Petr Anténe
Malcolm Bradbury - ,,ten druhý" britský představitel žánru univerzitního románu?
Tradici univerzitního románu v anglické literatuře započal Kingsley Amis románem Šťastný Jim (Lucky Jim), od jehož vydání bývá tento žánr chápán jako satirická komedie se silnými parodickými prvky. Vedle svého amerického jmenovce byl Bradbury během své spisovatelské dráhy poněkud zastíněn i svým britským kolegou a současníkem Davidem Lodgem (nar. 1935), autorem slavné volné trilogie univerzitních románů Hostující profesoři (Changing Places, 1975), Svět je malý (Small World, 1984) a Pěkná práce (Nice Work, 1988). Bradbury a Lodge se osobně znali, oba působili jako univerzitní profesoři anglické literatury a oba psali vedle beletrie i práce literárněteoretické a kritické. Zatímco z Lodgeova díla se český čtenář mohl vedle většiny románů seznámit i s vybranými eseji z literárněteoretického díla Jak se píše román (The Practice of Writing, 1997), od Bradburyho byla dosud do češtiny přeložena jen autorova prvotina Jíst lidi je neslušné (Eating People Is Wrong, 1959). Nutno poznamenat, že i do ostatních evropských jazyků je Lodge překládán podstatně více než Bradbury.
Jíst lidi je neslušné
Kde hledat příčiny Bradburyho omezeného čtenářského úspěchu? Především je třeba zdůraznit, že ve srovnání se zábavnou hravostí Lodgeových románů bylo Bradburyho dílo často mnohem temnější a pesimističtější. Román Jíst lidi je neslušné, jehož název pochází z písničky Michaela Flanderse a Donalda Swanna, se kriticky zamýšlí nad rolí inteligence v poválečném světě. Jedna z postav, vedoucí katedry anglistiky na provinční univerzitě Stuart Treece, se ve svých osmatřiceti letech cítí zároveň ,,příliš mladý" vzhledem ke svému postavení, ale i ,,passé," neboť nestihl zažít ambiciózní Anglii z doby před svým narozením. Dosud svobodný liberální intelektuál Treece má ze soudobé společnosti pocit, že ,,všechno už se vyzkoušelo a všechno selhalo", a univerzitu vnímá jako jedinou baštu skutečných hodnot a centrum odporu vůči krutému okolnímu světu.
Poklidný život Treeceovy katedry naruší příchod šestadvacetiletého studenta prvního ročníku Louise Batese. Inteligentní a sečtělý Bates se sice horlivě snaží uspět mezi intelektuály, zároveň se však od nich sám distancuje svou lidovostí a zdůrazňováním svého dělnického původu, čímž často vzbuzuje pohoršení. Tolerantní Treece se Batese zastane, když nepodpoří návrh několika svých kolegů, kteří se snaží studenta vyloučit z univerzity.
Vztah mezi Treecem a Batesem se ale zkomplikuje poté, co Bates prohlásí, že miluje svou vyučující Emmu Fieldingovou. Emma Batesovy city neopětuje, ale ze soucitu svému podivínskému nápadníkovi nedokáže říct, že u ní nemá šanci. O Emmu má zájem i Treece, a postupně se mezi oběma pedagogy začne rozvíjet před kolegy utajovaný milostný vztah. Poté, co ji Treece požádá o ruku, usoudí Emma, že je čas o tom informovat Batese, který si na ni stále dělá naděje. Ze závěrečného rozhovoru mezi Emmou a Treecem vyplývá, že otřesený Bates se neúspěšně pokusil o sebevraždu a vzápětí byl převezen do nemocnice pro duševně choré. Oba pedagogové jsou tímto vývojem šokovaní, neboť si doposud zakládali na tom, že nikdy nikomu neublížili a že byli vždy ohleduplní k lidem z neprivilegovaných vrstev společnosti. Vyústění románu, v němž až do posledních stránek převažovaly spíše postupy jemné satiry a situační komiky, je tedy nečekaně tragické.
Rozhněvaný mladý muž v Americe?
Už v románu Jíst lidi je neslušné se v epizodní postavě spisovatele Willoughbyho objevila karikatura příslušníka anglického literárního hnutí rozhněvaných mladých mužů. Ve druhém Bradburyho románu Cesta na západ (Stepping Westward, 1965) se ústřední postavou stává spisovatel James Walker, který rovněž bývá novináři označován za rozhněvaného mladého muže. Ve skutečnosti Walker není ani mladý, ani rozhněvaný - naopak je osm let ženatý, mírně připlešatělý a povahově značně nerozhodný a nesmělý. Vzhledem ke svému poněkud stereotypnímu životu Walker, který se spíše než za rozhněvance považuje za liberála, s nadšením přijme pozvání na provinční americkou univerzitu, kde má vyučovat tvůrčí psaní.
