Rozpaky nad cenou Magnesia LiteraMiroslav Balaštík
Když byly v roce 2002 v přímém televizním přenosu poprvé uděleny ceny Magnesia Litera, byl to malý zázrak. Za tichého (a leckdy skeptického) přihlížení literárních spolků se Pavlu Mandysovi podařilo vydupat ze země ocenění, které pro literaturu mělo znamenat totéž co pro populární hudbu Andělé, pro divadlo Cena Alfréda Radoka nebo pro film Český lev. Ale nejen to. Zkušenosti s podobnými cenami v okolních zemích navíc slibovaly, že vítězné knihy přilákají čtenáře do knihkupectví a podstatně zvýší zájem o domácí beletrii.
V loňském roce se Litery rozdávaly posedmé a podobně jako v předchozích ročnících po sobě zanechaly spíše rozpaky než slávu. Průměrná sledovanost televizního přenosu se pohybovala kolem jednoho procenta (tj. necelých sto tisíc) diváků a prodej dekorovaného titulu - dětské knihy Petra Nikla Záhádky - se do dnešních dnů stěží vyšplhal k pěti tisícům výtisků. A to se dá ještě mluvit o úspěchu, neboť předchozí vítěz největší české literární ceny, rumunský román Simion Výtažník Petru Cimpoeşu, taktak překročil tisícovku.
Je jistě předčasné vynášet rezolutní soudy nad cenou, která stále ještě buduje tradici a hledá svůj smysl. Avšak vzkaz, který dosavadní ročníky Magnesie Litery čtenářům adresovaly, je přece jen podivný: za sedm let nedokázala česká literatura v žánrech prózy, poezie, esejistiky či publicistiky vydat dílo, které by si podle porotců titul „Kniha roku" zasloužilo.
O čem to však svědčí? O tristní kvalitě naší literatury? O špatně fungujícím systému udělování? O deformovaném literárním prostředí? O vkusu porotců?
Smysl cen
Jakékoliv ocenění je vždy dvojznačným gestem. Obrací se jednak dovnitř společenství, které je uděluje a které sdílí hodnoty, jež má cena vyjadřovat, jednak k širší veřejnosti, kterou chce o těchto hodnotách přesvědčit. U literárních cen tvoří takové společenství ti, kteří se literaturou zabývají víceméně profesně - kritici, recenzenti, spisovatelé, učitelé či studenti - a udílení cen zde představuje akt, který přispívá k jeho sebeidentifikaci a pocitu sounáležitosti.
Vně tohoto okruhu pak leží kulturní veřejnost, tedy „běžní" čtenáři (a dokonce i nečtenáři, neboť přese všechno má u nás literatura stále ještě punc něčeho společensky důležitého). Pro ně znamenají ceny především důležitý orientační bod, který pomáhá třídit přeplněné knihkupecké pulty a podává zprávu o stavu současné literatury.
Ceny, kterých jsou u nás desítky, pak můžeme rozdělit právě podle toho, komu je jejich vzkaz určen. Na úzké literární společenství se obracejí především žánrová ocenění udělovaná za sci-fi, fantasy či krimi literaturu, stejně tak ovšem ceny překladatelské, básnické, kritické, ceny literárních časopisů nebo spojené s určitým regionem. Druhou kategorii, která má ambici oslovit také širší publikum, tvoří ceny spojené s důležitou společenskou institucí nebo jménem všeobecně uznávaného autora. Jejich smyslem je především udržovat povědomí o kontinuitě literární tradice (Státní cena za literaturu, Cena Jaroslava Seiferta) nebo naopak vyzdvihnout perspektivní směry v literatuře soudobé (Cena Jiřího Ortena určená tvůrcům do třiceti let, případně nová Cena Josefa Škvoreckého za prozaické dílo). Třetí skupinu pak představují ocenění, jejichž gesto je jednoznačně určeno široké čtenářské veřejnosti, a jejich existence je tudíž těsně svázaná s některým z masových médií (Kniha roku Lidových novin a zejména Magnesia Litera, prezentovaná televizí a následně též rozhlasem, novinami či týdeníky).
