Spíš třídit staré věci, než vytvářet nové

Po zdech rozvěšené reprodukce Michelangela Merisiho a na stole položené knihy o vodoléčbě. Tak nějak by si to asi návštěvník představoval. V žižkovském bytě Miloše Kočky ale nic takového není. Dvě osobnosti, kterým se literárně věnoval, si nejstarší český spisovatel nese hlavně ve svém nitru. Raději než o sobě, tak hovoří o italském malíři známém jako Caravaggio a o zakladateli vodoléčby, jesenickém sedlákovi Vincenzi Priessnitzovi.

Otázka pátrající po nejstarší vzpomínce respondenta bývá v rozhovorech obligátní; vzhledem k vašemu datu narození ale dostává docela jiný rozměr a my ji nemůžeme opominout.

Rodiče si stavěli v Roudnici nad Labem nový dům. Moje nejranější vzpomínka se váže k ruchu, který kolem toho činění panoval. Seděl jsem tam, koukal na to všechno a divil se, co se to kolem děje. Byly mi tři roky.

Psal se tedy rok 1913.

Konkrétnější vzpomínky mám na dobu první světové války. Pro naši rodinu, stejně jako pro ty ostatní, bylo v těch letech těžké se nějak protlouci. Když rodiče sehnali trochu obilí, umleli jsme ho na domácím mlýnku a vyráběli z něj pagáčky - vdolky bez tuku pražené na plotně.

Měli jsme štěstí, že tatínek nebyl odveden na frontu - pracoval jako mistr v továrně na výrobu pluhů, a jeho pozice byla tím pádem důležitá pro zajištění hospodářství. Válečnému průmyslu jsme „pomáhali" i my - školáci. Ve školním roce 1917-1918 nám dali do rukou noviny a nechali nás papír mačkat. Nesměli jsme ho roztrhat, nýbrž jen pomačkat. Čím víc, tím lépe. Noviny se pak přidávaly jako izolační vrstva do dek, které používali rakouští vojáci na frontě. Papír dobře hřeje a v té válečné bídě nebylo nic lepšího.

Jak jste prožíval vznik Československé republiky?

Vezli jsme s maminkou na vozíku trávu pro naši kozu, když najednou lidi kolem nás začali provolávat: „Svoboda, svoboda!" Neuměl jsem si tehdy představit, co to znamená. Vzpomínám, že lidé strhávali z budov „orlíčky", tedy rakouské dvouhlavé orly. Můj

o osm let starší bratr šel také, já osmiletý jsem jít nesměl. Pamatuji se, jak jsem kvůli tomu plakal.

Roudnice byla městem, které se zejména díky rodině Švagrovských stalo průkopníkem v oblasti nových sportovních odvětví; byla tu shromážděna i prestižní sbírka moderního umění. To vás jako studenta nemohlo minout.

Jsem českobratrský evangelík a ve svém mládí jsem chodil do sdružení evangelické mládeže. Byli jsme jedni z prvních, kteří hráli už v roce 1928 nový sport s názvem volejbal. Jezdili jsme pak po vlastech českých a potýkali se s dalšími volejbalovými družstvy. V Roudnici byla i slavná veslařská osma. Co se kultury týče, rád bych jmenoval zdejší Galerii moderního umění s obrazy Antonína Slavíčka, krajanský spolek Říp, který pořádal mnoho akcí, a ochotnické divadlo.                                                                                      

Proč jste se po maturitě rozhodl pro práva?

Jeden z roudnických profesorů nás podněcoval k samostatnosti, doporučoval, abychom se vydali vlastní cestou. Z tohoto úhlu pohledu se mi zdála být advokacie obzvlášť vhodná - mohl bych mít vlastní praxi. V roce 1929 jsem odešel do Prahy na právnickou fakultu. Bydlel jsem ve studentské kolonii na Letné, bylo tam deset dřevěných baráků. V devíti z nich žili chlapci, v desátém, nazývaném Děvín, dívky. Bydleli jsme po dvou, v celkem primitivních kamrlících, přinášelo nám to pocit svobody i všelijakou zábavu. Abych rodičům ulehčil, dával jsem kondice především z latiny.

