Písmo člověka usvědčuje

Píšící člověk za sebou zanechává stopu jako prchající zvěř. Touto stopou je samotné písmo, jeho tvar, sklon, rytmus, členitost, tlak, jakým pisatel působil na podložku. A podobně jako dokáže zkušený stopař odhadnout váhu, rychlost či směr, jímž se stopovaná zvěř v lese ubírá, čte grafolog z písma příběh toho, kdo se do něj „nervovým" hrotem tužky či pera otiskl. Po stopách rukopisů se vydáváme se spisovatelem Michalem Černíkem.

Jak dlouho už se věnujete grafologii?

Nedávno jsem do Sýsovy knihy Akce Heydrich dělal rozbor písma Jana Kubiše a v závěru poměrně obsáhlého rozboru jsem pod svůj podpis napsal: „Spisovatel, který se už přes čtyřicet let baví děláním rozborů písma, ale za grafologa se nepovažuje."

Proč se za grafologa nepovažujete?

Grafologie jako součást psychologie se dnes už stala vědní disciplínou, která vstupuje do dalších oblastí jako neurologie, sexuologie, gerontologie, diagnostika, dětská psychologie, psychiatrie, psychoterapie, psychopatologie, kriminalistika, historie, a to jsem určitě nevyjmenoval všechny. Já jsem s minimem základních znalostí udělal hodně přes tisíc rozborů písem, většinou ústně, ale i písemně, a proto se považuji pouze za empirika. Empirické poznání se vůbec nedá stavět nad vědu, ale přitom někdy její poznatky může až obdivuhodně gradovat.

Co vás k rozborům písma přivedlo?

V polovině šedesátých let se mi dostala do rukou americká brožurka praktické grafologie či grafologie pro každého. Měl jsem ji půjčenou z liberecké knihovny, což byl téměř zázrak, protože grafologie tehdy byla považována za pavědu a knihy o ní byly vyřazeny z fondů knihoven. Brožurka vyšla někdy koncem čtyřicátých let a seznamovala čtenáře s tím nejpodstatnějším, co musí každý grafolog znát. To znamená základní typologie písem a písmen a soubor jejich specifických znaků. Brožurku jsem si téměř celou ručně opsal a obkreslil. Xeroxy v té době ještě nebyly veřejnosti k dispozici. Poté jsem četl knihu Roberta Saudka Grafologie v soudní síni. Saudek byl náš proslulý grafolog ve dvacátých a třicátých letech, působil jako soudní znalec a k rozboru písma přistupoval jako vědec velmi pedantsky. V třetí knize, na název ani autora si už nevzpomínám, autor popisoval příhody, kdy rozebíral písmo pouze z prvního dojmu. Je to podobné, jako když se setkáte s člověkem, kterého neznáte, nevíte o něm nic, ale už jeho zevnějšek, pohyby, chůze, fyziognomie, mluva a oblékání vám o něm v prvních okamžicích prozradí téměř vše.

Co z toho vám je nejbližší?

Saudkova vědecká racionalistická metoda mne nepřitahovala. Intuitivní metoda třetí knihy bylo ohromně vzrušující čtivo. V té době jsem ale ještě neuměl docenit význam empirie, empatie či intuice. Určující při rozboru písma byla pro mne ona americká praktická grafologie. Vedle toho jsem četl autory jako Fromma, Freuda, Vondráčka a dozvídal se o složité psýše člověka. Stále víc jsem si při rozborech uvědomoval, že metoda praktické grafologie je svazující. Osobnost člověka je daleko složitější a je třeba jednotlivé znaky v písmu vidět v souvislostech. Poznatky z praktické grafologie však pro mne zůstaly jako startovní.

Takže při vašem rozboru nyní už nejde o čistě technickou věc, ale používáte i empatii?

Přistupovat k rozboru písma čistě technicky, racionalisticky, je jedna z metod, ta byla vlastní právě Robertu Saudkovi, který navíc používal lupu a měřítko. Ale myslím, že je vlastní i některým současným grafologům. Racionalistickou metodou určíte základní vlastnosti a za takový posudek pak můžete dát ruku do ohně. Ale pro mne je grafologie víc zábavou. Grafolog musí pracovat se všemi myšlenkovými pochody - analýza, syntéza, zobecnění, abstrakce, fantazie. Ale je třeba mít ještě něco navíc, tedy životní zkušenost, empatii a básnickou fantazii, jakýsi šestý smysl. To označení básnická fantazie použila grafoložka Julie Flanderková ve své útlé knížce Grafologie pro každého, která vyšla roku 1947. Pro mne je empatie určující, bez ní bych člověka nerozkryl. Nemám před sebou jen písmo, ale vždy si tak trochu dotyčného pisatele i představuji, ožívá mi. Nikdy však na empatii nemůžu vsázet stoprocentně, samozřejmě může být šálivá. Právě kvůli tomu ji někteří grafologové-racionalisté neuznávají. Každý grafolog má svou metodu, svou filozofii, jak přistupovat k písmu, a nemůže přebírat myšlení a metodu jiného. Jestliže ale vidím knihu o grafologii od dvou či tří autorů, pak je ta kniha nejspíš pouhou kompilací.