Obě tendence, tedy působnost dovnitř a vně literárního společenství, stojí však do značné míry proti sobě. Přestože každá cena usiluje o co největší publicitu, čím více jí získá, tím méně důvěryhodnou se pak stává uvnitř literárního společenství (a platí samozřejmě i opak: čím méně publicity, tím menší vliv na veřejnost). Skrze masová média je totiž cena vystavena silnému působení „cizích", mimoliterárních hodnot, které pak zpětně mohou ohrožovat identitu daného společenství. Aby si však toto společenství uchovalo svou výlučnost, přirozeně „cizím" hodnotám brání. Svědčí o tom ceremoniál při udílení cen Magnesia Litera, kterého se pravidelně zúčastňují jen ti, kterých se bezprostředně týká: porotci, nakladatelé, funkcionáři literárních spolků či recenzenti působící v masmédiích. Jen zcela výjimečně (pokud není nominován) je v publiku vidět některého ze spisovatelů, literárních kritiků, vysokoškolských pedagogů nebo akademiků. Rovněž zveřejňování nominací, prezentace výsledků a rozhovory s laureáty se pak odehrávají spíše v masových médiích než v literárních časopisech.
Z toho současně vyplývá i další podstatný rozdíl mezi jednotlivými cenami, a tím je role publika. Pro první dvě kategorie, fungující v rámci uzavřeného literárního společenství, je nepochybně důležitějším korektivem literární tradice než aktuální čtenářská odezva. Proto je zde možné, ba pro identitu společenství potřebné oceňovat literární zásluhy, nebo naopak nejrůznější objevy, žánrové výboje a originální nápady. Naopak v případě třetí kategorie - i mediálních cen - tvoří regulativ soudobé čtenářské publikum (u Knihy roku Lidových novin jsou vybraní čtenáři dokonce tím, kdo rozhoduje o vítězi). Hodnotou, kterou cena prezentuje, tudíž není zásluha o rozvíjení tradice či novátorské experimenty, ale současný literární mainstream.
Co je to mainstream?
Nejobecnější definice tohoto pojmu zní, že jde o knihy (a potažmo autory), o nichž ví více lidí, než kolik je četlo. I když je to vymezení poměrně vágní, přece ohraničuje okruh titulů, z nichž lze laureáty mediálních cen (a mluvme přímo o Magnesii Liteře) vybírat. A poskytuje také představu o publiku, kterému je určena. Jednoduše řečeno, jde o knihy, kterých si všimla masová média (prostřednictvím recenzí, informací o vydání či rozhovoru s autorem), a o čtenáře, kteří se podle těchto médií orientují. Tituly, které mají potenciál zaujmout co nejširší publikum, ale současně nerezignují na umělecké ambice.
Podívejme se nyní z tohoto úhlu na dosavadní ročníky Magnesie Litery.
Vítězem hned prvního ročníku se stal překlad. Německá publicistická kniha Jürgena Serkeho Böhmische Dörfer - Putování opuštěnou krajinou. Bylo to trochu překvapující, ale ocenění Serkeho monografie nemuselo být jen výrazem počátečního tápání. Naopak se mohlo zdát, že česká literatura je natolik sebevědomá, že si takovéto gesto může dovolit. Hlasy, které tvrdily, že jde o výraz tradičního flagelantství českých intelektuálů nebo o fakt, že Serkeho kniha byla mezi nominovanými prostě fyzicky největší, nebylo ještě nutné brát příliš vážně. Následující ročník však obavy nerozptýlil. Vyhrála opět kniha „největší". Odborná kunsthistorická publikace Pavla Zatloukala Příběhy z dlouhého století - architektura let 1750-1918 na Moravě a ve Slezsku. Tentokrát však vzbudil rozpaky nejen sám vítěz, ale i nominované knihy. Zatímco v básnické kategorii chyběl jen Petr Kabeš a jeho sbírka Těžítka, ta těžítka, za niž získal Státní cenu za literaturu, do prozaických nominacích se nedostala Jozova Hanule Květy Legátové (stejně jako v předchozím roce její slavné Želary) ani Vaculíkův román Loučení k panně, tituly, které výrazně bodovaly v anketě Lidových novin Kniha roku. Překvapivé to bylo tím více, že se zde ocitly hned dvě prvotiny: zcela neznámá kniha Karla Švestky Pohled z mostu a čtenářsky úspěšné Nebe pod Berlínem Jaroslava Rudiše (nominovaná též v kategorii Objev roku, kam právem patřila). Zde se tedy poprvé objevuje problém, s nímž se bude Magnesia Litera potýkat i v dalších ročnících: problém nazvaný prvotiny a kuriozity. Právě prvotiny totiž nakonec ovládnou nejen jim určenou kategorii Objev roku, ale také kategorie prózy a poezie.