Našel jste v sobě jako student zájem o literaturu?

Četl jsem poměrně hodně. Při petrolejové lampě jsem přečetl Jiráska a Palackého Dějiny národu českého, později Karla Čapka, Balzaka, Stefana Zweiga a zejména knihy o historii, která mě zajímala. Už v roce 1929 jsem se stal členem knihovny Klementina, celých těch osmdesát let tam chodím, nyní zejména do studovny vědeckých pracovníků.

Budete zřejmě nejstarší člen Národní knihovny.

Já už si pomalu zvykám, že jsem všude nejstarší. V posledních letech udělali v Klementinu desetimístný číselný katalog čtenářských průkazů. Já mám číslo průkazu devět nul a jedničku - z toho usuzuji, že budu nejstarší i tam. Život bez Klementina si těžko dovedu představit.

Po škole jste začal pracovat jako právník. Psaní knih přišlo až mnohem později. Nelákalo vás nějaké téma z právní praxe literárně zpracovat? Nabízela by se třeba nějaká detektivka...

Trestní agendou, která by nabízela dramatické případy, jsem se nezabýval a civilní právní kauzy a spory jsou jen něco přechodného, vyřeší se dohodou nebo rozsudkem, který přiřkne vítězství jedné straně. Spory mezi lidmi mnohdy provází nenávist, já se naopak snažil v knihách zachytit něco pozitivního. Co z toho bych měl dát do literatury?

Pustil jste se tedy raději do Caravaggia.

K němu - a k psaní vůbec - mě přivedla tragédie mé dcery, která zemřela na leukemii. Dceři bylo šestnáct a půl roku, měla eminentní zájem o historii umění, chtěla jít dál studovat. Ještě v úterý večer jsme v nemocnici spolu mluvili o obrazech Raffaela a ve středu přišla krize a ona zemřela.

Caravaggio byl její oblíbený malíř?

Tak to nemohu říci, zaujaly mě jeho práce i dramatický osud. Caravaggio je v podstatě „objevem" dvacátého století, zejména poté, co byla v roce 1950 v Miláně uspořádána velká výstava jeho děl. V univerzitní knihovně mě zaujaly dokumentární Caravaggio Studies o jeho pohnutém životě a obrazech, opatřil jsem si další literaturu, a pokud jde o dobu, v níž žil, čerpal jsem zejména z obsáhlého díla historika Ludwiga von Pastora Geschichte der Päpste. Seriózní a podložené informace se mi staly podkladem pro mou fabulaci. Chtěl jsem vylíčit příběh velkého malíře na pozadí doby, v níž žil.

Znal jste vůbec v době, kdy jste knihu psal, Caravaggiovy obrazy? Nečerpal jste pouze z reprodukcí?

Své klienty a kauzy jsem měl i v Itálii. Jezdil jsem tam a pokaždé se snažil svou návštěvu využít i k tomu, abych Caravaggiovy práce viděl. Zajel jsem do jeho rodného Caravaggia a v Římě jsem postupně navštívil chrámy a galerie s jeho obrazy.

Ty jsem zhlédl i ve Florencii a ve Vídni. Je to zvláštní pocit stát před dílem umělce, jehož postavu, osobnost a charakter v románu sám vytváříte. Tím se mi stal více než blízkým.

Jak dlouho jste na knize pracoval?

Prakticky dvanáct let. Dcera zemřela v roce 1960. Teprve až následující rok jsem se natolik vzpamatoval, že jsem dokázal zasednout k psacímu stroji. Pracoval jsem na Caravaggiovi zhruba do roku 1973, několik dalších let pak trvalo, než kniha vyšla. Člověk si tím psaním velmi odlehčoval.

Krev na paletě - román o Caravaggiovi - je vaší prvotinou. Na „začátečníka" je více než pětisetstránkový román velké nadechnutí.

