Fotografovi se obvykle také nevyčítá, že dělá samé akty

Nejdřív na pařížské Sorbonně studovala, teď tam učí. Potkat ji proto v Praze není zrovna snadné. Naštěstí mají ve Francii občas stávky a navíc existují letní prázdniny. A tím pádem příhodný čas k povídání o psaní, práci i Literárním salonu. Kde jinde, než v Literární kavárně v Řetězové ulici? Přišla o čtvrthodinku později, seděla totiž naproti v kavárně Montmartre. Kdo by se tomu divil?

 

Co vás vedlo k založení Literárního salonu? Příklad dávného pražského salonu Anny Lauermannové-Mikschové? Nebo jak říká Eliška Krásnohorská, přání „sejít se v prázdných hodinách v domácím útulku a pobaviti se mimo obor hospodského kouře i spolkového hluku"?

 

Vedl mě k tomu idealismus. Chtěla jsem oživit tradici salonů devatenáctého století, což se k mému velkému údivu i podařilo. Vždy také zmiňuji inspiraci večery s autorským čtením, výstavami a dalším programem, které u sebe doma v Brně-Žabovřeskách několik let pořádal Jaroslav Erik Frič. Tedy s tím, že Erik se zaměřoval spíše na underground, kdežto já na autory navazující na klasickou poezii.

 

 

Ve zmíněných salonech se obvykle setkávali lidé, kteří by se z různých důvodů jinak nesešli. Jaká společnost se schází u vás?

 

První dva roky to byli hlavně kamarádi z vysokých škol humanitního a uměleckého zaměření, převážně bohemisté. Ti postupně přicházeli se svými nápady a přiváděli další přátele. Tak se u mě ocitli zahraniční bohemisté a výtvarníci, hudebníci i divadelníci. V pozdějším období, které považuji za významnější v dosavadní salonní činnosti, začali pravidelně nebo občasně docházet spisovatelé a výtvarníci jako například Petr Maděra, Milan Děžinský, Bogdan Trojak, Václav Kahuda, Petr Král, Petr Odillo Stradický ze Strdic, Kateřina Rudčenková, Pavel Piekar... V úplně posledním období se proměnily generace a na salon docházejí stále mladší lidé. Ze salonů se „rekrutovali" také první autoři později založeného nakladatelství Literární salon, tedy Viktor Špaček, Jan Brabec, Simona Racková a Ondřej Macura. Další autory jsem už však našla jinou cestou.

 

První salon proběhl už koncem roku 2001, zatím poslední loni v září. Chcete pokračovat?

 

Jak budou probíhat salony dál, netuším. Za prvé budu muset v blízké době opustit Loretánské náměstí a nevím, jestli jinde budou tak příznivé podmínky. Také mám pocit, že většina skalních návštěvníků se už usadila a věnuje se rodinnému životu. Budoucí vývoj, soudě podle salonů Lauermannové, by vypadal asi takto - vystřídalo by se postupně několik generací, po mých vrstevnících by přišli ti, kterým bych mohla být matkou a nakonec babičkou. Na tu druhou vlnu bych se snad ještě cítila, na tu další, to tedy opravdu nevím...

 

 

V současnosti působíte jako lektorka českého jazyka na katedře slavistiky na pařížské Sorbonně. Jaký je váš všední pracovní den, kdo jsou vaši studenti?

 

Abych řekla pravdu, něco jako všední a sváteční dny jsem během posledních dvou let bohužel prakticky zrušila. Opravdu nevím, kde který den zamířím. Jakás takás stabilita u mě funguje vždy jen tak čtrnáct dní nebo tři neděle a pak je zase všechno jinak. Profesoři ze Sorbonny jsou zvyklí hodně cestovat a vozit si práci s sebou. Během semestru jsou také dny volna, celkově to ale vychází na dvanáct třináct týdnů podobně jako u nás. Do toho ovšem často přicházejí stávky na univerzitách. Extrémní byl letošní letní semestr, kdy jsme výuku nakonec přesunuli do jiných institucí, kaváren, či dokonce domů a protáhli ji až do konce června. Zkrátka to, jak funguje Francie a momentálně i já, je jedna velká improvizace. Je to sice dobrodružné, ale musím říct, že takzvaná všednost s větší mírou předvídatelnosti mi docela chybí.