Ale nepředbíhejme. Rok 2003 byl na českou beletristickou produkci poměrně chudý, takže vítězství historické publikace Jiřího Suka Labyrintem revoluce nebylo (navíc při patnáctiletém výročí sametového převratu) velkým překvapením. V nominacích mohl někomu chybět snad jen Bryczův román Patriarchátu dávno zašlá sláva, který v následujícím roce získal Státní cenu za literaturu a v poezii Topinkova Trhlina, vysoce hodnocená v anketě Lidových novin, případně Borkovcův Needle-book. O rok později se dokonce zdálo, že porotci z Magnesie Litery konečně vzali českou beletrii na milost. Románová rekonstrukce případu bratří Mašínů (Jan Novák, Zatím dobrý) sice byla přeložena z angličtiny a zpracovávala téma veskrze politické, ale rozhodně jí nešlo upřít literární kvality stejně jako autorovi češství. Pochybnosti tak mohlo vzbuzovat snad jen hlasování porotců, neboť ačkoliv Novákova kniha celkově zvítězila, v kategoriích, kde byla nominována, ji porazil Jan Balabán s povídkami Možná že odcházíme (próza) respektive Korespondence Otokara Březiny (nakladatelský čin). Nedařilo se však v poezii. V nominacích chyběl například Ivan M. Jirous se sbírkou Rattus norvegikus i známí autoři mladší generace J. H. Krchovský či Petr Hruška. Místo nich se objevila nepříliš výrazná sbírka Violy Fischerové Nyní nebo neznámá kniha Josefa Hrubého Osoby.
Jestliže vítězství Novákových Mašínů mohlo signalizovat, že se Magnesia litera přibližuje kvalitnímu literárnímu mainstreamu (kniha se navíc umístila jako druhá v anketě Lidových novin), následující rok ukázal, že šlo spíše o výjimku z rodícího se pravidla. Poroty opět vybraly výpravnou publikaci bez větších čtenářských ambicí: fotografickou knihu Jana Reicha: Bohemia. Rozhodnutí podivné i v tom, že svou kategorii (nakladatelský čin) opět nevyhrála. Neméně zvláštní bylo zařazení prvotiny Martina Šmause Děvčátko, rozdělej ohníček hned do dvou kategorií, objev roku i próza, zatímco román Jáchyma Topola Kloktat dehet, který s přehledem zvítězil v „lidovkové" anketě o Knihu roku, nebyl ani nominován. Podobně v kategorii poezie se objevil pozdní básnický debut Zuzany Hutňanové (do kategorie objev se kupodivu nevešla) a vedle ní i zapadlý soubor veršů Karly Erbové.
I přes kuriózní nominace však nebylo zcela zřejmé, proč Reichovy fotografie, kde se písmena vyskytují jen v popiscích, převážily u porotců literární ceny nad Křenovou historickou prací Dvě století střední Evropy nebo Hájíčkovým románem Selský baroko. Hotovou blamáž však představoval teprve rok následující. Zvítězil překlad románu Petra Cimpoeşu Simion Výtažník a v první chvíli nebylo dokonce ani jasné, kdo si cenu odnese, zda rumunský autor, nebo český překladatel. Obojí však zcela zjevně proti smyslu ceny. V prozaické kategorii pak chyběla mezi nominovanými zřejmě nejzdařilejší Šabachova kniha Občanský průkaz, čtenářsky mimořádně úspěšný Umělohmotný třípokoj Petry Hůlové či Balabánovy povídky Jsme tady. Především však literární událost roku - Kunderova Nesnesitelná lehkosti bytí. V nově zavedené kategorii publicistika se zase neobjevilo Havlovo Stručně prosím nebo Kosatíkovi Šestatřicátníci a zvítězila prvotina Petry Dvořákové Proměněné sny, která se však do objevu roku nedostala. Ještě tristnější obraz nabízela kategorie poezie, kde se opět objevila prvotina (Ladislav Zedník, Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly) a vedle ní hermetická, surrealistická sbírka Aleny Nádvorníkové Sopky a tratě. Fakt, že vybrat z této nominační nabídky nemohlo být pro porotce jednoduché, přesto ještě neospravedlňuje alibistickou a bizarní volbu: knihou roku se stal překladatel.