Po revoluci zažila grafologie - podobně jako jiné netradiční metody na okraji psychologie - velký boom. Jak se na tento vývoj díváte?

Ano, vznikly asi tři grafologické spolky, vyšlo poměrně hodně knih, pořádají se různé kurzy a v časopisech byla a je spousta grafologických rubrik. U některých knih jsem poznal, že jde o pouhou kompilaci bez většího autorského přínosu, a hlavně v časopisech se projevoval diletantismus. Někteří si udělali z grafologie živnost. Za půl hodiny konzultace si dnes účtují přes tisíc korun, za větší důkladnější rozbor mezi dvěma až třemi tisíci. Že bych se živil grafologií, o tom jsem neuvažoval ani v době, kdy jsem byl třikrát bez zaměstnání. A že bych pořádal nějaké kurzy, semináře a přednášky, to mne už vůbec nenapadlo, od toho u nás máme takové profesní odborníky, jako je třeba Petr Živný.

Čím je tedy pro vás osobně tato metoda zajímavá?

Jak už jsem řekl, v prvé řadě je grafologie pro mne dobrodružstvím a zábavou. Přináší mi radost, když se mi podaří pisatele rozkrýt do maximálních detailů. Většinou je překvapen ten, kdo mi rukopis dává, často jsem překvapen i já, co všechno se v písmu skrývá. Kdykoliv jsem nastupoval do zaměstnání, snažil jsem se co nejdříve podívat na písma svých nadřízených i kolegů. Mockrát mi to pomohlo zvláště ve vztahu k nadřízeným, kdy jsem věděl, co od nich můžu očekávat. Pochopitelně si uvědomuji písma přátel a známých anebo jako redaktor jsem si vždy uvědomoval písma čtenářů, uvědomoval jsem si temperament pisatele, způsob myšlení, někdy povahu.

Dá se na grafologii tedy spolehnout třeba při přijímacích pohovorech?

Vždy jsem říkal, že by grafologie měla být určující v personalistice. Téměř neomylně vám prozradí, jaké má člověk předpoklady k tomu, aby dělal zaměstnání, na které si dělá ambice. Procento omylnosti v tomto případě je velmi minimální, protože způsob myšlení a schopnosti každého člověka jsou v písmu na první pohled rozpoznatelné. U nás se grafologie začala v personalistice uplatňovat až někdy ke konci devadesátých let minulého století, kdy k nám přišly zahraniční firmy. Považuji ji za věrohodnou metodu při přijímání do zaměstnání.

Grafologie je svého druhu stopování... Můžete nyní popsat, jak probíhá grafologický rozbor ve vašem pojetí?

Mám dvě metody. Spatřím písmo a mám toho člověka jako na dlani, mohu o něm hned povídat. Začínám tedy pocitově, intuitivně, nechávám se strhnout výraznými znaky v jeho písmu. V představách mi ožije, jako by se mi o něm v hlavě promítal klip. Obvykle je takový člověk čitelný i v životě. Teprve potom se dívám na jednotlivé znaky písma a provádím jakousi racionální korekci.

Jindy dostanu písmo, dívám se na něj, vidím sice základní typologické znaky, které se vždycky dají určit, ale pořád cítím, že jsem pisatele víc nerozkryl. Písmo ve mně vězí a najednou přijde okamžik, kdy prolomím jeho bariéru a pisatele dešifruji.

Ústně mi rozbor trvá půl hodiny až hodinu, písemně až celý den, někdy i víc. Jako je člověk pro jiné lidi čitelný či nečitelný v životě, tak stejně je i pro mne „čitelné" jeho písmo. V každém případě rozbor písma vyžaduje maximální nasazení, pro mne je to tvůrčí proces. Ale jsou dny, kdy jsem v útlumu, to je pak lepší žádný rozbor nedělat.

