Smíření s časem

Lenka Uchytilová

 

Italská spisovatelka Marisa Madieriová (Fiume 1938 - Terst 1996) zůstává jménem i dílem trochu ve stínu svého manžela, významného germanisty a spisovatele Claudia Magrise. Po italském exodu ze svého rodného města Fiume (pozdější jugoslávské Rijeky) se přestěhovala do Terstu, kde strávila většinu života, pracovala jako učitelka angličtiny a angažovala se v dobročinných nadacích. Její dílo tvoří dvě rozsáhlejší prózy (Vodově zelená, 1987; Mýtina, 1998) a několik povídek, které vyšly souborně pod názvem Mušle (1998). Kromě toho publikovala řadu článků a stačila napsat úvodní a závěrečné kapitoly románu Maria.

 

 

Pro hlubší poznání spisovatelčiny osobnosti a kontextu doby je vhodné blíže se seznámit s její stěžejní knihou Vodově zelená (v českém překladu Kateřiny Vinšové ji vydalo roku 2007 nakladatelství Pistorius & Olšanská). Jedná se o deník napsaný v letech 1981 až 1984, v němž se Madieriová jako zralá žena vrací do vzpomínek na dětství a dospívání, poznamenaných odchodem z rodného Fiume, kde žila až do svých jedenácti let. Je to prosté vyprávění, přitom neuvěřitelně hutné, jež oživuje množství blízkých i vzdálených příbuzných, přátel a náhodných známých, osobností velmi rozličných.

Madieriová zkoumá kořeny vlastního života a místa a osoby s nimi spojené - jsou to její babičky, její matka, která z neúnavné dřiny předčasně zestárla a zemřela na Alzheimerovu chorobu, otec jako dobrosrdečná, trochu pikareskní postava ne vždy věrného manžela, někdy lehkomyslně nakládajícího s penězi a vrhajícího se do pochybných obchodů. Právě v rodné Rijece, v bytě babičky Madieriové, odvážné ženy, jež se nebála vzepřít konvencím doby, se Marise vybavují vzpomínky na první dětská dobrodružství, vzápětí se však hned vynořuje autorčina přítomnost: „Hloubka času je mým výtěžkem z poslední doby. V tichu domova, když ráno osamím, znovu nalézám štěstí v přemýšlení, v procházení minulostí sem a tam, v naslouchání plynoucí přítomnosti. Je to něco, co jsem dříve zažívala jen zřídkakdy." Každý exkurs do minulosti je konfrontován autorčinou přítomností a blízkými osobami - manžel Claudio, synové, dosud žijící příbuzní, její činnost v Nadaci na pomoc životu.

K žijícím příbuzným patří například babička Anka, původem ze smíšené srbsko-rumunské rodiny, která byla po smrti Marisiny matky deset let otcovou životní družkou. Jako členka širokého příbuzenstva doplňuje neskutečný tyglík národností, ras a jazyků, typických pro oblast v blízkosti hranic, za jehož součást se autorka považuje.

Na pozadí osudů postav se jako na plátně odvíjejí historické události, jejichž zlomky a útržky tvoří ústřední linii knihy a sestavují jednolitý příběh istrijského exodu.

Po skončení války naráží malá Marisa na problém nového jugoslávského školského systému. Město Fiume už není italské, ve škole mají děti na každý předmět jiného učitele a je zavedena povinná výuka srbochorvatštiny. Dospělá Marisa vzpomíná, jak rychle se tomuto jazyku naučila a jak rychle jej zase zapomněla, po letech se však k němu opět vrátila. Začínají problémy soužití se slovanskými obyvateli, kteří se stěhují do sousedních bytů. Marisini rodiče jim říkají „cigáni". Město zaplavují nové tváře, nové zvyklosti, a to všechno vnímají italští obyvatelé s nedůvěrou. Když se má nakonec rodina Madieriových rozhodnout, zda přijme jugoslávské občanství, nebo se vystěhuje do Itálie, volí druhou možnost, přestože to znamená nepříjemnosti a ústrky. Rodina musí opustit stávající byt, rozprodat nábytek a v jedné místnosti čekat na vystěhování.

Na pohnutou dobu svého mládí vzpomíná Marisa bez zášti či lítosti. Některé události vyvstávají zřetelněji, jiné jako vybledlý celuloid. Město Fiume v ní zanechalo nesmazatelný otisk: „Ten vítr na nábřeží, šerosvity v ulicích, trochu hnilobný pach moře a šedé budovy, to jsem stále já." A zároveň cítí, jak se od něho v průběhu let vzdaluje: „A tak Atlantida zůstává ztracena na mořském dně, porostlá chaluhami a lasturami, třpytivými jako ovoce z barevného skla."