Vrcholem tohoto prapodivného trendu se ukázal být ale teprve loňský ročník. Prozaickou i básnickou kategorii zcela ovládly prvotiny a kuriozity. V próze debut Petry Soukupové K moři a vedle ní vzpomínková kniha Elišky Vlasákové Jedním okem, nemající výraznější literární ambice. Vítěz kategorie - Lubomír Martínek - je naopak „literárním" až příliš a těžko počítat s tím, že by jeho tvorbu ocenil někdo jiný než pár opravdových fajnšmekrů. Chyběl opět Ludvík Vaculík a jeho Hodiny klavíru nebo Filipův Osmý životopis, obě knihy úspěšné v lidovkové anketě, první jmenovaný pak dekorovaný i Státní cenou. Podobně se do básnických nominací nedostaly sbírky Petra Hrušky nebo Víta Slívy, ale zato prvotina Taša Andjelkovského (ptát se, proč nebyla zařazena do Objevu roku je už po předchozích zkušenostech zbytečné) nebo povětšinou už jednou publikované sny Zbyňka Hejdy. To, že neznámý Andjelkovski zvítězil, bylo po zpackaných nominacích vlastně téměř jedno. Opravdovou kuriozitu pak přinesla kategorie Objev roku, kam porotci oproti zvyklostem zařadili i čtvrtou knihu (respektive překladatele Petra Kučeru), nota bene oproti zdravému rozumu tutéž, která byla nominovaná i v překladatelské kategorii. Dovršením absurdity loňského ročníku bylo, že Petr Kučera obě kategorie vyhrál. Celkové vítězství Petra Nikla a jeho dětské knihy pro (některé) dospělé už vzbudilo jen pokrčení ramen. Záhádky lze sice ocenit jako zajímavý artefakt, ale literární událostí se stát nemohly.
Je ale třeba říci, že tento pohled na nominované a vítěze Magnesie Litery nemíří proti samotným knihám. Většina z nich si uznání nepochybně zaslouží. Podstatnější otázkou je, zda naše mediálně nejproslulejší cena je tou nejvhodnější platformou pro objevování prvotin, literárních zvláštností či knih, které s českou literaturou, potažmo literaturou vůbec, nesouvisejí.
Obhájce by se však mohl ptát jinak: není nakonec správné, že poroty využívají mediálního prostoru, aby upozornily širší veřejnost na dosud neznámé tvůrce a okrajové jevy v literatuře? Nemáme spíše ocenit odvahu, s jakou jdou nekompromisně proti „hlavnímu proudu"?
Prodejnost oceněných knih
Hovoříme-li o mainstreamové ceně, pak její důležitost a smysl musíme odvíjet od efektu, jaký má u publika, jemuž je určena. V případě Magnesie Litery toto publikum zahrnuje nejen statisíce televizních diváků, ale následně také čtenáře tištěných a internetových médií nebo posluchače rozhlasu. Vítězná kniha má díky tomu potenciál stát se skutečnou událostí, která ovlivní společenské povědomí o současné literatuře a čtenářské preference desetitisíců lidí. Ohlédneme-li se však po dosavadních ročnících, zjistíme, že tento efekt je více než sporný. Přestože se prodej vítězných titulů záhy po udělení ceny většinou zněkolikanásobil, v absolutních číslech jde o výsledek velice skromný. Nejhůře dopadl první ročník. Serkeho monografie Böhmische Dörfer se prodalo dvě stě kusů a bezprostředně po udělení ceny pouze dalších sto padesát. Zatloukalovy Historie dlouhého století se prodalo něco přes tisíc výtisků, Sukovy monografie Labyrintem revoluce kolem tří tisíc. Že přitom cena může mít nemalý vliv, ukázal Novákův mašínovský román Zatím dobrý, oceněný v roce 2005. Přestože šlo o politické téma, které nepřestává rozdělovat společnost, a mohlo tedy řadu čtenářů odradit, dosáhl jeho prodej po udělení ceny na hranici deseti tisíc výtisků. V následujícím roce dekorovaná kniha fotografií Jiřího Reicha Bohemia však opět skončila na třech tisících a prodej Cimpoeşova románu Simion Výtažník se sice zdesetinásobil, znamenalo to však posun z devadesáti šesti na pouhých tisíc výtisků. Jak bylo již řečeno v úvodu, loňský vítěz, Záhádky Petra Nikla, se po udělení ceny vyšplhaly z tisíce na pětinásobek.
