Smyslem báje by měla být země

Daniela Iwashita

 

Co mají společného tři tak odlišně vystavěné knihy, jako je Milostný dopis klínovým písmem Tomáše Zmeškala, Cesty na Sibiř Martina Ryšavého a Tichý společník Pavla Göbla? Nejdříve vnější věci: všechny vyšly v roce 2008, všechny jsou napsány česky, všechny napsali muži, kteří nejsou ocejchovanými spisovateli.

 

 

O jejich knihách lze uvažovat jako o románech či spíše románových debutech, a co víc, o románových debutech výrazných, v případě Zmeškala a Ryšavého dokonce zralých.Všech si povšimly poroty, dostaly ceny nebo na ně byly navrženy. Na první dvě poukázali účastníci ankety Lidových novin Kniha roku 2008, všechny tři pak figurovaly v nominacích a dvě nakonec i mezi vítězi Magnesie Litery 2009. Nadšení nad těmito prózami již bylo projeveno, recenze napsány. Teď můžeme přemýšlet o tom, zda nemají společného i něco podstatnějšího.

            Jako spolehlivá nápověda nám přitom poslouží rozprava bláznů z knihy Milostný dopis klínovým písmem:

„Jestli tomu všemu tedy dobře rozumím, smyslem báje by měla být země," řekl Václav.

            „Přesně tak, přesně tak," nadšeně skandoval Duarte. „V našem případě je to tedy země znásilněná. Avšak když se podíváte kolem sebe, zcela jistě to má ráda. A znásilněná země, ta se odjakživa alegorizuje jako žena."

 

 

Tón

 

K Zmeškalovým vypravěčům patří chovanec blázince a politický vězeň z padesátých let. U Ryšavého je to cestovatel - věčný cizinec a velké dítě, putující během devadesátých let mezi Prahou a Sibiří. U Göbla je protagonistou hrobník, který se stylizuje do bláznivého proroka. Svou rodnou vsí na jižní Moravě prochází od rána do noci, dělá drobné pomocné práce, opíjí se, sleduje a komentuje dění. Nepřipomíná to něco? Blázen, vězeň, poutník, hrobník - to je přehlídka romantických hrdinů, kteří se však tentokrát ocitli v českých a moravských reáliích dvacátého a jednadvacátého století. O tom, že se vynořili v nepatřičném čase, všichni dobře vědí a vyrovnávají se s tím každý po svém. Z jejich řeči je jasné, že berou vážně život, neberou však vážně sami sebe. Odtud silný a podmanivý rys všech tří knih, kterým je tlumený, civilní a neagresivní tón vyprávění.

Tomáš Zmeškal navíc našel způsob, jak vyslovit jednu velkou bolest, která je kolektivní, nikoli však obecně sdílená. Buď se o ní už mlčí, anebo se o ní mluví tónem, který přesvědčuje, alarmuje, žaluje, ale - neléčí. Ve Zmeškalově knize trauma komunistického experimentu neztělesňuje sám vězeň padesátých let Josef, nýbrž žena, která na něj deset let s dcerou čeká, přitom se stává čím dál vstřícnější k mužovu vězniteli a postupně mu zcela podléhá - stává se jeho sexuální otrokyní. Josefův životní smutek nevyvěrá z minulé křivdy, ale z nezhojených ran, které bolí právě teď. U milované ženy přece morální kategorie vůbec nepostačují: „Chtěl bych se zbavit trpkosti, která rozpouští mé srdce. Chtěl bych odpustit."

 

Symbol

 

Zmeškal pracuje s „historickou" zkušeností básnicky: domýšlí ji do představitelných lidských dimenzí, až do nejzazší intimity postav - jediné ženy, manželské dvojice a rodiny. Nevypráví pro nějaké naučení, ohromení nebo spravedlivé posouzení. Vypráví pro útěchu, kterou čerpáme v podobných případech pouze ze symbolů a obrazů - protože žádný účinnější způsob, jak sdělit bolest, nemáme. („Těm, co tam nebyli, / nic nevysvětluj. / Nic nevysvětlíš," napsal Ivan Martin Jirous o své vězeňské zkušenosti.)

Ryšavý hledá symboly jako ukazatele na každodenní cestě. Vypravěč Cest na Sibiř se řídí znameními a nápověďmi: „Běž tam, nevím kam, najdi to, nevím co." To je počátek dobrodružství. Člověk při něm jde symbolům vstříc: „Všechno, co je kolem tebe a co potkáváš, lidi, zvířata, věci, všechno k tobě mluví, jen musíš umět poslouchat, abys poznal, kdo z nich patří do tvého příběhu." Důležité je, aby je svévolně nevyhledával, aby si nic nevymýšlel a nepřikrašloval.

