Pavel Švanda Osobně jsem měl s písmenky potíže. V žákovských letech jsem si pro neobratné prsty užil pronásledování jako náboženský sektář za baroka. Zdaleka ještě nešlo o literaturu a neuspořádaná písmenka v mých sešitech s oslíma ušima již vyvolávala represálie. Mé školní zápisy vypadaly, jako kdybych trpěl otravou rtutí, vytrácely se občas do znechucené nečitelnosti. Dokonce ještě na vysoké škole v rámci vojenské přípravy byl můj sešit vyzvednut jako odstrašující příklad neodpovídající kasárenské úpravnosti. Spolu se mnou byl signován i básník Kuběna; oba jsme měli ve zvyku komentovat postranními kresbičkami nejzajímavější výroky přednášejících.
Když jsem pracně dospíval, ještě dožívala zvyklost podávat žádost o placené místo rukopisně, aby chlebodárce mohl posoudit pečlivost, vytrvalost a celkovou uspořádanost duše uchazeče. Posléze ten psychologický interes s mravnostním podtextem potlačily předtištěné kádrové dotazníky založené na politické zvědavosti.
Na vlastní kůži jsem zažil tyranii osvícenského uctívání krasopisu a všechno to rozsáhlé trápení mladých, živých i mrtvých ve jménu ideálu ručně vyšívaných řádek. Nic tedy nenamítám proti současným technickým podobám písemných sdělení. Ostatně dodnes mám několik rukopisů. Jinak si píšu záznamy do deníku, kulatěji se vyjadřuji na pohlednicích posílaných z dovolené a před Vánocemi, hranatěji vyplňuji složenky. Vzkazy na kuchyňské lince zanechávám rozmáchlé. Jak by asi vypadala má milostná korespondence, kdybych ji ještě vedl? Sám sobě jsem své písmo vyčítal jen do té doby, než jsem se seznámil s autografy některých význačných osobností i figur. Například Ferdinand Peroutka rukou psal snad ještě ostnatěji a boulovatěji než já. A jaký chytrý pán to byl!
Dost brzy jsem se naučil používat psací stroj. Pamatuji ovšem ještě časy, kdy se předpokládalo, že poctivý literát a především básník tvoří výhradně rukou, nejlépe ocelovým perem namáčeným v kalamáři, i když úleva plnicího pera se už s nechutí připouštěla. Psací stroj byl spojován s žurnalistickou neosobností a s jakousi těžko přijatelnou sociální svižností, která se básníkům netrpěla. Opravdu těžko si představit třeba Otokara Březinu, jak denně mlátí do underwoodky, až se páska třepí. Celkem souhlasím s již připomenutým Jiřím Kuběnou, který kdysi projevil názor, že při tvorbě poezie je významný řemeslný výkon, poctivá ruční práce pisatele, která vyžaduje pevnou dlaň, byť propiska je něco jiného než hoblík. Ručně psaná báseň však umí existovat v jakési falešné soběstačnosti. Může znamenat pouze pečlivě předstírané pěkno a nic víc, což odhalí až její objektivizovaná technická podoba.
V zásadě proti řádně provedenému rukopisu nic nenamítám, a pokud ještě dnes vzácně obdržím ručně psané poselství, používám prastarého triku: obrátím si dopis vzhůru nohama a prohlížím si jej tak trochu z výtvarného hlediska. Těším se nejraději z nepedantické, niterné uspořádanosti, kterou živý, ale opakuji, že skutečně živý rukopis vyzařuje. Ten je však vzácnější, než se zdá, i když každý autograf sám o sobě cosi vypovídá. Neživý rukopis také existuje. Je na první pohled často hezoun, ale číst se jaksi nedá, protože všechna písmenka vycházejí nastejno; ruka nepřenáší ke čtenáři opravdový nervový interes, jobovskou odevzdanost pisatele, jeho amor fati. To už je lepší poslat SMS.
Ovšem elektronické intervence a tištěné podoby písma obsahují podobnou past jako informel: snadné provedení hladce pomůže na svět kdejaké překotné, případně i slizké hlouposti. O tom ví každý, kdo se dokáže brodit internetovými diskusemi. Nápadům, za nimiž nestojí lidský prožitek ani systematičtější přemýšlení v čase, hbitá technika pomáhá předstírat neexistující významy.
Falzifikátoři jistě žili a pracovali s námi a proti nám vždycky, i když své rukopisy (třebas i Rukopisy) tvořili husím brkem a duběnkovým inkoustem. Jenže dnes mají podvodníci, kšeftující s prázdným slovem, ještě větší šanci. Rozvinutý mediální průmysl denně polyká a vyvrhuje nezměřitelné množství písmenek. Zajímavé je, že momentálně se nedaří ztotožnit určitý druh písemného projevu s konkrétní ideologií. Sotva by Němec ještě uvěřil, že by se měl poctivě trápit se švabachem a kurentem, aby nepřišel o národní duši.
S tím souvisí ještě jedna stránka našeho vztahu k písmu, jíž věnujeme obvykle menší pozornost právě proto, že ona nás bije mezi oči. Jsme především čtenáři a teprve potom pisatelé. Náš optický svět je písmem přeplněn. Není snadné najít v naší části světa bod, v němž by na mě nenaléhal žádný nápis, byť třeba jen z obalu od sušenek pohozeného do křoví. Písmo, způsoby psaní zejména v tiskové podobě mě permanentně formují i deformují, špičkují mě, rozčilují a zase uspávají. To všechno dovedou.