Pro uvedené tituly znamená zněkolikanásobení prodeje jistě mimořádný úspěch. Vezmeme-li však úvahu, že jde o největší tuzemskou literární cenu s mimořádným mediálním zázemím, je několikatisícový prodej vítězných knih důvodem k hlubokému zamyšlení.
Uvedená čísla totiž ukazují, že existuje zásadní nedorozumění mezi těmi, kdo cenu udělují, a publikem, kterému je určena. Poznání, které z tohoto míjení vyplývá, není nijak překvapivé: medializovaná cena sice může upozornit na tu kterou knihu a podpořit její prodej, pokud se však titul sám obrací spíše ke specializovanému čtenáři, udělení ceny mu cestu k většinovému publiku neprorazí.
Polská Niké
Zkušenosti s podobnými cenami v zahraničí jsou přitom diametrálně odlišné. Ke srovnání se nabízí zejména sousední Polsko. Tamní cena Niké má nejen obdobné mediální zázemí, ale s Magnesií Literou ji spojuje i fakt, že obě vznikly poměrně nedávno. (Niké byla poprvé udělena v roce 1997). Výmluvnější jsou ovšem rozdíly. Během dosavadních ročníků se například nestalo, že by se vítězem Niké stal překlad, odborná monografie, dětská kniha nebo obrazová publikace. Jde výlučně o tituly beletristické, byť často kontroverzně přijímané. Vedle Czesława Miłosze, Olgy Tokarczukové či Jerzyho Pilcha totiž módní vlna vynesla mezi laureáty třeba i Dorotu Masłowskou. Cenu si však již odnesli také básníci, například Stanisław Barańczak či Tadeusz Różewicz. Prodej vítězné knihy se pohybuje okolo sta tisíce výtisků, jedná-li se prózu, a padesát tisíc, jde-li o poezii. Ve srovnání s Magnesií Literou čísla astronomická, a to i v poměru k téměř čtyřnásobnému počtu Poláků. Podle této rovnice by se totiž prodej vítězné knihy měl u nás pohybovat okolo třiceti, respektive patnácti tisíc výtisků. Ba možná ještě výš, neboť Češi jsou největšími čtenáři v Evropě (poslední výzkumy uvádějí, že v české populaci je 83 % čtenářů, zatímco v Polsku pouze 58 %). Fakt, že vítězi Niké jsou domácí beletristé, má však i další efekty. Oceněné knihy se překládají do zahraničí a zařazují se mezi povinnou četbu na polských školách.
Uvedené srovnání nám pak s ještě větší naléhavostí vrací výchozí otázky: Je na tom naše literatura, respektive próza, poezie či publicistika, skutečně tak bídně, že prostě cenu získat nemůže, nebo je na vině spíše systém, jakým je Magnesia Litera udělována, a poroty, které nechápou její smysl?
Dříve než připustíme první možnost, prozkoumejme druhou. Užitečné srovnání přitom opět může poskytnout Niké.
Problém kategorií
Magnesia Litera měla na počátku šest (respektive osm) kategorií (Litera za poezii, prózu, překlad, naučnou literaturu, nakladatelský čin a dětskou literaturu; kromě nich se pak oceňoval i přínos české literatuře a vše zastřešovala cena hlavní). Během let však přibyla ještě Cena čtenářů Kanzelsberger a Litera za publicistiku. Oproti tomu má Niké pouze kategorii jedinou, do níž spadají všechny žánry. Magnesia Litera tak sice může upozornit na více zajímavých titulů, to však současně přináší i nemalé riziko. Vítězové jednotlivých kategorií si totiž vzájemně konkurují, musejí se dělit o mediální prostor a čtenáři často ztrácejí přehled o tom, kdo vlastně vyhrál. V případě Niké je pozornost upřena na jediného vítěze, který se stává společenskou celebritou a literatura i cena samotná má v očích veřejnosti jedinou, a tudíž snadno zapamatovatelnou tvář.