Američané jsou Walkerovou mírumilovností zaskočeni do té míry, že se brzy v místních novinách objeví článek s titulkem ,,Anglický rozhněvaný mladý muž se v Americe nehněvá". Budoucnost ale ukáže, že opak je pravdou, neboť právě zde se Walker poprvé v životě dostává do ostrého názorového konfliktu, když po něm rektor univerzity Coolidge vyžaduje podepsání přísahy věrnosti americké vládě. Coolidge se sice dušuje, že jde o pouhou formalitu, ale Walker trvá na tom, že jako Angličan nemůže přísahat věrnost vládě jiné země a celou věc vnímá jako pozůstatek období mccarthismu. Spor vrcholí, když se o něm Walker zmíní ve veřejné přednášce. Následně je podezírán ze snah o svržení americké vlády a z podpory komunismu.
Během všudypřítomného pozdvižení vyvolaného Walkerovou skandální přednáškou dosavadní vedoucí katedry anglistiky, dobromyslný zastánce tradičních hodnot Harris Bourbon, rezignuje, a na jeho místo usedá ctižádostivý profesor Bernard Froelich. Až nyní se Walker dozvídá, že jeho zvolení hostujícím spisovatelem navrhl právě intrikán Froelich, který si od Jamesovy rebelské povahy sliboval, že přispěje k prosazení jeho vlastních mocenských zájmů. Potvrzují se tak Bourbonova slova, že ,,univerzity nejsou lepší než okolní život", i slova mnoha literárních kritiků, že univerzitní romány se obvykle zabývají zcela univerzálními tématy, jakými jsou mezilidské vztahy a boj o moc. Walker je šokován tím, co svým jednáním nepřímo způsobil, a předčasně se vrací do Anglie, která pro něho představuje klidný rodinný život bez zásadních zvratů.
Odlidštěný Člověk dějin
Zatímco v předchozích dílech se Bradbury soustředil na liberální intelektuály, v románu Člověk dějin (1975), odehrávajícím se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, se terčem satiry stává levicový radikál a profesor sociologie Howard Kirk. Howard se domnívá, že pomáhá světu vstoupit do nové historické éry, a prohlašuje, že abychom pochopili soudobou společnost, musíme znát ,,trochu Marxe, trochu Freuda a trochu sociální historie". Ve svých přednáškách vystupuje proti soukromému majetku a v soukromém životě se svými studentkami horlivě praktikuje sexuální revoluci. Manželce Barbaře pak doporučuje jako lék na depresi zúčastnit se jakékoli z právě probíhajících demonstrací. Barbara, žena v domácnosti a matka dvou dětí, ale za svým nevěrným manželem nijak nezaostává a na víkendových ,,nákupních výletech" do Londýna se schází s mladým divadelním hercem.
Kulisou pro tyto povrchní mezilidské vztahy je anglická univerzita ve Watermouthu, jejíž moderní areál zaplňují uniformní, chladně působící budovy ze skla a betonu. Odcizující efekt má i samotná forma románu, který je celý psán v přítomném čase a do značné míry sestává z dialogů. Autor zásadně čtenáři nezpřístupňuje vědomí postav, čímž text prakticky omezuje na detailní popis vnějších událostí. Bradburyho satira je zde natolik ostrá, že román byl po vydání napadán za propagaci konzervatizmu.
Cestopisné Směnné kurzy
Románem Směnné kurzy Bradbury odbočil od univerzitních románů a navázal na žánr fiktivního cestopisu, na jehož počátku v anglické literatuře stály Gulliverovy cesty (1726) Jonathana Swifta. Českým čtenářům nemusí být nutně známo, že Swift svůj román nezamýšlel jako únik od reality, ale jako satiru na tehdejší politickou a společenskou situaci, neboť tento dobově vázaný aspekt se z mnohých překladů Gulliverových cest poněkud vytrácí. Na příklad země Lilliput, kde si úředníci provazochodectvím snaží získat přízeň panovníka, měla reprezentovat soudobou Anglii a poukazovat na malost a malichernost politických a společenských intrik. Podobně hádky o tom, z kterého konce se má načínat vajíčko, odkazovaly ke konfliktům mezi římskými katolíky a anglikánskou církví. Chování nepraktických obyvatel ostrova Laputa je pak kritikou samoúčelné učenosti a spekulativnosti. Z pozdějších fiktivních cestopisů ještě připomeňme Edkin (Erewhon, 1872; název románu je přesmyčkou anglického slova Nowhere, tedy Nikde) Samuela Butlera, jenž tímto románem nastavil kritické zrcadlo konzervativní viktoriánské společnosti.
