Recenze Jiřího TrávníčkaS Michalem Vieweghem máme my, Češi, dlouholetý problém. Tento problém spočívá podle všeho v tom, že dost dobře nevíme, jestli představuje to nejlepší z takzvané konzumní literatury, nebo opovrženíhodný okraj literatury takzvané umělecké. Mate nás, že má tolik čtenářů, a přitom jeho psaní umí být stále chytré, nápadité a poučené. Není nakonec Vieweghův talent jen vypočítavost, tedy nejde spíše o dovednost sociální než uměleckou? - ptají se ti zavilejší z nás. Stejně tak nás ovšem mate, že tento vypravěčský talent (místy přímo mozartovský) se vydává v drobných. Nechtělo by to zvolnit tempo a porozhlédnout se po nějaké silnější látce? - ptají se ti, kteří Michala Viewegha čtou, vyhledávají, ale současně skrytě věří, že se Mistr někdy zachová lépe, než jaká je jeho pověst.
Vše to plasticky ilustruje internetová diskuse za recenzí Petra Kukala (na blogu aktuálně.cz), recenzí velmi inteligentní a vůči poslední Vieweghově knize i vlídnou. V reakcích najdeme posměšně ironické glosy, zda je nejlepší „Karel Gott, nebo Helenka Vondráčková"; recenze je označovaná jako „devótní apologetika", kritikovi je vzkazováno, že nepochopil „vůbec, vůbec nic" a zda mu „není divné", že tu s ním „ani jeden člověk nesouhlasí". Případně že recenzentův názor na autora Románu pro muže „je úplně bezvýznamný".
Vyjít na veřejnost s pozitivním názorem na tvorbu Michala Viewegha, zdá se, to chce jistou kuráž. Ještě tak by se sneslo, kdyby tak někdo činil s naivním uchvácením, ale Petr Kukal napsal svou kritiku ve střízlivém a argumentovaném duchu. A to je asi vůbec nejhorší. Jak může tak inteligentní a vnímavý člověk přitakávat Vieweghovi? No dobře, ať si Viewegh má čtenáře, to amorfní stádo s většinovým vkusem, ale jako intelektuál by měl Kukal držet basu. Jeden hlas - z poněkud jiného břehu - stojí za ocitování ve větší délce: „Plivat na MV je výsledek touhy být jiný, nebýt za žádnou cenu součástí stáda. To, že se mi líbí něco jiného, než se líbí davu, mě automaticky (a bez práce či zásluh) zařazuje mezi pomyslnou elitu. Jinou možnost, jak se stát její součástí, mi totiž mé schopnosti nedávají."
Zdá se, že se nám ustálilo nepsané pravidlo: Viewegha je možno číst (to ať dělá ona masa), ale k Vieweghovi se nesluší pozitivně vyjadřovat. Stádo nechť má Viewegha, my máme hodnoty, ó my se máme. Z čehož plyne, že Viewegh se nám namnoze stává zástupným problémem. Otázkou je čeho vlastně. Především našeho vnímání literatury, spisovatele, slávy, úspěchu. Řečeno jinak: stále proti sobě podvědomě stavíme literaturu a její sociální účinek. A přitom co jiného je literatura než komunikace, tedy hledání blíženectví či souznění? Ano, toto souznění, zejména jeho intenzita, se nedá měřit počty prodaných výtisků, ale na druhé straně jsou počty prodaných výtisků dost jasnou zprávou přinejmenším o tom, co se kupuje (potenciálně i čte). Hodnota literárního díla není úměrná počtu prodaných výtisků, ale současně platí i to, že sociální okruh literatury není žádným vnějším přílepkem k „opravdové" skutečnosti literatury, není to pouhý obal hodnoty. Z jiné strany: kniha, která se nečte, vlastně neexistuje, je sémanticky němá. Trefně to zformuloval Ludvík Vaculík, tedy autor, kterého snad nelze vinit z nadbíhání publiku: „Nepíšu kvůli čtenářům, ale napsané je to pak pro ně" (Hodiny klavíru).
Tři patra
Na Vieweghově románu, autorově již celkově dvacáté knize, se nejméně povedla obálka: figurína obikinované panenky v lascivní poloze. Pokud jde o samotné psaní, tak Vieweghovi velmi dobře fungují postavy i děj, tedy základní prozaické řemeslo, přičemž dost často dostáváme i jakýsi bonus v podobě dílčích nápadů, nenadálých zauzlení a překvapivých zvratů. Ani vtipu nechybí. Tři hrdinové (dva bratři a sestra) jsou rozeznatelní i zapamatovatelní (kolik současných českých prozaiků umí napsat zapamatovatelné typy?). Kdybychom si udělali v románu tři významová patra, tak lze říct, že autor má velmi zdařilé nejnižší a nejvyšší.
