Aleš Palán

Své auto jsem asi skutečně zaparkoval na nevhodném místě, přímo před mohutnou železnou branou, která se teď samočinně otevírá. Z útrob šedého objektu vycházejí dva muži, ten se samopalem - ne, že by jím na mě mířil - zůstává vzadu, zatímco ten s obuškem vykročí až ke mně. „Co to tady stojíte? To je na dvě věci takhle tady stát!" zvedne hlas a nekompromisně nařídí: „Přeparkujte si. Já vás pak zavolám." Sotva zacouvám o pár metrů bokem, vyjede z brány zamřížovaný policejní anton a vrata se opět uzavřou.

 

Nebudu zastírat, že Daniela Podhradského, jehož nakladatelství Dauphin je předmětem dnešní reportáže, znám dlouho a dobře. Budoucí lesní inženýr fungoval v Brně na konci osmdesátých let mezi svými kamarády jako neselhávající zdroj dobré literatury. Tehdy ještě nemohl sám knihy vydávat, a tak zajímavé tituly nacházel po antikvariátech, zaprášených knihovnách a kdoví kde ještě. Jeho specialitou bylo „objevit" ve starých vydáních „neznámého" autora, doporučit ho všem přátelům, aby pak některý z nich zjistil, že onen neznámý mezitím dostal Nobelovu cenu.

 

Vrata se znovu otevírají a chlap s obuškem mě pobízí: „Zajeďte si do klece." Zastavím v průjezdu před druhou bránou, tentokrát jen zamřížovanou, a na auto se mi bez ptaní vrhne horda uniformovaných mužů: otvírají zadní dveře, nahlížejí do kufru... Jeden z nich si půjčí mou občanku, vezme mobil a zeptá se: „Zbraně, alkohol, cigarety?" V tomto prostředí se zřejmě z úsporných důvodů neužívají slovesa.

Když sem někdy zajíždí Dan Podhradský, odpovídá na tento dotaz replikou: „Děkuji, při řízení zásadně nepiju." Já si vzhledem k ponuré atmosféře, která mne obklopuje, podobný žertík nedovolím. Konečně jsem shledán čistým a na místo spolujezdce ke mně usedá uniformovaný příslušník s profilem profesionálního boxera. Pendrek na levém boku si urovná vedle ruční brzdy a můžeme vyrazit.

 

O vzniku svého nakladatelství jeho majitel mluví nerad. „Dobrat se pochopení současného stavu popisem jeho vývoje je vysloveně pozitivistický postoj," zakaboní se, ale pak se přece jen rozhovoří. První knížka vyšla v Dauphinu před čtrnácti lety, ale firma existovala už rok předtím. Její začátky byly spojeny s mecenášem, kterého budoucí nakladatel potkal v jedné karlovarské hospodě. Z plánovaného odvozu autem do Prahy se stalo několik dní na Šumavě, kde si oba pánové za pomoci dobrého a mnohého pití vysvětlili, že jeden má peníze a druhý nápady a že by to šlo dát dohromady. Zní to nepravděpodobně, ale skutečně to tak bylo: milý mecenáš svého nového přítele rok živil, zatímco ten připravoval knihy.

Mladé nakladatelství dostalo jméno Dauphin. Na otázku, proč právě tento název, odpovídá Dan Podhradský už méně sofistikovaně: „Z pitomosti. Vůbec jsem netušil, jak má název vypadat." Skutečně: Dauphin měl ze začátku hned dvě nevýhody: 1. Nikdo to neuměl vyslovit. 2. Nikdo nevěděl, co to znamená. To francouzské slovo se vyslovuje dofén a znamená kralevice, následníka trůnu; doslova delfína. Vybrané knihy na královském dvoře obsahovaly zápis „určeno dauphinům". Dotazem, jestli tedy chtěl vydávat knihy pro elitu, ale Dana Podhradského nedoběhnu. „Mají to být elitní knihy."

Dauphin od svých počátků až do dnešních časů sází na francouzské myšlení a literaturu. Daniel měl tehdy za ženu Francouzku, chodil mezi (to slůvko zdůrazňuje) frankofonně naladěné surrealisty a do třetice: orientace na Francii byl prý šprajc vůči v devadesátých letech dominující anglo-americké překladové produkci. „Amíci byli u nás díky beatnickému prudu celkem dost reflektovaní, ale románské literatuře toho mnoho dlužíme. Je jemná a elegantní, nejen ty dlouhé masné vlasy," říká nakladatel.

