Exil je nejzajímavější v jednotlivých lidských osudech

První a druhá světová válka, únor 1948 a srpen 1968. Čtyři dějinné milníky dvacátého století, které osudově zasáhly českou společnost. Jejich důsledkem byly kromě jiného také opakované vlny odchodů do zahraničí, jež postihly především ty, kteří se politickému tlaku vzpírali nejviditelněji - umělce, novináře, politiky. Díky jejich aktivitě má česká kultura v průběhu téměř celého minulého století i za hranicemi vlasti své paralelní dějiny. Jednu z těchto exilových vln, vyprovokovanou únorem 1948, z tohoto úhlu pohledu už po léta mapuje literární kritik a historik Michal Přibáň.

Dvacáté století bývá občas charakterizováno jako století exilu. Jak bys tento pojem definoval?

Nejtěžší otázka na začátek? Pojem exil umožňuje jen velmi obecnou definici: exulanti jsou lidé, kteří odešli ze své vlasti a z politických důvodů se nesměli beztrestně vrátit, přestože doma nespáchali jakýkoli prohřešek proti demokratickým zákonům či dobrým mravům. Společný je jim obvykle prvotní politický impuls a jednotlivé vlny spojuje řada dalších okolností či důsledků. Ale od chvíle, kdy člověk musí začít nový život jinde, v jiné společenské struktuře, kdy musí vytvářet nové vztahy, už chápu exil spíše jako souhrn individuálních zkušeností, které nejsou úplně lehce převoditelné na společného jmenovatele. Odchod do exilu je čin odvážný, nese v sobě značný patos, a nikdo neví, jestli to skončí návratem triumfálním, nebo tichým, jestli to vůbec skončí návratem, nebo spíš nenápadnou a někdy i podvědomou asimilací v novém prostředí. Musím říct, že sám bych k odchodu do exilu sbíral odvahu velmi nesnadno, a asi právě proto mě toto téma badatelsky přitahuje. Mám k němu značný respekt.

Zaměřme se tedy konkrétně na exilovou vlnu po únoru 1948, která je tématem tvojí knihy Prvních dvacet let. Co je pro ni příznačné?

Když se probíráš tiskovinami, které exulanti vydávali, máš pocit, že zpočátku byli všichni politikové. Zakládali exilové politické strany, jejich frakce, vytvářeli programy, konkurenční programy atd. Jako by chtěli vytvořit jakousi alternativu standardního politického života a být připraveni na situaci, že komunismus bude poražen, oni se vrátí zpět a eventuálně budou zemi spravovat. Tím ovšem vyvstala otázka, kdo bude ten vyvolený „správce" - a namísto společné politické, byť třeba pouze proklamativní akce, začíná vnitroexilový politický boj. Vidíš to i v literatuře: terčem satirických básní, povídek či epigramů brzy přestávají být komunisté a stávají se jím samotní exulanti jiné politické orientace. Později vznikla Svobodná Evropa a tím i další důvod k nesvárům: někteří byli do „Svobodky" přizváni, jiní nikoliv, a ti, kteří nebyli, v tom viděli politický klíč a tvrdili, že vše mají v rukou národní socialisté a tak podobně. K tomu přistupují přirozené generační rozpory (Tigrid - Peroutka). Po maďarské porážce v roce 1956 přichází okamžik zlomu: exiloví publicisté jsou nejdřív zhnusení tím, že se český národ nepřidal k protisovětské vlně a nepostavil se po bok Maďarům, a kladou si otázku, jestli vůbec Češi stojí o to, aby se pro ně exil nějak politicky angažoval. Hned potom přišlo zklamání i z reakce ostatních exulantů, kteří se k maďarskému povstání postavili také docela netečně. A vědomí, že ani mezinárodní společenství Maďarům nepomohlo (Američané dokonce vytkli maďarské redakci Svobodné Evropy, že povstání podněcovala), taky nebylo právě povzbuzující. Svět byl prostě nadlouho rozdělen, exilové politické stranictví ustoupilo a ztratil se jistý patos samotného exulantství.

Exil ale zřejmě nemohl být jednotný i proto, že krajané byli rozptýleni po světě a neexistovalo jedno centrum...

