Věřím, že náš kníratý synek nezůstane jedináčkem...

Sedíme v kavárně pětihvězdičkového hotelu Imperial, na jedné straně stolku já, na druhé Jaroslav Rudiš s divadelním režisérem Jiřím Havelkou. Já ve vytahaném tričku, oni ve svetrech a šortkách. Mezi turisty a obchodníky, v kavárně zdobené zlatem. Kolik tady můžou chtít za mattonku? proběhne mi hlavou. Do cinkání skleniček a příborů hraje melodický, ale po chvíli dost vlezlý jazz. Zatímco si prohlížím majestátně vyzdobenou místnost, Jirka se zvedá a podáním ruky se s námi loučí. „Běží do divadla," dodává Jaroslav. „Dáváme dohromady operu pro Archu."

 

Operu? To je docela úlet...

Ona je to spíš tragická opereta. Jmenuje se Exit 89 a jde o česko-německý projekt. Libreto jsem napsal s kamarádem Martinem Beckerem z Berlína, se kterým jsme už v minulosti dali dohromady rozhlasovou hru Lost in Praha. Příběh Exitu se odehrává na benzinové pumpě na dálnici mezi Prahou a Brnem, u níž tragicky havaroval Alexander Dubček. Hlavní postavou je bývalý Dubčekův řidič Karel. Hledá státníkův pomník, jenže má v hlavě kulku, kterou nafasoval v šedesátém osmém u budovy rozhlasu, a ta v něm vyvolává halucinace, způsobuje výpadky a návraty paměti, v nichž se setkává s postavami z minulosti. Pracovně tomu říkáme „horor s lidskou tváří", takový temný příběh z čerpací stanice.

 

Proč právě benzinka?

Baví nás ta atmosféra, neustálý pohyb. A hlavně kamioňáci, takoví ti podivní nomádi, kteří u pump tráví celé víkendy, sedí za malými výklopnými stolečky, na nichž si vaří, a po jídle vedou řeči. Ty benzinky jsou jejich druhý domov. Možná spíš první.

Mě zajímá pohyb. Proto mám rád i nádraží nebo kavárny. To jsou totiž místa, na kterých se může snadno rozehrát náhodný a dobrý příběh. A u pump je to stejné. Když jedeme s naší kapelou Jaromír 99 & The Bombers na koncert, tak se na benzinkách zastavujeme každou chvíli, aniž musíme tankovat. Nejlepší jsou takové ty noční benzinky, kdy se v nich setkávají kapely, které valí z koncertů. Na trase Brno-Praha se tak potkáš s Vypsanou Fixou nebo s Ohm Square. Všechny ty budovy jsou svědkové malých velkých náhod a malých i velkých dějinných událostí, jako právě ta benzinka u Humpolce, kde havaroval Dubček.

 

Tys chtěl být vždycky spisovatel?

Ne. Sloh mě sice bavil, ale blíž jsem měl k filmu a nejvíc asi k hudbě. Odjakživa jsem chtěl hrát v nějaké skupině. To byl takový můj sen, který se mi splnil až teď. Hraní mi nikdy moc nešlo a nejde vlastně doteď; v The Bombers hraju na klávesy, ale do klapek ťukám stejnými čtyřmi až pěti prsty, kterými píšu. Spíš než sóla mi jde mlžení ploch.

To psaní se naplno spustilo až v Berlíně, kam jsem se dostal díky stipendiu a kde na mě najednou to město jaksi zaútočilo a já začal mít pocit, že jsem proti němu strašně sám a že tomu nedokážu čelit. Zpočátku jsem se s nikým neznal. Začal jsem si uklízet v hlavě a všechno, co mě štvalo, smutnilo nebo bavilo, skončilo v tom textu. Tak vzniklo Nebe pod Berlínem.

 

A jak ses z německého osamění dostal k nakladatelství Labyrint, které knížku vydalo?

