Mladé autorky přicházejíHranice mezi mužskou a ženskou literaturou se setřela už dávno. Vážné se promíchalo s triviálním. Postmoderně téměř odzvonilo a „fresh" městské debuty jsou na ústupu. Smutek nebo smrt jako témata už nezavánějí sebelítostí. Mezilidským vztahům a kolabujícím rodinám se nevěnují jen zhrzené čtyřicetileté rozvedené spisovatelky. Mladí tvůrci si uvědomili zcestnost požadavku reálné autorské zkušenosti, odpoutali se od všednodenního klišé nového tisíciletí. Přestali se věnovat desáté destilaci berlínských punkových příběhů, zůstali doma. Možná zavzpomínali na vlastní mládí, možná obyčejně vstřebali vyprávění svého okolí. Najednou není potřeba žádné exotiky, explicitních dramatických eskapád a ultramoderní slovní ekvilibristiky. S minimem exhibicionismu se daří exotiky dosáhnout maxima čtenářského účinku.
Mladou českou prózu za poslední dva roky prozářilo pět začínajících autorek, které se zavřely v rodinných archivech, načichlých sžírající soukromou tragédií. Každá rodina má nějaké tajemství a každá druhá rodina si prošla zkouškou, která ji posílila, nebo definitivně roztříštila. Petra Soukupová, Evita Naušová, Petra Batók, Jana Šrámková i nejčerstvější objev Bianca Bellová zahodily útrapný sentiment. Dokáží být kruté, ale citlivé - neplést s přecitlivělé - zároveň. Nepotřebují vábivé kulisy, vystačí si s tím nejzákladnějším - láskou a smrtí. Nenabízejí cukrovou vatu a utěšující srdce z pouti, ale omšelou rodinnou fotografii, ze které čpí personální minulost. Jednoduchý příběh silný jako smrt.
Účastnice zájezdu
Rodinné mozaiky nejsou v literatuře pochopitelně žádnou novinkou. Jejich novou vlnu však v roce 2004 odstartovala svou útlou novelou Přes matný sklo Petra Hůlová. Podobnou roli předvoje si ostatně vyzkoušela už dva roky předtím s debutem Paměť mojí babičce, v jehož stopách exotické topiky později věrně šlapala nemalá hrstka autorů jako Markéta Pilátová, Jaroslav Rudiš nebo žurnalista Jan Malinda. Zatímco narativní schémata a autorský jazyk se knihu od knihy proměňují, na tematologické ose zůstává základní kámen Hůlové nehybný, někdo by řekl strnulý. Jen s tím, že si jej každá další autorka opracuje hezky po svém.
V dohasínajícím světle klipovité hyper-současné prózy načala linii skromného ženského anti-sentimentalismu svým debutem tehdejší studentka scenáristiky a dramaturgie Petra Soukupová. K moři (2007) nabouralo představu o románovém tvaru. Soukupová se odpoutala od veškerých metafor a malebných slovních hrátek, které by zdržovaly samotný příběh. Titul snad připomíná název jedné z nejznámějších knih Virginie Woolfové, reálně je mu ale na hony vzdálený. Soukupová opisuje drobné rodinné nešvary a zoufale zbytečné hádky z nejběžnějšího života a spíše než o zachycení dílčího okamžiku usiluje o souvislý dynamický přelet nad prázdným rodinným hnízdem. Triviální příběh rodiny vypravující se na dovolenou v netriviálním složení adoptivních i nevlastních sourozenců nedisponuje žádnou primární dramatičností. Chybí moment, který by vyprávění lámal jako dobře upečený croissant - jak tomu později bude v triptychu Zmizet -, a nejdůležitější informace se v podobě mimoděk servírovaných náznaků schovávají v páralovských závorkách.
Vysoko nastavenou laťku Soukupová nepodlezla ani svou druhou prózou, souborem tří samostatných, leč sugestivně kompatibilních kratších próz Zmizel, Na krátko a Věneček, nazvanou jednoduše Zmizet (2009). Sbírka drobných sourozeneckých naschválů a počínajících nenávistí vyznívá drsněji než debut nejen díky ostřejší tektonice textu, který je opakovaně vystavěn kolem nějakého tragického epicentra - ať už je to fatální nehoda, smrt nebo nešťastné otcovské ambice, pod kterými se podlamuje zdravé sebevědomí leckterého dítěte. Soukupová akcentuje přátelskou komunikaci seškrtanou na nepřátelskou nekomunikaci, dobrý úmysl principálně končí nedobrým konáním nebo nenapravitelným pocitem křivdy, jenž čas od času vyústí v neutichající obviňování každého, kdo se zrovna namane. Tematizuje závislost na alkoholu, a to ji později plynule spojí s Petrou Batók, a novodobé pojetí rodiny jako pouhé sdílení společného bytu nebo příjmení, na což zakrátko zase naváže Jana Šrámková.
