Rozhovor s Pavlem GöblemNebylo snadné si okamžitě spojit, že novela Tichý společník, která letos získala Magnesii Literu za objev roku, autorsky přináleží režiséru a scenáristovi, jenž je v prostředí českého filmu postavou relativně dobře známou. Pavel Göbl (nar. 1967) po několika krátkometrážních a televizních projektech loni představil svůj první celovečerní film Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí. Krátce předtím, než jsme zapadli do srpnově vymeteného žižkovského lokálu, narazil jsem na ulici na billboard zvoucí na „golfovou" komedii Veni, Vidi, Vici a trochu se vylekal... Režie Pavel Göbl. Ten Göbl? A taková hloupost?
Proč to?
Jde o happening! Film ve skutečnosti režírovala Helena Fibingerová...
Ha ha!
Podívejte, je to čirá komerce, která mi umožnila vydělat si, abych měl čas a prostředky psát knížku pro radost. Ono je to s podivem, ale já taky jím a platím složenky. Takže některé stesky na mou hlavu, že jsem šel do komerce, zradil umění a zaprodal se kšeftu, považuju za blábol idiotů z Marsu. Su vyučený řemeslník a ne každý můj výrobek musí být umělecké dílo. A už vůbec ne proto, abych uspokojoval něčí potřebu po existenci takzvaných čistých umělců v tomto všivavém světě. A tak jsem holt v mezičase - než se povede dát dohromady peníze na to, co bych točit chtěl - inscenoval celovečerní reklamu. Většina mých kolegů reklamy točí a já teď udělal svou první v životě. Jenže reklamy nemají titulky, a tak to není vidět, že se také zaprodávají. Dostal jsem od producenta střih na šaty, a jaký střih jsem dostal, takové šaty jsem mu ušil. On, jako zadavatel práce, je spokojený. Tak to v řemesle taky někdy chodí...
Já vám rozumím, ale zvážil jste následky? Asi nejen v Česku se jméno režiséra bere jako punc kvality...
Nezvážil. Vůbec nerozumím tomu, proč bych měl zvažovat, jestli budu mít na živobytí, nebo nebudu. A hybernovat neumím, ani kvůli jménu. Není to můj problém v mé hlavě, je to problém jiných lidí v jejich hlavách. Proč bych nemohl dělat různé věci? Ten film je komerce, ale řemeslo je v něm v pořádku. A je lepší živit se kšeftem z oboru než mýt nádobí. Na Veni, vidi, vici jsem se naučil točit s jeřáby a podobně, mělo to pro mne, kromě peněz, i tento význam. Tuhle dovednost pak budu moct využít v umění. Cha! Pokud mě k tomu teda ještě někdo pustí. To mi totiž opravdu nedošlo, že žiju v čechách - schválně tam napište malé č -, a tady se nenosí, že lidé můžou driftovat mezi žánry. Tady každý dělá celý život přes kopírák jednu věc a to se považuje za správné. Vy taky jíte každý den stejné jídlo a posloucháte stejnou písničku?
Ne. A povedenou „komerc" i mám docela rád. Ale přece i kompromisy jsou různě odstupňované. Zkusme se tedy bavit obecně - kde podle vás leží ta hranice, za kterou už umělec svůj kredit promrhává?
Umělec nemůže svůj kredit nikdy promrhat tím, že někdy dělá ne-umění. To je jako obávat se, že když rok nebudete plavat, tak to zapomenete. Prostě je to odskok jinam. A hranice? To, co dělá, nesmí být amorální a neetické, nesmí to jít proti jeho životnímu postoji a to Veni, vidi nejde. Je to jednoduchoučká moralizují pohádka. Ale ve skutečnosti jsem u tohoto filmu vůbec žádný kompromis neřešil. Kompromis se může týkat jen vlastní tvorby, v případě, že vás například producent nutí k nějaké změně díla, kvůli prodejnosti dejme tomu; což se stává u hereckého obsazení například. Můžu říct, že ve vlastní tvorbě nejsem ke kompromisům svolný téměř vůbec. Proto se mi i celkem zalíbilo v literatuře. Nikdo vám do toho nekecá, a je pak vidět, že je to dílo konzistentní a lepší. Je moje a basta. Čili tvorba a zakázka jsou pro mne dvě věci, které spolu nesouvisí. A přemýšlet o kompromisu mezi tvorbou a zakázkou postrádá logiku. Je to jako myslet si na kompromis mezi kočkou a psem. Nebo spíš gulášem a sachr dortem. Zároveň mosím říct, že radši budu dělat dobré řemeslo než dopředu s tajnosnubným výrazem rozkládat bláboly o tom, jak veliké dělám umění; to obvykle končí ve sračkách větších než ta takzvaná komerce. Někdy mám chuť na guláš, někdy na sachr. A lepší dobrý sachr než zkyslý guláš! I když sachr jím jednou za uherský rok, častěji na něj chuť nemám. A navíc - za komerci se platí, za umění ne. Zeptám se vás jinak: Jak budu diskutovat se složenkou na byt v ruce o umění a komerci?