 

 

Slavistika má na Sorbonně dávnou tradici. Pokud se nepletu, pobýval tam například i Hanuš Jelínek. Jaký je, konkrétně o český jazyk a literaturu, zájem dnes?

 

Slavistika je na Sorbonně stále docela zastoupená, a to jak vyučujícími, tak studenty. Největší je samozřejmě rusistika, polonistika, méně serbokroatistika, bohemistika miniaturně. Se studenty to moc slavné není a za Jelínka asi také nebylo. Máme pouze mezi dvěma a deseti studenty na ročník. Zřizujeme ale také kurzy češtiny pro celou Sorbonnu jako volitelný předmět a tam máme ve třech úrovních na šest desítek studentů. Co se týče národnosti, jsou to Francouzi, Češi, Slováci, Poláci, Kanaďané, Ukrajinci, Rusové, Alžířané plus Čechofrancouzi různého typu - namíchaní rodiče, potomci českých emigrantů a podobně. Vyloženě o literaturu je zájem ještě slabší. Studenti si totiž mohou u jazyků navolit dva moduly, jeden je spojený s kulturou, historií a literaturou, druhý s politikou, ekonomií a právy.

 

 

Ve velké Francii se prý prodává průměrně tři sta až pět set výtisků sbírky poezie. To je překvapivě málo. Jak vidíte situaci na místě vy?

 

V Paříži je kultura stále na vysoké úrovni a bohatě dotovaná státem. Poezie vychází hodně, i když v malých nákladech. Veškerou „klasickou" literaturu seženete v několika vydáních. Takového Kunderu si můžete koupit na jakémkoliv nádraží. A v trafice v centru města dostanete běžně vybrané kvalitní deníky a odborné časopisy, tedy i literární a historické. V tomhle směru se máme co učit. My se zase můžeme chlubit větší podporou začínajících autorů. Vydat ve Francii debut v renomovaném nakladatelství je téměř nemožné.

 

 

Ve vaší poezii se ženské tělo, jak tvrdí jeden z literárních kritiků, stává prostorem fantastických proměn a návštěv, česká poezie ve vás našla básnířku výrazně erotické obraznosti. Vyhovuje vám to zařazení? Jak dlouho zůstanete u svých přitažlivých obrazů a sugestivní erotiky?

 

Na jednu stranu s tím souhlasím; tedy s výhradou, že se jedná o milostnou lyriku, s přesahem k erotice. Jelikož se z mého zařazení pomalu stává klišé, začíná mně to vadit. Nakonec i moje texty vzniklé úplně bez erotického podtextu tak všichni interpretují. Píšu o existenciálních otázkách obecně - o úzkosti, obavě o osud blízkých lidí, píšu o smrti, o samotě... Časté milostné téma je obrazem překonávání samoty a smrti. Ve sbírce Modrá jablka, jež má i spirituální rysy, se propojuje s přírodními obrazy. Podoba panny pláč, inspirovaná poemami Mariny Cvetajevové, zobrazuje rozpad milostného vztahu. I Velkou biskupovskou noc lze číst jako rozsáhlou milostnou poemu. Sbírka Don Vítor si hraje a jiné básně je podle mého názoru polytematická a stylově rozrůzněná. Možná se pro mě milostné téma stává formou, v níž se odehrává více věcí. Fotografovi se obvykle také nevyčítá, že dělá samé akty.

 

 

Vaše předposlední sbírka se jmenuje Velká biskupovská noc. Tajemný název sbírky sice vysvětluje závěrečný verš, ale leckoho napadne zvědavá otázka: proč právě Biskupov?

 

Ten text je vlastně mýtotvorný a legendický. Legenda, která se přesunula částečně i do následující sbírky a přesouvá se do dalších. Něco jako Tristan a Isolda. Možná píšu podobně jako řada jiných autorů jen jeden nekonečný text. Co je to Biskupov, je napsáno v závěru té sbírky - „Biskupov je podivné místo".

