V Bergen-Belsenu roste strom...

V projekci na zdi se střídají bujaře pučící maková pole s hejny krkavců kroužícími nad vyzáblými postavami. Za stolem před plným auditoriem Rakouského kulturního institutu sedí důstojná dáma s dlouhými vlasy svázanými do uzlu a tváří rozrytou vráskami. Ceija Stojka přijela do Prahy pokřtít české vydání své knihy Žijeme ve skrytu: Vyprávění rakouské Romky. Je to kniha o době, do které se narodila a která jí připravila ďábelské turné po třech koncentračních táborech. Obrazy měnící se na zdi jsou také její. Nacistická hrůzovláda z ní doslova vytřískala umělkyni a spisovatelku.

 

Během křtu knihy jste řekla, že Romové v podstatě žijí ve skrytu neustále, i v dnešní době. Jak to?

 

Můžu mluvit jen za Romy v Rakousku, kde situaci dobře znám. Hodně Romů žije ze sociální podpory nebo vykonávají nejrůznější podřadné práce. Hodně častý je podomní obchod, kdy Romové nabízejí koberce, látky nebo závěsy ode dveří ke dveřím. Nekradou, ale pohybují se v šedé zóně. Když se například přijde na to, že prodávají bez živnostenského listu, hrozí jim sankce. Maximálně se proto zdržují kontaktu s majoritním světem, protože z toho jsou akorát průšvihy, a tím pádem vlastně žijí ve skrytu.

 

Vaše životopisné vyprávění má podtitul Je tohle celý svět? Co tím přesně myslíte? A je to autorská licence, nebo tahle věta skutečně tenkrát v koncentračním táboře zazněla?

 

To byly hrozné časy. Já si jasně vzpomínám na tu scenerii v Bergen-Belsenu, hrozně pršelo a maminka mě držela v náručí a doléhala na nás mystika toho místa. A mě v tu chvíli napadlo, jestli ten svět, který jsem znávala dřív, Rakousko a Vídeň s jejími ulicemi, náš dům, sousedé, přátelé a všichni ti lidé, co jsme znali, jestli ještě vůbec existují. Jestli to tam venku náhodou nezmizelo a tohle není celý zbývající svět.

 

Na křtu jste se mimo jiné postavila, vykasala si rukáv a ukázala všem přítomným své vytetované číslo na předloktí. Není to velmi intimní záležitost?

 

Teď už to po těch časech patří ke mně, stejně jako moje máma, táta, mí sourozenci, ty mrtvoly v Bergen-Belsenu a Osvětimi. Je to moje součást. Já jsem si to tam nenapsala, nemusím se za to stydět. Když to číslo vidí mladí lidé, jsou zaskočení a nechce se jim uvěřit, že tady ještě jsou tací, kteří to zažili. Vždycky vidím, jak klesnou na mysli, zesmutní, otáčí se a jdou pryč. A těm starším to připomíná dobu, na kterou nechtějí vzpomínat, a tak to přehlížejí, nechtějí to vidět.

 

Stýkáte se s dalšími přeživšími a bavíte se o společných zážitcích?

 

Co se týče Romů, žije už pamětníků jen velmi málo a já už skoro nikoho neznám. Ale potkávám se s Židy, především během debat na školách, kterých se pravidelně zúčastňuji, a s těmi o tom mluvím. Osobně považuji tuhle osvětovou činnost, tedy debatování s mladými, za daleko důležitější než psaní knížek.

 

Pokud vím, vaši sourozenci se připomínání válečných událostí bránili a vaše psaní zprvu nehodnotili kladně.

 

V rodině se o tom nemluvilo. Panovalo přesvědčení, že už jsme to jednou prožili a nemá cenu se k tomu vracet; je potřeba taky žít. Jedině maminka občas něco připomněla. Např. když škrábala brambory a držela v ruce škrabku, tak řekla „Ceijo..." a pohledem na ni ukázala. A my jsme věděli, že se to týká jedné události z koncentráku, kterou popisuji ve své knize, kdy jedné Bělorusce v Bergen-Belsenu vypadla ze škopku bramborová slupka, protože jsme si to s maminkou tolik přály - a ono se to stalo. Pak jsme se o ni podělily.