Tak přejděme raději jinam. Když čtete prózu, která se vám líbí, začne vám to v hlavě šrotovat a představujete si film, který by podle ní šel točit?
Dvě kozy žerou krabici s filmem a jedna říká druhé: „Knížka byla lepší."
Mě se to naposledy stalo u knížky, kterou napsal můj kamarád, skvělý výtvarník a ještě lepší herec Honza Turner, se svým kolegou. Jde o soupis jejich roční korespondence na skajpu a jmenuje se to Hnědá kniha. Je to velmi ironický a fundovaný vhled do současné celebritní kultury. Taková něžná romantika pro čtenáře bulváru. Ale vědom si toho, co řekla ona geniální koza, tak se do toho raději pouštět nebudu. Ale vážně - já autorům knížek rozumím, proč jsou z filmových adaptací svých děl někdy rozpačití. Film je většinou zploštěním něčeho, co bylo původně daleko košatější, protože to obsahovalo spoustu věcí, které nelze ukázat obrazem a zvukem. Věcí, které si člověk musí představit, ať už jsou to myšlenky, popis duševních stavů a zázemí hrdinů a tak dále... Tak jsem si řekl, že když už mám někomu zkazit knížku, tak to udělám sám sobě, koza ať si mudruje, co chce.
Tichý společník byl napřed filmový scénář...
Moja knížka je opravdu přepsaný scénář. Mě vlastně nikdy nenapadlo psát knížky. Akorát už přes dvacet roků znám nakladatele - původně lesního inženýra - Dana Podhradského. Znám ho ještě z dob studií v Brně a máme společného kamaráda, kameramana Honzu Horáčka, který mu dal ten můj scénář přečíst. Dan mi potom koupil Pravidla českého pravopisu, nasadil na mne redaktora a neuvěřitelně trpělivého učitele češtiny Petra Šimáka a řekl, ať to přepíšu do knížky, že mi za to nic nezaplatí. Taková nabídka sa neodmítá!
Bude z Tichého společníka nakonec i ten film?
Doufám. I když to není jednoduché. Dřív než vznikla knížka, tak jsem se scénářem vyhrál cenu RWE Barrandov. Ve stanovách soutěže je, že tato nadace má rok opční právo, pro případ, že by některý z vítězných scénářů chtěli realizovat. Mě celý ten rok napínali, že asi jo, že se jim to líbí. Po roce mi řekli, že je to moc nekomerční, ale že se jim líbí, jak píšu, jestli bych jim namísto Společníka nenapsal něco komerčního! Dává vám to logiku? Dává vám v tomto kontextu logiku, proč jsem udělal komerci? V České televizi nás odmítli s tím, že Tichý společník obsahuje namísto čitelného příběhu „příliš mnoho vztahů a filozofie", a tudíž bude divácky nevstřícný. A o to nemá dnešní ČT zájem. Dnešní veřejnoprávní televize má zájem o romantické komedie z golfu. Takže ji dostali. Ale zkoušíme to dál. Jinde. Poslední možnost je, že si příští září vezmu digitální techniku, ukecám kamarády a natočíme to amatérsky. Což je mé pevné rozhodnutí, pro případ, že to nepůjde jinak. Amatérský způsob bude, bohužel, znamenat nižší technickou kvalitu obrazu. Proto stále zkoušíme profesionálnější cestu.
Celou dobu jsem si při čtení vaší prvotiny říkal - to není možné, tomu to píše; kde se ten chlap vyškolil?
Vyškolil jsem se na základce v Uherském Brodě. A v životě. Bohužel dost pozvolna. Kdybych byl poslouchal ve škole a rodiče, mohl jsem k některým věcem přijít dřív, neztrácet čas a nemuselo to třeba i bolet. Ale bylo to i veselé. Nejvíc se člověk učí díváním a posloucháním a tím, že něco zažije. Nevyhýbat se zážitkům a zkušenostem například znamená přijmout nabídku komerčního filmu a poznat jeho prostředí a podobně. A můžu vám říct, že to byla opravdu skvělá inspirace. Vy ale určitě myslíte jiné školení - spisovatelské. Tož, takové nemám. Já jsem až teď, v podstatě při povídání s váma, došel na to, že neco takového existuje. Já jsem si dycky myslel, že člověk píše, jako když někomu něco vykládá, a to je celé.