Život v Terstu není jednoduchý. Utečenci jsou soustředěni ve sběrném táboře Silos. Je to obrovská třípatrová budova, postavená za rakousko-uherské monarchie jako sklad obilí, která má nyní poskytnout přístřeší stovkám rodin. V Silosu byla téměř stále tma, prostor v každém poschodí byl rozdělen dřevěnými příčkami do oddílů, jimž se říkalo „boxy". „Vstoupit do Silosu bylo jako vstoupit do mlhavě dantovské krajiny, do jakéhosi nočního a začazeného očistce. Z boxů stoupaly výpary z vaření a nejrůznější pachy, které se spojovaly v jeden silný, typický nepopsatelný zápach, nasládle zatuchlou směs polévek, zelí, smažení, potu a nemocnice... Také zvuků tu byla spousta, vytvářely jednolitý šum, do něhož občas v noci zazněla pronikavá hudba z rádia, podrážděný hlas, záchvaty kašle nebo dětský pláč." Aby rodiče dopřáli dcerám lepší kvalitu života, jsou Marisa a její mladší sestra Lucina svěřeny do péče strýců a tet. Lucina odchází do Coma a Marisa do Lido di Venezia, kde přebývá v koleji církevní školy Ústavu matky Campostriniové. Marisa je dívka křehkého zdraví, velmi citlivá a uzavřená, trpí odloučením od rodiny. Přátelství navazuje jen zřídka, ráda kreslí, čte a uzavírá se do svých fantazijních představ.

Po ukončení základní školní docházky se obě sestry na matčino přání zapíší ke studiu na lyceu v Terstu. Přestože se rodina potýká s vážnými materiálními problémy, matka si za každou cenu přeje, aby měly dcery zajištěnou budoucnost a byly samostatné. Marisa žije mezi školou a ledovým prostředím Silosu a stále víc se uzavírá do knih, jako by svět kolem ní byl něčím surreálným. V posledním ročníku lycea rodina konečně získá normální byt a životní podmínky se podstatně zlepší.

Zatímco minulost je oživena řadou osob a událostí, přítomnost je diskrétnější - jistota, kterou je manžel a rodina, smíření s životem a časem a mihne se tu i stín zákeřné nemoci. „Žiji tak, jak jsem si vždycky přála: láska a sdílený život, synové, domov a tolik lásky v něm i mimo něj."

Přestože před sebou máme vylíčení individuálního prožitku, a tedy zcela nepolitickou knihu, kde roztržka mezi Slovany a Italy představuje jen epický příběh, jde paradoxně o průlomové dílo v italské literatuře, které dlouho potlačované a překrucované politické téma exodu otevírá.

 

„Úsměvná a strašlivá pohádka pro ty, kteří bývali dětmi"

 

Tak nazval Claudio Magris druhou větší prózu Marisy Madieriové Mýtina (La radura), půvabnou pohádku personifikující život rostlin a živočichů na louce v průběhu ročních období - od jara, období růstu a květů, do léta, období reprodukce. Protagonistkami jsou sedmikrásky: Dafne jako nejmladší ze skupiny sester, rebelka Amanda, ješitná krasavice Camilla, dobromyslná Rachele. Dafne jako živý a zvídavý kvítek poznává záhady bytí, nejen noc, den a bouřku, ale i přátelství, smrt a při setkání s ropuchou skutečnost, že odlišná či na první pohled ošklivá bytost není někdo zlý či nepřátelský. Poznává, co jsou předsudky a že jiné rostliny bující na louce, třeba pampelišky, neberou sedmikráskám životní prostor, ale existují vedle nich.

Líbivá četba s krutým závěrem je na první pohled velmi odlišná od prózy Vodově zelená, už svým statickým pojetím na jednom místě děje, při hlubším pohledu mají však obě prózy mnoho společných rysů. Je to bezpochyby pečlivá autorčina stylizace, velmi hutná a přitom přehledná, a také poznávání a vidění světa očima Dafne, která jako by byla dvojnicí malé Marisy z Vodově zelené. Její růst a zrání je střídáním radosti a bolesti, protože život poznamenává smrt. Všechno živé má svůj začátek a konec, to je poznání, které s klidným a vyrovnaným svědomím přijímají hlavní hrdinky obou knih: „Tak jako vidíš slunce umírat a zase vstávat, tak je tomu i v našem životě... Hodně z tebe zůstane v plodech a semenech, které zanecháš."