Mě zpočátku ani nenapadlo, že z toho bude knížka. Sesmolil jsem několik krátkých povídek pro Salon, literární přílohu Práva. A ozval se Joachim Dvořák z Labyrintu. Četl to, líbilo se mu to a nabídl mi, jestli nechci napsat román. Asi vyčenichal nějaký potenciál, který ty texty měly, protože i když kniha vyšla před šesti lety, pořád se k mému překvapení dobře prodává. První náklad byl patnáct set kusů. Joachim mi řekl, že když prodáme tisícovku, bude to na debut velký úspěch. Jenže on se celý náklad prodal za tři týdny. To nečekal ani Labyrint, ani já.

 

Čím to, že kniha tak zaujala?

Osobně si myslím, že kdyby Nebe pod Berlínem vyšlo o rok dřív nebo naopak později, mohlo klidně zapadnout. Vyšlo však v roce, kdy Petra Hůlová vydala úspěšnou knížku Paměť mojí babičce. Jako by to byl rok nějakého čekání. Čekání na něco jiného, nového. Velkou roli v tom sehrál i Berlín sám. Češi po tom městě fascinovaně touží, stejně jako po moři. V souvislosti s Nebem mi nejvíc udělalo radost, že se z něj stal skoro bedekr. Lidi si tu knížku vzali a odjeli s ní do Berlína, vydali se po stopách míst, které se v příběhu objevily.

Psaní mě začalo hrozně bavit. Pořád si ale nedokážu představit, že budu spisovatelem na plný úvazek, baví mě psát pro film a divadlo. Vlastně se pořád tak trochu hledám. Co bude dál, se uvidí...

 

Je tedy možné, že loňský titul Potichu byl tvou poslední knihou?

Asi ne. Ale novou knihu nechci začít psát dříve než příští rok. A možná si ještě před ní zkusím rozepsat jeden filmový scénář. Na scenáristice se mi líbí její plastičnost, nekonečné tvarování a přepisování, hledání a odebírání dialogů, i pocit, že to, co vytvoříš, není konečný stav. Ten dá scénáři až režisér s herci, zvukař, hudba, kameraman, střihač. Text ti pak jakoby ožívá před očima. Postavy, které jsi načrtl na papír, najednou dostávají konkrétní podobu. A film má dnes navíc podstatně větší ohlas a dopad než knihy.

 

To dítě už ale potom není jenom tvoje.

To mi vůbec nevadí. Rodiče přece mají být vždycky dva a u filmu jich je prostě ještě víc. Svým založením jsem sice trochu individualista, svoboda je pro mě důležitá, ale na mojí tvorbě je myslím vidět, že se práci v týmu nevyhýbám. S Petrem Pýchou jsme sepsali tři divadelní hry, s Martinem Beckerem Lost in Praha a Exit 89, s Jaromírem 99 jsme udělali komiks Alois Nebel.

 

Komiksová trilogie Alois Nebel vznikla hned po Nebi pod Berlínem. Je zajímavé, že jsi se po tak úspěšném debutu nepustil spíš do psaní dalšího románu.

On to původně měl být román. Ale seděl jsem s kreslířem Jaromírem v hospodě a vyprávěl mu námět příběhu o vyšinutém nádražákovi, kterému by projely dějinné okamžiky před očima jako vlaky, a on řekl: ty jo, pojďme to udělat jako komiksový román. Nějak jsme cítili potřebu zkusit vytvořit český komiks na vážné téma, protože nám přišlo škoda, že to u nás nikdo nezkusil. Ta myšlenka nás natolik nadchla, že to šlo úplně samo, lehce a přirozeně. Tak se narodil Lojza, naše společné dítě. Akorát nemám úplně jasno v tom, kdo z nás je tatínek a kdo maminka. Ale věřím, že náš kníratý synek nezůstane jedináčkem.

 

Jak si stojí komiks v rámci literatury?

Podle mě má komiks obrovský potenciál. V zahraničí je dávno chápaný jako svébytná součást literatury a v Česku si cestu ke čtenářům nachází postupně taky. Když Alois Nebel vyšel, hodně se o něm psalo, komiks tu najednou začal být brán vážně i kritikou. Od té doby se jeho přijetí posunulo o pořádný kus dopředu. Navíc si myslím, že je u nás opravdu úrodné podhoubí pro to, aby tady vznikl další velký kreslený román. Máme tu obrovské talenty, jako třeba Jiřího Gruse nebo Slováka Branka Jelinka.