To mně říkáte vy, absolvent dvou filmových škol, zkušený režisér a scenárista?!
My se určitě míjíme! Vy mluvíte o tom, jak je to psáno, a já o tom, co je psáno. Mě zajímá to co. To jak mě nikdy moc nezajímalo, su už takový. Mně ta knížka nepřijde zas tak geniálně napsaná. Mně to přijde jak slohovka z osmé třídy. Jasně že na školách mě učili stavbu příběhu, ale ve scénářích se vyjadřujete holýma větama, co nejstručněji. Petr mi opravoval gramatiku a upozornil mě na to, že dělám dlouhá souvětí a vkládám vložené věty mezi podmět a přísudek, když to chcete vědět konkrétně. To co psát, s tím vám neporadí nikdo. To musíte žít a na to jsou školy a školení k ničemu.
Porotci z Litery konstatovali, že vaše „obec je místem, kde je minulost ještě přirozenou součástí současnosti". Je to důvod, proč jste Tichého společníka zasadil do prostředí vesnice?
Ano, jednoznačně. Chápu tu vesnici přitom jako metaforu duše, vědomí člověka, myslím si totiž jednoduchou pravdu, že v každém člověku by měla být jeho minulost součástí jeho přítomnosti, jinak se rozpadne na mozaiku fyziologických potřeb, momentálních tužeb a prožije život sledováním placatého, dvojrozměrného, právě prožívaného okamžiku současnosti, ztratí rozměr osobitosti a tak dál.
Dnes je vůbec hodně českých filmů z dolních pater společnosti. Proč? Mezi takzvaně normálníma lidma se nic zajímavého neděje? Není to jen pohodlné figurkaření?
Na to se nedá odpovědět paušálně. A vůbec bych nerad hovořil i za svoje kolegy. Hodně jde o osobní životní zkušenost tvůrce, jeho vkus a podobně. Nikdo snad netvoří o věcech, které se ho nedotýkají. To se dá dělat jen jako kšeft. Nad figurkařením jsem se popravdě nikdy nezamýšlel... Snad by se to dalo definovat jako postava, která kromě sebe, své nátury, zjevu a dialogů nenese nic navíc, žádné téma, myšlenku, nenahlédneme skrze ni nic nového o světě. Podobně je to pak i s příběhem, do něhož je taková postava zasazená.
Když jsme narazili na příběh - přijde mi, že váš Tichý společník dobře ilustruje, že i když všechny příběhy už byly vysloveny, stará forma je stejně pořád nejlepší i s tím starým obsahem, jen to chce nádobku nějak „přeleštit"...
To nevím. Skutečnost je taková, že jsem prostě jen povyprávěl, co mě bavilo a těšilo vyprávět, a dal do toho sem tam i něco, co jsem měl potřebu za sebe, ze svého úhlu pohledu říct k dnešnímu světu. Na tyhle věci, co se ptáte, myslívám odděleně od vlastního psaní, jako na něco teoretického, čemu zas až tak do hloubky nerozumím.
Do příběhů se pumpuje násilí, podivnej sex třeba...
Třeba. Jedno je jisté. Byly definovány formy, a to jen do hranice dnešního stavu, a snad jednou dojde k tomu, že bude definována poslední z nich. Ale příběhy nebudou, v celosti a kompletnosti, vysloveny nikdy. Budou se rodit, dokud budeme existovat a mít mozky a žít v čase. A vlastně ani nezáleží na míře či absenci perverzit a naschválů ani ničeho jiného, i ten, kdo popírá příběh, u něj nakonec sám skončí. Minimálně na smrtelné posteli - u toho svého. Příběhu neutečem, tak proč tím ztrácet energii?
...a přitom stačí špetka nějakého koření. Ve vašem psaní je to třeba hodně jadrný, ale zároveň něžný humor...
To vychází z mé zkušenosti s lidmi, mezi kterými většinou žiju - jadrní lidé bývají něžní. A naopak. Jadrnost je výrazem nadhledu, myslím skutečná, ne hraná. A kdo má skutečný, chytrý nadhled, mosí aji milovat, a tedy být něžný. A platí to i naopak.