Před Caravaggiem jsem napsal jen nějaké články do studentských časopisů o stipendiích, jinak nic. Zpočátku jsem ani nečekal, že bude Krev na paletě tak obsáhlá. Potěšilo mě pak, že recenze chválila stavbu mého příběhu, jeho vnitřní logiku a zákonitosti. Krev na paletě vyšla u nás ve třech vydáních a také vyšel překlad v bulharštině.

Máte mezi Caravaggiovými plátny nějakého favorita?

Povolání sv. Matouše a Umučení sv. Matouše ve francouzském národním kostele San Luigi v Římě. A pak krásnou Madonu v římském kostele Sant'Agostino. Venkované na tom obraze klečí a vroucně se modlí k Panně Marii. Mají přitom bosé, cestou zaprášené nohy obrácené k divákovi. Tehdejší umělecké cítění takové zobrazení uráželo, až dvacáté století v tom objevilo realismus a umění.

Neměl jste v Krvi na paletě problémy s cenzurou? Caravaggio byl přece jenom malíř náboženských motivů...

Ani ne. Pravda, můj rukopis nejdřív nepřijal Československý spisovatel, ale ne snad z těchto důvodů. Mou knihu potom vydali v nakladatelství Práce.

Druhou osobností, jíž jste se ve svých knihách věnoval, byl zakladatel vodoléčby Vincenz Priessnitz.

Své dvě knihy o Priessnitzovi jsem napsal až po Caravaggiovi, avšak s jeho léčebnými postupy jsem se seznámil daleko dříve, už v roce 1954. Tehdy jsem vážně onemocněl, měl jsem zažívací a nervové potíže. Potkal jsem náhodou spolužáka Pavla Horáka, který vystudoval lékařství a byl šéfem lázní Gräfenberk u Jeseníku. „Přijeď k nám, my tě vyléčíme," řekl mi a já mu uvěřil. Čistě přírodní léčbou mě dali za šest týdnů dohromady. Jednoho rána jsem se probudil a všechno bylo jinak. Dokázal jsem například citovat básně, o kterých jsem si myslel, že jsem je dávno zapomněl. Gräfenberku jsem zůstal věrný, jezdil jsem tam každý rok na ozdravnou kůru. Po čase jsem se začal zajímat o osobnost objevitele této léčby, o němž, k mému překvapení, nyní skoro nikdo nic nevěděl, ač to byl fenomén první poloviny devatenáctého století. Rakouský císař Ferdinand I. mu udělil za zásluhy nejvyšší řád udílený civilní osobě.

Takovou osobnost by stálo za to připomenout, řekl jsem si. Začal jsem s tím, když jsem už byl v důchodu. Tři neděle jsem seděl v Zemském archivu v Opavě a z matrik dával dohromady Priessnitzův rodokmen.

Na takovém začátku literární práce je vidět, že jste právník, systematik.

Bez takového přístupu bych ani nevěděl, kdo je kdo. Další informace jsem získal v okresním archivu v Šumperku, objevil jsem tam autentické výpovědi lidí, kteří Priessnitze znali, a pročetl jsem desítky soudobých knih o vodoléčbě. Když jsem měl dost podkladů, mohl jsem kolem nich vystavět svůj příběh. Prameny živé vody vyšly v roce 1987, letos v červnu se dočkaly už čtvrtého vydání. Vyšly i v německém překladu.

Prameny živé vody Priessnitzův příběh beletrizují. Pustil jste se ovšem i do dokumentárního zpracování jeho života.

Můj nakladatel mě v roce 2002 k této práci vybídl. Zprvu jsem to odmítl, že už jsem starý a nebudu se do ničeho nového pouštět; avšak při mém dalším pobytu na Gräfenberku mě přemluvili.

Vzhledem k množství materiálu, který jsem předtím shromáždil, jsem za půl druhého roku měl v kupě Priessnitzův život s odkazy na dobové události. Uvědomil jsem si ovšem, že dokumentární kniha potřebuje část, která by mapovala i Priessnitzovy léčebné postupy. Do toho jsem se jako laik nemohl a nechtěl pouštět. Požádal jsem svého přítele a dlouholetého lékaře v Priessnitzově sanatoriu, MUDr. Aloise Kubíka, aby to sepsal. Kniha vyšla v prosinci roku 2006 a o rok později dostala Cenu Olomouckého kraje za mimořádný přínos v oblasti kultury.

