Jako bych tu knihu psala s pistolí namířenou mezi oči

Jméno Radky Denemarkové v devadesátých letech znali především ti, kteří se zabývali literární vědou nebo teatrologií. Pracovala v Ústavu pro českou literaturu, napsala řadu odborných studií a knižní monografii o režiséru Evaldu Schormovi Sám sobě nepřítelem. Její disertační práce, obhájená v roce 1997, se jmenovala Sémiotická problematika dramatizací. Jenže jako se říká, že policisté mají spády ke zločinu, literární vědkyni stále více přitahovala autorská tvorba. Na počátku nového tisíciletí se definitivně rozhoduje. Denemarková opouští nadějně nastartovanou vědeckou kariéru a odchází z ústavu, aby se nadále věnovala vlastnímu psaní.

Prvotina A já pořád kdo to tluče (2005) je kritikou přijata ještě poměrně vlažně, zato druhý román Peníze od Hitlera (2006) získá cenu Magnesia Litera, je přeložen do pěti jazyků a připravuje se jeho filmová adaptace. Radku Denemarkovou zařadí mezi současnou spisovatelskou špičku. Na sklonku roku pak vychází objemná kniha o divadelním režiséru Petru Léblovi Smrt nebudeš se báti, v níž autorka spojila svou teatrologickou erudovanost s prozaickou fantazií. Vzniká neobvyklý typ monografie: kniha založená na vědeckém studiu pramenů, ale současně pojatá jako románový příběh.

Pamatuješ si na okamžik, kdy ses dozvěděla, že Petr Lébl zemřel? Co tě v tu chvíli napadlo?

Ten prosincový den 1999 k ránu mi volali z divadla. Že se „to" stalo. Nevím přesně, co se mi tehdy honilo hlavou, mám pocit, že mne to v tu chvíli vlastně ani nepřekvapilo. Vědělo se, že je nemocný, trpí těžkými depresemi, sama jsem ho slyšela několikrát o sebevraždě mluvit, ve smyslu umění odejít včas. Na druhou stranu je nebezpečné, že čím víc se o takových věcech mluví, tím méně to okolí bere vážně. Navíc jsem byla přesvědčená, že je pod trvalým dohledem odborníků, chodil k psychiatrům. Až později se ukázalo, že sice chodil, ale předepsané léky nebral. Běžela jsem do divadla, bylo plné emocí a slz, divadelní rodina osiřela. Už tam byla policie, otevřela jeho pracovnu a našla mimo jiné dopisy na rozloučenou.

Mezi jinými i dopis pro tebe, kde ti ukládal, abys o něm napsala knihu. Zvláštní posmrtné zadání. Mluvil o tom už dříve, nebo tě to zaskočilo?

Přišel za mnou koncem léta onoho roku a opatrně obšlapoval, že jsem nejdřív vůbec netušila, o co mu jde. Nakonec z něj vypadlo, že by bylo pěkné, kdyby o něm vznikla pořádná kniha a že bych ji měla napsat já, podobně jako o Schormovi. Moje první reakce byla samozřejmě negativní. Vlastně mne dost pobuřovalo, co je to za ješitného člověka, když ve svém věku třiceti čtyř let chce, aby o něm vznikla další kniha. Monografie o něm sice nevyšla, ale svazek sebraných materiálů ano. A přitom je zde spousta osobností, které by si knihu zasloužily rozhodně víc. Vždycky mě zajímá onen moment, kdy člověk přesáhne sám sebe. Základnu máme všichni společnou, všichni se trápíme stejnými věcmi, toužíme po lásce, jistotách. A jen někteří se vydávají na neznámou půdu. Je dobrodružné je následovat, spoluprožívat. Například filmový a divadelní režisér Evald Schorm je mi blízký svou tvorbou i vnímáním světa...
Zároveň jsem nedokázala úplně odmítnout. Těžko se vysvětluje proč. Začali jsme se scházet a povídat si mimo pracovní dobu. A ty rozhovory jsme natáčeli. Nechtěla jsem tu knihu psát, ale viděla jsem, jak mu rozhovor pomáhá, jak si tím ulevuje. Přestože mi to ukusovalo spoustu času, pokračovala jsem, brala to spíš jako terapii. Myslela jsem, že chce bilancovat, když má „na krku" ta Kristova léta, že si chce sám pro sebe cosi zformulovat, ujasnit. A já mu v tom mohu pomoci.