 

Člověk v mém voze mě podél dvojitého ostnatého drátu nasměruje k vratům na konci objektu. Je už poněkud vlídnější, nenařizuje, nýbrž žádá: „Vypněte si motor a zůstaňte zatím v autě." Sám vystoupí a jde do vrat něco vyjednávat. Za chviličku je zpátky: „Tak si to můžete naložit." Nacouvám dovnitř a octnu se mezi knihami. „Vy jedete pro zakázku z Dauphinu? Tady to je. A podepište mi dodák," říká muž na expedici v šedém erárním oblečení.

Naložíme Agnes Petera Stamma a Hrady skutečné a povětrné Josefa Šafaříka, načež se tiskař chlapíka s pendrekem, který na nás při nakládce dohlížel, zeptá: „Pane dozorce, přijede ještě někdo?" „To nemůžu vědět," utrhne se na něj oslovený, „ale tenhle" - ukáže na mě - „byl před bránou poslední."

S naloženými knihami a dozorcem na místě spolujezdce opouštím vězeňskou tiskárnu. Snažím se z toho člověka vytáhnout ještě nějaké rozumy. „Ano, knihy tu dělají vězni; jen mistři jsou civilní. Když se nad tím zamyslíte, tak je lepší, když vězni dělají knížky, než kdyby dělali vzpouru," řekne větu, která by se dala tesat. V kleci mě ještě jednou prohlédnou a já jsem opět na té správné straně drátů.

 

Jako autora reportáží z českých a moravských nakladatelství mě překvapilo, kolik nakladatelů, jež jsem dosud navštívil, zmínilo v nějaké souvislosti Josefa Floriana. O staroříšském vydavateli mluvili jako o vzoru vytrvalosti a neochvějného lpění na kvalitě, jindy se naopak vymezovali vůči jeho postojům. Daniel Podhradský se o Florianovi zmíní taky. Paralely mezi Dobrým dílem a Dauphinem jsou skutečně nepřehlédnutelné: malý rodinný podnik, orientace na Francii, sídlo na venkově, intenzivně prožívaný katolicismus...

„Dauphin vychází z florianovského výběru titulů, není to firma generující knihy pro zisk, ale tvůrčí - a v poslední době už spíše služebný akt. Vydávám kvalitní knihy, které skoro nikdo nečte. Neměl bych spíš vycházet vstříc choutkám demokratické čtenářské většiny? Kdyby vydávání mých knížek nebylo službou, bylo by svévolí nemající opodstatnění," uvažuje Dan Podhradský.

 

Cestou do vesničky Podlesí, kde Dauphin nyní sídlí, kolem Staré Říše projíždím. Ve Slavonicích se dám doprava, kousek za Starým Městem pod Landštejnem to už přijde.

Na zdi rozpadající se stodoly visí dopravní značka konec obce Podlesí, tabulka s názvem nějaké francouzské ulice a zrcadlo. Stojí zde noční stolek, na něm plechový lavor, do něhož ze střechy skapává tající sníh. Ze stavení vybíhá siamská kočka. „Není siamská, jen tak vypadá. Jmenuje se Čuras," říká Daniel.

Toho času mají v Podlesí dvě kočky. K tomuto počtu se dostali redukcí z čísla osmnáct - to ovšem Dan ještě bydlel v Praze. „S profesorem Cajthamlem - velkým chovatelem koček - jsme se tehdy zdravili nikoliv „Ahoj", ale „Kolik?" Potom jsme se už zdravili větou: „Nechceš kotě?" zavzpomíná nakladatel. Bojím se, jestli podobně nepozdraví i mě, proto rychle převedu řeč na další zvířecí osazenstvo domu - jsem si jistý, že černého vlčáka Bojara, který pravidelně a poslušně lehává pod stolkem Dauphinu snad na každém knižním veletrhu, mi nakladatel s sebou nenabídne.

„S manželkou uvažujeme o tom, že dceři koupíme oslíka. Byl by to i dobrý nakladatelský symbol. Navíc mám ideu, že mě bude vozit do hospody," rozvíjí Daniel plány, dokud mu neřeknu, že osel už symbolem je - a to politickým. Ve znaku ho mají američtí demokrati (nebo snad republikáni?). „V tom případě osla nechci," utne všechno snění nakladatel.