Pochopitelně. Lidé žili od sebe vzdáleni třeba tisíce kilometrů v jiných jazykových oblastech a nebyl internet nebo mobilní telefony, takže ani technické podmínky ke spolupráci či pouhé domluvě nebyly ideální. Navíc neexistovaly žádné adresáře exulantů, rodiny, přátelé a známí se často dost dlouho hledali. Zpočátku se jako určité centrum mohla jevit Paříž, nepočítáme-li uprchlické tábory v Německu. Vedle toho velká a stále se rozšiřující enkláva ve Spojených státech, po vzniku Svobodné Evropy nabídl určité vrstvě exilu dobré podmínky Mnichov. Hodně Čechů odcházelo do Austrálie, která uprchlíky přijímala, ale zpočátku jim neumožňovala spolkový život - získat výjimku ze zákona, který neumožňoval vydávat periodika v jiném jazyce než anglicky, nebylo snadné. A nezapomeňme na Toronto, které bylo českým útočištěm dávno před srpnem 1968. V rovině politické tu jako prostor pro sjednocení existovala Rada svobodného Československa, kterou důvěrou i materiálně nabíjeli Američané, přesněji americká vláda schovaná za takzvaný Výbor pro svobodnou Evropu. Což mimochodem dobře odhadla i domácí propaganda, která tvrdila, že za vším stojí CIA. Ale i Američané nakonec zjistili, že tato Rada nemá valný smysl a že jediným za daných podmínek relativně efektivním prostředkem je rádio.

Přejděme k literatuře. Jak exilová periodika reflektovala knihy, které byly u nás po roce 1948 oficiálně vydávány?

Nejprve to byl obrovský úžas a rozhořčení nad tím, jak se umělci a intelektuálové dokázali přizpůsobit novému režimu. Jedním z terčů kritiky byli zejména někdejší avantgardisté, především Nezval. Nespolehlivé zpravodajství z domova se také podepsalo na diskusích o tom, zda Teige spáchal či nespáchal sebevraždu, jak to bylo s Bieblem, jestli ho komunisti zabili a podobně. A vedly se spory - například právě o Biebla -, které se dotýkají věčné otázky rozporu mezi uměleckými hodnotami díla a lidskými kvalitami jeho autora. Větší vlna zájmu o domácí tvorbu pak nastala ve chvíli, kdy se objevili Květňáci a poezie všedního dne. O domácí literatuře psali zprvu hlavně Peroutka či Hostovský a od poloviny padesátých let mnozí další. Exiloví publicisté byli samozřejmě velmi opatrní, než by se dopustili nějakého nadšeného úsudku, ale u Květňáků zaregistrovali, že do české literatury přišla nová generace. Další impuls přišel v roce 1958 s vydáním Zbabělců. Jak jsme řekli, exil se tehdy politicky vlastně rozpadl a se ztrátou víry v praktický smysl exilu začaly i spisovatelům docházet tvůrčí síly. Projevilo se to v časopisech z počátku šedesátých let. Recenze na domácí tvorbu postupně téměř vytlačily referování o exilových knihách. A změnil se i charakter recenzí. Nešlo už o politické soudy, ale o seriozní čtení autorů, k nimž si recenzenti hledali cesty o něco obtížněji než domácí čtenáři. Exilová literatura se stává záležitostí individualit a přestává působit jako věc „národního zájmu". Ukazuje se, že domácí česká kultura je pořád živá, že dokáže čerpat impulsy sama ze sebe, eventuálně z kultury světové, a že exil českou kulturní tradici už zachraňovat nemusí.

Když mluvíme o exilu padesátých let, ten ale přece nebyl od počátku literárně příliš výrazný: Ivan Blatný přestal psát, Jan Čep opustil beletrii a věnoval se esejům. Takže zbývá jen Egon Hostovský nebo Ivan Jelínek...

Hostovský je bezesporu jedním z nejlepších českých prozaiků bez ohledu na kontext exilu. Čep na počátku emigrace vydal ještě nějaké povídkové knížky, ale pak už se opravdu věnoval jen esejům. Milada Součková zůstala u literatury jako historička a příležitostná autorka. Ale byl tu taky Zdeněk Němeček s románem Tvrdá země, který teď poprvé vyšel i doma, mě osobně oslovil například Bedřich Svatoš románem Mlha šatí strach. Pozoruhodným zjevem byl Vilém Špalek, originální prozaik žijící ve Venezuele, mám rád satirické povídky Roberta Vlacha... František Listopad, esejista Ladislav Radimský... Samozřejmě, v porovnání s vlnou po roce 1968 je to skutečně málo, ale ve srovnání s padesátými lety v Československu to byla myslím docela důstojná alternativa.