 Ale ta sezení jsi nahrávala. Možná jsi podvědomě počítala s tím, že jednou...

Opravdu ne! To bylo jako když za tebou přijde kamarád a potřebuje se v tíživých chvílích vymluvit, třeba uprostřed noci. Neodmítneš, snažíš se pomoct. Jenže Petr u toho musel mít diktafon, vyžádal si ho. To ho to vlastně uvolňovalo. Měl takové věci vždycky perfektně promyšlené. Velice pečoval o svoji image a taky o image divadla. Cokoliv dělal, chtěl, aby zůstalo zakonzervované, mělo ohlas, aby nezmizel, aby byl slavný. Aby všichni věděli, že tu byl, že byl výjimečný. Proto byl taky nesmírně citlivý na jakoukoliv kritiku.

A pak se otevřely dopisy na rozloučenou...

Dopisy s úkoly... Každý dostal nějaký příkaz, pro mě tam byl dopis, ať pomáhám jeho mamince a tak dále, a končil: „Radko, krásná, Radko, chci, aby vznikla kniha...". Byla tam dokonce „instrukce", jakou fotku chce na obálku. A své zápisníky mi odkázal. A na svůj počítač nalepil papír se vzkazem, ať se jeho počítače jako první dotknu já... jako by se do mě přeléval... A já jsem z toho byla strašně nešťastná. Všichni kolem mě byli plní emocí a smutku a já si ani nic takového prožívat nemohla, nemohla jsem si smutek odžít. Spíš jsem byla osaměle naštvaná, že mi dal takový úkol, z kterého se nelze vyvázat, v duchu jsem mu vyčítala, proč si nevybral někoho ze svého fanklubu, a přemýšlela, co si s tím počnu. Bylo mi jasné, že to zařídil velice mazaně, protože mě znal dobře a věděl, že já se nevyvážu... Že mi to pořád bude vrtat hlavou; utrápila bych se vědomím, že jsem měla něco udělat a neudělala. A přestože to bylo celé úplně iracionální a nesmyslné a přestože tady byla spousta osobností, které mi byly bližší než on a o nichž jsem psát opravdu chtěla, musela jsem tu knihu napsat. Nemohla jsem Petrovi už totiž do očí říct NE a ono ne dovysvětlit. Právě s tím nejspíš počítal, a proto mne tím úkolem pověřil. A já jsem ho za to skoro nenáviděla.

Kniha nakonec vznikla, od smrti Petra Lébla letos uplynulo už devět let. To jsi psala tak dlouho?