Slepování rodinného porcelánu
Scenáristiku a dramaturgii na FAMU studovala i Evita Naušová, která ještě před prozaickým debutem stihla vydat sbírku básní Po římse až k oknu (1996). Krátká novela Jizvy (2007) zachycuje mladou ženu, jež se po dlouhé době vynuceně vrací domů kvůli nedávné smrti své matky. Naušová tak na rodinu nahlíží ve chvíli oslabení, v momentě, kdy se schyluje jak ke skutečné meteorologické bouři, tak k vyplavení roky skrývaných emocí na povrch. Nic u ní není tak, jak by se na první pohled mohlo zdát, protože žádná z postav se ani na chvilku neušpiní o nesmyslnou černobílost. Všichni se stávají dobrými i zlými, hodnými i zlomyslnými a nejpasivnější člen rodiny - bratr, který jako jediný zůstal žít v rodném domě s otcem - se v průběhu románu mění z líného budižkničemu v charakterního tradicionalistu záviděníhodně spjatého s vlastní rodinou. Společná minulost je to jediné, co příbuzné spojuje. Nemají stejná bydliště, nemají stejné zájmy, dávno se odcizili a dávno neprožívají stejné věci. Nechtějí se vidět, zkrátka se nemají rádi, což by pro jiného autora mohl být kámen úrazu. Naušová zůstává odvážně chladná a náznaky narůžovělé melancholie zavčasu tříští prolínáním bezútěšné současnosti s podobně neidylickým dětstvím postav. Ufňukaná tematická východiska jí nezlomí vaz, dokonce ani jediný autorský vlásek.
Naušové hned o rok později důrazně šlápla na paty absolventka Literární akademie Josefa Škvoreckého Petra Batók. Román A pak už jen tma (2008) recykluje klišovitou pijáckou závislost, která ničí všechno kolem sebe. Batók si zvolila téma jako už stovky spisovatelů před ní, čímž riskovala jednak značnou opotřebovanost a čtenářskou nelibost, způsobenou vtíravým variováním již známého, jednak školácký moralismus, k němuž démon alkoholismu přímo svádí. Všechno ale - hlavně díky svižnému tempu - ustála.
Nebohá paní smrt
Cenu Jiřího Ortena si letos odnesla za křehký debut další z autorek anti-sentimentální linie, rovněž studentka Literární akademie Josefa Škvoreckého - ovšem i absolventka teologického semináře - Jana Šrámková. Hruškadóttir (2009) s líbivým podtitulem Islandská novela sáhá v míře smrtonosné, riskantní patetičnosti snad nejdále. Šrámková vypráví příběh tradičního ženského přátelství na život a - doslova - na smrt. Záměrně vybírá postavy přehnaně rozdílného charakteru, aby je následně sepjala v jeden nerozdělitelný duševní celek. Protikladný není jen sociální status samotných slečen, ale hlavně rodinné zázemí, ze kterého pocházejí. Šrámková vedle sebe paralelně staví svět teplého rodinného krbu - u kterého se všichni často a rádi setkávají, aby spolu mohli trávit dlouhé hodiny diskutováním nad šálkem nedělní kávy - a kontrastně chladného panelového bytu, jehož obyvatele spojuje jen znalost toho, co leží ve kterém šuplíku.
Za pomyslný prozaický manifest proudu autorek libujících si ve vážných tématech ovšem považuji útlý román překladatelky a začínající spisovatelky Bianky Bellové nazvaný ironicky Sentimentální román (2009). Bellová za své literární vzory uvádí drsňáky jako Charlese Bukowského nebo Elfriede Jelinekovou, a není se čemu divit. Sentimentální román kráčí po nejtenčím ledě, jelikož tragickou náhodnou smrt v něm střídá akt uslzené, depresivní a nadto demonstrativní sebevraždy, a to v jisté obměně hned několikrát. Bellová cynicky zavádějícím titulem odkazuje na absenci sentimentality - třebaže nechává oběsit se (jak klasické) nešťastnou bohémskou umělkyni (jak klasické na druhou), kapesníček čtenář nevytáhne ani jednou.
Bianca Bellová vstupuje do světa, v němž hrdiny pojí tíživá minulost, intrikářské hry a vzájemné podvody, tedy všechno to, co každý tisíckrát viděl v libovolném dramatickém televizním seriálu o sto a více dílech. Vystupuje z něj ale hrdě, nepokořená, s lehkostí a schopností vyprávět tragické příběhy netragicky
Možnosti tu jsou
Smutek opravdu utek. Smrt nemusí být ulepená proudem slz, uvzlykaná, alespoň ne ta literární. Zmíněné autorky daly mladé tuzemské próze zase jednou možnost se z plných plic nadechnout, aniž by k tomu potřebovaly nějaké vábivé výrazové prostředky. Vydaly se novým směrem. Cestu k celkem podobnému cíli si každá zvolila svou.