Vydání Zbabělců v roce 1958 bylo pro domácí literaturu mimořádnou událostí, jak byli přijati v exilu?

Vlastně docela rozporuplně a vlastně také ideologicky a generačně. Lidé, kteří byli přibližně stejně staří jako Josef Škvorecký a prožili válku v podobném věku a v podobném společenském prostředí jako Danny, byli nadšení. Starší generace byla zdrženlivější, se zřetelnou výjimkou Ferdinanda Peroutky - ale ten, kdo Peroutku znal či alespoň pozorně četl, tušil, čím vším ho museli Zbabělci iritovat. Přesto Peroutka pochopil, že jde o autentický hlas mladé generace a že už tahle autentičnost má hodnotu. Zbabělci do jisté míry představují i novou estetiku v české literatuře, a i to Peroutka myslím rozpoznal. Nesmíme ovšem zapomínat, že to bylo ještě poměrně brzo po válce, že v exilu bylo napříč generacemi hodně těch, kteří za války opravdu nasazovali život. A když jim teď někdo předvedl antihrdinu, kterého zajímají hlavně holky a jazz a který si dělá legraci z odboje, kvůli kterému oni třeba málem vykrváceli, tak je to prostě pobouřilo - a to bez ohledu na generační příslušnost či místo „trvalého pobytu". V exilu se ale k románu vyjádřili i představitelé katolicky orientované kritiky, která doma oficiálně vůbec neexistovala. Kdosi jiný Škvoreckého podezíral, že napsal Zbabělce proto, aby za ně dostal Státní cenu, což mimochodem dokládá, že exil domácím poměrům často dost fatálně nerozuměl. Když pak Zbabělce a jejich autora komunisti načas zakázali, vyjadřoval se k tomu - a to i na mezinárodních fórech PEN klubu - především Pavel Tigrid, samozřejmě sympatizující se Škvoreckým.

Pak přišel rok 1968 a s ním další exilová vlna. V čem se lišila od té poúnorové?

Ve světové hospodářské situaci, a tedy v prostředí, do kterého exulanti přicházeli. Na konci čtyřicátých let byla Evropa zničená válkou a téměř nepřipravená přijímat uprchlíky. Po srpnu 1968 to bylo samozřejmě jiné. Někteří exulanti už měli na Západě po uvolnění v šedesátých letech vybudované určité kontakty, zejména v intelektuální, vědecké nebo umělecké sféře. Samozřejmě si mnozí prošli peklem uprchlických lágrů, to nechci zlehčovat. Zato ani po únoru, ani po srpnu nebyla nouze o historické absurdity. Po únoru většina exulantů zamířila nejprve do Německa, někdy na místa, kde byli před třemi lety někteří vězněni v koncentračních táborech (to je třeba případ prozaika Jaroslava Strnada). Po srpnu se zase v exilu nezřídka setkali poúnoroví uprchlíci s těmi, před kterými - vzato obecně, ale někdy i dost konkrétně - utíkali. A je tu ještě jeden rozdíl: po únoru byla exilová vlna nesena ideovým střetem, zatímco normalizační vláda už po lidech nechtěla, aby v její režim věřili; on ten „reálný socialismus" snad ani nepředstíral, že je něčím jiným než nástrojem k udržení moci. Soudobý komunismus už žádnou ideu neměl. Tehdy ztratila smysl například Tigridova strategie gradualismu, kterou uplatňoval v šedesátých letech, tedy trpělivá komunikace přes hranice států i přes hranice idejí. Na domácí straně už totiž ideje nebyly, jen mocenské zájmy.

Na rozdíl od poúnorových a válečných exulantů také ti posrpnoví zřejmě odcházeli s vědomím, že to je navždycky, že už se nevrátí...