Psala jsem ji osm let. Když jsem se dostala z nejhoršího, řekla jsem si: dobře, napíšu klasickou odbornou monografii, abych to měla z krku a nemusela na to myslet. Teatrologickou studii o tom, kdy a jak tvořil, jak je možné interpretovat jeho inscenace, zařadím je do historického a kulturního kontextu českého a evropského, metodologie existuje... Shromáždila jsem materiály, dělala excerpce a začala psát. Šlo to hladce, snadno, když jsem byla téměř u konce, tak jsem se zarazila. Bylo jasné, že takhle to klidně můžu dokončit, všichni budou spokojení. Jenom já ne. Všechny takové monografie jsou hrozně nepravdivé, šustí papírem, je to akademický suchopár a poznala jsem, že se mi Petr „ztrácí". Uvědomila jsem si, že kniha Sám sobě nepřítelem, kniha o Schormovi nezestárla právě proto, že jsem ji poctivě psala jako dialog s jedním uzavřeným osudem a postihla díky tomu esenci Schormova života. Esenci života. Tak jsem všechno smetla ze stolu. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí. A začala jsem znova s čistým papírem, všechny texty totiž píšu nejprve do sešitů, rukou. Teprve pak je přepisuju do notebooku. Začala jsem přemýšlet, do jakých slov zabalit Léblův život, jakou dát „textu" formu. Chtěla jsem, aby kniha byla jedinečná, nenahraditelná, jako je jedinečný a nenahraditelný každý život, ať jde o divadelního režiséra nebo popeláře, protože každý život používá jiná slova, s každým z nás nenávratně zmizí jeden vnitřní vesmír, kam se druzí dostanou jenom po určitou mez. Žádná zpráva o někom druhém, žádná monografie tudíž nemůže být objektivní. Nikdy. Proto jsem se rozhodla, že to prostě otočím, že moje kniha bude neskrývaně subjektivní. A tomu životu přizpůsobím materiál, který mám k dispozici já. Tím materiálem jsou slova. Nesmím uvěznit jeho duši do písmen. Slova musím zkrotit, musejí naopak odpovídat životu Petra Lébla. Petr Lébl byl drzý, talentovaný, podivný, nestálý labyrint. To vše se mělo v té formě nějakým způsobem odrazit. Každý život si zaslouží svou literární formu, každý život je přece jiný, zaslouží si svůj vlastní tvar, vlastní slova, nová slova. Text, který nakonec vznikl, nazývám „faktografický román". Je to samozřejmě možná nepřesné, ale kromě reálných faktů jsou tam i různé hypotézy, otázky, varianty toho, co se stát mohlo nebo nemuselo, dopisy, které jsem napsala a přisoudila „postavám". Aby ten příběh četl i čtenář, který jméno Lébl nikdy neslyšel a do divadla nechodí... Bylo to správné rozhodnutí, opravdu ten pohnutý osud jednoho kluka čtou teď čtenáři širokého spektra. Protože je to kniha o situacích, kdy se smysl života na člověka vykašle. A zdálo se mi, že románová forma je daleko pravdivější, dovoluje nahlédnout do všech koutů a podzemních sklepení, nejen do horních nablýskaných sálů... Ta kniha není pouhou literaturou, odloupla jsem v ní kus času a života, Petrova i svého. Postavy sice žili či žijí, ale zde jsou to postavy literární. Je to prostě příběh kluka, který byl nemocný, a přestože měl kolem sebe spoustu lidí, byl hrozně osamělý. A je to i příběh podivného prostředí, kterému se říká divadlo, a příběh přelomové doby prostoru ve střední Evropě, která toho „kluka" vynesla nahoru. A je to také příběh autorského subjektu, který je sám ve složité osobní situaci a příběh mysli, popisující, co s ní takové soužití s vykloubeným tématem po osm let dělá. Jsem moc ráda, že jsem tu vědeckou monografii nakonec zavrhla, že jsem nestavěla pomník, protože román mi uvolnil ruce i fantazii a najednou se mi Petr Lébl začal otevírat, včetně materiálů, které se začaly nově objevovat a přicházet. I lidé kolem vycítili, že mně můžou věřit. Že je to pokorná, poctivá snaha. A že je fér - když se druhému hrabu v životě - dát všanc i sebe sama. Nemusela jsem nic zastírat, nechávat si něco pro sebe, mohla jsem prosvětlovat ze všech stran jeden lidský osud, uzavřený mezi zrodem a smrtí. A sledovat, co se dělo a mohlo dít v prostoru mezi těmi dvěma body. Tu marnou snahu onen prostor osmyslnit. A psát také o tom, co psaní dělalo oněch osm let se mnou, jak moje mysl vše prožívala, jak se měnila. Teď když je knížka vydaná, jako bych ze sebe sloupla kůži. Osm let jsem zvyklá téměř pořád myslet na Lébla... Vhozené do života se v životě zpětně projeví...

Jaký je tedy poměr mezi fikcí a realitou?