Soukupová třeba zapomněla na sáhodlouhé obkreslování emocí a všelijakých duševních stavů, jimiž hrdinové procházejí. Knihy osekala na dřeň, nechala jen pevné jádro, kterým upoutala na svou největší přednost - strohost, jež není v rozporu s ideovou sdílností. Nápomocnou je jí profesní zkušenost s psaním scénářů - více než co jiného evokují její texty stručný bodový scénář, který dojímá svou obsáhlostí ukrytou v sympatické nerozsáhlosti. Soukupová se snaží o kompoziční komplexnost, která vyžaduje nelítostnou stylistickou kondenzaci a opakovanou parcelaci. Narativní postupy si klidně půjčuje z filmové oblasti - zachází s promyšleným střihem, změnou fokalizace i synchronním odvíjením děje, takže smutnou událost nebo útrapné rodinné konflikty dokáže rozkouskovat na drobné části. Jinak řečeno, rozřezává celkový fikční svět na dílčí mikrosvěty, které obývají pouze samotné postavy. Sama si zachovává důrazný odstup, což se nedá říct třeba o Evitě Naušové. Autorka Jizev sice stejně jako Soukupová a priori nehodnotí a nekomentuje vyprávěné, na druhou stranu ale krade z vlastního života, takže o nějaké distanci se zrovna nedá mluvit. Naušová zato hbitě dekonstruuje zaběhlá přesvědčení. Mění výpovědi i výsledné významy, přepisuje rodinou historii a reinterpretuje ji tak, že by se do ní na první pohled zamiloval každý druhý hermeneutik. Pohrává si s aktivním čtenářským domýšlením, jen ukazuje možnosti a doufá, že se někdo dívá.
Skoro stejný narativní postup volí i Batók, snad jen s tím rozdílem, že tam, kde Naušová zůstala nedořečená, naservíruje Batók před čtenáře explicitně hrstku variant, jak by mohla kniha skočit. Autorka se veškerým negativním konotacím spojeným s klišovitým tématem alkoholismu dokázala elegantně vyhnout jednak způsobem ověřeným - perspektivou neznalého, ale o to objektivnějšího dětského vyprávění -, jednak lapidárním stylem. Sází na podobnou kompozici jako Soukupová, ale dotahuje ji k formální preciznosti. A pak už jen tmu propagovalo nakladatelství Labyrint jako Drama pro čtyři postavy a alkohol a tvarovou analogii s uzavřeným komorním kvartetem nejde přehlédnout. Románovou polyfonii drží pevně v rukou - výsledný tón čtyřhlasu zůstává nakonec jeden jediný, a to čapkovská relativizace skutečnosti. Pravdu tak nemá nikdo a zároveň ji poskromnu mají všichni.
Podobně jako se Batók soustavně utápí ve sklence fernetu, ani Šrámková neřeší od druhé do poslední stránky nic jiného než smrt a nepřehlušitelný proud asociativních vzpomínek, které na ni sedají jako prach na starou vázu. Zdaleka to neznamená, že by ztrácela nadhled a stylovou lehkost. Naopak, píše uvolněně, jedním tahem. Kritika ji často a ráda přirovnává k Jakubě Katalpě, ale těžko říci proč. Pár dobrých senzuálních metafor a cit pro prožitek emocionálně vypjatých situací z ní nedělají lyrickou autorku. Šrámková stojí nohama pevně na zemi, třebaže očima se umí dívat celkem vysoko do nebes. Rozmáchlým loudavým tempem a pasivní kontemplací se okatě liší od tepající dynamiky, z jaké těží Soukupová i Batók. Šrámková kráčí vlastní rychlostí. Nedívá se k sousedkám, neopisuje schémata, což se sporadicky (ne)povede Biance Bellové. Sentimentální román není sentimentální, spíše nebývalé syrový a sympaticky krutý, jak to v českém literárním prostředí nebývá zvykem. Nevnucuje čtenáři žádné utěšující kompromisy, nesnaží se mu trpkou knihu osladit obvyklým šroubovaným nadějným koncem. Bohužel se ale nechá vést Naušovou i Soukupovou za ruku - prolíná časová pásma, předává vypravěčskou štafetu, dokonce střídá mužský a ženský pohled na tutéž černočernou životní tragédii. Řemeslně se má ještě čemu učit, ale oč menší profesionalismus předvádí, o to větší gesto nesentimentalismu provádí. Hezky tak definuje celý tento anti-sentimentální ženský proud.
Umělecká témata i narativní modely nepřetržitě cirkulují, takže je možné, že se české knižní pulty budou dalších pár let prohýbat pod debuty experimentálních neo-avantgardistů nebo nadšenců bourajících nějaké to společenské tabu, pokud něco takového v dnešním světě ještě existuje. Možnosti tu zkrátka jsou. Spirálu vývoje jde zachytit snad jen subjektivně a s nadšením pro čerstvý vánek, který přináší obměna tematického nebo narativního inventáře. Skoro bych ale vsadila na to, že brilantně vyprávěné a skromné rodinné příběhy díky své přirozenosti jen tak neomrzí.
Autorka (nar. 1986) je studentka české filologie a kulturálních studií v Olomouci a interaktivních médií v Brně.