 

V době vydání knihy jste se s nechutí vyjadřovala o popíračích holokaustu. „Mám hrozný vztek, když musím pořád poslouchat: „osvětimská lež". To je pro nás, co jsme koncentrákem prošli, i pro pozůstalé, dost hrozné. Co mám říkat, když jsem viděla, co se tam dělo?" řekla jste v rozhovoru z té doby. Týkalo se to tehdejšího rakouského prezidenta Kurta Waldheima, který popíral, že by věděl o zločinech své jednotky za války. Nyní, o více než dvacet let později, je tu něco podobného znovu...

 

To se opakuje stále a pořád dokola. Stydím se, že mezi spojenci, kteří nás tenkrát osvobodili, se dnes po letech najde někdo jako biskup Richard Williamson, který obhajuje osvětimskou lež. Píše se sice rok 2009, ale někdy mám dojem, jako kdyby pořád byly ty zlé časy za války. Pořád cítím pach popela z krematorií.

Po osvobození v pětačtyřicátém roce by bývalo bylo nejlepší celou společnost zadupat do země, což ale samozřejmě nebylo možné. Život šel dál, všechny složky společnosti - pošťačka, farář, stavební dělník i vzdělaní inženýři - ti všichni byli pořád stejní, ti se přeci nezměnili. A mnozí se ani nic nepřiučili. Jako ten biskup, ve svém věku už by přece měl být moudřejší a mohl si něco přečíst. Já bych si přála, aby přišel do Osvětimi, strčil nos do cihel baráků a nasál ten pach smrti, kterým je to tam všechno nasáklé. To krematorium tam pořád stojí! Ať ví, co říká.

 

Jakým způsobem jste se dostala k malování?

 

To bylo u příležitosti vydání japonského překladu mé knihy v roce 1989. Navštívila jsem tehdy Japonsko a setkala se tam s nejrůznějšími lidmi od kolébky po starce. Navštívila jsem také jednu školu a tam mne přivedli do auly, kde bylo asi pět set dětí. A ty děti prosily, abych jim tam na sebe nechala nějakou památku, kterou by mohly, až už tam s nimi nebudu, hladit. Jedna moje vnučka zrovna začala chodit do školy a učila se kreslit, druhá chodila na Waldorfskou školu a učila se o barvách, tak jsem myslela na ně, že by jim mohly něco namalovat. Ale doma pak musely chodit do školy a neměly na mě čas. Tak jsem musela sama usednout ke stolu a k barvám. Ty obrazy si pak z Japonska vyzvedli a já už se od té doby barev nepustila.

 

Většina esesáků, kteří vystupují ve vašich obrazech, jsou ve žlutozelených odstínech. Je tahle volba barev cílená?

 

Žlutá, červená, zelená jsou pro mě politické barvy, které zapracovávám i do květin. Bílá je například část vlajky, černá tečka hákový kříž, modrá značí dnešní vládu. Modrá, černá a červená jsou barvy, které vlastně nahrazují slova - pomocí těch barev vyjadřuji slova.

 

A co konkrétně znamená ta zelená a žlutá?

Zelená a žlutá jsou pro mě barvy přežití, fialová zase barva smrti. Když je na mém obraze fialová obloha nebo fialové květy, má to něco společného s životem i se smrtí. Protože jsem nikdy neměla žádnou nauku o barvách, musela jsem si sama pro sebe najít barvy, které by vrhaly světlo na můj příběh a vyjadřovaly přesně to, co potřebuji.