Potřebujete znát o pisateli nějaké údaje?

Grafolog chce znát pohlaví pisatele, věk, zaměstnání, případně vzdělání, a také potřebuje vidět podpis. Já jsem vždy chtěl znát jen pohlaví. Pokud bych věděl všechny ostatní údaje, tak mám třeba i padesát procent v kapse. Nikdy jsem nechtěl, aby mi zadavatel o pisateli napřed něco povídal. Nikdy jsem nechtěl vědět, zda člověka znám nebo ne, abych mohl k rozboru přistupovat naprosto svobodně ničím neovlivňován. Teprve až potom, v druhé fázi rozboru, jsem mohl se zadavatelem o pisateli diskutovat.

Proč z písma nelze jednoznačně určit pohlaví nebo věk? Není podezřelé, že grafolog nedokáže rozeznat tyto základní, snadno ověřitelné kategorie?

Zatím jsem se nestkal s tím, že by nějaká kniha vykládala příčinu tohoto jevu, ale všude připouštějí patnáct až třicet procent nerozlišitelnosti pohlaví v písmu. Domnívám se, že u žen jde o větší míru mužských hormonů, jejich písmo má pak znaky mužského písma, aniž by se tím vylučovaly typologické či charakterové vlastnosti pisatelek. V mém prostředí se s takovými písmy setkávám často, jde o redaktorky, šéfredaktorky, manažerky, právničky, podnikatelky, inženýrky, které se uplatňují v zaměstnáních, kde obvykle dominují muži. Říkám, že mají mužské myšlení, které stojí na racionalitě a rozhodnosti. Naopak větší množství ženských hormonů u muže způsobuje, že má zjemnělé, jakoby ženské písmo. Muži jsou víc introvertní, trpěliví, pečliví, nevýbojní, citliví, mají soucit, empatii, raději se vyhýbají střetu s realitou a bývají skvělí diplomaté. Vaše nakladatelství před několika lety vydalo knihu Báseň mého srdce, kde jsou písma básníků a básnířek. Malá rozlišitelnost pohlaví v písmu je třeba právě v této oblasti velmi silná, hlavně u některých básnířek. Kdybych neznal pisatele, byl bych asi u deseti rukopisných textů bezradný v určení pohlaví.

Ještě jste mi neodpověděl na otázku věku.

Poznat skutečný věk je těžké. Většinou se dá snadněji určit mentální věk pisatele. Člověk v šedesáti má písmo jako čtyřicátník, ale také pak vypadá i mladistvě. Naopak ve třiceti už může být člověk zakonzervovaný natolik, že bych mu mohl hádat o dvacet víc. U velmi mladých žen jsem se častokrát setkal s písmem velmi zakonzervovaným, mentálně byly o hodně starší. Jako osobnosti už byly hotové, neměly perspektivu dalšího vývoje a i za dvacet let bude jejich písmo stejné. Naopak u mladých mužů jsem se dost často setkával s nedospělým či nevykrystalizovaným písmem. Jako osobnosti ještě zdaleka nedospěli, byli tedy mentálně o dost let mladší. Jejich cesta k plné dospělosti se bude souběžně zobrazovat i v písmu, ale i ve stáří budou mentálně mladší. Hlavně u umělců se setkávám s rozporem věku skutečného, mentálního a fyzického. Ve vztahu ke své umělecké profesi může být umělec naprosto vyzrálou osobností, je tedy mentálně starší, zatímco ve vztahu k praktickému životu nebo k druhému pohlaví je nevyzrálý, je tedy mentálně mladší.

Máte nějaký konkrétní příklad?

Třeba Jaromír Tomeček, s kterým jsem se znal víc než tři desítky let, měl ve svých sedmdesáti, osmdesáti, ale i devadesáti letech stále energický rukopis, že bych mu hádal o třicet let méně. Mentálně byl tedy velmi mladý, a mentální věk většinou harmonuje s věkem fyzickým. Byl i velice činorodý a vitální. I přes velkou věkovou rozdílnost jsme k sobě měli blízko.

Proč hraje v rozboru písma zvláštní roli podpis?

Podpis našeho prezidenta asi každý zná a stejně tak mnozí znají i jeho písmo. Je tu velký rozdíl mezi podpisem a písmem. Jeho dva velké oblouky v horní části podpisu svědčí velmi silně o jeho ješitnosti, narcismu, sebelásce či samolibosti. Uzavřel se do těchto vlastností a z nich pak nadřazeně vnímá lidi a svět. Kdybych neznal jeho podpis, pak bych při rozboru jeho písma možná tyto vlastnosti ani nepovažoval za tak určující.

