Severoirské literární
perspektivy
Matt McGuire
V roce 1998 během vyjednávání o Velkopáteční dohodě Tony Blair prohlásil: „Cítím na rameni ruku dějin." Parlament Severního Irska však začal fungovat až o dalších deset let později. Zdálo by se tedy, že se ruka dějin pohybuje pomaleji, než si mnozí dokázali představit. Po pravdě řečeno, premiérovo prohlášení nepostrádá ironický aspekt. Blair se dovolával dějin jakožto hybné síly, která má pomoci překonat letité rozpory. Jenže v Severním Irsku představovaly právě dějiny vždycky problém. V duši irského národa mají data výsadní postavení - 1690, 1798, 1916, 12. červenec, velikonoční týden.[1] Jako by Severní Irsko dokládalo v praxi známý výrok Štěpána Dedaluse z Odyssea (1922), že dějiny jsou tíživý sen, z něhož se musíme snažit procitnout.
Podle kritičky Edny Longleyové zůstává typickým rysem Severního Irska nezdravá posedlost minulostí. Longleyová namítá, že ve společnosti, která si potrpí na vzpomínání, občas neuškodí lehká kolektivní ztráta paměti. Severní Irsko váhavě vykročilo do nového tisíciletí a úkol přenést se přes hrůzy nedávné minulosti přenechalo další generaci místních spisovatelů. Novodobou severoirskou literaturu však stejně dobře charakterizuje elán a bravura, s jakými popírá stereotypní očekávání vkládaná do jejího písemnictví. Do moderní severoirské tvorby se tedy „ruka dějin" promítá dvojím způsobem: na jedné straně vyrovnávání se s minulostí, na straně druhé snaha odhodit ideologickou zátěž.
Za nejvytrvalejší a nejsmysluplnější literární formu, která dokáže zpracovávat severoirské „nepokoje", byla tradičně považována poezie.[2] Severní Irsko šlo proti současnému trendu literatury, jenž přisuzuje statut celebrit autorům románů jako jsou Amis nebo Rushdie. Jestliže v šedesátých letech dvacátého století stáli u kormidla Heaney, Longley a Mahon, v letech osmdesátých se objevili Muldoon, Carson a McGuckianová, básníci inspirovaní nastoupeným kursem, zároveň však jdoucí proti jeho proudu. Severoirská poezie se po desítky let těšila příznivému ohlasu kritiky, což nasvědčuje tomu, že problémy Severního Irska představovaly sice špatnou zprávu pro místní společnost, nikoli však pro severoirskou poezii. Při hlubším zamyšlení bychom mohli dojít k závěru, že umění přišlo ke slovu ve chvíli, kdy selhaly oficiální pokusy nějak celou situaci vysvětlit. Poezie je koneckonců zvláštní výrazová forma, schopná vyjádřit takovou pravdu, která zůstává skryta, opomenuta či nevyřčena v jiných typech promluv.
V poslední době se začínají ozývat čím dál vyhraněnější a životaschopnější hlasy další básnické generace. Autoři jako Alan Gillis, Leontia Flynnová, Nick Laird, Sinéad Morrisseyová a Colette Bryceová se narodili v sedmdesátých letech minulého století a vyrůstali v neklidné atmosféře vleklého severoirského konfliktu. Případná generalizace by však mohla být zavádějící. Vzhledem k rozmanitosti přístupu a množství zpracovávaných témat má totiž jakýkoli zevšeobecňující soud o tvorbě těchto mladých básníků pouze omezenou platnost. Jejich poezie, jež se dostala do popředí po uzavření Velkopáteční dohody, vyvrací pejorativní chápání severoirské literatury jako nemorální či odvozené, využívající chaosu probíhajícího konfliktu k lyrickému vyznění. Již v roce 1994 si Francie Cunninghamová položila otázku „co se stane se všemi těmi severoirskými spisovateli teď, když bylo vyhlášeno příměří. Odkud budou čerpat náměty pro svou tvorbu?"[3] Takové obavy prozrazují jisté kritické zjednodušení, intelektuální lenost či něco, co by snad Irové nazvali „myšlenkovou zkratkou". Severoirská literatura se přece nikdy neskládala pouze z úvah o politickém násilí.