Podobně i Bradburyho román je v mnohém výstižnou výpovědí o tehdejším světě. Ústřední postavou je lingvista Angus Petworth, jehož vyšle Britská rada v srpnu 1981 na čtrnáctidenní přednáškový pobyt do fiktivní země Slaka. Autor zde očima svého protagonisty velmi detailně zachycuje každodenní život v bývalém východním bloku. Opakovaně jsou zde zmiňovány všudypřítomná tajná bezpečnost, slovy jedné z postav ,,největší zaměstnavatel v celé zemi", a pomníky oslavující přátelství s ruským národem. V závěru románu pak dojde k orwellovské změně ve vedení vládnoucí Strany, kdy je obraz dosavadního mocnáře, soudruha Wanka, visící vedle portrétů Marxe, Lenina a Brežněva, nahrazen obrazem Wankova nástupce. Vedle politických záležitostí si autor všímá i drobných kulturních detailů, například toho, že v novinách nejsou žádné pop hvězdy, všechny nové knihy vycházejí v jeden den v týdnu a nejčastější značky automobilů jsou Lada, Wartburg a Volha. Petworth je rovněž několikrát upozorněn, že západní umění je zde považováno za dekadentní. ,,Když se jim nelíbí, jak píšeš, nechají tě řídit tramvaj," prozrazuje mu místní spisovatelka, magická realistka Kaťja Principová, do níž se ženatý jazykovědec bláhově zamiluje.
Aby byl obraz Slaky úplný, vytvořil Bradbury i jazyk, kterým její obyvatelé hovoří. Během Petworthovy návštěvy dokonce v zemi vypukne jazyková revoluce, jejímž cílem je pravopisná reforma, která by vytvořila jazyk slučující se s historickým vývojem. Vzhledem k těmto nestandardním událostem je najednou každá veřejná zmínka o jazyce chápána jako politická provokace, což platí i o Petworthových přednáškách, přestože se týkají jindy zcela nevinných témat, jako je rozdíl mezi anglickým I don't have a I haven't got. Po několika drobných nepříjemnostech se Petworth, podobně jako James Walker z Cesty na západ, vrací do Anglie, kde ho čeká klidný a spořádaný domácký život.
Romány vzniklé v ,,novém" světě
Po dvou novelách z konce osmdesátých let se Bradbury vrátil k žánru delšího prozaického textu románem Doktor Criminale (Doctor Criminale, 1992), jenž svým místním a časovým zasazením do určité míry navazuje právě na Směnné kurzy - odehrává se totiž těsně po pádu Berlínské zdi v několika evropských zemích (Maďarsku, Rakousku, Itálii, Švýcarsku a Belgii) s krátkou epizodou v Argentině. Hlavní postavou a vypravěčem je anglický novinář Francis Jay, který připravuje dokument o tajemném filozofovi a politickém mysliteli maďarského původu, jenž publikuje pod jménem Criminale. Tomuto uznávanému autorovi se až dosud dařilo skrývat svou identitu, a je proto na Francisovi, aby ji odhalil. Charismatický pragmatik Criminale, symbolicky spojující donedávna rozdělený svět, je na obálce britského vydání knihy označen za archetypální postavu proměnlivých devadesátých let. Román rovněž zaujme jemnou satirou na byrokracii spjatou s rozrůstající se Evropskou unií.
Román K Ermitáži (To the Hermitage, 2000) se pak skládá ze dvou dějových linií, z nichž první se, jak napovídá název, odehrává v Rusku za Kateřiny Veliké, zatímco druhá je zasazena na akademickou konferenci ve Švédsku devadesátých let. Tímto experimentálním románem se autorovo dílo definitivně uzavřelo - spisovatel zemřel na sklonku roku 2000. Bradburyho statut jednoho z nejvýznamnějších anglických prozaiků druhé poloviny dvacátého století snad potvrdí i úvodní pasáž románu Směnné kurzy, který byl po vydání navržen na prestižní britské ocenění Booker Prize.
Autor (nar. 1984) působí na katedře anglistiky FF UP v Olomouci.
Směnné kurzy
Několik stručných rad návštěvníkům Slaky
Malcolm Bradbury
Kdybyste se náhodou někdy vydali na cestu do Slaky, té perly středoevropských měst, centra obchodu a umění, širokých ulic a cikánské hudby, bez ohledu na důvod návštěvy důvěřujte radám průvodců a rozhodně si najděte čas na prohlídku katedrály Svatého Valdopina: katedrála se nachází poněkud stranou od středu města, na poslední zastávce tramvaje, nedaleko elektrárny, na nábřeží velké řeky Nyjtu, té líhně komárů, která spíše než řeku připomíná jednu velkou bažinu.