Chaloupku na venkově hned na rakouských hranicích koupil před několika lety od jedněch Tepličáků. Ti se zde podle jeho slov snažili zřídit panelákový byt v chalupě - zabetonovali co mohli (bohužel tím nejtvrdším betonem, který se používá do přehradních hrází), postavili příčky, zbourali pec, z půdy vyházeli staré „haraburdí"... Noví obyvatelé se postupně snaží vrátit domu starého ducha.

Miniaturní redakce, kterou nakladatel nazývá „Houston one", sídlí v místnůstce s mírně plesnivou zdí pod oknem a idylickým výhledem do zimní krajiny za ním. Atmosféru dokresluje moderní plochý monitor na pracovním stole a mucholapka plná tlustých černých much, zavěšená v jeho nejtěsnější blízkosti. Některé se ještě trochu zmítají...

 

Není nakladatel v Podlesí tak trochu oním reynkovským bláznem ve své vsi? „Nejsem blázen, to spíš ostatní jsou blázni. Kdo zde není alkoholik, tak se vymyká. Obyvatelstvo takovou náplavu, jako jsme my, neintegruje, ať děláš, co děláš."

Daniel toto vědomí dokládá historkou, kterak s několika přáteli učil starousedlíky v místní Jednotě zdravit. „Když jsem přišel do obchodu, bylo to jako v kovbojkách, když do baru vkročí cizinec: ticho před výstřelem. Zdravil jsem osazenstvo Jednoty ze vzdálenosti jednoho metru a nic, mlčeli." Změnilo se to po několika měsících úpěnlivého a jednostranného zdravení. „Bylo pro ně asi pohodlnější mi odpovědět," uvažuje nakladatel. Teď už to ale se zdravením zase ochablo, bude to prý chtít nový kurz.

Život na vsi je pro člověka, který se přistěhoval, životem v ghettu. To ví nejen Dan Podhradský, ale pravděpodobně i Anna Fárová či Viktor Stoilov, pobývající v nedalekých Slavonicích. Integrace? Ta bude snad možná až v druhé třetí generaci.

Ale jsou zde i výhody. „Jsme tu daleko od hlučícího davu. Člověk se sociálních radostí dříve nebo později nasytí, co mu bylo oporou, začne být svazující. Má to i ekonomickou rovinu: život tady je neporovnatelně levnější než v Praze. Kdybych chtěl být frajer, řeknu, že za to, co ušetřím, vydám o jednu sbírku poezie navíc," říká venkovský nakladatel.

E-mailem udělá podle svých zkušeností víc práce, než kdyby se „snažil všude být." Když se nemusí - a ani nemůže - s druhými permanentně vídat, ušetří navíc peníze za kořalku, kafe a obědy. Všechny telefony se dají vyřešit na procházce se psem. Do Prahy dnes Daniel Podhradský jezdí výjimečně, maximálně když vyjde nová kniha - a i ty se snaží produkovat v „balíčcích" po dvou po třech.

Pozitiva venkovského života se podle Daniela týkají i jeho tříleté dcery: „Harant se tu může popelit v hovnech, poznat, co je špenát a chytit úplně jiné choroby než ve městě."

Malá Anežka zatím sedí pod stolem a kabel od mého notebooku využívá jako promenádu pro plyšáky. Její otec sklízí ze stolu červenobílé rakouské vlaječky. Ty malovala dcera ve školce. Daniel je produktem bilingvní výchovy - babička byla poloviční Němka a s jeho matkou mluvila výhradně německy - a podobné dispozice hodlá předat i Anežce. Každý den ráno ji tudíž vozí do školky do nedalekého rakouského Litschau, tedy Ličova.

 

Vědí vůbec obyvatelé Podlesí, že jejich soused vydává knihy? Vědí to, ale nezajímá je to. Spíš se prý diví, čím vším roztodivným se mohou ti měšťáci živit, a nechápou, proč to dělají.

Takové nepochopení na druhou stranu vytváří intenzivnější kontakty mezi těmi, kteří spolu na vsi „mluví". Jak jinak - v Podlesí je jich pět. Kromě čtyř „náplav" je v partě i zdejší hajný. „Jeho maminka čte historické romány. Když jsem jí dal celého Körnera, vyděsila se, ale nebude to zas tak hrozné, protože vajíčka nám prodává i nadále," hodnotí ohlas své práce nakladatel.