 

Vaše dílo se pohybuje ve dvou extrémních polohách. Na jedné straně jsou tu malebné krajinky, rozkvetlá pole a veselé výjevy z dob kočování, na druhé straně obrazy vyjadřující atmosféru hrůzy koncentračních táborů. Když přicházíte k plátnu nebo čtvrtce, víte už předem, jestli obraz bude veselý nebo smutný?

 

To se odvíjí od toho, jak jsem v ten konkrétní den naladěná, jestli už jsem slyšela zprávy v rozhlase nebo v televizi nebo jestli jsem otevřela poštu. Když slyším nejprve špatné zprávy, na obraze se to zhmotní do háknkrojců a vysokých holínek a obecně špatných věcí ve světě. Jako třeba můj obraz s vyplazeným jazykem, ten se jmenuje „Nacistickej ksicht". Ale když jako první ráno po probuzení uslyším hlasy svých dětí a vím, že má rodina je šťastná, pak se mi pod rukama rodí také šťastné obrazy.

 

Jak často malujete?

 

Od osmdesátého devátého, kdy jsem s tím začala, maluji opravdu hodně. Například do Spojených států jsem poslala už aspoň dvě stě obrazů. Maluji stále, každý den. Ale když přijdou špatné časy, když se třeba něco stane, to malovat nemůžu. Například když mi zemřel manžel, nenamalovala jsem nic skoro půl roku. Jako kdybych měla svázané ruce.

 

Všímá si kritika, že se co do expresivnosti barev a výjevů neustále zlepšujete?

 

V novinách a časopisech se to samozřejmě píše. Vzhledem k tomu, že jsem samouk, nemám žádné formální výtvarné vzdělání, dokonce i číst a psát jsem se napůl naučila sama, musím si na všechno přijít sama. Nejsem člověk, který se ptá, jak má co udělat, co by bylo lepší. Zkouším to tak dlouho, až mě výsledek uspokojuje. Ten výsledek musí být přesvědčivý především pro mě. Když maluji, nemaluji totiž pro druhé, ale pouze pro sebe. Dělám to kvůli svému trápení, své bolesti, svému nitru a taky kvůli vnitřní pohodě.

 

Která technika je vám bližší? Malujete raději barvami, nebo se lépe vyjádříte lineárně, tak jako na obrazech zpodobňujících davové scény z apelplacu?

 

To je úplně jedno. Záleží jenom na tom, abych vyjádřila, co se děje uvnitř mého nitra. A když náhodou nemám peníze na barvy, vyjdu do zahrádky a vyrobím si barvy sama z ořešáku nebo černého bezu či z jahod. Když jsou ořechy zralé, vypadávají ze slupek. Ty slupky naložím zhruba na čtrnáct dní do sklenice s olejem. Získám tak různé odstíny hnědé a černé od světlých až po opravdu spálenou černou. Když jsem malovala první obraz těmito barvami, došlo mi, že se mi vlastně pod rukama rodí výjev z Auschwitzu, a celé to ze mě nějak vyvěralo, aniž bych to ovlivňovala vůlí.

 

Když podepisujete své knihy, kreslíte pod svůj autogram ještě zvláštní rozcestí, oko a hejno ptáků.

 

To není rozcestí! Je to strom, který rostl v Bergen-Belsenu před naším barákem a jehož listy jsme jedli a kouřili, abychom měli nějaké vitaminy a abychom utišili hlad. Říkala jsem mu „životabudič" a zachránil mi život. To oko je Boží oko, má na adresáta věnování dohlížet, a ti ptáci, to jsou krkavci, kteří se stahovali okolo táborů, jako byl Bergen-Belsen, kde nebyla krematoria, a mrtvoly se hromadily podél plotů.

 

V čem byste řekla, že je váš život typicky romský?