Slaka je město na leccos neuvěřitelně bohaté, a něčeho má zase neskutečně málo. Jak jistě víte, Slaka je především historické centrum a hlavní město té nevelké, tajemné země plné rovin, bažin, hor i továren, která se do dějin zapsala jako krvavé bitevní pole (tulstoji unkardninu) střední a východní Evropy. Stát sice lemují hory a řeky, ale zdejší hory nejsou tak vysoké, aby dané území zcela izolovaly od zbytku světa, a ani řeky nejsou tak široké, aby se nedaly překonat. Tato zeměpisná poloha se opakovaně ukázala jako výhodná i nevýhodná zároveň: v proměnách dějin kraj často vzkvétal a prosperoval, byl významným střediskem obchodu výměnného i novodobého a centrem umění i kultury; ještě častěji byl ale plundrován, olupován, drancován, dobýván a utlačován nekonečnými vpády dalších a dalších nájezdníků, kteří přicházeli ze všech směrů a střetávali se ve snaze si snadno přístupné území podmanit. Švédové a Médové, Prusové a Rusové, Asiaté a Thrákové, Tataři i klerici v sutanách, Malťané a jiní otrapové, vskutku téměř každý kmen nebo rasa, které se specializovaly na loupení a drancování, prošly touto oblastí a nechaly za sebou nesmazatelné následky své přítomnosti - své zvyky, svou náboženskou víru, svou architekturu, své geny. Proto byl tento stát někdy malý, jindy velký, a v některých obdobích dokonce prakticky přestal existovat. Obyvatelé zažili, jak se jejich rodná země střídavě rozpíná, smršťuje a mizí jim před očima. Její historie je zmatená do té míry, že se dnes celý stát možná nachází na úplně jiném území než na počátku svých dějin. Právě proto je zdejší kultura tavicím kotlíkem nejrůznějších národností, místní jazyk pot-pourri a obyvatelstvo pestrým salátem. Tento národ postupně uctíval snad všechny známé bohy, konzumoval veškerá možná jídla (od mléka a vajec ze severu po koření a ovoce z jihu a východu), hovořil nejrůznějšími jazyky a používal všechna známá platidla a mince, s vyraženými podobiznami nekonečně se střídajících císařů a princátek, hrabat a markrabat, pomazaných biskupů a mameluků, zkrátka všech, kteří se tu záhadně objevili, dočasně vládli a zanedlouho stejně záhadně zapadli v zamotaném a zmateném běhu dějin.
Následkem toho jsou dějiny Slaky jedna velká záhada a není žádným překvapením, že o mnohých událostech se vedou spory, takže existuje celá řada různých výkladů národních dějin, které se mezi sebou v mnohém liší, protože každý účastník diskuse přichází s vlastní verzí historie. Zmatky jsou tedy hojné, popisy událostí si protiřečí a mnohé podrobnosti zůstávají neznámé. Přesto není pochyb, že dějiny tohoto místa se počínají už v dávném starověku, tedy v dobách, o nichž máme jen mlhavé informace. Předpokládá se, že právě události, které se tehdy odehrávaly ve zdejších temných a panenských lesích, jsou prvopočátkem veškeré historie. Jestli jsem porozuměl staršímu vydání jisté spolehlivé encyklopedie a jestli jsem se ve svých zběžně načmáraných výpiscích nespletl (což se mohlo snadno stát, neboť veliká kulatá čítárna Britského muzea je v období odpoledního čaje vždy plná italských dívek, jež bez přestání rozptylují vážné vědce [mezi které já stejně nepatřím], čímž je navádí k pošetilostem), pak vězte, že:
Z období před desátým stoletím žádné spolehlivé údaje o dějinách této země nemáme. Jistá nesrozumitelná pasáž v kronice kyjevského mnicha Nestora naznačuje, že původní obyvatelé pocházeli z oblasti poblíž Bosporu, ale i o tom se vedou spory. Lidé jsou zde většinou urostlí, pleť mívají na jihu země poněkud snědší a na severu světlejší. Inklinují k pozoruhodným hrdinským činům, ale energičností ani pracovitostí příliš nepřekypují. Dlouhá období okupace země jinými státními útvary donutila obyvatelstvo v devatenáctém století k národnímu obrození, v jehož čele stál princ Bohumil Nesmělý a které ve svých dílech oslavoval básník Hrovdat, jenž byl zabit na svém koni roku 1848, když uprostřed bitvy deklamoval své epické verše. Nejstarší dochovaný text v místním jazyce byl nalezen v žaltáři z jedenáctého století, ale v současnosti se v zemi užívá okolo sedmnácti různých regionálních jazyků. Těží se zde sůl, sádrovec a železná ruda. Nejvýznamnějšími městy jsou Slaka, starobylé hlavní město, Glit, středisko vzdělanosti, a Provd, centrum průmyslu.