Rozveďme: Viewegh je výborný pozorovatel (to se o něm ví už dlouho); umí pracovat s detailem, velmi zdařile ho nasvítit, takže slova jenom neplynou, ale významově se v ději zhodnocují. Autorovi také velmi dobře funguje fabulace: svůj příběh vede po dvou rovinách, přitom tyto dvě roviny se nakonec spojí. Fabulací umí autor překvapit i čtenářova očekávání. Zvrat na konci je nečekaný. Poněkud problematický je plán prostřední, vypravěčský. Jako by se zde autorovi nedostávalo trpělivosti, čímž v celku trpí rytmus celé knihy. Dost věcí z textu trčí či textu překáží: výroky různých politiků (J. Čunek, R. Vesecká, Z. Doležel, V. Klaus ad.) umísťované coby motta těží z dobových aktualit, výpady proti Klausovi sice autor přesunul do plánu postav, ale i tak se do tkáně vyprávění nějak nevstřebaly. Připoutávání děje k politické realitě současné doby nepatří k těm nejsilnějším stránkám této knihy. Často se jen obtížně hledá důvod, proč toto vše autor dělá. Ve snaze po krátkodobém efektu? (Vždyť výroky politiků jsou tak směšné!) Z nedostatku odstupu? (Aktuálnost, aktuálnost, aktuálnost...) Že chce nad tím vším vybudovat ještě nějaké vyšší patro? (Touha být i myslitelem?)
Petr Kukal se v již zmíněné recenzi zmínil o vulgarismech: „Tahle kniha je jednoduše sprostá. Protože my (muži) jsme (taky) sprostí." Ano, s tím lze víceméně souhlasit, třebaže zůstává vzpomínka na laskavého Viewegha (například autora Báječných let pod psa). Ano, ten byl v mnohém jiný, ale nutno dodat, že psal také o dost jiném tématu. Docela překvapuje, jak Viewegh ve svém slovníku přitvrdil, jak je často až brutálně explicitní. Nejsme-li apriorně pruderní, tak musíme uznat, že v celku textu mu tato stylisticky dost riskantní sázka zafungovala. Svět, který autor líčí, je tvrdý, místy až krutý; pragmatičnost válcuje ideály; moc peněz je všeprostupná; naděje hrdinů nemívají dlouhé trvání; erotika = sex, sex = úkon. Viewegh nám představuje současný český svět jako arénu sociálního darwinismu, kde slabší nemají šanci zvítězit nad silnějšími. Smrt Bruna, prostředního ze sourozenců, se tak stává jakýmsi milosrdným vysvobozením. Jak víme ze čtenářských průzkumů, Michal Viewegh je výrazně upřednostňován ženami (mladší a střední generace). Tentokrát však nastoupil z jiného gardu a zvolil velmi mužskou optiku: věcnost, přímost, neslitovnost, síla. Ženy - toť jenom sentimentalita a lítost, které k ničemu nevedou (Aneta), nebo nástroj na uspokojování chtíče (Tali). Tím možná i více připoutal ke svému psaní muže, čímž současně muže ženám předhodil k poznání.
Zcela nejlepší je autor v líčení trapna. Scéna, kdy Cyril, nejstarší ze souzenců, ztropí skandál v restauraci, je mistrovská. Ale nejde jen o tuto scénu, v níž je všechno dost dějově jasné. Trapno dokáže rozeset i nepřímo, v dílčích charakteristikách, dialozích nebo jen v perspektivě. Vieweghovi vítězové darwinovských sociálních bitev nejsou tak úplně vítězi absolutními. Cyril všem dokázal, že síla a peníze jsou pány tohoto světa, ale... Je tady ještě vypravěč, který se na to vše kouká a má svůj (jakkoli většinou nepřímý) názor. Jinými slovy: Cyril je obludnou a místy i odpornou postavou (nikoli však úplně jednoznačnou), ale my víme, že vypravěč (potažmo autor) to ví také. Nebyl by to ani Viewegh, aby do své prózy nezabudoval autobiografickou postavu spisovatele. Máme ji i tady; možná jí nemuselo být tolik, ale v celku románu funguje dobře: jde jednak o jinou (vnitřní) optiku do mužského světa, jednak jde o druhou dějovou linii, která se s tou první v závěru - dost nečekaně - spojí.
Mezi ty úplně nejlepší dvě až tři Vieweghovy knihy Román pro muže asi nepatří, to ne, ale kousek za ně už ano. V celku dnešní produkce jde o knihu zapamatovatelnou, s výraznými postavami, fabulátorsky umnou... škoda jen, že také poněkud netrpělivou.
Početná obec autorových čtenářů určitě ošizena nebude, třebaže se lze domnívat, že u značné části těchto čtenářů Michal Viewegh už několikerou knihu jede na dluh. Touto knihou svůj dluh nijak nezvýšil, ale ani ho nijak neumořil. Zdá se mi, že ve Vieweghově čtenářské obci dochází k napětí mezi dvěma křídly. Jedno si navyklo na rytmus co rok, to kniha a s tímto rytmem se sžilo, dokonce snad tento rytmus i vyžaduje. Druhé křídlo by si spíše přálo, aby si autor dal dva tři roky pauzu, pustil se do nějaké větší látky a poté vyšel ven například s románem z naší široce chápané současnosti. Něčím, k čemu je třeba si i něco nastudovat, utřídit si materiál, nenechat se strhnout prvním stupidním výrokem našeho prezidenta, zkrátka nespěchat.
Autor (*1960) je literární teoretik a kritik.
Michal Viewegh: Román pro muže, Druhé město, Brno 2008