To nelze nějak kvantifikovat, obojí je propojené, prorostlé. Ta kniha je promyšlená v léblovském, tedy netradičním duchu v celku i všech detailech. Včetně slov, která onen život doprovázela, symbolické slabiky RA, barev, rytmu textu, protože jsem chtěla, aby text i jako celek dýchal Léblovým dechem: text se vlní po vzoru manických a depresivních fází, zrychluje se a zvolňuje. Udržet vše v jednotě, tak aby četba vnímavé čtenáře těšila a zároveň působila přirozeně, nenápadně, nebylo snadné. Petr Lébl do svých inscenací zakódoval osobní život, který svým způsobem neměl, takže i moje kniha je taková. Kromě faktů je v ní zakódován jeho i můj osobní život. Mám ráda Taboriho větu: Neříkej, jaká je skutečnost, říkej, co je pravda. Ta léblovská pravda není v datech, je v esenci toho života, v otázkách, jaké klade. Proto tam jsou kupříkladu vedle dopisů, které skutečně napsal, i dopisy fiktivní, které jsem napsala za něj, které píše autor románu za svou postavu. Takže ve výsledku, i když zde vystupují jména skutečných lidí, kteří poznamenali Léblův život a kterým bylo dáno se s ním setkat, jsou to - ne také, ale především - románové postavy. Jako když René Magritte namaloval obraz dýmky a připsal název: Toto není dýmka. Mohu říci: toto je kniha o Petru Léblovi. Toto není Petr Lébl. Próza mi vyhovuje nejlépe. Psala jsem a publikovala vždycky, jen s beletrií jsem počkala na dobu, kdy jsem sama sebe ujistila, že jde o svébytný hlas. Já jsem přesvědčená, že jenom beletrie může říct o životě pravdu. Může si to dovolit. Memoáry, literatura faktu, pojednání historiků paradoxně nikoliv. Někdy si materiál sám řekne o tvar. Například na podzim 2006 jsem začala psát kratší prózu, zemřel mi táta, potřebovala jsem si zformulovat určité myšlenky nasáklé lítostí a vztekem, zpracovat stav, kdy se vám vynořují desítky otázek, které vám už nikdo nikdy nezodpoví, černé díry, které černými dírami už navždy zůstanou... Postavy se začaly dohadovat mezi sebou, nemíchala jsem se mezi ně, jen jsem jemně vedla jejich dialogy...
U mě román vzniká v mysli. Trápím se něčím, co visí ve vzduchu, co mě zneklidňuje, odkud vane chlad. Vytvořím si postavu, se kterou se ztotožním a kterou nechám projít situacemi, v nichž sázím neklid i s kořeny. Pak přijde čas sednout a začít psát, věty se hrnou a já je zapisuju. Nejraději pracuju v noci, jinak to koneckonců nejde, mám dvě děti. Ženy si svůj tvůrčí prostor musí vyvzdorovat, na tom se příliš mnoho nezměnilo. Když je text hotový, odložím ho a vrátím se k němu po čase. S každou prací je to ale jiné. V románu A já pořád kdo to tluče... jsem původně měla jednu ústřední postavu, kterou jsem nakonec rozporcovala na tři: podivínskou intelektuálku Birgit, obětavou Johanku a výkonnou dramaturgyni Klamovou. Dohromady vytvářejí ideálního člověka; příběh se prokrvil dráždivým napětím, protože nepříjemné pravdy o naší době říká nesnesitelná Birgit, takže je všichni odmítají poslouchat, a kamkoliv přijde, tam ji nenávidí. A jsem ráda, že čtenáři zaznamenali, že mým knihám nechybí groteskní humor, vedený až na hranu snesitelnosti. Tragikomedie, to je stav dneška. A z ptačí perspektivy je komedií úplně všechno.

Když ale užíváš jména konkrétních lidí ve vymyšlených situacích, vyvstává zde problém etický...

Tohle jsem samozřejmě dlouho řešila. Jestli nemám v případě Lébla ta jména změnit. Pak jsem si ale říkala, že ti, o nichž píšu, se tam stejně poznají a bude to jen vyvolávat dohady a spekulace. A tím, že jsem do toho příběhu zasadila i sebe samu, přesněji řečeno autorský subjekt, a že jsem k sobě byla hodně nemilosrdná, tak tím se to myslím dá ospravedlnit. Etický problém je tu ale už od samého počátku. V onom zadání. Věř mi, že je to skutečně hraniční zkušenost, psát knihu proti své vůli. Jako bych tu knihu psala s pistolí namířenou mezi oči. Nevybrala jsem si to téma dobrovolně, neměla jsem své NE komu zavolat. Křičet jsem ho mohla nahoru. Nebo dolů. Tady pro mě začíná etická otázka.

Takže ty jsi jen přistoupila na tu nefér hru, kterou ti určil Petr Lébl...

Ano, přistoupila jsem na hru, kterou rozehrál, kterou mi vlastně rozehrála hlavní postava literárního díla...

Co to psaní udělalo s románovou postavou se jménem Radka Denemarková?

U této knihy je důležité vnímat jednu věc. Monografie o tvůrcích vznikají tak, že se na ně psavci biografií vrhají jako hyeny, že se dotyční stávají oběťmi biografů. Tady je to naopak. Oběť jsem já. Někdo se vrhl na mě a já jsem se s tím musela nějakým způsobem vyrovnat, způsobem, za kterým si stojím. Abych já, pokud zemřu třeba zítra, mohla zemřít s klidným svědomím. Část toho, co tento způsob psaní dělá s autorským subjektem, je v poznámkách. Tam je paralelní příběh... „mého" života. Možná, že to nejdůležitější v této knize je právě v poznámkách. A předchozí masa vět je jedna dlouhá poznámka k poznámkovému textu... Byla jsem hrozně vděčná Petrově mamince, paní Evě Léblové, že mi dala k dispozici byt na Břevnově, kde Petr Lébl žil, a že jsem tam mohla oněch osm let psát.