Později v téže knize nazývá básník Michail Kolesov (jeho sbírka Lovec ticha vyšla v Ryšavého překladu už v roce 2006) vypravěčovo počínání lovem: „[...] každý, kdo je oddaný tvorbě, je svým způsobem lovec, protože pracuje na něčem, co nemá úplně ve své moci. Možná se dá říct, že připravujeme podmínky pro setkání s něčím, co musí přijít samo, co není produktem dané práce, ale především objevem, inspirací, zázrakem... Neboli kořistí."

Naopak v Tichém společníkovi už lidé symbolům naproti nejdou. Stojí bezmocně na místě a prožívají nevyhlášenou válku s vtíravými a zlověstnými znameními, která přicházejí bez pozvání zvnějšku - ať jsou to práva zvířat, dvacetiprocentní bonusy na všechno možné zboží anebo dálnice. Hledat něco svého, co člověku patří, se dá snad už jen někde v minulosti, hodně hluboko pod zemí nebo pod vodou: „Ty to tam nechceš vidět? Našu rodnú dědinu, padesát roků zatopenú? Já jo!"

 

Stavba

 

„Naplňuje nás dokonalým štěstím, když všemu, co máme uvnitř, odpovídá něco, co je vně," zapsal si v eseji Poezie a štěstí Richard Wilbur.

Spisovatelé vyjadřují to, co je „uvnitř", nejen obrazy, ale také stavbou svých děl. Někteří o tom navíc píšou učená pojednání - třeba o románu jako o skrýši pro autora. Jindy však postupují naopak. Dovnitř svých knih vkládají obrazy různých staveb, které mohou sloužit jako orientační plánky celého díla.

            Ve všech třech jmenovaných prózách probíhá docela čilý a různorodý stavební ruch - symbolický a někdy fantastický. V Tichém společníkovi jsou to výhradně stavby „do země", které ji vyhlazují nebo požírají. V minulosti, za komunistů, to byla přehrada, která zatopila starou vesnici. Nyní, za kapitalistů, musejí staré domy i s jejich obyvateli ustoupit dálničnímu obchvatu, kvůli kterému nebude možné rozšířit místní hřbitov, a tudíž ani pohřbívat zdejší lidi.

Hrobník Miroslav Malina v nastalé situaci vyprojektuje svůj vlastní protinávrh stavby na míru absurdním podmínkám - plán úsporného hrobu, v němž nebožtík stojí - a vypracuje technologii „vertikálního pohřbívání". Na místním obecním úřadě se o projektu diskutuje, v hospodě se strhne rvačka.

            Také v Milostném dopisu klínovým písmem se pilně staví. Na začátku románu stojí křehká a pomíjivá pohádková stavba: obří svatební dort - „chrám, palác i zámek v jednom" se symbolickými rysy „stavu manželského". Má tři vrstvy: bílou nebeskou z marcipánu se šlehačkou, šedou pozemšťanskou s kávovou směsí a hnědou pekelnou z čokolády. „Je jenom na vás, sestro nevěsto, v kterém patře skončíte, to je jenom na vás," říká cukrář Svoboda Alici, dceři Josefa a Květy - ale zároveň čtenářovi. Autor téhle knihy je stavitel několikapatrové důmyslné, ale tajemné stavby s mnoha vchody i východy.

V jednom z jejích pater-kapitol kdosi sestavuje ženu z marcipánu, v jiném zase rekonstruuje popravčí stroj. Květin manžel Josef opravuje léta venkovský dům, ale ve svém nitru se den co den snaží zapomenout na svou ženu. Tuto snahu později přirovnává ke stavbě babylonské věže: „Nebyl jsem schopen docílit toho, aby dobře otesané žulové kvádry mé bolesti udržely tu hrůznou budovu pohromadě." Nakonec Josef rekonstruuje pro Květu malou secesní vitrínu, ve které skryje své vyznání a autor do ní vkládá srdce knihy i celé stavby.

Nejfantasmagoričtější architektura vyrůstá v Cestách na Sibiř. Ředitelka národopisného muzea v Žigansku iniciuje trojdílnou stavbu, ve které by se spojilo muzeum se sakrálními stánky pravoslaví a místních šamanských rituálů. Vypravěč nemůže uvěřit svým očím: „Uviděl jsem totiž obrázek, slibující nemožné, neuvěřitelné, nadpomyslné, jedním slovem monstrum: fantastický architektonický triptych symbolizující pravoslavné křesťanství držící za ruce dva pohanské bratry. Centrálně umístěná kaple měla být podle plánu spojena zastřešenou chodbou s tradičními bydlišti domorodců, stylizovaným evenckým čumem a stylizovaným jakutským balaganem, to celé navíc úzkým koridorem propojené se starou budovou muzea... Historie nezná případ takové tolerance. Teprve žiganské muzeum se rozhodlo jít lidstvu příkladem a pokusit se překlenout protivy tím, že je jedním odvážným gestem usmíří pod svou střechou." Stavba je nakonec slavnostně otevřena, a do roka lehne popelem.