To do značné míry odráží i odlišný průběh vyhlašovacího ceremoniálu. Nezaujatý divák, který sleduje přímý přenos z udílení cen Magnesia Litera, si z pořadu odnese především pořádný zmatek. Celá zábavná show totiž připomíná spíše sprinterskou štafetu, při níž se během osmdesáti minut musí stihnout představit čtyřiadvacet nominovaných knižních titulů a předat jedenáct cen. V takovém tempu si lze jen stěží zapamatovat vítěze, natož aby se u toho divák ještě pobavil. Pokles sledovanosti, který byl patrný v průběhu loňského přenosu, by měl být v tomto směru varováním (na začátku sledovalo udílení cen 186 000 diváků, do konce jich však vydržela pouze polovina). Cena Niké je v tomto směru opačným extrémem, neboť spíše než zábavný pořad připomíná drsnou reality show. Sedm spisovatelů, kteří se dostali do finále, je přítomno na pódiu spolu s porotou a ve značně vypjaté atmosféře (připomíná to přenos losování o mnohamilionovou výhru s šancí 1:7) rozmlouvají s moderátorem nebo čtou ze svých knih. Toto napětí spisovatelé evidentně velmi špatně snášejí a někteří introvertnější jsou obvykle tak nervózní, že téměř nedokáží mluvit. Oznámení výsledků pak provázejí výbuchy radosti, slzy, demonstrativní odchody a práskání dveřmi. Tento poněkud dryáčnický způsob je sice v polských médiích občas kritizován, ale „utrpení" autorů je na druhé straně vykoupeno obrovskou sledovaností a mnohonásobným nárůstem čtenářů (a tedy i honorářů), a to nejen pro vítěze, ale i pro ostatní nominované.
Problém poroty
Cenu Niké vyhlašuje deník Gazeta Wyborcza, která také jmenuje devítičlennou porotu, do níž usedají spisovatelé, novináři, literární kritici i historikové. Porotci jsou přitom vybíráni z různých generací i míst, aby nevznikalo podezření, že jde o „mafie" lidí spjatých s nějakým názorovým okruhem. Po dvou letech se dva porotci vyměňují. Magnesia Litera má celkem sedm pětičlenných porot, ty však nevybírá vyhlašovatel, tedy sdružení Magnesia Litera, ale jednotlivé profesní organizace, které jsou jeho kolektivními členy. A právě to je zřejmě jeden z důvodů, proč česká cena nenachází se čtenáři společnou řeč.
V kategoriích poezie a prózy vybírá pět členů poroty Obec spisovatelů a Pen klub, tedy organizace, které sdružují převážně samotné tvůrce. Aktivní a populární autoři se však do práce v těchto spolcích příliš nehrnou, tím méně pak do porotcování cen, jejichž laureáty by se sami mohli stát. V porotách tak zasedají osobnosti, které jsou úzce spojeny s uzavřeným literárním prostředím a které mají velmi vyhraněný literární názor, zpravidla odlišný od většinového vkusu. Navíc, a to je podstatné, je jejich estetická loajalita primárně vázána vždy spíše k profesním organizacím, které v porotě reprezentují, než k ceně samotné. Podobný problém může vzniknout u ceny za překlad, jejíž porotu nominuje Obec překladatelů výhradně ze svých členů. Rovněž zde vcelku logicky nad čtenářským hlediskem převažuje spíše odborný přístup. A navíc hrozí i podezření z určitého taktizování, neboť sama Obec překladatelů uděluje vedle Magnesie i svou prestižní Cenu Josefa Jungmanna. Překladatelská „lobby" se pak výrazně podepsala právě na posledních dvou ročnících. Jak bylo řečeno, v roce 2007 získal překlad rumunského románu dokonce hlavní cenu a v loňském roce byl překladatel oproti všem zvyklostem nominován jako čtvrtý v kategorii objev roku.
U ostatních porot je situace jiná, neboť je buď jmenují organizace, které nemají členy jako jednotlivce (Svaz knihkupců a nakladatelů, který spravuje porotu pro kategorii Nakladatelský čin), nebo naopak zastřešují mnoho oblastí (Akademie věd pro Naučnou literaturu). Právě v případě kategorie Naučná literatura se pak ukazuje, že porotci neberou v úvahu primárně vědecké hledisko, ale především popularizační efekt. Nejde totiž o odborníky z téhož oboru, a proto do nominací vybírají knihy, které dokáží zaujmout i nepoučené publikum.
Systém nominací a výběru.
Jestliže výběr porotců představuje určitý problém, pak je třeba říci, že nejde o problém nejpodstatnější, tím je totiž celkový způsob výběru a nominací knih. Nejprve se opět podívejme, jak v tomto směru funguje polská Niké.