Vám tak pěkně naskakuje nářečí. Málokterý intelektuál si sedne do studia a začne mluvit, jak mu v Brodě zobák narostl. Moderátoři televizní literární revue, co šla nedávno v noci na ČT, z vás byli dost vykulení...
To je fakt, že mluvím furt stejně, a přitom už je to od prváku na FAMU skoro patnáct roků, co pobývám v Praze. Akorát že ne v kuse. Občas su třeba dva tři roky aji někde jinde. Žil jsem na Valašsku, točil v Brně... A nechcu si to v hlavě „překládat", protože slovácké nářečí už v podstatě není čeština, ale je v něm kus slovenštiny. Ale hlavně, mně se pražština nelíbí! Ti moderátoři nebyli ani tak překvapení z nářečí, jak jim nešlo do hlavy, že jsem nechtěl odvoz do televize, nepotřeboval jsem pustit přes hlavní vrátnicu do budovy, protože mám svoju kartu a nejvíc je zarazilo, že se znám s kameramany a osvětlovači ze studia. Říkám: „Chlapi, mně nemosíte nic vysvětlovat, nedávno sem vedle ve studiu na záskok režíroval jeden díl Jů a Hele."
???
No ano, Jů a Hele! Ten pán, co to obvykle točí, odjel na dovolenou nebo onemocněl, to už nevím, a mi volal dramaturg Jiří Chalupa, jestli se prý nenaštvu - ať slíbím, že ne - a že by mě o něco poprosil. No, mně to hrozně zalichotilo! Nabral jsem k tomu všechny svoje kamarády, střihače, kameramany, protože pro nás je v tom samozřejmě kus dětství, a dost jsme si to užili, ty plyšáky. Akorát, že si nás asi i dost užili i černoherci, kteří ty obří loutky v životní velikosti vodí. Oni to dělají už osmadvacet let! Mimochodem ten Muf nedávno oslavil třicátiny. No, trošku jsme asi ty černoherce trápili, protože jsme nebyli do detailu obeznámeni s technologií a netušili, že když jednu tu loutku vodí dva lidi, každá její noha a ruka tedy patří jinému vodiči, a ti se musí vidět na monitoru, jinak nejsou schopni synchronního pohybu a chůze. A my jsme jim tam střihali třeba jinou kameru, na které byla loutka, která tu jednající jen poslouchá. Když mě na to konečně upozornili, tak jsem pochopil, že je ten monitor nějak plete, a řekl jsem technikům, ať ho raději vypnou. To ty herce nasralo úplně, práskli loutkama a šli pryč! Do toho jeden z kamarádů kameramanů zahlásil: „Hele, Göbl, bouří se ti plyšový komando!" Lábus s Jirákem to vzali s humorem, ale černoherce jsem si potom musel půl hodiny udobřoval. Naštěstí jim došlo, že jde o pouhé nedorozumění. Nikdo nám dopředu neřekl, proč to musí vidět.
Na čem teď děláte? Píšete zase nějakou knížku, nebo to bude „jen" film?
Dělám. Zkouším psát novou knížku pro Dana Podhradského. Knížka je to trošku jedovatá, a tak mám dost práce s balancem, aby to nebyla křeč nebo naschvály. Jmenuje se Penis pravdy 2. Je to taková fraška z konce světa, který je zaviněný tím, že Západ už není štont produkovat skutečné a zodpovědné elity, ale namísto nich pronikají do politiky jalové celebrity, dobré akorát tak na ozdobu dementních večírků. A až se celý svět jednou změní v takový rozverný mejdan, tak všecko půjde ke dnu jako Titanik. A film chystám taky. Kromě neutuchajících snah natočit Tichého společníka připravuju s producenty Sobolou a Kožíškem celovečerní pohádku Kovář z Podlesí, odehrávající se těsně po skončení tureckých výpadů do Evropy. Její děj je zasazen do vesničky, kde po válce zbyly téměř samé ženské. Je to dost heterosexuální pohádka. A koprodukuje ji ČT. Nejsou v ní princové a princezny. Je tam kovářský učeň, sirotek ze mlýna, jeho milá vnučka starosty, její děda, její bratr... tři zakleté víly, několik desítek nezakletých víl... a drak. A víc neprozradím, snad jen to, že výtvarníkem filmu je František Antonín Skála pod laskavým dohledem Franty Skály.
Vy ještě dobře pamatujete bolševika a zároveň jste intenzivně prožil těch dvacet svobodných let, které jsou naráz pryč... Co byste na závěr poznamenal k dnešní divné době?