Rozhodně s návratem nemohli počítat. Ale přesto byl ve věcech onoho národního zájmu - a říkám to bez ironie - posrpnový exil velmi úspěšný. Navzdory nutnosti nejprve prolomit vzájemnou nedůvěru ve vztazích s poúnorovými emigranty získal náš exil s příchodem posrpnové vlny velkou kulturní a intelektuální sílu a hlavně obrovskou energii. Což myslím obecně, ale projevilo se to i konkrétně třeba v médiích, která existovala už před srpnem. Poznáš to na autorském i myšlenkovém zázemí Svědectví a po čase i Proměn, poznáš to na Svobodné Evropě, která v šedesátých letech trpěla dlouhodobou odtržeností od domácí reality: po deseti, patnácti letech pobytu v zahraničí už redaktoři dobře neznali poměry v Československu a vlastně přesně nevěděli, k jakému posluchači se obracejí - jestli to, co říkají, má nějaký smysl, jestli to lidé doma chápou, jestli je to zajímá. Což se po srpnu samozřejmě změnilo. A s příchodem nových exulantů zejména vznikala nová, velmi důležitá nakladatelství nebo časopisy.

Když jsme na začátku našeho rozhovoru zkoušeli definovat exil, mluvil jsi nejen o odchodech, ale také o asimilaci a nemožnosti návratu. Návraty se ovšem dály, zejména po roce 1989. Co pro exulanty znamenaly?

Už jaro 1968 pootevřelo železnou oponu a návraty exilových spisovatelů byly v přeneseném smyslu slova možné dokonce i dříve, vždyť Hostovský tiskl své paměti už v polovině šedesátých let v Divadelních novinách. Vyšly starší knížky Čepovy, Blatného a Hostovského, dokonce i dva Hostovského exilové tituly. V roce 1968 Památník národního písemnictví připravoval výstavu, která se přímo jmenovala Návraty a měla představit exilové literáty. Nakonec se ale uskutečnila až v roce 1969, tedy dlouho po vpádu vojsk. Ironií osudu tedy výstava s názvem Návraty přišla do doby, které dominovaly spíše nové Odchody. Ale to jsme trochu odbočili.

Skutečné návraty přišly až po roce 1989. Jenomže to už exulanti přijížděli do země, která nebyla tím domovem, z něhož kdysi odcházeli. Vyrostly zde nové generace a život v komunismu je vybavil určitými vlastnostmi, které se na naší mentalitě dodnes tak či onak projevují. Možná tím nejsme lidem s jinou minulostí právě sympatičtí. Z druhé strany zase vidím jakýsi apriorismus, kdy člověk žijící venku jednu jakkoli vážnou negativní zkušenost se současným Českem zobecní a od své země se téměř distancuje. Dodnes se exil a domov snaží hledat shodu na žebříčcích hodnot, ale k mému smutku převažují nedorozumění, někdy zbytečná a překonatelná, ale někdy dost hluboká a možná nevyhnutelná.

Na druhou stranu exil nebyl za normalizace tak úplně odtržen od dění u nás. Existovaly kontakty s domácí opozicí, disentem...

To je taky výrazný rozdíl oproti padesátým letům. Po srpnu 68, přesněji snad od druhé poloviny sedmdesátých let, byla součinnost mezi domácí opozicí a exilem tak těsná, jak jen mohla být. Zakázaní autoři vydávali v zahraničí knižně i časopisecky, knížky venku vydané zase putovaly sem a šířily se mezi lidmi v nesrovnatelně větším množství než v prvním dvacetiletí. Ale tady exil i disent pracovaly na poli společného zájmu. Přesto se rozdíl ve vnímání reality stopově projevoval i tehdy, když například disidenti těžko chápali někdy poněkud napjaté vztahy mezi exilovými nakladateli, dohadujícími se, kdo kterou samizdatovou knížku vydá v exilu, kdo má na ni vydavatelské právo a podobně.

Zmínil ses o nedorozuměních mezi námi a exulanty, k nimž po listopadu dochází. Vidíš v jejich vztahu k nám nějaký vývoj?