Ulsterská cesta
Debutová básnická sbírka Alana Gillise, narozeného v Belfastu, se jmenuje Somebody, Somewhere (Někdo, někde; 2004). Gillis s potěšením zpochybňuje zavedené koncepty, provokuje čtenáře, aby se znovu zamyslel nad věcmi, které pokládá za důvěrně známé z minula. Jeho dílo je oslavou nevyhnutelné entropie kultury nového tisíciletí, v níž jde Yeats, Rilke a keltský mýtus ruku v ruce s Elvisem, Guinnessem a Hvězdnými válkami. První báseň sbírky „The Ulster Way" (Ulsterská cesta) Gillis pojmenoval podle malebné devítisetkilometrové stezky vedoucí podél severoirské hranice. „The Ulster Way" začíná odmítnutím toho typu idealizace přírody, jejímž symbolem se Ulsterská cesta stala.
Nejde tu o hloh, mokřad, slézy.
Neuvidíte vřes. Ani si
nevšimnete běhu fotosyntézy,
tisíce prstů mrtvého stromu,
utrpení kmene zmítaného tkání;
nevstoupili jste totiž na farmu.
Rytmus „The Ulster Way" připomíná svým magickým popíráním přírodních krás báseň „The revolution will not be televised" (Revoluci v televizi neuvidíte) Gila Scotta Herona. Lze ji také číst jako odmítnutí rustikálního imperativu, sentimentálně prostupujícího značnou částí starší severoirské poezie.[4] Nejspíš si vybavíte básně jako „Digging" (Rýč) a „Mossbawm" Seamuse Heaneyho, „posvátné krávy" básnictví Severního Irska. Spíše než Belfastská skupina ovlivnila Gillisovu tvorbu černošská poezie a beatnici. Metafyzický popis přírody v „The Ulster Way" s chutí paroduje vyprázdněný a klišovitý pohled na Severní Irsko.
„The Ulster Way" navozuje představu cesty, po které můžeme kráčet, ale i cesty jakožto způsobu vidění, který je vlastní místním obyvatelům. Jít po Ulsterské cestě znamená vydat se podél určité hranice. Podobně můžeme pozorovat, že ústrojná nevyhnutelnost zakotvená v některých typech místní poezie určuje a omezuje možnosti, jak lze přemýšlet či psát o Severním Irsku. Gillisova báseň je básní oslavnou, protože odhaluje nahodilost takových ideologických hranic. Usiluje o rozbití množství aluzí či iluzí, na nichž byl vystavěn pohodlný obraz severoirské zkušenosti. Tato báseň požaduje, abychom se vrátili k jednou přijaté literární mytologii a znovu se nad ní zamysleli, abychom začali znovu, nezatíženi vahou důvěrně známé, ale vyčpělé rétoriky - „Vše je jen ve vaší hlavě. Když jdete / neutíkejte [...] Jsou tu i jiné stezky. / Záleží pouze na vás. Naslouchejte." V konečném zúčtování přichází odmítání, zpochybnění a protest proti jednání, které se v severoirském kontextu jeví jako pozoruhodně příkladné. Sbírka Somebody, Somewhere nabízí na požadavky nastolené v básni „The Ulster Way" řadu odpovědí. Zabývá se především městskou, přetechnizovanou krajinou, hudbou a lidmi vyčleněnými ze severoirské společnosti nového tisíciletí, čímž osvobozuje Severní Irsko od zavádějících výkladů, které je pojímají jako nenormální, paradoxní území, a spojuje ho s celou škálou příběhů, jež vyjadřují zkušenost jednadvacátého století.
Podobné revizionistické boření idolů je přítomné i v mnoha básních z první sbírky Nicka Lairda To a Fault (Až příliš, 2005). Báseň „Remaindermen" (Pozůstalí) pojednává o pocitu odcizení, o duchovním vzdalování se od těch, co zůstali pozadu, v pohodlí dobře opevněných pozic severoirské politiky.
I jiní vědí, jak chutná
prohra, věrnost severním
idejím tak krutým, že svět
změní v ledovou krustu.
Padesát let zapisují
každé slovo našich projevů,
ale ani jednou nemuseli
použít výraz promiňte
nebo vyhledat klávesu
se symbolem značícím otázku.