Jak vidíte, tyto informace jsou již dávno zastaralé - pocházejí totiž z období, než lidé přišli na chuť světovým válkám, které dále poznamenaly národní dějiny. Po obdobích dalších invazí, drancování, bombardování, dobývání a útlaku se národ stal lidovou republikou, vydal sérii vlastních známek a začlenil se mezi sovětské satelity a státy Varšavské smlouvy a Kominterny. Země je vývozcem řepy, extraktu z růžových okvětních lístků, porcelánu, dřeva, bot, výborné broskvové vodky (rotvity), skleněných výrobků, pánských obleků, a naopak dovozcem oleje, obilnin, strojních zařízení, produktů sériové výroby, zdravotních a hygienických potřeb, masa a nealkoholických nápojů (švepy). Místní balet ani opera nejsou špatné, obuv je nedostatkovým zbožím, většinou určeným na vývoz, gramotnost je zde vysoká a národní úspěšnost ve sportu ohromující. Plavci pravidelně vyhrávají olympijské zlaté medaile a jezdci v porovnání s průměrem padají z koní jen výjimečně. Měnové jednotky jsou vloska a bityj, jedna vloska má sto bityjů. Tvrdá západní měna, především dolar, je vzácná a velmi vyhledávaná. Oficiálně lze peníze vyměnit výhradně ve směnárnách (kambiji) státního výboru pro turismus, takzvaného Kosmoplotu, které najdete ve všech větších hotelech a pobočkách národní banky (Burzy Prolyjanyji). Dlužno přiznat, že na ulicích, v barech a kavárnách běžně dochází k finančním transakcím poněkud méně oficiálního rázu, a sice za kurzu velmi výhodného pro návštěvníky ze Západu‚ které ale musím varovat, že tyto transakce jsou považovány za vážný protistátní zločin, za nějž se vyměřuje přísný trest. Elektrické napětí je 110 V. Při odchodu ze země si u sebe žádné vlosky ponechat nesmíte.
V současné Slace jsou samozřejmě dějiny vykládány jako dialektický pokrok, ne tedy jako sentimentální touha po zašlé slávě, jak to známe z dekadentní západní filozofie. Přesto je národní kulturní dědictví hodnoceno velmi uctivě, o čemž svědčí i skutečnost, že po zničení jeho značné části během druhé světové války bylo vše obnoveno podle nejpřísnějších měřítek. Jak se dočtete v každém průvodci, při procházce městskými ulicemi dokáže málokdo spolehlivě rozeznat, která z budov tam neporušeně stojí celá staletí a která byla teprve nedávno v celé své kráse rekonstruována. Jelikož se budete pravděpodobně pohybovat po městě pod vedením průvodce zastupujícího Kosmoplot, katedrálu nejspíš neuvidíte. Je opravdu poněkud stranou od středu města, na konci tramvajové trasy u pobřeží Nyjtu. A přestože chození do kostelů je povoleno a ve skutečnosti velmi rozšířeno, oficiální filozofií státu zůstává světský materialismus. Proto se zde automaticky předpokládá, že si stejně jako každý současný návštěvník (mezi současné návštěvníky budete patřit i vy, ať už se vám to líbí nebo ne) musíte prohlédnout triumfy proletářského úsilí, heroické výdobytky socialistického plánování a kolektivní dílo lidu. Takže vám předvedou moderní továrnu na výrobu skla, která je možná dokonce nejlepší na světě, s plány výroby přímo vyzývajícími k soutěžení; zmodernizovaný průmysl pěstování řeřich, vynikající to příklad plánovaného zemědělství; panelové domy s bytovými jednotkami pro dělníky, vztyčené díky zázrakům prefabrikace a předběžného plánování za několik hodin; Park Svobody, oslavující přátelství všech národů; hrobku Grigorika, který poté, co liberálové zaváhali, rezolutně předal národ Sovětskému osvoboditeli z roku 1944 a jehož mauzoleum na Náměstí Strany (Plažči Prtyji) je hlídáno příslušníky státní gardy ve vojenských kloboucích zdobených dlouhými péry; upravenou, rušnou kolektivistickou farmu se šťastnými dělníky a nablýskanými traktory; a Muzeum socialisticko realistického umění s obrazy šťastných dělníků a nablýskaných traktorů.
Poté co uvidíte vše výše zmíněné, jistě snáze uvěříte v slibnou budoucnost. I přesto se návštěva katedrály vyplatí. Najdete ji na konci tramvajové trasy Vipnu. Lístky se neprodávají u řidiče, ale musíte si je koupit předem v některé ze státních trafik (označených Lity). Vzhledem k tomu, jak se u řeky činí komáři, uděláte dobře, když před odchodem z hotelu použijete repelent. Katedrála není na první pohled nijak impozantní - zvenku nevypadá o moc lépe než temné skladiště recyklovaných zčernalých cihel s kupolí místo střechy. Zato interiér je velkolepý. Ponurost a strohost je zde vyvážena barokní dekorativností; v mnoha malých svatyních praskají svíce ze včelího vosku; oltáře září bílým štukem, stříbrem a zlatem. Katedrála byla postavena v jedenáctém století, rozšířena za biskupa Wokwita Dobrotivého ve třináctém, zpustošena v patnáctém, obnovena a proměněna v barokní fantazii za biskupa Wenchera Vláma v osmnáctém a těžce poškozena leteckým a pozemním bombardováním ve dvacátém století. Od středověkých a renesančních úprav provedených pečlivými badateli tak zachycuje několik období lidského i uměleckého vývoje. Během loupení a ničení se několik generací kněží a mnichů naučilo nejen umění přežít, ale i umění schovat, uchovat a v pravý čas opět vzkřísit svátosti katedrály. Díky tomu se dochovalo mnoho cenných předmětů - v hrobce nádherné ikony zobrazující trpící duše v umučených tvářích světců; v hlavní chrámové lodi štukové sochy andělíčků; dále středověká socha Krista Vševládce vystupující ze sloupoví; bohatě zdobený oltářní obraz z Vlámska; a konečně kousek napravo od hlavního oltáře poutní místo, mramorová hrobka svatého Valdopina, patrona tohoto kostela, který do země přinesl abecedu a křesťanství a stal se prvním z řady národních mučedníků.