U severních sousedů trvá vybírání laureáta téměř deset měsíců. Na počátku roku se shromažďují knihy podle návrhů kulturních institucí, časopisů, literárních kritiků či vydavatelství (ta ovšem mohou přihlašovat pouze knihy jiného vydavatele). Tímto způsobem se sejde několik set knih, jimiž se devítičlenná porota probírá a v několika kolech postupně zužuje výběr. V květnu pak bývá zveřejněna dvacítka knih, z nichž se do srpna vybere sedm finalistů. Na počátku října, v den vyhlášení, se porotci scházejí už ráno, aby do večerního přenosu vybrali vítěze. Všichni znají nominované knihy a hodiny se o nich přou, dokud se neshodnou na vítězi.
V případě Magnesie Litery připomíná výběr spíše losování. Na konci ledna se uzavírají nominace, které takřka bezvýhradně obstarávají nakladatelé, kteří přihlašují své tituly. (Je to logické, neboť nejde pouze o vyplnění formuláře, ale také o zaslání dvou výtisků dané knihy.) V loňském roce bylo takto přihlášeno celkem 303 titulů, k nimž mají porotci ještě právo přidat své vlastní (aniž by ovšem museli poskytnout požadované výtisky). Podle vyhlašovatele se tak loni v každé z kategorií sešlo přibližně šedesát titulů. Během šesti týdnů z nich odborní porotci pro danou kategorii vyberou tři nominované tituly. Pak přichází druhé kolo, kde o vítězích kategorií rozhodují členové všech odborných porot společně. Nejde však o diskusi, ale korespondenční volbu, při níž rozhoduje prostá většina hlasů (v případě rovnosti hlas předsedy). Slavnostní vyhlášení pak následuje v polovině dubna, tedy asi měsíc po zveřejnění nominací.
To, co tedy v Polsku trvá deset měsíců a o čem se dlouze diskutuje, sfoukneme u nás bez řečí za necelého čtvrt roku. Zde potom můžeme hledat i onoho příslovečného zakopaného psa a důvod, proč se vítězné knihy míjejí se smyslem ceny. Počty jsou totiž jednoznačné. Mají-li porotci vybrat z šedesáti přihlášených knih během šesti týdnů tři nominované, nelze samozřejmě předpokládat, že by je všechny přečetli. Při výběru se tedy musejí řídit buď povědomím, které o knize mají, nebo podle toho, co přečetli už dříve. Že u těchto vyhraněných osobností, zabývajících se literaturou víceméně profesionálně, nebude průnik s většinovým čtenářským vkusem nijak velký, bylo už naznačeno. Nominace posledních ročníků jsou toho ostatně důkazem. Horší však je, že tento počet a zejména vymezený čas jednoho a půl měsíce znemožňuje porotcům jakoukoliv kvalifikovanou diskusi. Při současné knižní nadprodukci nelze totiž předpokládat, že by všichni četli stejné knihy.
V konečném důsledku tedy rozhoduje názor porotce, který svůj tip dokáže prosazovat vehementněji než ostatní, případně koalice dvou či tří porotců, kteří se zkrátka domluví a své koně si „prohlasují". Tím nemá být řečeno, že se to skutečně děje, ale že stávající systém v sobě takové riziko skrývá.
Ještě výrazněji se pak tento problém vyjeví ve druhém kole, kde o vítězích v jednotlivých kategoriích rozhoduje dohromady všech pětatřicet porotců. Během jednoho měsíce od vyhlášení nominací by každý zodpovědný porotce měl přečíst minimálně jednadvacet knih z ostatních kategorií (předpokládáme, že knihy nominované ve své kategorii četl již dříve). Navíc když tyto knihy nemá ani fyzicky k dispozici. Že je to nemožné, je evidentní. Bludný kruh se tak uzavírá. Porotci se s nominovanými knihami mohou seznámit jen letmo, či vůbec ne, natož aby o nich mohli ještě poučeně diskutovat. Vítěz se tedy vybírá podle toho, která kniha budí na první pohled největší respekt. Ať už svou velikostí, materiálovým založením, společensky důležitým tématem nebo vizuální stránkou. Kniha, u níž je riziko omylu nejmenší a která se nemusí (na rozdíl od románů, poezie či publicistických knih) prověřit četbou. Nelze se pak divit, že podobným způsobem přistupují k výsledku i čtenáři. Vzkaz, který vítězné knihy tlumočí, se totiž neobrací k většinovému publiku, ale představuje jakési alibi před profesními organizacemi, z nichž poroty vzešly.