Jestliže má pisatel naopak podpis totožný s textem, pak to svědčí třeba o harmoničnosti a vyváženosti jeho osoby, která nemá potřebu se stylizovat, předvádět se, a posuzuje se střízlivě. Je tím, čím je.

Grafologie je projektivní metoda. Proniká tedy do podvědomých struktur člověka?

Grafologie je jen věrným obrazem vašeho mozku. I skryté vlastnosti, které se v člověku běžně neprojevují a mohou se projevit jen ve vypjatých situacích, se dostávají do písma. Člověk v písmu nemůže ze sebe nic zapřít, skrýt, i kdyby chtěl. Mnohokrát tedy objevím i skryté vlastnosti, o kterých často neví ani zadavatel či sám pisatel. Písmo člověka usvědčuje.

Ony skryté vlastnosti se však mohou projevit později. Stalo se vám někdy, že jste svým rozborem něco předjímal?

Ano, to se stává. Kdysi jsem dělal pro jednoho známého rozbor písma mladíka, kterého jsem neznal. Rozbor jsem ukončil tím, že má k životu defétistický vztah, je v nějaké depresi a vzhledem k tomu, že je velmi jemný až zženštilý, by se mohl pokusit i o sebevraždu a odpovídal by mu plyn. Snad jsem v písmu cítil i nějaké sebevražedné sklony. Za rok mi onen známý potvrdil, že dotyčný pisatel se třikrát pokoušel o sebevraždu plynem. O písmu jiného člověka, velmi inteligentního šéfredaktora nakladatelství, jsem při pouhém pohledu na jeho písmo prohlásil, že mi připomíná granát, který právě explodoval a on se rozptýlil do prostoru. V písmu se projevovala psychická porucha. Za pár měsíců se pisatel zastřelil.

Hraje nějakou roli třeba i prostá čitelnost písma?

Pro rozbor nezáleží na tom, jestli je písmo čitelné či nikoliv. V některých grafologiích se uvádí, že by se měl při rozboru sledovat i obsah textu. Já obsah textu nesleduji, aby mne neovlivňoval. To, zda je písmo čitelné či nečitelné, už ovšem samo o sobě o něčem vypovídá. Čitelnost může svědčit třeba o jasném logickém myšlení, přesnosti, pečlivosti, smyslu pro řád, harmonii, ale může být i výrazem určité stylizace a snahy po výtvarnosti písma, může svědčit o prostotě a nehranosti, ale také může svědčit o fyzické síle, o pomalém, těžkopádném nebo zemitém myšlení. Vyjmenoval jsem vám jen některé vlastnosti, protože, jak už jsem řekl, znaky písma je třeba vidět v souvislostech. Důležité je, zda děláte rozbor z nějakých soukromých poznámek, anebo z dopisu, tedy zda jde o typ pomalého, nebo spontánního písma. Spontánní písmo pisatele mnohem víc prozrazuje.

Proč vlastně každý člověk píše jinak?

Tak jako má každý člověk jinou tvář a jinou povahu a jiné myšlení, tak stejně jedinečné je i písmo. A přesně to, jaký člověk je, se promítá do písma. Nejlépe se mi rozebírají písma lidí, kteří jsou inteligentní a něčím výrazní, kteří si nesou případně i nějaký rozpor. Mnohem hůře se odhalují ženy, které vystudovaly střední nebo i vysokou školu, jsou společensky inteligentní, harmonické, spolehlivé, příjemné, nekonfliktní, nemají žádné výraznější znaky, kterými by se odlišovaly od jiných, nejsou ani nijak ambiciózní, a i když jsou zaměstnané, dávají přednost rodině. Mohl bych je nazvat univerzálními manželkami. Ale to je také většinou vše, co o nich mohu povědět. Jejich písma jsou si velmi podobá a téměř zaměnitelná.

Jsou však osobnosti, které si nesou tak velký rozpor, že mají dva druhy písma. U jednoho známého jsem kdysi před lety spatřil, jak komusi psal dopis, a povídám mu - ale to přece nejsi ty, ty píšeš jinak. On s údivem mé konstatování potvrdil, vyndal z tašky svůj zápisník a ukázal, jak píše ve skutečnosti. Řekl jsem mu, že je jako Jekyll a Hyde, nese si v sobě rozpor dvou rozdílných osobností, které se v něm perou. To se událo asi před třiceti pěti lety. V průběhu let jsem poznal, že se opravdu chová jako Jekyll a Hyde, nějaký čas byl jeho rozpor až existenčně hraniční. Poznal jsem ještě jednoho tak rozporuplného pisatele. Oba byli velmi inteligentní, velmi ambiciózní, vstupovali do politiky, kde popírali svou přirozenost a byli někým jiným, zatímco v soukromí byli sví. A to se projevilo i ve dvojím písmu.