Valdopin je spjat se spoustou nejrůznějších příběhů - jak máme ale rozpoznat, které z nich jsou pravdivé? Přišel v desátém, nebo možná už devátém století, odněkud z jihu nebo ze západu, aby obrátil na křesťanství knížete nebo chána z kmene, který se před časem usídlil přímo uprostřed zdejších bažin, lesů a komárů. Obrácení knížete na víru s sebou přineslo nesmírné politické výhody, když se z kmene stal národ uznaný papežským stolcem. Ale Valdopinova důvěra se nevztahovala jen na knížete - jeho mise byla zacílená na celý národ. Pro překlad Svatých textů vytvořil svou vlastní abecedu, která se stále nazývá Valdopinova, ale používá se už jen zřídkakdy. Přesto ji můžete vidět - dochovala se totiž vytesaná v kamenných zdech katedrály, ačkoli podle některých názorů byly tyto nápisy znehodnoceny při restaurování. Tímto se tedy národ oficiálně stal křesťanským, i když je třeba přiznat, že pohanství se později opět prosadilo - podle výše citované encyklopedie se ve vyprázdněných a znesvěcených kostelech pelešila divoká zvěř. Ale Valdopin tou dobou již považoval svou slakanskou misi za dokončenou a zaměřil se na sousední kmen, zcela pohanský a vyžívající se v těch nejbarbarštějších praktikách. Povídá se, že právě tito barbaři ze severu, nebo ze západu, případně z východu (z nějakého důvodu se právě o tomto údaji vedou nejvyhraněnější spory), Valdopina nakonec napadli, ukamenovali, uťali mu hlavu a jeho tělo rozsekali na kousky. Tuto událost zobrazuje i basreliéf na zdi katedrály, přestože moderní věda zpochybňuje autentičnost zobrazeného Valdopinova oděvu.
Příběh ale pokračuje dál a ujišťuje nás, že v oblasti, kde je dnes Slaka hlavním městem, žili i lidé, kteří zůstali Valdopinovi věrní a nikdy na něj nezapomněli. Právě oni se odhodlali získat tělo svého mučedníka zpět a poskytnout mu pohřeb podle křesťanských zásad. Rozeslali tedy zvláštní vyslance a podepsali smlouvu s pohany. Podle této smlouvy byly na hranicích mezi oběma národy postaveny váhy, aby na jednu jejich misku mohl být položen rozšmelcovaný světec a aby mohl být následně vyměněn za odpovídající množství zlata z knížecí pokladnice. Jistě vás ale napadne, že v příbězích, jako je tenhle, přináší podobné legendární smlouvy jen komplikace: váhy byly zdviženy, porce světcova těla narovnány na jednu z misek a zlato ingot po ingotu pomalu pokládáno na druhou, ale jazýček vah se ne a ne nachýlit. Víc a víc zlata směřovalo na váhy, knížecí pokladnice už byla prázdná, ale misky se ještě pořád nevyrovnaly. V tu chvíli mohl situaci zachránit jedině zázrak - magie tenkrát naštěstí ještě fungovala. Když už kníže propadal zoufalství a Valdopinovi věrní propukali v pláč, ze samého konce davu vyšla stará žena malé postavy, prý vdova, celá v černém, shrbená a opírající se o ohnutou hůl. V jedné z malých zkroucených rukou držela jediný zlaťák, který představoval její veškeré životní úspory. Jak už to v podobných příbězích bývá, kníže se jen smál a jeho poddaní ještě víc.
Ale vy tyto příběhy jistě znáte, takže vás nadpřirozené schopnosti podobných malých žen ani starých mincí nemohou překvapit; vlastně ani nemusím pokračovat ve vyprávění. Miska se zlaťákem spadla dolů, druhá miska stoupla nahoru, dav začal šílet, kníže rudnout. Pohané, jak už to chodí, nedopadli špatně a odnášeli si domů získané zlato, knížecí poddaní uložili namleté světcovo tělo do rakve, kníže políbil starou ženu, která se po polibku v nic neproměnila, a mrtvola byla odnesena do své rodné země a poblíž bažinaté řeky Nyjtu uložena do mramorové hrobky, neboť z nějakého nejasného důvodu právě v těch místech kdysi začalo pokřesťanšťování národa. Valdopin se dočkal mučednického pohřbu, z jeho hrobky se stala svatyně, poutníci přicházeli z odlehlých míst, brzy se začaly objevovat zázraky - chromí odhazovali berle, blázni moudřeli, němí začínali mluvit. Svatost byla patřičně uznána, místo osídlili mniši a postavili tam kapli, kterou po čase přestavěli na katedrálu, jejíž návštěvu byste si neměli nechat ujít. Legenda se šířila dál, jak už to bývá. Ani pod nadvládou osmanské říše národ na svého světce nezapomněl. Legenda tak přežila až do dnešní světské doby, kdy zázraky jsou spíše hospodářské, uctívají se noví, naprosto jiní svatí, a Valdopinova hrobka je nucena soutěžit o pozornost s Grigorikovou, obklopenou vojáky v kloboucích zdobených dlouhými péry na Plažči Prtyji.