Máte pravdu. Doba je dost divná... Podle mě má ta „divnost" tři příčiny. Tou první bylo Klausovo idiotské prohlášení, že nezná špinavé peníze. Ty se nám od té doby rozrostly jako houba do všech sfér a způsobují rakovinu etiky a morálky, která způsobuje nevíru a neochotu lidí být poctivými, takže všude začínají vznikat nehodnotné a v čase nestálé věci. Od té doby se také stále posunuje hranice přijatelnosti všech možných zmetků ve vrcholných funkcích. Jak zmetků lidských, tak zmetků jako výplodu jejich práce. Další příčinou stavu dneška byla naivita polistopadových intelektuálních elit, že podnikateli a kapitány průmyslu se stanou inteligentní a vzdělaní lidé, že to jaksi jinak ani není možné. Nestali. Celkem logicky se jimi stali primitivní hokynáři. Ti pak, jejich pohled na svět a jejich hodnotový systém, ovlivňují celou společnost. O jejich tragickém dopadu na kulturu například už jsme dnes mluvili. Lidé vyrostlí na takovém pseudoumění konzumu a zábavy pak degenerují, ztrácejí schopnost nového pohledu, kritického pohledu, jsou lhostejní k manipulaci, kterou s nimi provádí podřadní politici. Třetí příčinou je ztráta horizontu. Tím myslím neschopnost politiků a elit plánovat dál než s ohledem na dnešní osobní užitek. I tahle zrůdná demence se pomalu stává normou. Jenže dnešním politikům zřejmě nedochází, že budou-li se takto chovat dál, jejich vlastní vnuci se o nich budou učit jako o kokotech. Dějiny neoklamou. Jak řekl hrdina Tichého společníka, jinak reálná postava Mirek Malina: „Nikdo už nevidí dál než za obzor vlastní závěti!" Skutečné elity taky vymírají a jsou nahrazovány celebritami. Truchlivými karikaturami elit. Jelit! Jestliže všechny tyto vlivy sečteme, vyjde nám, že u nás došlo k zásadnímu nechopení toho, co je to kapitalismus. Máme karikaturu kapitalismu. Karikaturu demokracie. Demokracie není nějaká „vláda", ale zodpovědné řízení. Politik není vládce, ale zaměstnanec voliče. A hlavní důvod existence podnikatele není jeho osobní bohatství, ale zodpovědné vytváření trvalých hodnot a spokojených zaměstnanců. A vůbec lidí, kteří jsou pak schopni se nějak aspoň trochu rozvíjet, přesahovat a ne jen krnět a z frustrace při pohledu na svět kolem sebe volit například Dělnickou stranu nebo jinou cestu do pekla. Duchem demokracie a kapitalismu nemá být sobectví, ale altruismus! Tragédií je, že začínáme být se současným stavem natolik smíření, že se ozývají i názory, že měnit na něm něco by bylo jedině horší... Klasický strach opustit známé teplíčko... Strach jelit.
Ať neskončíme tak vážně - taky jste si všiml, že ke konci skoro každého českého filmu, ať už je o čemkoliv, začne hrát nějaká strašně cool písnička s anglickým textem? Proč?
Asi proto, že si myslíja, že na tom vydělajú a že si to bude divák pěkně pobrukovat, a že tím zušlechtíja národ, bo pak budem všeci umět díky nim parádně anglicky. Nebo néni textařů, co by to uměli česky? Nevim...
Ptal se Martin Stöhr
Pavel Göbl (nar. v roce 1967 v Uherském Hradišti) je režisér, scenárista a prozaik. Vyrůstal v Uherském Brodě. Nedokončil studia na VUT v Brně, pracoval jako kulisák, dělník na dráze, chemik ve filmových laboratořích ve Zlíně a pomocník v pizzerii v Kolíně nad Rýnem. Vystudoval Zlínskou filmovou školu a filmovou a televizní režii na pražské FAMU. Za své studentské práce (filmy a scénáře) získal řadu cen (např. Cenu Pavla Juráčka, Cenu Kodaku Cenu Dona Quijota z plzeňského festivalu Finále). Natočil také tři televizní filmy. Film Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí (2008) se stal jeho celovečerním debutem, určeným pro distribuci v kinech. Podílel se také na režírování komedie Veni, Vidi, Vici (2009). Jeho první prozaická kniha Tichý společník letos získala Literu v kategorii objev roku. Autor žije střídavě v Praze, Valašském Meziříčí a Varnsdorfu.