Protože právě jaksi nezvládáme ornament a výboje, jež v tom směru podnikají sprejeři, nejsou zatím způsobilé k širšímu použití, zneužíváme písmen. Podívejte se na současnou módu, jak popisujeme trička a pomníky, kašny i bundy, čepice i humna u silnice. Z naší kultury se vytratila schopnost pregnantního oslovení: jsme tedy upovídaní, psaní upsaní chrliči písmenek. Ocitne-li se pak našinec v cizozemsku, kde nevládne latinka, prožívá zajímavou zkušenost oněmělého prostředí. A nemusíme kvůli tomu zážitku až do Číny. Stačí navštívit řecké městečko, jež ještě není vybaveno komerčními nápisy v angličtině. Svět bez srozumitelného písma je zážitek, který zpochybňuje oblíbenou tezi intelektuálů, že se propadáme do samoty; naopak v naší části planety jsme si právě písmem realitu polidštili a přivlastnili, zabydleli jsme se v ní jak ve vlastním hnízdě, jež jsme odshora až dolů popsali.
Jako prostý čin nás psaní může, ale také nemusí přivést k úvahám o tvorbě. Mladí umělci stojí dnes před otázkou: razit svůj rukopis na vlastní vrub? Nebo se spokojit s nyní už tradičním, pohádkově dekorativním postmoderním krasopisem? A pak je tu ovšem ještě problém špatně viditelného písma, jímž kamsi zaznamenáváme své vnitřní osudy.
Podstata zacházení s písmeny se však nemění. Pro autora v nejširším smyslu slova zůstává i dnes problémem, jakých prostředků použít, aby přenesl až ke čtenáři nejpodstatnější vlastnosti osobního rukopisu, ať už jej vyrobí pomocí jakéhokoliv nástroje nebo přístroje. Ze zkušenosti víme, že písemné sdělení je vlastně proces, permanentní vývoj, jenž se počíná dokonce dříve, než se cokoliv objeví na obrazovce nebo na papíru. Básníci v této souvislosti svědčí o zaslechnutém rytmu, o nečekaném zjevení slovních fragmentů. Prozaici znají pocit nepohodlí, kdy se ošívají pod nátlakem divného duševního stavu, který sotva odpovídá vznešenému slovu inspirace. Tam někde ve zlomcích tísnivých prožitků je počátek vůle nebo holého nezbytí dát průchod něčemu, o čem vůbec ještě nevíme, jak to bude vypadat a k čemu to bude.
Povolím-li nejasnému nutkavému pocitu a začnu-li „vyrábět" písmena, slova, verše, věty, dopouštím se vždy znovu neopatrnosti. Spouštím proces, který budu moci ovládat jen do jisté míry a o němž ani netuším, zda mně bude povoleno podstoupit jej, vydržet a dotáhnout až do konce. Ostatně kde bude ten konec a jak bude vypadat? Bude jím tištěná podoba textu, nebo až ozvěna v psychice čtenáře? Obojí může mít dost rozličnou, vzájemně se křížící, matoucí podobu.
Je čas rukopisu a čas údajně hotového textu, který se ale právě tak jako rukopis nadále proměňuje. Svědčí o tom zkušenost: když najdeme ve vlastní písemné pozůstalosti, zachlívkované někde v hlubinách psacího stolu nebo skříně, ale i v PC, zapomenutý fragment vlastní tvorby, nález si i po letech žije svým vlastním životem. Často to bývá chvíle šťastného nalezení nejen rukopisu, ale i něčeho z nás samých. Jak jinak však ten text nyní vypadá a funguje, jak odlišné naděje naplňuje od představ, jež jsme s ním kdysi spojovali.
Na počátku slovesné tvorby se vždy vrháme do procesu, k němuž se smíme, dokonce musíme hlásit, který však nikdy nedokážeme udržet pod stoprocentní kontrolou. Písemný tvar vždy vzniká v přítomnosti, o níž je známo, že je nehmatatelným průsečíkem minulosti a budoucnosti. Minulost přitom zastupuje to, co v nás právě vyvolalo potřebu psát. Všechny naše předchozí zážitky a dříve získané dovednosti, podstatné úrazy i důvody k nadějím se zpřítomní v procesu tvorby. Budoucnosti nepochybně patří dosud nejasná silueta finálního písemného tvaru a taky ji zastupuje předpokládaný čtenář. Ten ovšem bude vždycky vypadat trochu jinak, než jsme schopni si představit. V tomto průsečíku sil a hodnot, ovládajících lidský život, tedy na křižovatce mezi mým minulým osudem a mými nadějemi, spouštím se po hlavě do dění, o němž vím, že bude spíše nejasné.
Paul Valéry: „ Každý tvůrce je si napůl jistý, napůl nejistý svými silami a cítí v sobě dvě bytosti: jedna je pro něho známá a druhá neznámá; z jejich neustálých vztahů a neočekávaných setkání nakonec vzniká jistý výsledek." Všechno je přede mnou, vše musím teprve ujasnit pomocí písmen napřed sobě a nakonec čtenáři, mezi tím ještě také redaktorovi nebo dramaturgovi. Je to opravdu jakýsi proces, který z nezbytí vedeme sami proti sobě. O průběhu pořizujeme pečlivý zápis.
Autor (nar. 1936) je esejista a spisovatel.