Reakce na takové nesmiřitelné postoje je jedním ze zdrojů, díky nimž jsou současní severoirští spisovatelé připraveni přivítat ideu pružnosti a plynulosti. Prostor nikoho se stává útočištěm sebereflexivní a vysoce sebeuvědomělé poezie. Lairdova báseň, uvězněná v mrazivém sevření starých předsudků, je ozvěnou Yeatsovy básně „Easter 1916" (Velikonoce 1916). Dohody byly podepsány, dějiny se pohnuly kupředu, ale pro některé zůstalo slovo „pokrok" prokletím. Titul Lairdovy sbírky To a Fault vychází z hovorového spojení generous to a fault, který znamená „až příliš velkorysý". Jeho poezie je zabydlená v prostoru, kde binární protiklady konvenční morálky přestávají uklidňovat, kde černá smíchaná s bílou vytváří odstíny šedi a kde se svět odhaluje ve složitější a propletenější podobě, než jaká se slučuje s kmenovou příslušností. Oběť násilí, které nedávno prostřelili kolena,[5] se dívá oknem nemocničního pokoje na dva jeřáby, které se pomalu otáčejí nad Belfastem. Začíná rekonstrukce města a montážní stroje tiše žehnají životům pod sebou.
Prostý odchod
Nejrozšířenější a nejpraktičtější metodou, jak utéci z dosahu ruky dějin, byl v Severním Irsku patrně prostý odchod. Emigrace zůstává dosud značně neprozkoumaným aspektem nepokojů. Tvorba této nové generace severoirských básníků odráží zbystřené vnímání jiných míst. Alan Gillis nyní žije v Edinburghu, Colette Bryceová, narozená v Derry, bydlela v Londýně a nyní žije v Dundee a Nick Laird se přestěhoval z Tyrone nejprve do Oxfordu, potom do Londýna a nakonec se usadil v Římě. U většiny děl severoirské poezie lze vystopovat vliv takových přesunů. Titulní báseň druhé sbírky Colette Bryceové The Full Indian Rope Trick (Indické kouzlo s provazem, 2004) je meditací o mizení, o nepřekonatelné touze utéct před klaustrofobií maloměstského života. V Derry na Guildhall Square, uprostřed davu kupujících, se odehraje zázračné zmizení signalizující cestu, jež je stejně duchovní jako tělesná.
Zdi, lidé, zvonec odbije,
pak provaz chycen mraky je
a já, mladá, hop, pryč,
adieu.
Adieu, adieu.
Nebe. Trik funguje.
Dav ztichl, mhouří oči
do slunce. Dole
na dlažbě
povolený provaz
stočený v bedně, cop
dlouhý osmnáct jar,
a já -
dávno fuč,
můj super trik
nikdy nepřekonán.
Ačkoliv je cesta a objevování nových míst součástí tvorby vznikající na pozadí konfliktů, neznamená to, že se jedná o fenomén vlastní pouze Severnímu Irsku. Nové globalizované bytí je tvořeno právě takovými tématy a jeho mobilní část má kořeny v současném západním životě.
Na tomto typu cestování jsou vystavěné mnohé básně Sinéad Morrisseyové, která se narodila v roce 1972 ve městě Portadown, žila a pracovala na Novém Zélandu a v Japonsku a posléze se vrátila do Belfastu. Báseň „Goldfish" (Zlatá rybka) je ovlivněna japonštinou a rozpustile obývá území zenového kóanu. Vypravěčka básně nakonec „spočine na místě, kde vidět znamená zavřít oči". Báseň „In Belfast" (V Belfastu) o návratu básnířky domů je touto zkušeností zjevně poznamenána. Návrat je vylíčen skrze klidné, nevzrušené a podmíněné pocity: „Nejsem / tu doma o nic míň, než kdy budu." V podobném tónu se nese básnická sbírka These Days (Tyto dny, 2004) Leontie Flynnové, prostoupená citlivostí a vyrovnaností, které zatvrzele unikají z magnetického pole zaběhnutého nazírání na svět. Průmyslová sídliště, rodinný život a alkohol jsou syrovým materiálem „všednodenních zjevení", z kterých se skládá básnické dílo Flynnové. V její tvorbě je stejnou měrou zastoupen humor a vhled do podstaty věcí, jež doplňuje obdivuhodná a všudypřítomná jazyková obratnost. Příkladem může být báseň „FOR STUART, WHO ACCIDENTALLY OBTAINED A JOB IN THE CIVIL SERVICE" (PRO STUARTA, KTERÝ OMYLEM ZÍSKAL PRÁCI VE STÁTNÍ SPRÁVĚ).
V deníku to mám u šestého května.