To mi ale utíkáš z otázky... ale jestli nechceš, nemusíme o tom mluvit.

Ty seš taky neodbytný. Vyděrač. Jako Lébl, ten jako by taky volal: „To mi ale utíkáš od nedopsaného..."

Říkala jsi, že dáváš sama sebe všanc...

Tak dobře. Celé to období, kdy jsem psala příběh Petra Lébla, je obdobím obrovských změn v mém životě. Ta kniha jako by mi dodávala odvahu si spoustu věcí v životě vyřešit, udělat jinak. Když se člověk zabývá takto vykolejeným osudem, vidí i svůj život z jiné perspektivy. Mně se během psaní dály zvláštní věci. Postupně umírali moji nejbližší, kteří zřejmě nějakým způsobem byli proti tomu, abych tu knihu vůbec psala... Vím, zní to zvláštně. Zemřela moje nejbližší přítelkyně Milena Honzíková a rodinný přítel Vladimír Volf a zemřel můj tatínek, který měl v mém životě zásadní roli. Ale na druhé straně se mi v září 2000 narodila dcera Esterka. Pak jsem také konečně s dětmi odešla od manžela, k čemuž jsem se předtím odhodlávala dlouho, rozhodla jsem se, že to zvládnu. Hodně jsem pracovala, skoro nespala. A taky jsem se zhroutila a byla několik týdnů v nemocnici... V polovině práce na knize jsem zažila něco, čemu říkám „odpojení". Byl to velmi zvláštní zážitek. Najednou jsem viděla, jak je jednoduché ukončit život. Mnohem snazší než v něm pokračovat. A že každý je na takové rozhodnutí sám. Právě po této zkušenosti jsem pak začala psát knihu jinak. Zpětně jsem viděla, jak ta fakta, diagnózy, které jsem v souvislosti se sebevraždou Petra Lébla nastudovala a konzultovala s odborníky, situace, které jsem popisovala jako stavy zoufalství a beznaděje vedoucí nakonec k suicidiu, že všechno je vlastně jinak. Že ve chvíli, kdy se člověk skutečně rozhodne odejít ze života, pocítí ulehčení. Já cítila v podstatě radost, byl to stav jakési podivné blaženosti, kdy se mě moje tělo najednou přestalo týkat. Zůstane jako kus bílé hmoty a ty do něj můžeš řezat, jak chceš, netýká se tě a už se jen těšíš a těšíš na nebytí. Proto také nepíšeš dopisy na rozloučenou plné smutku a zoufalství, ale jen prakticky uvažuješ, jak věci uspořádat, dát do pořádku. Já jsem napsala vlastně jen to, kdo má kdy odvést děti na kroužky, jak se mají zaplatit složenky. Nakonec se to ve mně ale zlomilo. Právě kvůli dětem. Vysvětlili mi pak v nemocnici, že jsem ztratila pud sebezáchovy, ale mateřský pud, který je silnější, přivolal ten sebezáchovný zpátky. Takže dětem vděčím za to, že jsem dneska na světě. Proto jsou Esterka a Honzík i uvedeni ve věnování této knihy. Asi se jednou dozvědí, co se se mnou dělo doopravdy. Tehdy jim řekli, že je maminka v nemocnici, protože má nemocné srdce.

Racionálně samozřejmě vím, že v tom byl souhrn okolností, stres, přepracovanost, náročná témata, ze kterých vane chlad a která psaním zpracovávám, knihy, které vznikají, protože vzniknout musejí, i moje senzitivnost, která mne k tomu přivedla a která není asi úplně ideální pro praktický život. Bylo vlastně půvabné, jak v nemocnici reagovali na to, co se mi v mysli děje: řekli mi, že jsem duševně naprosto zdravá, a tomu, čím se trápím, se říká talent a s tím se nedá dělat nic. Takže to není dar, ale trest. Až to budeš přepisovat, nezapomeň dát do závorky můj smích! Ale skrze svoji zkušenost si dokážu lépe představit, co musel prožívat Petr Lébl. Ještě užívám antidepresiva, protože se musí brát dlouhodobě a vysazuju je postupně, a vím, co to s člověkem udělá, když je nebere nebo vysadí naráz, jako to dělal Petr.