Příběh, který jsem vám vyprávěl, si můžete vyložit, jak chcete. Stejně jako všechny dobré příběhy může být čten mnoha nejrůznějšími způsoby. Z pohledu romanticky založených národních historiků je samozřejmě vyprávěním o zrození národa. Podle interpretace křesťanských teologů se jedná o zázračný mýtus o Božím zásahu. Z hlediska marxistické estetiky reprezentuje klasickou socialisticko-realistickou alegorii odhalující ohromnou moc, která je zcela nezávislá na knížatech a jejich kapitálu, neboť vzniká spojením sil obyčejného lidu. Pro folkloristy představuje - vzhledem k motivům smlouvy, pozdržení, magického zásahu a šťastného konce - vynikající příklad morfologie pohádky. A pro modernější myslitele strukturalistického přesvědčení, kteří o svých problémech debatují v Rue des Ecoles, je přece výborným příkladem pensée sauvage, syrové a vařené podle Lévi-Strausse, nemyslíte? A kdybyste se zeptali na můj názor, což samozřejmě můžete, protože pro tuto chvíli je to můj příběh, nejspíš bych se na chvíli odmlčel, zapálil si dýmku, abych vzbudil zdání vědecké soustředěnosti, zamyslel se a pak zcela nezávazně navrhl, že hloubková struktura příběhu je zcela zřejmá: možná, nebo spíše zcela jistě, bychom si měli povšimnout, že se jedná o typický slakanský mýtus o směnném kurzu.
Kdybyste totiž někdy navštívili Slaku, tu metropoli cikánské hudby, širokých ulic a míst, kde i dnes vzkvétá baroko, kde se konají veletrhy, pořádají kongresy a míchají jazyky, stále si totiž budete vědomi všudypřítomného zaujetí výměnným obchodem a finančními transakcemi, které se odrážejí ve výměně zboží, pohyblivosti hodnot i úpravě sazeb. V tomto pocitu se utvrdíte díky šekům (geldají) na letišti; díky směnárnám (kambyjí) národních bank i hotelů Kosmoplotu; díky ohromným státním obchodním domům zvaných MUG, ve čtvrti Vicvicimut, kde se prodává nedostatkové zboží stejně jako přebytkové, takže spousta lidí tam přichází s vážnou tváří, aby nic nekoupili; díky nekonečným obchodům probíhajícím na lavičkách v tichých parcích, když se najednou otevřou aktovky, aby se hruška vyměnila za okurku nebo mužské spodní prádlo za světle růžovou podprsenku, zatímco si děti lehkomyslně hrají ve sluncem prosvětlených okolních uličkách a důchodci si užívají zaslouženého odpočinku; díky WICWOKu, síti speciálních obchodů, kde se platí cizí měnou a turisté se přetahují se stranickými funkcionáři o vzácnou skladovou whisky ze skotských údolí a západní modré džíny od toho druhého a mnohem známějšího Levi-Strausse; díky tlumeně osvětleným restauracím, kde se vás číšníci ptají ,,Platíte dolary?", než vám prozradí, jestli vůbec mají na jídelním lístku maso; díky širokým městským chodníkům, na kterých vás kolemjdoucí zastavují s nabídkou, že vymění vaše šaty za své starožitnosti, nebo, pokud se oblékáte stejně špatně jako já, naopak. Ano, ve Slace se vám někdy zdá, že celý život je jen obchodování, hledání vhodného ekvivalentu, snaha plácnout si, falšování a padělání, pomyslné pokládání vybraného člověka na jednu misku vah a čekání, co všechno ho vyváží.