Tato epizoda o smiřování nesmiřitelného je opět příznačná. Všechny tři prózy míří k nějakému tajemství (milosti, lásky, prozřetelnosti), ve všech se v té souvislosti uvažuje či nahlas diskutuje o vírách a vědách. Ve všech také dříve nebo později každé náboženství nebo racionální koncept Boha pohoří („A hlavně naše představy o Bohovi - sú peklem.") nebo se utopí i s rodnou dědinou („Hen tam... bych řekl, že býl kostel..."). Také všechny řízené experimenty s přírodou se vymknou lidské kontrole: cizokrajná zvířata ze zoo se utrhnou ze řetězů a rozutečou se po lese (Zmeškal), vlci z lesa přicházejí do města a zvířata z laboratoří bloudí po chodbách přírodovědecké fakulty (Ryšavý). Věda tu nikoho nečiní moudřejším a křesťanství nepolidšťuje - setkáváme se s ním jen v jakési zatuhlé, pověrčivé, vlažné nebo zastydlé formě... Zkrátka tam, kde člověk hledá řád, nachází jen epicentra chaosu a pohrom.

Výstavba románu Cesty na Sibiř se nepodobá ani muzeu, ani kostelu. Mnohem lépe ji symbolizuje stan, který si kočující rodina v horách staví znovu a znovu stejně, a pokaždé jinde: „Krajina kolem stanu se proměnila, jiné byly stromy, jiné údolí, jiné panorama hor, jiné bylo rozestavění stanů na plácku u řeky, uvnitř stanu se ovšem nezměnilo nic, interiér dýchal důvěrně známým kouzlem starého domova. Irjusja okamžitě rozházela své hračky a uvedla do domácnosti tentýž roztomilý nepořádek, který tu panoval vždycky. Jak mám tohle natočit? uvažoval jsem. Jak vyjádřit filmem tuhle kočovnickou nehybnost, tu jejich naprosto usedlou povahu?"

            Vedle svévolných staveb tu vidíme i stavby řádné - alespoň u Zmeškala a Ryšavého. V Tichém společníkovi už není možné postavit nic, co má řád, nanejvýš parodii hrobu.

 

Země

 

Z těchto próz tedy žádnou trojstavbu pod jednou střechou nesložíme; na to jsou příliš odlišné. Společné mají však jedno: podloží, z něhož všechny ty stavby a jejich symbolika rostou. V Tichém společníkovi lidé dělají psí kusy, jen aby se po smrti dostali do země - která už jim vlastně nepatří. Ale ještě jim slouží: „To nemosíš tak rubať, stačí, když ten krompáč necháš padat vlastní váhú. Gravitaca, chápeš, když už kvůli ní nelétáme, tož ju aspoň použij, kurva."

            Když se v Milostném dopisu klínovým písmem vrátí otec Josef z vězení, jeho dcera Alice ho skoro nezná. Zaujme ji však jeho nezvyklé chování: „Alice si vůbec všimla, že dělá divné věci, jako že si několikrát sedl na zem, tedy na podlahu v pokoji a opřel se o postel, což byla věc, která se, jak každý ví, nedělá, protože na zemi se nesedí, i když je na ní koberec, sedí se na židlích nebo v křeslech, na zemi se dá hrát..., tedy když je člověk malé dítě..."

            Alicin muž Maxmilián, který se pomalu své ženě odcizuje, mívá sen z mezihvězdného prostoru: „Tam se utrhlo lano, které ho drželo, a on se vznášel prostorem dál a dál od mateřské vesmírné stanice a dál a dál od vycházející zeměkoule."

            Ke konci Cest na Sibiř, nedlouho poté, co vypravěč řekne Anžele i sobě: „Já tě mám rád, proto jsem tady", celý ten úchvatný lov na znamení uzavře: „[...] nemám na mysli žádná další dobrodružství, chci tu jen v klidu spočinout".

            Společným smyslem těchto tří bájí je tedy země - a žena. Tak málo? Tak hodně. Nejde o to oslavovat, že nám nějací romanopisci navázali na romantické tradice. Návrat k zemi je akt sebezáchovy. „Jdi na nároží, pokloň se lidem, zlíbej zem, protože i tu jsi poskvrnil," řekla Soňa Raskolnikovovi. Namítnete, že to bylo kdysi, a navíc v Rusku. V českých končinách a románech není líbání země zrovna v módě. Pořádné políbení už ale potřebovala jako sůl. A dostala hned tři.

 

 

Autorka (nar. 1971) je redaktorka na volné noze, spolupracuje s Lidovými novinami a externě vede literární seminář na FF UK, který vyhledává a zpracovává rukopisnou korespondenci Jakuba Demla.

 

Tomáš Zmeškal

Milostný dopis klínovým písmem

Vydalo nakladatelství Torst, Praha 2008, 343 stran

 

Martin Ryšavý

Cesty na Sibiř 1, 2 (Román)

Vydala Společnost pro Revolver Revue, Praha 2008, 365 a 251 stran

 

Pavel Göbl

Tichý společník

Vydalo nakladatelství Dauphin, Praha - Podlesí 2008, 196 stran