Nádherný večer. Jdeme mlčky
zpět ke mně domů. Drží se tryzna;
sedíme u stolu jako na pohřbu,
někdo zmíní Kafku.
Mluvíš o své matce.
Pro teď, říkám, jen pro teď...
Večerní jas, jiskry zář, co padla
z cigarety na huňatý svetr, v němž
kruté srdce ukrýváš, tiše umírá.
Kruhový objezd
Severoirský román jako literární žánr se však na rozdíl od poezie netěší nijak zvláštní pověsti. Úvod Patricie Craigové k antologii ulsterské prózy The Rattle of the North (Řinčení severu, 1992) je napůl varováním, napůl omluvou: „Je známým faktem, že již od dob plantáží nebyly podmínky na severu Irska nikdy natolik stabilní, aby svědčily literární aktivitě, a že se to projevilo především v opožděném vývoji románové tvorby."[6] Jak říká Benedikt Anderson, je-li možné považovat román za formu tradičně spjatou s příběhy, které rezonují v národě, pak není divu, že se mu příliš nedaří na půdě výbušného a spory zmítaného Severního Irska. Severoirský román je možná nenávratně zkompromitován, ale je tu ještě jiný, často přehlížený žánr, který nabízí alternativní formu literárního vyjádření, a tím je samozřejmě povídka. Vzpomeňme Franka O'Connora, jenž, sám mistr tohoto formátu, tvrdil, že nejvíce povídek najdeme v nestabilních, rozvrácených a rozhněvaných společnostech. Kritik Charles E. May nabízí užitečné zasazení do kontextu, v jehož rámci můžeme znovu zvážit důležitost povídky pro současnou severoirskou beletrii:
Ačkoliv má běžně přijímané tvrzení, že se povídka jako samostatný literární žánr objevila až v devatenáctém století, jisté oprávnění, zdroje této formy jsou tak staré jako pradávný čas mýtů. Antropologické studie vedou k domněnkám, že krátké epizodické příběhy, jež tvoří základ povídky, byly prvotní formou, která předcházela pozdějším formám epickým, na nichž je postaven román.[7]
Na povídku bychom se tedy v žádném případě neměli dívat jako na sekundární narativní formu, naopak přesnější by bylo chápat ji jako primární. Svou sevřeností a sklonem zaměřit se pouze na jednu událost se povídka podivuhodně podobá naší vlastní všednodenní komunikaci. Promlouvá bezprostředně nebo, chcete-li, jakýmsi demokratickým hlasem. Díky své eliptické povaze je povídka klíčovou literární formou umožňující pochopení reality a jejího prožívání v době severoirských nepokojů. Bernard MacLaverty přenáší estetické možnosti povídky do portrétování každodenní reality severoirské zkušenosti již od sedmdesátých let dvacátého století. Nejnovější sbírka MacLavertyho, člena původní Belfastské skupiny ze šedesátých let, se jmenuje Matters of Life and Death (Věci života a smrti, 2006) a obsahuje povídku „On the Roundabout" (Kruhový objezd), kterou autor označil za své patrně poslední dílo s přímou vazbou na severoirský konflikt.
Známý výrok Seamuse Heaneyho hovoří o sektářské loajalitě Severního Irska jako o souboru „anachronistických vášní". Takové slovní spojení přiznává existenci kultury, která zůstala pozadu za dějinami. Severní Irsko sešlo z cesty pokroku a uvízlo v začarovaném kruhu nedůvěry a vzájemné destrukce. Tento pocit uvěznění je vykreslen v MacLavertyho povídce „On the Roundabout", která začíná tím nejvšednějším obrazem - manžel, manželka a dvě malé děti se vracejí autem do Belfastu. Povídka je vyprávěna z pohledu manžela a má neformální, hovorový tón. Když se rodina blíží ke kruhovému objezdu na konci dálnice, spatří stopaře, na něhož útočí členové paramilitaristické organizace UDA. Děsivý zvrat přijde ve chvíli, kdy jeden z násilníků vytáhne kladivo a „majzne s ním stopaře do ksichtu". Otce rodiny zachvátí panika a vztek, najede na chodník a na skupinku teroristů. Vtáhne stopaře do auta, zatímco útočníci se jen smějí. Stopař na zadním sedadle opakovaně ztrácí vědomí. V puse mu schne krev a „na spánku má díru velkou jako desetipencovka". Otec objede kruhový objezd a pospíchá s mužem do blízké nemocnice.