Takhle to tedy ve Slace chodí. Na druhou stranu - kde to tak ale vlastně nechodí? Peníze hýbou světem a našimi novodobými mudrci jsou ekonomové. Lingvisté, které dnes člověk potkává na každém rohu, prohlašují, že veškeré transakce v současné kultuře - naše peníze a propočty, hry a zahrady, diety a sexuální aktivity - jsou ve skutečnosti různými reprezentacemi jazyka. Proto je samozřejmě dnes lingvistů tolik. I jazyky jsou jednoduše řečeno výměnné systémy, pokusy proměnit slovo ve svět, znak ve význam, text v oběživo, kód v realitu. Samozřejmě že všude, dokonce i ve Slace, existují politici, kněží, ajatolláhové i ekonomové, kteří se vám budou snažit vysvětlit, že realita je skutečně taková, za jakou ji prohlašují oni. Nikdy jim ale nevěřte, věřte jen spisovatelům, těm hluboce zamyšleným bankéřům, kteří tráví svůj čas tím, že se snaží přeměnit potištěný papír v něco hodnotného, ale nikdy nepředstírají, že výsledek má větší cenu než použitelný příběh. Samozřejmě je potřebujeme, neboť co jiného je koneckonců náš život než jeden velký tanec, ve kterém se všichni snažíme vytvořit nejlepší možný směnný kurz, s využitím našeho intelektu i sexuality, vkusu i oblečení, tedy jednáme přesně podle Valdopinových principů? Týká se to vás všech: vás, cher lecteur, s Volvem na zakázku, s křemíkovými digitálními hodinkami značky Seiko, s telefonem na dálkové ovládání a s vlastním názorem na všechny filmy Woodyho Allena až po Interiéry (ale nikoli včetně), jak s oblibou hlasitě prohlašujete nad Campari se sodou; i vás, chère Ms., s botami od Gucciho, s hlavou plnou povídaček o egu přejatých od vašeho psychoanalytika a s knoflíky nových šatů od vašeho oblíbeného návrháře strategicky nedopnutými, abyste odhalila dokonalé opálení ze Seychel a předvedla bujné poprsí, čímž zvyšujete zájem o svoji osobu, aniž byste klesla pod svou úroveň; dokonce i tebe, cher enfant, s kombinézou značky Kids-In-Gear a nepřetržitě přehrávající desku od Emerson, Lake and Palmer! Neděláte všichni to samé? Nepokládáte snad svou vlastní vykonstruovanou představu sebe sama na pomyslnou misku vah ve snaze zhodnotit vaši mysl a tělo, váš věk a vaše názory, vše z pohledu vymezeného ekonomikou, ve snaze odhalit skrytý význam, vymyslet kritéria hodnocení, určit nejvyšší cenu, prodat z ekonomického hlediska za nejvýhodnější možný směnný kurz?
Takže kdybyste na mě s tou svou otázkou o Valdopinově příběhu opravdu tlačili, nejspíš byste se dočkali odpovědi v podobě výše zmíněné nebo nějaké podobné, neméně módní analýzy. Ve skutečnosti bych se ale raději odpovědi vyhnul. Nejsem kritik, ale spisovatel, a chci, aby mé výmysly zůstaly výmysly. Raději mi dovolte, abych vám doporučil jednoho dne opravdu navštívit Slaku, tu křižovatku národů, hlavní město květin a cikánské hudby, výstavních budov a pozoruhodného umění, rozkládající se v širokém teplém údolí mezi Storkjanskými horami, kde je vegetace bujná a rozkoší se nabízí bezpočet. Připouštím, že běžný život se tam mnohdy může zdát fádní; vítr je studený, cestovní ruch může působit příliš regulovaně a obchody bývají často prázdné, ale cožpak nemá každá dovolená své nevýhody? Pravda, letadel tímto směrem příliš nelétá, ale Komflug, státní aerolinie, operují z většiny hlavních měst západního světa. Místní jazyk může působit potíže, neboť o jeho gramatice se vedou spory a těžko najdete dva rodilé mluvčí, kteří by mluvili zcela stejně. S jednoduchými úkony vám ale pomohou praktické konverzační příručky, a navíc v současnosti většina mladých Slakanů rozumí trochu anglicky, i když někteří znají jen texty písní od Pink Floydů. Pravidla směny peněz vám trochu polezou na nervy, a ke všemu budete muset měnit každý den, ale turisté ze Západu se těší v restauracích různým privilegiím a řemeslníci jsou tu pozoruhodně zruční. Dívky jsou vesměs hezké a o mužích se někdy říká to samé. Lidé jsou tu většinou energičtí a srdeční, pamětihodnosti stojí za vidění a broskvová vodka (rotvity) za ochutnání. Jak se píše v informačních brožurách Kosmoplotu, tady se vám opravdu nabízí naprosto jiná dovolená. Když se stmívá a po jasně osvětlených bulvárech se prohání automobily, i krátká procházka historickou částí města vás přesvědčí, že je tu toho k mání spousta.
Pokud tedy opravdu Slaku navštívíte, nenechte si ujít katedrálu. Nejdříve se podívejte na ikony v kryptě; vstup nestojí ani vlosku. Pak se vraťte do hlavní chrámové lodi, která nebyla rekonstruována ani po nedávném zemětřesení, a prohlédněte si skvělého Krista Vševládce. Oltář je krásný, a někde se tvrdí, že dokonce vlámský. Ale nezapomeňte se podívat trochu nalevo od něj, nebo jsem říkal napravo? Zkrátka tam, kde je hrobka svatého Valdopina: prvního národního mučedníka, vynálezce abecedy, zakladatele křesťanské víry a hrdiny mnoha legend.
Z anglického originálu Rates of exchange vybral a přeložil Petr Anténe