V tvých knihách se realita a fikce skutečně prolínají jakýmsi až magickým způsobem. Když vyšly Peníze od Hitlera, obrátilo se na tebe několik lidí, že jsi popsala příběh jejich maminky či babičky...

... a přitom to byla čistá fikce. Dokonce jsem dostala dopis od jednoho právníka, který se se mnou chtěl sejít, protože byl přesvědčen, že moje kniha vznikla na základě vyprávění jeho matky. Prosil mne, abych mu o ní řekla víc, protože sám s maminkou za jejího života nestihl probrat spoustu věcí. Musela jsem ho zklamat. A takových případů bylo víc. A teď jsem slyšela, že prezident vyznamenal na státní svátek nějakého „hrdinu", z nějž se vyklubal jakýsi bájný lhář, což je scéna, kterou končí moje prvotina A já pořád kdo to tluče. Ale nechci z toho vyvozovat dalekosáhlé závěry. Spisovatel prostě empaticky vyhrocuje lidské situace, domýšlí příběhy a stane se, že jej realita nakonec dohoní nebo mu dá za pravdu...

Vraťme se k tvému Léblovi. Nepozoruješ v současné literatuře obecně trend beletrizovat nedávné dějinné události nebo osudy dosud žijících lidí? Nemyslím tím historickou prózu, ale spíše literaturu faktu, která přebírá románové postupy. Například Novákovi Mašínové, Kosatíkovi Šestatřicátníci atd.

Smrt nebudeš se báti je něco výjimečného. Myslím tím mimo čas a prostor. Já tíhnu k fiktivním příběhům. I když ona to nikdy není úplně fikce, protože spisovatel má k dispozici zase jen sám sebe, sám sebe opracovává a nasává to, co prožil, i když to pak přetváří. Taky jako čtenářka dávám přednost fikci, a to ještě takové, kde se hodně pracuje s jazykem. To mně na psaní baví. Okoušet, co jazyk dokáže, hnětu ho jako sochař hlínu. Musí to být současně jazyk můj, aby se nevzpíral, ale také specifický jazyk konkrétního příběhu, jazyk tématu, který dokáže i pro mne mnoho věcí objevovat. Proto je třeba takový rozdíl mezi Penězi od Hitlera a příběhem Petra Lébla. Peníze jsem začala psát v podstatě střízlivým věcným stylem, filozofujícím jazykem, což je daleko snazší než myšlenky zakutat do čtivého příběhu. Později jsem si řekla, že hrdinka je vyšinutá, je tam také matka, u níž nevíme, zda je pomatená nebo ne, tak jsem jazyk podřídila tomu, aby vyprávěné působilo emocionálně, sugestivně. Ta kniha měla být kostí zaseklou v krku, nikoliv moučníkem po večeři. Aby čtenáře zasáhla přímo a hraničně. Byl to experiment, který nemusel vyjít, ale vyšel...

...v kritikách ti ovšem vytýkali, že emocionalitu a obraznost přeháníš...

Neméně důležité než knihu napsat je také najít toho, kdo jí porozumí. Umět číst je rovněž umění, k němuž je nezbytná citlivost k mnoha vrstvám, empatie a vzdělanost. A ukaž mi, s prominutím, kdo to u nás dnes umí. Psaní je laboratoř. Pro mě je důležitá cesta, ne cíl. Skutečným hrdinou té knihy je totiž jazyk. A je to i modelový příběh ženy v mužském světě. Největší práci mi dalo udržet hranu, aby čtenář nevěděl, proč se hrdinka chová sama agresivně ke své rodině: zda je to v důsledku toho, co prožila nebo zda jde o její genetickou výbavu. Lébla, jehož příběh je naopak plný emocí a asociací, jsem zase napsala úplně jinak, ony podivnosti jsem oblékla do věcných toků střízlivého vyprávění, přestože se tu „nesrozumitelnost" nabízela. Stojím tu s bičem v aréně slov, musím být přísná, aby se za ruku chytla ta pravá a vyrovnala v řadu vět...

Mimochodem, proč jsi do té knihy o Léblovi, kde je spousta pramenů a materiálů, nezařadila i nějaké kritiky na jeho představení? Vlastně se té kritice úplně vyhýbáš.