Lze to i obrátit? - Pokud důvěrně znáte nějakého člověka, dokážete odhadnout charakter jeho rukopisu?

Prováděl jsem všelijaké pokusy. Z písma jsem se snažil popsat fyziognomii, postavu a pohyby pisatele, občas to přímo vyplynulo při rozboru písma, jindy jsem se mýlil. Pokoušel jsem se také z fotografie vydedukovat podstatné typologické vlastnosti člověka a typ písma. Lze tedy i v případě člověka, kterého důvěrně znám, přibližně odhadnout základní charakter rukopisu. Také jsem srovnával písmo s charakteristikami podle numerologie a horoskopů. Všechno jsem dělal ze zvědavosti, ale poměrně dost často mi výsledky až překvapivě rezonovaly. Musím přiznat, že bych za správnost takových dedukcí nedal ani malíček. Nevím, jestli se dnes takovými srovnávacími metodami u nás věda zabývá a nakolik těmto iracionálním disciplínám přiznává vážnost.

Za těch víc než čtyřicet let praxe jste se určitě setkal s různými zvláštnostmi. Překvapil vás něčí rukopis? Čím?

To by vydalo na vyprávění řady příběhů. Řeknu tři. Ten první jsem zažil v redakci polského časopisu ve Varšavě. Zmínil jsem se, že taky dělám grafologii. Jedna redaktorka mi na stůl předložila pohlednici. Text byl psaný v polštině, ale mně připadalo, jako by se přede mnou zjevil Japonec. Vyjmenoval jsem vlastnosti pisatele, které jsou typické pro Japonce, popsal jsem jeho fyziognomii, postavu i pohyby, jeho vkus, jako bych popisoval Japonce. Pointou bylo, že jsem se nezmýlil a že šlo o písmo nejlepšího polského japanologa. I když byl Polák, nejspíš po nějakých svých prapředcích zdědil „japonské" geny.

Ten druhý příběh?

Ve Starém Smokovci se na spisovatelském setkání asi patnáct slovenských spisovatelů dozvědělo, že dělám rozbory. Večer mne pozvali, byl tam se mnou ještě Josef Peterka, a předložili mi soupis asi patnácti adres, každý text byl psán jiným pisatelem, které jsem neznal, ale znali je mí zadavatelé. Upozornil jsem, že dělám šou, protože žádný grafolog by s tím minimem a v takových podmínkách do rozboru nešel. Ale cítil jsem se v kondici a rozebíral jsem písmo po písmu. Nikde jsem se nespletl, až u jednoho. Byla to adresa nějakého muže. Popisoval jsem povahu člověka sebevědomého, excentrického, flexibilního, inteligentního, tvůrčího, přitom racionálního muže, prostě osobnost. Do toho básnířka Daniela Hivešová prohlásila, že je všechno pravda, co jsem o tom člověku řekl, ale adresu že psala ona. Reagoval jsem, že je do něj platonicky zamilovaná, že převzala jeho osobnost, a tedy i jeho písmo. Přiznala, že do něj byla platonicky zamilovaná, že si uvědomovala, jak začíná myslet a jednat jako on a jak se jí proměňuje i písmo a podobá se jeho písmu. Dále řekla, že v seznamu adres je i její vlastní písmo z poslední doby, a já ukázal na písmo, které psala a které jsem již rozebíral. Mimochodem ten muž byl známý divadelní režisér. Příběh o mém grafologickém kousku pak Peterka všude vykládal k pobavení společnosti.

O několik let později jsem se v jedné grafologii dočetl, že jsou případy, kdy jedna osobnost přebírá osobnost druhou, zcela se s ní identifikuje a projevuje se to i v písmu, ale stává se to jen velmi zřídka, třeba u manželů. Potěšilo mne, že jsem tehdy reagoval správně. Podobný případ znám z dnešní doby u jednoho kamaráda, jinak velmi pozoruhodné a silné osobnosti, kdy se jeho dlouholetá přítelkyně s ním natolik ztotožňuje, že její písmo je od jeho písma téměř k nerozeznání.

A do třetice?