Mně se na komiksu líbí hlavně to, že se dá číst různými způsoby. Můžeš ho přelouskat ve vlaku na cestě z Prahy do Brna, nebo se naopak u každé kresby pozastavit a hledat v těch obrázcích skryté významy, nechat je ožívat. Láká mě ta obrazovost, ta filmovost. Samotná realizace nás navíc stála jen čas, který jsme proseděli v hospodě. Téměř celý jsme ho totiž udělali v pivnici U Vystřelenýho oka na Žižkově. Zde jsme si tedy nakreslili a napsali vlastní film, aniž bychom věděli, že to jednou opravdový film bude. S Jaromírem 99 jsme napsali scénář, natáčení je naplánované na příští jaro a premiéra by měla být v září 2010. Snímek režíruje Tomáš Luňák, který spojí hraný film s animací.

 

Překvapil vás úspěch Aloise Nebela?

Rozhodně. On to byl vlastně experiment. Původně jsme mysleli, že si to budeme muset vydat sami. Ale Joachimovi z Labyrintu se to zalíbilo a slíbil, že se o to postará. Čímž taky dost zariskoval, protože vydání komiksové knížky je drahý špás. Lojza už teď žije svým životem. Když si ho vygoogluješ, narazíš třeba na stránky kluků z Olomouce, kteří jezdí po jeho stopách a hledají místa, ve kterých se příběh odehrává. Je to takový náš malý, sudetský Jára Cimrman. Vlastně ani nevím, čím tak zaujal. Není to přece žádný hrdina, ale obyčejný nádražák ze Sudet zválcovaný dějinami... I když možná zaujal právě proto.

 

Proč je Nebel vlastně nádražák?

Železnice je něco, co spojuje celou střední Evropu. Nádraží i nádražáci vypadají všude stejně. Je to také symbol: dráha stála u všech velkých dějinných zvratů minulého století, u všech tragédií.

 

Často řešíš česko-německé vztahy, proč?

To je takové velké téma, které přišlo samo. Několik let jsem žil v Liberci, možná proto mě příběhy spojené s pohraničím zajímají. Celá sudetoněmecká problematika se jakoby topí v mlze, ve velikém tajemství, které mě baví poodhalovat. Je to pořád trošku zakázané ovoce, ale jak jednou řekla Lenka Reinerová, ty česko-německé vztahy jsou hlavně nevyhnutelné, nelze je vytěsnit. Je dobré znát i tuto temnou stránku naší minulosti, abychom poznali lépe i sami sebe. Důležitou roli budou Sudety hrát i ve filmové verzi Aloise Nebela. A Nebel - to je právě ta mlha, která zakrývá dějinné okamžiky a v níž je tak napínavé se šťourat, v níž se ukrývá podivuhodný Leben - Život. Což je jinak slovo Nebel pozpátku.

 

 

Kde hledáš inspiraci pro svoje postavy a příběhy?

Ve všech těch postavách jsem obsažen nějakým procentem já, ale snažím se hodně odposlouchávat, pozorovat a samozřejmě si domýšlet a vymýšlet. Hodně sice kradu „tváře" a věty a kamarádi se pak smějou, když se v textu poznají, ale to jsou jen takové roznětky, které nakopávají fantazii. Ty knihy nejsou deníky, to by mě nebavilo.

Nebel je trochu můj dědeček, co se skutečně jmenoval Alois. Osobně jsem ho nikdy nepoznal. Byl výhybkář na malém nádražíčku v Sudetech. Jaromír Švejdík zase do příběhu vnesl postavu Němého -, Poláka, kterého na Jesenicku zabásli do blázince a z něhož se nakonec vyklubal vrah. Ale reálná postava je v komiksu i výčepní Šokin, který proskakuje skrz prosklené výlohy hospod. To dělal jeden týpek v Brně, epileptik, který nakonec skončil v jedné zaplivané hospodě v Jeseníku.