V této povídce vzal MacLaverty za základ ten nejvšednější den a pak pozoroval, jak se mění v hororovou scénu. Stručný a upřímný styl McLavertovy prózy dodává těmto momentům na hrozivé intenzitě. V nemocnici se otec pokouší nahlásit své jméno, ale doktory, sestry, dokonce ani britského vojáka to nezajímá. Představa, že by měl svědčit proti UDA u soudu, otcův hněv zchladí: „Známe tvoji espézetku, známe celou tvoji rodinu." Pár týdnů poté se v novinách objeví dopis od stopaře, jenž děkuje „samaritánovi" za to, že mu ten večer pomohl. Příběh končí konstatováním: „Nebylo to od něj hezké? Že ten příběh vyprávěl?"
„On the Roundabout" symbolizuje pocit metafyzického uvěznění, nekonečný koloběh násilí, který charakterizoval Severní Irsko v době konfliktu. V nemocnici je tento typ násilí tak běžný, že tam není místo pro podrobnosti jednotlivých příběhů. Nepokoje se staly jednoslovným termínem, jenž opomíjí jednotlivce a jedinečnost osobní zkušenosti. „On the Roundabout" je příběh o příbězích, který hlásá morální význam, jaký má vyprávění těchto jednotlivých příběhů. Už pouhý fakt, že vyslovíme „toto se stalo", je zásadně důležitý a sám se stává odpovědí na násilí. Díky tomu možná snáze pochopíme, proč k nejoblíbenějším textům, jež se vynořily z období konfliktu, byla kniha nazvaná Lost Lives (Ztracené životy, 1999). Jak naznačuje její titul, jedná se o jednotlivé příběhy tří tisíc šesti set mužů, žen a dětí, kteří přišli o život v průběhu nepokojů. Tato kniha se místo obvyklého politikaření snaží podat zprávu, jistý druh svědectví, o obětech severoirského střetu. Stejně tak je i dílo Bernarda MacLavertyho významnou součástí umělecké reakce na násilí v Severním Irsku, a jako takové si vyžaduje další, podrobnější zkoumání.
Když se básníka Ciarána Carsona ptali, jaké to bylo žít v období nepokojů, odpověděl následovně: „Celý život žiju v Belfastu a stejně nevím ani zlomek toho, co se tu děje. Jediné, co mohu udělat, je vyprávět příběhy."[8] Právě pokračování ve vyprávění příběhů, ať už v prozaické nebo básnické formě, zůstává nezbytnou součástí severoirského snažení podat dějinám ruku. A my nepřestáváme sledovat průběh tohoto procesu s dychtivým očekáváním.
Autor přednáší literaturu na University of Glasgow.
Článek byl převzat z internetového časopisu Eurozine (www.eurozine.com).
Z angličtiny přeložila Martina Neradová.
[1] 1690 - bitva u Boyne, ve které protestant Vilém Oranžský porazil katolického krále Jakuba II., sesazeného z anglického trůnu; 1798 - povstání Irské jednoty proti britské nadvládě, které skončilo neúspěchem; 1916 - Velikonoční povstání, dublinská republikánská vzpoura namířená proti Britům; 12. červenec - výroční den bitvy u Boyne, které si připomínají severoirští protestanti; velikonoční týden - výročí Velikonočního povstání, které si připomínají severoirští katolíci (pozn. ed.).
[2] „Nepokoje" - hovorový výraz pro sektářské násilí v Severním Irsku (pozn. ed.).
[3] Francie Cunninghamová: „Writing in the Rag and Bone Shop of the Troubles", The Sunday Business Post,
11. září 1994, s. 24.
[4] Aaron Kelly: The Thriller and Northern Ireland Since 1969: Utterly Resigned Terror, Hampshire: Ashgate 2005, s. 84.
[5] „Prostřelení kolen" - u IRA a UDF běžný způsob „trestání" informátorů i jiných nepohodlných osob (pozn. ed.).
[6] Patricia Craigová (ed.): The Rattle of the North: An Anthology of Ulster Prose, Belfast: Blackstaff Press 1992, s. 1.
[7] Charles E. May: The Short Story: Tle Reality of Artifice, London - New York 2002, s. 1.
[8] Z rozhovoru Randa Brandese se Ciaránem Carsonem, Irish Review, s. 8 (1990).