Kapitola, ve které mluvím o tom, jak Lébl kritiku vnímal, v knize nechybí. Jako každý ješitný a sebestředný člověk ji velmi prožíval. Na každý nesouhlas reagoval velmi emotivně a opravdu se tím trápil. Spoustu času trávil odpovídáním na všechny možné recenze a kritiky, samozřejmě zbytečně. Chtěla jsem, aby aspoň v této knize měl od kritiky pokoj. Když člověk něco tvoří, musí být připraven i na to, že to druzí nepochopí. Nebo až za čas. Ale na to se nesmí ohlížet. Znám to sama velmi dobře. Ale řekla jsem si, že mu prostě tu radost udělám a nebudu psát o tom, co kdo kdy o něm napsal. I když by to bylo zřejmě jednodušší.

Říkala jsi, že všechno velmi promýšlíš, že slova sázíš pinzetou, teď jsi ale během měsíce napsala, nebo možná vychrlila novou knížku. Jak tedy postupuješ? Teď začneš cizelovat, přepisovat...

Když pominu knihu o Léblovi, která byla skutečně hodně specifická i v tom, že jsem ji psala těch osm let, tak mám text většinou dlouho v hlavě, dlouho ho promýšlím a pak ho poměrně rychle napíšu. S dětmi to ani jinak nejde. Dopoledne musím psát a překládat, abych se uživila, odpoledne se věnuji dětem a na vlastní psaní mi zbývá večer a noc. Musím postupovat rychle. Ale text, o kterém mluvíš, jsem napsala v Berlíně, kde jsem byla na měsíčním stipendiu, a promýšlela to téma rok a půl. Postavy u mě čekají ve frontě, než jim přidělím jejich příběh. Musím text teď nechat odležet a pak se k němu vrátím, přečtu si jej... Mimochodem taky zde zafungovalo takové zvláštní prolnutí reality a fikce. Jedna z hlavních postav je čtrnáctiletá holčička, která chce být spisovatelkou a napíše dvě povídky. Ty dvě povídky jsem napsala já, když mi opravdu bylo právě těch čtrnáct let jako mojí hrdince. Našla jsem je teprve nedávno. Když mi zemřel tatínek, objevili jsme několik krabic, kam si schovával všechno, co jsem napsala já nebo co kde napsali o mně. Vůbec jsem to nevěděla, nemluvil o tom. Možná jsou ty dvě povídky tím nejlepším, co jsem kdy napsala.

Na současné literatuře mne unavují nejrozšířenější klišé: podbízivost konzumu, načasované flirtování se čtenářem, nevázanost popsaného papíru, který nemá být čten, ale zhltnut. Kniha jako zboží. Pro mě je psaní niterná, bytostná záležitost. Jde o texty, které jsou napsány, protože musejí být napsány. Někdy dokonce proti vůli autora, tak jako se to stalo v „mém Léblovi". Tabu dnes neexistují v oblasti sexu, násilí, smrti, náboženství... A přitom je současná literatura slepá ke kostlivcům, kteří národu chrastí ve skříni; kdybychom tu vyřezávanou almaru otevřeli, tak nás to všechny zavalí. Beru si kostru po kostře, prosvětluju si ty skelety přes lidské osudy. Zpětně už nelze trestat, ale je nutné pojmenovat.

A můžeš prozradit, o čem bude ta nová kniha? Jestli také bude vycházet z reality, nebo spíše jestli se v ní také bude odrážet nějaké velké dějinné téma jako třeba v románu Peníze od Hitlera?