Vidím, ale vždycky když mám tendenci dopustit se nějakého zobecnění, vybavím si několik příkladů, které jsou s mými dohady v naprostém rozporu. Znám hodně jednotlivých osudů a zobecnit je nelze. Zpočátku asi reagoval každý podle svého naturelu, někdo s nadšením, jiný s optimismem, jiný skepticky a jiný se zřejmou distancí. Mezi spisovateli, které sám znáš, najdeš všechny tyto typy. Vývoj pak nebyl moc příznivý, však si vzpomínáš na zvláštní zahořklost Karla Kryla, z řady knížek a článků cítíš pocity marnosti, které musely zažívat mnohé osobnosti Pražského jara, když zjistily, že společnost už dávno jejich dávné ideály nesdílí, ale znáš i exulanty, kteří se rozhodli vrátit a žít v podmínkách, které tato země dnes svým obyvatelům skýtá. Nemálo exulantů naopak po listopadu připustilo, že návrat domů by byl pro ně vlastně jakousi další emigrací. Bohužel tu jsou i zcela konkrétní případy toho nedorozumění, o němž jsem mluvil. Mám velmi rád Zdenu Salivarovou, a to ne jen jako autorku a nakladatelku. Setkal jsem se s ní v době, kdy vyšly Cibulkovy seznamy, byl jsem svědkem toho, jak ji celá aféra na čas vážně poznamenala. V té době jsme byli oslněni svobodou tisku, ale z afér a aférek, ať už byly či nebyly opodstatněné, jsme si moc hlavu nedělali. Vůbec jsem tehdy nedocenil, jak hluboce a na jak dlouho ji může tato záležitost zasáhnout. Naše společnost na problém po pár týdnech zapomněla, po pravdě či alespoň po soudním verdiktu už v podstatě nikdy nikdo nepátral, v našich očích - a v dějinách - prostě Zdena Salivarová zůstane obětavou nakladatelkou a tečka. Jenže pro ni to nebyla aférka na pár týdnů, nýbrž bohužel osobní trauma na několik dlouhých let. Nedávný skandál kolem údajného „udání Milana Kundery" je v něčem jiný a v něčem podobný. Ale asi je nutno říct jedno: podobným útokům na osobní čest jsou často nezaslouženě (a nejen v bulváru) vystavováni i neexulanti, pro něž jsou to určitě také těžké chvíle. Jen si na rozdíl od exulantů jeden tíživý pocit ušetří: nikdy je nenapadne, že proti nim stojí celá jejich rodná zem.

Víš, exil je pro mě nejzajímavější, když se zabývám jednotlivými pozoruhodnými osudy, obecné soudy formuluji opravdu velmi nerad. V knížce o „prvních dvaceti letech" mi do popředí mimo jiné vyplynuly tři důležité postavy: jsou to jmenovci Robert Vlach a Antonín Vlach a kritik a spisovatel Jaroslav Strnad. Rád bych někdy napsal knihu jejich paralelních životopisů. Všichni byli přibližně téže generace. Strnad prožil válku v koncentráku, kde jen náhodou unikl smrti, Robert Vlach v té době studoval ve Francii a pak dobrodružně utíkal před postupujícími Němci, Antonín byl doma v protektorátu nejprve loajálním úředníkem a pak aktivním funkcionářem Vlajky. A tihle tři se v padesátých letech sejdou v exilu, vydávají knihy a časopisy, v nejlepším smyslu slova pracují pro národ, ale o své minulosti navzájem skoro nic nevědí. Jeden se jí nechlubí a druzí dva o ní nechtějí mluvit, protože je psychicky zatěžuje. A teď mi řekni, jak bys chtěl jejich životy zobecnit...

Ptal se Miroslav Balaštík

Michal Přibáň (nar. 1966) je literární historik a publicista, v letech 1991-1995 byl redaktorem Lidových novin, poté učil na Pedagogické fakultě MU a na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Od roku 1997 působí na Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Je redaktorem internetového projektu Slovník české literatury (www.slovnikceskeliteratury.cz). Spolupracoval na slovníku Exilová periodika (1999, s J. Gruntorádem a L. Formanovou), byl vedoucím autorského týmu Bibliografie Josefa Škvoreckého (2004-2005). Edičně připravil čtyřdílnou antologii Z dějin českého myšlení o literatuře (2001-2005), několik svazků řady Spisů Josefa Škvoreckého a dvě antologie exilové beletrie Poštovní schránka Domov (2005) a Lidé v mlze (2007). Koncem loňského roku vydal knižní studii o literárním životě v exilu Prvních dvacet let.