V čem byl Priessnitzův přístup k léčbě převratný?

Aplikoval přírodní léčbu. Tehdejší lékařství vycházelo ze staré „humorální teorie", podle níž nemoc způsobují zkažené šťávy a látky v těle člověka, nemoc je věcí celého organismu bez ohledu na to, kde a jak se projevuje. Léčení spočívalo v odstraňování zkažených šťáv, a to zejména pouštěním žilou, pijavkami, vyvoláním průjmů a podobně. Priessnitz vycházel z téže teorie o zkažených šťávách a látkách, avšak rozhodujícím činitelem pro uzdravení byla v jeho pojetí životní síla člověka a obranyschopnost jeho organismu. Tu bylo třeba povzbudit a posílit a tělo pak samo špatné šťávy vstřebá a škodlivé látky vypudí. K tomu používal čistě přírodní prostředky - vodoléčbu, pohyb na čerstvém vzduchu a vydatnou stravu.

Převratný byl například jeho způsob léčení cholery, která v roce 1831 postihla Evropu a na niž umírala polovina onemocnělých. Zatímco lékaři zahřívali tělo nemocného sáčky s ohřátým pískem a zakazovali jakékoli pití, Priessnitz zabalil nemocného do mokrého prostěradla a dal mu pít. Výsledek byl šokující - z dvaceti nemocných, jež ošetřoval, nezemřel ani jeden.

Měl úspěch a léčení u něj se stalo i módou. Byl to chytrý sedlák. K pacientům byl nesmlouvavý a přísný. Věděl, že kdyby se začal lidem kolem sebe klanět, udělají si z něj sluhu. Vypravuje se případ, jak léčil barona Rothschilda. Priessnitz nařídil, že v deset hodin večer musí být všude tma a ticho, pacienti mají spát. Jednou se stalo, že pan baron se vrátil z města ze zábavy až později po večerce. Priessnitz ho napomenul, a když se to za čtrnáct dnů opakovalo, našel pan baron při obědě na stole obálku: „Prosím, abyste pro porušení domovního řádu opustil můj ústav." Přece se finančník, jakým Rothschild byl, nenechá vyhnat jako malý kluk! Poslal sluhu, aby mu po chalupách sehnal jiné bydlení. A nikdo ho nepřijal. Všichni věděli, že kdyby to udělali, Priessnitz příště nikoho z jejich chalupy do léčení nevezme.

Priessnitze jste uchopil jak ze strany kritického životopisu, tak beletristicky. Jaký postup vás víc naplnil?

Jednoznačně ten dokumentární, víc si ho také vážím. Román o něm je trochu lehká četba, ale chodili za mnou takoví, kteří říkali, že si knihu koupili a jak se pak se kvůli čtení ani nevyspali. Z jesenického hnutí Brontosaurus mi napsali, že se jim nejvíc líbil písař Josef Wagner, to je přitom výhradně románová postava. Potřeboval jsem osobu, která by se na celé to dění dívala shora, z hlediska dobových evropských souvislostí. Proto jsem vytvořil člověka, jehož matka byla Francouzska, otec Vídeňák, on sám studoval na Sorbonně, s Napoleonem táhl do Ruska jako tlumočník a při návratu zůstal ve Slezsku. Wagner se seznámil s Priessnitzovou vychovatelkou - to už je skutečná historická osoba - a ti mladí lidí z Brontosaura mi psali, jak jim bylo líto, že se ti dva nevzali.

Je to velká odpovědnost, psát historickou beletrii a vkládat reálným postavám do úst vymyšlené dialogy. Případně celou postavu přidat.