Ale tam nešlo jen o dějinné téma. Šlo mi o příběh ženy v mužském světě a o situace, které se opakují neustále: lidé se vymlouvají na dobu, jenomže vinni jsou lidé, nikoliv doba. Je to příběh paměti. Využila jsem kulisu druhé světové války a toho, co následovalo. Ale to bylo jen projekční plátno, abych mohla hrdinku namáčet do různých situací a zkoušet, jak na ně bude reagovat, proč někdo obstojí a někdo neobstojí. Beru do ruky groteskní štětku a přetírám jí své příběhy. Nešlo primárně o česko-německé vztahy, a proto taky nehledám nějaké další dějinné téma, které by takzvaně „zabralo". Byla jsem teď na čtení s jedním kolegou spisovatelem, který se divil, že vydávám Lébla a „nemastím dál ty česko-německé vztahy, když to zabralo." Popadl mne obrovský vztek! Nezajímá mě literární provoz, nechci psát bestsellery, chci psát dobrou literaturu. Nic z minulosti se neztrácí, nic není zapomenuto. Román Peníze od Hitlera je především příběhem paměti. Hlavní hrdinka Gita se vrací k dějům svého života v průběhu dvacátého století, couvá se zavázanýma očima. A když je otevře, zjistí, že příběhy se popírají: jeden vnímaný dítětem, druhý zasazený do historického kontextu. Pro dítě jsou maminka s tatínkem božstvem, Gita prožila idylické a láskyplné dětství. Co s tím vším však počít, když zpětně zjistíme, že rodič byl nacista, komunista... Vymažeme svou paměť, své životy vyretušujeme? V jednadvacátém století dostane Gita Lauschmannová finanční odškodnění z německé strany za léta strávená v koncentračním táboře. Pro ni to však stále jsou a budou peníze od Hitlera. Děj připomíná jakési groteskní panoptikum středoevropského prostoru a jde Čechům proti srsti.

 

Teď, když kniha o Petru Léblovi konečně vyšla, ses zbavila úkolu, který jsi nemohla odmítnout. Když jsi ze sebe, jak říkáš, sloupla kůži a začíná pro tebe i nový rodinný život, jak se díváš do budoucna?

V létě 2006 jsem podnikla jakýsi návrat ke kořenům. Své dceři jsem ukazovala místa, kterých jsem se dotýkala v jejím věku. Místo, kde se člověk narodí, má jen jedno. Zároveň se člověk musí včas umět odtrhnout, aby dospěl a mohl se zase vrátit. Já se vlastně stále pohybuji mezi slovy a větami. Je zvláštní, že návyk psát v noci mi zůstal z dřívější doby, překladům a záležitostem takzvaně pro obživu patří dny.
Člověk občas vystoupá do hor a všechno nízké zanechá v údolí. Ale nastává čas se do údolí vrátit. Myslela jsem si, že je konec. A zatím mi byla dána obrovská šance. V určitém momentu života se člověk musí rozhodnout, ke kterému z bodů napne své ubývající síly, aby se nerozdrolil. Nakročí jediným směrem, který je možná riskantní, ale nutný.
Herečka Hana Maciuchová kdysi v dramatu o Johannu Wolfgangu Goethovi viděla, že diváci reagují jen vlažně. Tak přidala. A Jiří Adamíra jí tehdy prý řekl: „To nikdy nedělej! Neobsluhuj..." Což se dá vztáhnout i na moje psaní. Nikdy čtenářům ve svých knihách nechci nic usnadňovat, neobsluhovat je. Nejsem lékař. Jsem bolest. Nechci být slavná. Chci být dobrá. Zůstanu vlkem samotářem. To jediné mi dává svobodu. Pro mě je to o to důležitější, že jsem si sama sobě inspirací i materiálem, a ten se samozřejmě obrušuje ovzduším, v jakém existuje. S životem ženy je to jako s literaturou. Určité autory je důležité potkat v pravý věk a čas, to je literatura, která vám otevře oči a ukáže, že psát lze jinak, že svoboda tvorby je bezbřehá. Ale jakmile onen čas minete, je podstatný tón nenávratně ztracen. Myslím, že kdybych nebyla spisovatelkou, vždy bych se pohybovala mezi literaturou, filmem a divadlem. Psaní jsem si nevybrala. Protože talent si nevybíráš. Psaní si vybralo mě.

 

Ptal se Miroslav Balaštík

Radka Denemarková (nar. 1968) je spisovatelka, scenáristka, překladatelka, dramaturgyně, literární historička. Vystudovala Filozofickou fakultu UK (germanistiku a bohemistiku), roku 1997 získala doktorát. Působila jako vědecká pracovnice Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, též jako lektorka a dramaturgyně v pražském Divadle Na zábradlí. Publikovala mimo jiné monografii režiséra Evalda Schorma Sám sobě nepřítelem (1998), romány A já pořád kdo to tluče (2005) a Peníze od Hitlera (2006), za který získala v roce 2007 cenu Magnesia Litera. Redigovala sborník Zlatá šedesátá (2000), v roce 2003 byla nominovaná na Cenu Alfréda Radoka. Překládá z němčiny, spolupracuje na scénářích filmových dokumentů.