Obě protagonistky spojuje také literatura: „V románech, povídkách a básních objevila království svobody. Všechno zde bylo možné, bylo to místo pro snění a naději... Ale literatura byla také zrcadlem krásy. Louka nebo západ slunce mohly být ještě víc okouzlující než ve skutečnosti. Literatura byla možná i královstvím pravdy."

Jde o text, z něhož vyzařuje absolutní vyváženost harmonie, lehkosti a elegance.

 

Nekonečný a hrozivý oceán

 

I když Marisa Madieriová nikdy nenavštívila Velikonoční ostrovy, prostředí nedokončené povídky Mušle je silně evokuje. Proud autorčiny fantazie, podmíněné pravděpodobně nějakou četbou, byl přerušen její smrtí 9. srpna 1996. Jistě zamýšlela příběh dále rozvinout, nicméně i v této podobě působí povídka naprosto uceleným dojmem.

Příběh domorodého starce, který rekapituluje svůj život, je opět propojením minulosti a přítomnosti. Hemžení vzpomínek na zesnulou, nenahraditelnou životní družku Naipuni, na okouzlení přírodou, dětské hry, oslavy a poznávání nového přechází v rozčarování a ustrnutí nad vyprcháním života. Vystříklá bílá pěna, když rozkutálené kamínky dopadnou do vody, mu připomíná krátký lidský život.

Příběh obklopuje spousta vody, spousta moře, krajina dálky a samoty. Oceán představuje konečný cíl věčného bloudění lidské existence, stává se nesnesitelnou vizí prázdna.

Graziano Bianchi ve své kritické studii o literárním díle Marisy Madieriové označuje příběh za autobiografický: „Za magií těch tajemných jmen s vyšrafovanou částí života, kterou prožili společně, je on, viděný jejíma očima, jak si jej promítá poté. To ona píše a zaznamenává okamžiky budoucnosti, kdy se city setkají na stejné vlně jednoho moře."

 

Kritické studie

 

Necelých tři sta stran tvorby Marisy Madieriové za patnáct let psaní, které vytrysklo opožděně, bez velkých ambic, podnítilo více než tři sta padesát esejistických prací různého rozsahu, které tvoří v rámci literární kritiky hodnotný monografický soubor.

Ke kritikům a badatelům, již se jejími texty zabývali, patří vedle manžela Claudia Magrise například již zmíněný Graziano Bianchi, autorem základní studie je Ermanno Paccagnini, významnými esejistickými pracemi přispěli k novému pohledu na její dílo i Ernestina Pellegriniová a Elvio Guagnini.

Často se kritika zmiňuje o „čiré, nelítostné průzračnosti" textů M. Madieriové, „kdy se celé temné dno života zračí v čistém povrchu věcí takových, jaké jsou, v křišťálové vodě, na jejíž hladině se odráží křivolaká geometrie podmořských hlubin" (C. Magris,Zhuštěný čas), a zdůrazňuje vodu jako základní scenérii v jejích prózách, ať už jde o Jaderské moře či nekonečný oceán v Mušli. Významným prvkem je rovněž zmíněné prožívání a plynutí času, konfrontace minulosti s přítomností ve smíření s jeho pomíjivostí.

Společným rysem próz je metamorfóza: exodus, který znamená vytrhnout a znovu zapustit kořeny, spojuje Vodově zelenou s Mýtinou i Mušlí, kde se přelidněný národ vydává hledat nová místa k životu.

Kritikové rovněž oceňují autorčino mistrovství náznaku a nevysloveného. Její hutný, střídmý, lakonický způsob psaní, převzatý snad ze stylu úředních dopisů v době, kdy pracovala u pojišťovny Generali.

Zajímavým předmětem analýzy jsou ženské postavy v jejích prózách: podivínská Mauroa z Mušle by mohla být Sibylou Kúmskou, autoritativní babička Quarantottová z Vodově zelené má mnoho společného s tyranskou tetou Augustou z Mýtiny.

Próza Marisy Madieriové našla mnoho příznivců i v zahraničí, například v Německu, ve Francii a hlavně ve Španělsku. Její dílo bývá často adaptováno pro rozhlasové vysílání a Mýtina je oblíbenou látkou k divadelní inscenaci, hlavně ve školním prostředí.

 

Autorka (nar. 1962) je překladatelka a publicistka.