Před pětatřiceti lety mi přítel popisoval kresby svého pětiletého synka, kde se jako by opakovaly motivy uzavřenosti. Řekl jsem mu, že syn trpí extrémní osamělostí, ať ho ihned dají do školky a je stále mezi dětmi. Abyste věděl, extrémní osamělost se může rozvíjet až do nějaké formy autismu, anebo naopak se může rozvíjet do extrémní inteligence až geniality. Ten chlapec s výbornými známkami nakonec vystudoval práva v zahraničí, od svých třiceti let má advokátní kancelář s desítkami právníků a postupně mu přibylo několik dalších advokátních kanceláří v Evropě. Nedávno jsem mu zavolal. Potvrdil mi, že se cítí pořád extrémně osamělý. Žije pouze svou prací a svou rodinou. Uvádím tento příklad proto, že už ve své dětské kresbě měl zakódované dispozice pro svou budoucnost. Naštěstí to mělo dobrou pointu. Z dětské kresby a dětského písma lze často rozpoznat, jaké má dítě myšlení, temperament, a kam se může v budoucnosti ubírat.

Můžete vzpomenout nějaké zajímavé rukopisy českých literátů?

Doma mám dvě krabice od bot plné rukopisů, známých i neznámých lidí. Řeknu tedy jen pár slov o několika písmech. Jaroslav Seifert měl ve svých osmdesáti letech rukopis mentálně mladší alespoň o dvacet let. Překvapuje mne, jak velmi se mu podobá Skácelův rukopis, i když každý psal tak rozdílné verše. U obou rukopisů jsou horní a dolní zóna velmi malé, téměř potlačené, dominuje střední zóna, což třeba znamená vyrovnanost rozumu, citovosti, instinktu, ale také třeba skromnost. Bohumil Říha měl velmi pevný, racionální a čitelný rukopis, což svědčí o smyslu pro realitu, řád a odpovědnost. Rukopis Františka Kožíka prozrazoval člověka citlivého, přátelského, distingovaného, pečlivého, ale zároveň rozhodného. U Vladimíra Párala by každý čekal vzhledem k jeho prózám spíš racionální rukopis, ale jeho písmo je až překvapivě velmi pečlivé, zjemnělé, citové a diplomatické. Stejně tak Ladislav Fuks. Jeho písmo jako by vůbec nerezonovalo s jeho obdivuhodnými i podivuhodnými prózami, je výrazně čitelné, trochu hranaté, ale někde překvapivě jednoduché až dětské. Už jenom to v jeho písmu vypovídá o nějakém rozporu osobnosti. Podpisy všech výše jmenovaných jsou v souladu s písmem. To, co jsem teď o autorech řekl, je pouze náznakové minimum, nejedná se tedy o rozbory.

Vaše vlastní písmo někdo rozebíral? Jaké to bylo?

Dosud nikdo. Ale v průběhu let pozoruji jeho proměny. Jako mladík jsem měl silně introvertní písmo, však jsem byl také zakřiknutý a bez sebedůvěry, styděl jsem se na veřejnosti i promluvit. Mé písmo to jen potvrzovalo. Časem mne realita a novinářská profese přinutily vykračovat ze své introvertnosti, obrazně řečeno, umět se postavit, soustředit svou energii do dané chvíle, promluvit a jednat. Zjistil jsem, že pak i písmo, pokud není jen pro mou potřebu, ale je určené někomu jinému, bere na sebe tuto téměř rozhodnou a sebevědomou podobu, prosazuje se tu vůle. I to zobrazuje mé písmo.

Ptal se Jan Němec

Michal Černík (1943) v Čelákovicích, vystudoval Pedagogickou fakultu UK v Brandýse nad Labem, obor čeština-historie, čtyři roky učil, poté působil v Praze jako nakladatelský a časopisecký redaktor v různých funkcích s výjimkou let 1988-1989, kdy byl předsedou Svazu českých spisovatelů. Vydal přes dvě desítky knih pro děti (říkadla, verše, pohádky, veršované pohádky, naučné knížky pro děti), dále dvanáct knih veršů pro dospělé, šest knih literární publicistiky, editorsky připravil řadu výtvarných publikací pro děti a několik knižních a zvukových výborů z české a světové poezie. V loňském roce vydal v nakladatelství Balt-East básnické sentence Kniha lidských přání a sbírku Cena dětství. Jeho verše a knížky pro děti byly přeloženy do více než deseti jazyků. Od roku 1987 žije v Praze, od roku 2005 je v důchodu a věnuje se literární tvorbě.