 

 

A don Vítor z názvu poslední sbírky? Prozradíte, že je sochařem a hovoříte o něm jako o svém muži. Má trocha tajemství a neobvyklosti v názvu čtenáře zaujmout, zachytit, přilákat?

 

Ten „don Vítor" snad není tak nesrozumitelný. Prostě jde o sochaře-básníka, který má různá přízviska jako Viking nebo don Vítor, to je zase hra se španělským don Victor a vítr. A „hraje si", protože poněvadž spousta umělců má dětskou duši a sošky od hraček nemají daleko.

 

 

Sbírka Don Vítor si hraje a jiné básně vznikala v letech 2004-2007. Znamená to, že píšete poměrně pomalu, nebo jsou básně především odrazem, bilancí určitého období, určitého vztahu?

 

Píšu odjakživa málo a ještě k tomu texty zahazuji. Básně většinou nechávám dlouho zrát, než je dám z ruky, ale málokdy do nich po čase ještě zasahuji. Jako bilanci vztahu jsem žádnou sbírku nepojímala. Text si sám řekl, kdy má být zastaven. Finální báseň má v ústech jinou chuť než ty ostatní. Moje básně vypovídají asi více o mém vnitřním světě a snech než o realitě.

 

 

Ještě k vaší poezii - její styl mi často připadá patetický, vznosný. Neprospěla by mu spíše střídmost a větší prostota? Nezkoušíte za každou cenu hledat surreálné vize, podobenství?

 

Ano, ale to souvisí s mým chápáním poezie, snažím se oživit a posunout klasickou metaforu a klasické pojetí „krásy". A ani si vlastně nejsem jistá, jestli něco zkouším hledat, báseň ke mně přichází sama. Nicméně ráda bych jednou napsala sbírku prosté a prosvětlené lyriky, nějaké náznaky v tomto směru se v poslední knize nacházejí. Zatím jsem k tomu nedorostla a nevím, bude-li mi to dáno. Pro mě je důležité, že vím, že se někteří lidé k mým básním utíkají, když procházejí složitým obdobím. Pokud v nich nalézají útěchu v těžkém a někdy jakoby nesmyslném putování tímto světem, je to i moje odpověď na vaši otázku.

 

 

V poslední době píšete i povídky. Znamená to pozvolný přesun od poezie k próze, nebo jen okoušení nových možností tvorby?

 

Těžko říct, zatím jsem ještě žádnou povídku neotiskla a ani nevím, jestli k tomu dojde. Jedná se spíše o lyrizovanou prózu nebo o básně v próze. Ale poezii píšu dál.

 

 

 

Ptal se Břetislav Ditrych

 

 

 

TEREZA RIEDLBAUCHOVÁ (nar. 1977 v Praze) vystudovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze český jazyk a literaturu, francouzštinu a doktorandské studium na Katedře české literatury. Působí jako lektorka na Katedře slavistiky na Sorbonně.

            V roce 2001 začala pořádat na Loretánském náměstí bytový literární salon, tuto tradici přenesla též do pařížského prostředí. V roce 2006 založila asociaci s vydavatelstvím Literární salon, která se věnuje vydávání poezie, především debutům (viz www.literarnisalon.cz). V září 2007 v Praze a v březnu 2008 v Paříži spolupořádala česko-francouzský festival Poezie mezi Prahou a Paříží.

            Debutovala sbírkou Modrá jablka (Ivo Železný, Praha 2000), následovala poema Podoba panny pláč (MaPa, Brno 2002), sbírka Velká biskupovská noc (ilustrace Valentin Popov, ing. Marek Turňa - Drewo a srd, Zlín 2005) a sbírka Don Vítor si hraje a jiné básně (fotografie Eva da Silva Melo, Kniha Zlín, Zlín 2009). Básně publikovala v mnoha českých a zahraničních antologiích a časopisech (ve francouzštině, španělštině, bulharštině atd.) a zúčastnila se mezinárodních festivalů poezie.