Reálný základ má třeba historka v Grandhotelu o turistovi z Německa, který umřel v pokoji jednoho libereckého hotelu a jehož v noci posadili do autobusu a převezli mrtvého přes hranice, aby se vyhnuli složitému papírování s mrtvolou a policejním komplikacím. Já jsem tou dobou v onom hotelu pracoval jako portýr, naštěstí jsem měl ten den zrovna volno, jinak bych ho asi do toho autobusu nesl s recepčním já. Takhle to dělal kolega.

 

A jaká je další cesta od toho reálného „nakopnutí" k románové postavě?

Začínám tím, že si každou postavu co nejvíc rozpracuju. Představím si, co poslouchá za muziku, jakou volí stranu, jestli hulí jen cigarety nebo taky občas trávu, co si obléká, co se jí líbí v posteli, o co jí jde v životě, kde selhala, kde vyhrála. Vytvářím si takové kartičky a pak ty postavy sunu příběhem, kreslím si vztahové pavouky a všechno testuju. Možná to zní trochu ujetě a technologicky, ale je to docela zábavné. A když začnu psát, obléknu si figury do nějakého konkrétního člověka, někdy to jsou kamarádi a kamarádky, jindy herci, při psaní dialogů mi totiž pomáhá slyšet konkrétní hlas. Třeba při psaní Katrin v Nebi pod Berlínem jsem si myslel na Aňu Geislerovou, to je taková ostrá elegantní holka podobně jako Katrin v knížce. Ve Vandě z Potichu jsem zase trochu slyšel Marthu Issovou.

 

Nepřijdou ti některé tvé postavy až příliš ujeté?

Mně se nezdá, že by byly nějak zvlášť vyšinuté. Fleischmann z Grandhotelu, který si neustále kreslí mapy s počasím, není schopen opustit rodné město a do třiceti nepřefiknul holku, může někomu přijít možná nenormální, ale když se opravdu dobře rozhlédneš, tak na takové lidi narazíš. Když film Grandhotel viděl režisér Ivan Passer, řekl, že je to skvělé, protože v New Yorku žijí lidi, co se bojí několik let opustit dům. A já před časem potkal jednu holku ze Soulu, která tři roky nevyšla z bytu, protože propadla totální úzkosti ze světa kolem. A Fleischmann netrpí ničím jiným než strachem.

 

Proč mají někteří lidé úzkost z okolního světa?

U každého to je asi trochu jinak. Možná to je někdy boj mezi neukojenými potřebami a touhami na jedné a svědomím a možnostmi, které člověk má, na druhé straně. Je fakt, že s úzkostí a strachem se bojuje ve všech mých knížkách. Všichni v nich jsou také hodně sami.

 

Ty jsi taky známý tím, že svou tvorbu často popularizuješ.

To je podle mě jedna z cest, jak ukázat, že literatura není mrtvá. S básníkem Igorem Malijevským pořádáme jednou měsíčně literární kabaret EKG v pražském Divadle Archa a funguje to skvěle. Zveme si literární a hudební hosty, snažíme se přiblížit především současnou scénu. Na EKG pravidelně chodí stovka diváků. Zpočátku jsme v literárních kruzích čelili i ostřejší kritice, někde jsem si o nás dokonce přečetl článek, kde se psalo, že dobrá literatura tyhle cesty nepotřebuje a špatná... My jsme nad tím ale mávli rukou, přišlo nám to jako zpráva z předminulého století. Existují přece různé podoby a cesty literatury. Můžu si sám číst doma v posteli, v metru nebo si nechat číst z rádia nebo z pódia rockového klubu.

 

Jak se vzájemně doplňuje práce hudebníka a spisovatele?

Hudebník jsem spíš okrajově, ale i tak - psaní vnímám strašně muzikálně. Dobrá kniha musí podle mě mít správný rytmus a dobrý sound. Když píšu knížku, tak si vždycky vytvořím takový soundtrack z písniček, které by měly korespondovat s obsahem textu a které následně moje psaní ovlivňují. Sosám z nich atmosféru, rytmus a refrény. A ten soundtrack si pak pořád dokola pouštím a rozšiřuju. Nebe pod Berlínem tak má nádech intošského punku, Grandhotel je komornější, hodně instrumentální, smyčce, piano, intimní hudba beze slov, v Potichu zní postrock. A nakonec taky ticho.