 

Ve všem všudy, to nejde tak snadno říct, ve všech jeho úspěších i propadech. Podle mě je na mně romské právě to, že jsem se naučila zvládat život samotný se všemi jeho radostmi a strastmi. A nepřestávat. Jsou fáze, které jsou hezké, a pak jsou období, která jsou sice smutná, ale všechno jde v životě dál. My jako Romové, Cikáni, jsme nikdy nesměli mít velké požadavky a museli jsme i z toho, jak špatně nás ostatní hodnotili a co z nás dělali, udělat to nejlepší.

 

Mají gádžové něco, co Romové nemají, a naopak?

 

Když gádžo jedná s Romem jako rovný s rovným, Rom si toho ihned všimne a oplácí mu stejnou mincí, tedy přátelstvím. Rom je ale obecně velice citlivý k tomu, co z toho druhého cítí, a pokud tam něco nehraje, Rom se okamžitě stáhne. Rom je opatrný, obezřetný, vždy čeká, co přijde. Jedna věc, kterou gádžové mají a Romové postrádají, je sebevědomí. Je jim dáno do vínku, rodí se s ním a mají ho až do smrti.

 

Vy i vaše maminka jste přišly o muže, které jste milovaly, a posléze se usadily s novými muži, abyste zajistily rodiny. Má v životě Lovárky vůbec místo láska, nebo je povinnost vůči rodině důležitější?

 

Když už má člověk za sebou tu první velkou lásku, pak je důležité, aby souhlasilo srdce a duše. Láska pak dorůstá a může být velice hluboká. Rodí se to, když lidé sdílejí život a výchovu dětí. Když jsme se po válce vrátili z Bergen-Belsenu, moje nejstarší sestra řekla naší mamince: „Podívej, to nemůžeš sama zvládnout, tolik dětí, malá Ceija a Karli..." - to jsme ještě byli malí - „...a nemáš vůz ani koně, nemůžeš jezdit obchodovat ani žebrat, jak to chceš zvládnout? A tady je hodný Rom, který si tě chce vzít." Všichni do ní hučeli, no, a tak si ho musela vzít. Ale byla zamilovaná do našeho otce, který v roce 1941 zahynul v Dachau. Žít a přežít je důležitější než láska.

 

Vaše kniha právě vyšla ve třetím překladu, vystavujete po celém světě, vaše jméno se objevuje v antologiích i katalozích výtvarného umění. Změnilo to nějak váš život?

 

Vždycky jsem byla Ceija, jsem Ceija a budu Ceija. Jsem více na cestách, ale pro mě osobně se nic zásadně nezměnilo. Snad jen to, že jsem vyslovila tu věc, která mě tížila na srdci, a tím jsem snad přispěla k tomu, aby se ty události nezapomněly. Mám strach, že Osvětim jen spí a mohla by být znovu přivedena k životu.

 

A jaký dnes žijete život?

 

Já tedy nežiji ve skrytu, ale žiji velmi skromně a klidně, držím se zpátky. Nemluví se mi o vzpomínkách dobře, ale mluvím o nich, a dělám to pro lidi a především pro svá pravnoučata. Aby je pak mí posluchači ochránili a oni mohli v klidu dožít svého stáří. Mladí lidé jsou budoucnost. Osvětim se nesmí opakovat.

 

Ptala se Karolína Ryvolová

 

 

Ceija Stojka (1933) pochází z Rakouska z romské skupiny Lovárů, tradičně obchodníků s koňmi. Jako desetiletá byla s rodinou zavlečena do koncentračního tábora Osvětim - Březinka. Postupně prošla třemi tábory, osvobození se v roce 1945 dočkala v Bergen-Belsenu. Ceija, což je její romské a současně i umělecké jméno (občanským jménem Grete) se většinu života zážitkům z války vědomě vyhýbala, pak však vydala vzpomínkovou knihu Žijeme ve skrytu (do češtiny přeložila Jana Zoubková, vydalo Argo, 2008). Rok po vydání knihy se začala věnovat výtvarnému umění a brzy dosáhla značného věhlasu jako jeden z nejoriginálnějších romských výtvarníků-autodidaktů.