Dauphin je v průběhu své historie vždy Dan Podhradský - a ještě někdo. Před časem tím někdo byli kluci, kteří si pak založili vlastní nakladatelství - Fra. Daniel to od nich nebere jako dezerci, naopak je na svou iniciační roli hrdý. Byl by prý dokonce rád, aby z jeho okruhu ještě jedno dvě nakladatelství vzniklo.

Dnes představuje Dauphin ještě Danielova žena Radka Konvičková. Grafička, sazečka a účetní - a redaktor Jakub Říha; ostatní jsou „námezdní pracovníci".

Nevinná otázka, kolik vydá za rok titulů, nakladatele znatelně nadzvedne. „Dělám jich tolik, kolik zvládnu. Počítat knihy je pěkná kravina. Můj Kalandra (tedy České pohanství Záviše Kalandry) má dva svazky po šesti stech stranách, kniha může znamenat i dva roky práce, útlá sbírka poezie zase dva dny - a pořád je to ,jedna‘ kniha!" Situaci zachraňuje jeho žena Radka, která roční produkci Dauphinu odhaduje na dvacet třicet titulů.

Podstatná část knih Dauphinu vychází s podporou grantů, mecenáš je dávno v trapu. Tituly, které do grantového kalendáře nezapadají, nazývá nakladatel knihami touhy. „Kromě koníčka v nápojích nic jiného než knížky nemám," říká.

Zejména v létě se z Podlesí stává cíl mnoha přátel. Přespávají v polorozbořené stodole, ze které se podle jejího majitele může časem stát třeba tiskárna nebo překladatelské centrum. Nebo ta barabizna jednoho dne spadne. Roční období přinášejí změnu i do nakladatelské práce: v létě se dělají korektury u rybníka, v zimě u kamen.

 

Vydávání knih nebere Daniel Podhradský jako své zaměstnání, tím méně jako poslání. Rád říká, že to je jeho povolání. K takovému vidění světa dospěl ještě před svou konverzí před pár lety; katolicismem se mu věci jen nasvítily a zapadly do sebe. „Mé někdejší ateistické nahlížení se stalo integrální součástí mého současného nahlížení křesťanského," říká Daniel a já se mu pokouším rozumět. „Proč dělám knihy, když to zajímá jen pár lidí? Proč přivádím do ekonomických problémů své blízké? (Nějakou dobu, kdy mu byly odepřeny dodávky elektřiny, pracoval Daniel u svého kamaráda na Landštejně.) Není to pýcha. Je to jen drobný krůček, který je součástí velkého plánu. Schopnost dávat dary je také dar." To už zní vysloveně florianovsky...

Malá Anežka vláčí polínko na zátop. Otec ji vybídne, aby si vyhrnula rukávy, a pustí se do závěrečné úvahy: „Strašně nerad někam jezdím. Když jsem musel do Vídně, šel jsem místo na van Gogha raději do muzea guláše. Proč pořád hledáme místa, kde očekáváme nové zážitky? Objevím je klidně, když jdu se psem za dům, aby se vykadil."

 

 

Autor (nar. 1965) je publicista a spolupracovník redakce

 

                

                

               Vlajková loď nakladatelství Dauphin - není

 

„Nic takového nemám," zamračí se Dan Podhradský v reakci na otázku, jakou knihu by označil coby svou vlajkovou loď. „Mé knihy nejsou příběhem okouzlení a zapomnění. Pro každého jedince se v různých stadiích jeho vývoje stávají různé knihy různě důležitými. Pro člověka je štěstím žít v přítomnosti dobrých integrálních textů. Při určité konstelaci by některé knihy z Dauphinu mohly někomu toto prostředí spoluvytvářet. Ve střípku nechť se mu odzrcadlí to, co se v nich odzrcadlilo mě," filozofuje nakladatel.

Jaké tedy vůbec Dauphin vydává knihy? „Takové, za které se nemusím sám před sebou stydět. Je to čin, který má napomoci jiným činům. Šablonovité odpovědi na tuhle otázku najdeš v každém edičáku." Že bych se tedy podíval na www.dauphin.cz?

 

-pal-