 

 

Co říkáš tomu, že jsi občas označován za literární pop?

Pořád přesně nevím, co to znamená. Pop chápu jako něco přístupného, čtivého, srozumitelného, ale taky aktuálního, současného. Po vydání Potichu mě třeba jeden kritik osočil, že to je pop zatížený značkami, které do nás denně cpou reklamy z televizních obrazovek a že to jsou jenom banality. Bylo to míněno jako výtka, ale já chtěl zachytit přesně tohle: ten banální značkový svět, v němž žijeme, který na nás svou banalitou útočí. Ve městě každou minutu narazíš na takové ty emoposmutnělé Vandy. Jsou posedlé značkami a zároveň chtějí být nezávislé. Takové independent cool holky, co vlastně independent nejsou a trochu se potácejí postpubertou. Ale i tyhle holky mají nějaký příběh, nějaké touhy a opravdové, nekašírované smutky. A to jsem se taky snažil popsat.

 

Jak se ti v románu Potichu jako hudebníkovi psala postava Vladimíra, ničitele hluku?

Já ho naprosto chápu. Hledání ticha, klidu a harmonie ve městě, vztazích, v životě je myslím velké a věřím, že vůbec ne banální téma té knihy. V Praze totiž pořád něco slyšíš, furt na tebe to město dotírá. Ani bych se nedivil, kdyby někomu z toho randálu ruplo v bedně.

 

Ale ne snad tolik, aby lidem přestřihoval sluchátka od walkmanů...

My jsme jednou byli s mým nakladatelem Joachimem v Liberci v jedné hospodě, kde hrála nějaká stupidní technosračka a nechtěli nám to ztlumit. Joachim se naštval, přišel k té bedně, která poskakovala pod tíhou decibelů, a vyrval z ní dráty. A bylo ticho.

 

Takže Vladimír je Joachim?

To ne. Když jsme přišli do toho podniku a vykládali si o Potichu, tak jsem měl vymyšlené čtyři postavy. Chybělo mi ale něco, čím bych je vzájemně propojil. Motivy hluku a ticha jsem tam měl už předtím, ale pořád to nebylo ono. A když jsem uviděl Joachima, jak v ruce drží vytržené dráty, řekl jsem si, tak to je geniální, tahle anarchie je přesně ono. A do příběhu vstoupil Vladimír, aby si to za všechny rozdal s hlukem.

 

Jak vlastně Joachim tenkrát dopadl?

Nikdo si ho nevšiml. Já jsem si na špatnou a hlasitou hudbu stěžoval i tady v Imperialu a číšník mi odpověděl, že má pocit, že bez hudby by tu bylo příliš velké ticho. U nás ať přijdeš kamkoliv, všude něco hraje. Všichni ti vnucujou nějakou hudbu, co se mění v odpad, v takový pitomý smog. Už jsem si několikrát říkal, že majiteli napíšu mail! Ono je to tady sice dražší, ale hrozně dobře tady vaří. Pane vrchní, můžete nám prosím přinést jídelní lístek a pokud možno ztlumit tu hudbu?

 

 

Ptal se Filip Zdražil

 

 

Jaroslav Rudiš (nar. 1972) je spisovatel, dramatik a scenárista. Narodil se v Turnově. Debutoval románem Nebe pod Berlínem (2002, německy 2004), za který obdržel Cenu Jiřího Ortena. V listopadu 2008 vychází německy v nakladatelství Luchterhand jeho druhý román Grandhotel. Rudiš napsal také scénář ke stejnojmennému filmu Davida Ondříčka. Zatím poslední kniha Potichu vyšla v roce 2007. S výtvarníkem Jaromírem 99 (Švejdíkem) vytvořil komiksovou románovou trilogii Alois Nebel o minulém století na jednom nádraží v Sudetech. S německým spisovatelem Martinem Beckerem napsal pro WDR rozhlasovou hru Lost in Praha a také libreto k česko-německé tragické operetě Exit 89. Premiéru měla loni na podzim v pražském Divadle Archa. Jaroslav Rudiš žije v Praze.