Snažím se zůstat věrný historické pravdě. Všechno, co si přimýšlím, dělám jen proto, abych realitu lépe ukázal. Vyfabulované postavy a situace musí být napsány tak, aby se mohly stát pravděpodobnými činiteli románu. Je například doloženo, že Caravaggio byl zavřený na Maltě, z vězení uprchl a dostal se do Neapole. Prameny vám ovšem neřeknou, jak se mu podařilo utéci. Tady se otvírá prostor pro literární fabulaci, přitom takovou, která by mohla být pravděpodobná. V mé knize se tedy dočtete, že malíř podplatil žalářníka.

Jste nejstarší český spisovatel...

Nejstarší, ale nemohu se porovnávat s těmi, do napsali deset či více knih, já za sebou nic takového nemám. Můj přínos je velmi skromný.

Jsou přece autoři, kteří napsali jedinou knihu - a vy jste autorem pěti.

Pokud lze Střípky moudrosti nazvat knížkou... Měl to být prémiový výtisk nakladatelství Práce, ale edice, k níž se prémie vázala, byla zrušena, a kniha se dostala do volného prodeje. Tehdy se jí vydalo asi devadesát tisíc výtisků. Jedná se o soubor citátů, přísloví a aforismů. Vybírat je a shromažďovat byla má zábava od studentských let, měl jsem listový katalog a rukou jsem citáty na kartičky přepisoval. Do knížky jsem se snažil vybrat především ty optimistické, vždycky jsem hleděl dát lidem trošku radosti.

Další knížka do těch pěti vznikla po roce 1990 na základě domluvy s rozhlasovým pořadem Meteor. Mládež nebyla za komunistické doby vůbec vedená k poznání krásy antických mýtů a biblických zvěstí. Dohodli jsme se, že z nich udělám výbor ve formě takzvaných Okřídlených slov. Co to je Sisyfova námaha? Kdo byl milosrdný Samaritán? Snažil jsem se vysvětlit původ a výklad těchto výroků. Vysílání mělo úspěch a z podnětu posluchačů pak vznikla knížka Okřídlená slova.

Pořád ještě shromažďujete sentence?

Pořád. Jsou to zajímavé, koncentrované myšlenky, často vtipné, mnohdy zrnka moudrosti. Mám je už v počítači. Začal jsem se na něm učit, když mi bylo devadesát. To jsem dostal první počítač a najal si studenta střední školy, aby mě naučil základům té práce. Dokumentární knihu o Priessnitzovi bych už bez počítače nemohl dát dohromady - potřeboval jsem tolik pramenů a údajů. Když si vzpomenu, kolik strojopisných stránek Caravaggia jsem přepisoval jen proto, že jsem udělal chybu nebo se rozhodl provést korekci textu! Teď stačí zmáčknout pár kláves. Počítač je báječný vynález, už bych bez něj nechtěl být.

Píšete na něm kromě sentencí ještě něco jiného?

Když při četbě narazím na zajímavou myšlenku, poznamenám si ji. Jinak se snažím uspořádat svůj archiv. Tedy spíš rovnat a třídit staré věci než vytvářet nové.

Může Priessnitz za to, že jste se dožil takového věku?

Podíl na tom jistě má. Na Gräfenberk jsem jezdil pravidelně. Jaká to byla krása, když mi udělali skotský střik nebo podvodní masáže! Teď už do lázní kvůli kontraindikacím nemůžu, tak alespoň chodím na procházky, každý den se celý omyji studenou vodou a mírně cvičím.

Ptal se Aleš Palán

JUDr. Miloš Kočka (nar. 12. 4. 1910 v Roudnici nad Labem). Vystudoval práva na Karlově univerzitě, ve své praxi se specializoval zejména na mezinárodní právo. Napsal romány Krev na paletě. Caravaggio - román malíře (1957, 1982 a 1996) a Prameny živé vody (1987 a 1993) a monografii Vincenz Priessnitz (2006). Menšími pracemi je výběr z citátů Střípky moudrosti (1990) a výklad biblických a antických sentencí Okřídlená slova (1994). Miloš Kočka žije v Praze na Žižkově.