pomalým tempem jednotlivých událostí, jindy se jí vine zápletka rozestřená přes několik kapitol. A je tu políčeno i na závěrečnou katarzi: Márty jede k těžce zraněným přátelům do Rakouska (zřítili se při jednom výstupu) a neví, zda bude moct Láďovi splnit slib, který si na něm jeho přítel kdysi vymohl, a sice že ho zabije, až nebude chtít žít. Je křesťan, čili vyplnění slibu je pro něj tabu. Ale současně jde o slib příteli. Vydává se na cestu... a kniha končí.

 

Co se sebou?

 

Románu by určitě slušel laskavě přísnější redaktor. Jinými slovy: snad mohl být text leckdy dotaženější. Tak například autorova aférka s redaktorem MFD Kmentou působí poněkud samoúčelně; Věřino vyprávění o podnikovém školení v teambuildingu je zase mírně rozvláčné; za úvahu stojí i obecná čeština: musí jí být tolik (jakkoli - přiznejme - své místo tady má)? Buď jak buď, Fendrychovi se podařilo současnost jednak odvyprávět, jednak jí tak úplně nepodlehnout. Zůstal v ní a současně je i jejím pozorovatelem. Jeho kniha kotví v našem čase, ale přesto tak úplně v tomto čase utopená není. Každodenní těkavostí, v níž nechybí občas až žurnalistický podhled, prosvítá osnova místy až archetypální: věrnost, láska, přátelství, slib, rodiče-děti. Fendrychova kniha vyrůstá z velmi osobních zážitků a pozorování, a přece není pouhým citovým deníčkem životem utahaného blogera na prahu padesátky. Dochází tu na věci, které se nevejdou do řádu běžné zkušenosti. Například levitující holčička, kterou Věra jednou Mártymu ukazuje ve svém ústavu, lezecké zážitky, střelné modlitby ve chvílích ohrožení.

Fendrych velmi vnímavě odvyprávěl náš čas, tedy dobu, v níž jakoby chybí nějaké jasné hodnotové souřadnice. Střelky našich snah sice kamsi ukazují, ale skutkům chybí smysl. Někam se ženeme, aniž víme kam. Za sebou zanecháváme citové dluhy, které si nás však jednoho dne najdou a žádají splacení i s úroky. Je to kniha o generaci třicátníků až padesátníků, tedy o lidech, kteří dostali polistopadovým časem nevídané možnosti. Vrhli se do nich s ohromnou energií, jenže si zpětně uvědomují, že ne všechno z této energie bylo usměrněno ke správnému cíli. V době, kterou jsme si tak přáli a jíž jsme se tolik oddali, se nevyznáme. A nevyznáme se dokonce ani sami v sobě. Jsme svobodni na různý způsob, jenže s těmito svými svobodami nějak neumíme naložit. Ve víru kariér, zážitků a výkonů jsme se ztratili. Co teď? Co si počít s vlastními životy ve chvíli, kdy „život náš je v půli se svou poutí", respektive už kousek za ní?

 

Autor (nar. 1960) je literární teoretik a kritik.