Neobeznámenost s nominovanými tituly a absence vlastního kvalifikovaného názoru pak nepochybně přináší i riziko možného ovlivňování či lobbování.
Selhává literatura, nebo Litera?
Závěrem připusťme konečně i možnost, že česká literatura v posledních sedmi letech prostě nevydala dílo, které by si Magnesii Literu zasloužilo. V takovém případě by však bylo lépe ji zrušit než se dál flagelantsky trýznit a dokazovat sobě i světu, že žádné dobré spisovatele nemáme. Smyslem ceny však není nastavovat absolutní měřítka pro literaturu, ale vybírat a upozorňovat na to nejlepší z toho, co je právě k dispozici. Tím totiž orientuje čtenáře, a přispívá tak ke stabilitě literárního prostředí. Založení Magnesie Litery bylo v tomto směru mimořádně důležitým momentem. Definovala totiž důležité patro literatury, které do té doby jako by české literatuře scházelo: kvalitní mainstream pro širší čtenářské publikum. Do značné míry si to mohl vynutit nástup mladé prozaické generace, prosazující se od konce devadesátých let (Miloš Urban, Jan Balabán, Pavel Brycz, Jiří Hájíček, Petra Hůlová, Jaroslav Rudiš, Emil Hakl, Radka Denemarková ad.), která jako by vyplnila do té doby prázdné místo mezi Michalem Vieweghem a Jiřím Kratochvilem. Jinými slovy mezi populárním čtivem a literaturou pro úzký okruh fajnšmekrů. Pro spravedlnost je však třeba říci, že řada knih Michala Viewegha do literárního mainstreamu nepochybně patří.
Česká literatura tím symbolicky překonala porevoluční chaos a ustálila se ve všech standardních okruzích: zábavné čtivo, mainstreamové knihy a literatura náročná či specializovaná. (Jen připomeňme, že náročná literatura měla svá ocenění už od počátku devadesátých let v podobě Státní ceny za literaturu, Ceny Jaroslava Seiferta či Ceny Jiřího Ortena a dalších žánrových cen. Což nepochybně souviselo s tím, že po listopadu 1989 bylo potřeba navázat přerušenou kontinuitu a deklarovat hodnoty, které jsou pro literární tradici podstatné. Populární čtivo má naopak své orientační body na žebříčcích prodejnosti.)
To, co se však na počátku zdálo jako významný stabilizující moment, se v průběhu sedmi let ukázalo jako fenomén spíše subverzivní. Pokud bylo smyslem ceny popularizovat literaturu, orientovat většinového čtenáře a propagovat českou literaturu v zahraničí, pak ve všech těchto úkolech Magnesia Litera selhala. Důvodem ke znepokojení však není ani tak sám fakt, že vítězné knihy jdou proti hlavnímu proudu, ale že tak činí na platformě masových médií, která v očích čtenářů literární mainstream popularizují a spoluutvářejí. Právě mediální prostor, který Magnesia Litera získala, a potenciál, jejž s sebou přináší, vyžaduje také určitý druh odpovědnosti. Jestliže totiž bude i nadále působit proti čtenářskému očekávání, ztratí záhy atraktivitu jak pro většinové publikum, tak pro média i sponzory. Její zánik by pak do literárního prostředí přinesl opětovný chaos a nepochybně i odliv zájmu o soudobou českou literaturu. Fakt, že se vítěznými knihami v Magnesii Liteře nestávají domácí díla prozaická, básnická či publicistická, by pak už nebyl důsledkem toho, že česká literatura je nekvalitní, ale stal by se jeho příčinou.
Před několika dny byly uzavřeny přihlášky na osmý ročník Magnesie Litery. Za měsíc budeme znát nominace. Ačkoliv i po sedmi letech lze doufat v překvapení, stávající systém udělování příliš nadějí na změnu nedává. Vše tedy bude záležet pouze na jednotlivých členech poroty, dokáží-li vykročit z literárního ghetta a vnímat smysl ceny jako službu čtenářům a popularizaci literatury.
Autor (nar. 1971) je členem sdružení Magnesia Litera, které cenu vyhlašuje, a tudíž tímto bere na sebe i svůj díl odpovědnosti.
