Literatura není poslání

Napsala jednu knihu, ale jsou jí plná média. Poskytuje rozhovory, v televizi doporučuje knihy daleko zkušenějších autorů. Naplnila Petra Soukupová jenom sezonní potřebu nové tváře, nebo v ní česká literatura objevila skutečný talent? Na to pochopitelně sama odpovědět nemůže. Mluví spíš o tom, co jí opravdu přísluší, takže hlavně o psaní.

 

Když jste dopisovala knížku K moři, cítila jste, že se psaní podařilo?

Když něco dělám, tak se snažím dát do toho co nejvíc. Aby to za něco stálo, ale jak to dopadne, to člověk, který píše, asi nikdy přesně neví. Samozřejmě máte nějaké představy, že se třeba to a to v textu povedlo, že to jako celek má hlavu a patu, a proto věříte v dobrou odezvu. Jedno jsou ale takové představy, iluze, a druhé samotný výsledek. Ten asi přinese vždy překvapení. U mě to bylo pozitivní, tedy příjemné.

 

Co znamená odpověď, dát do toho co nejvíc?

Jestliže píšu text, musím věřit, že má určitou hodnotu, smysl. Kdybych od začátku přistupovala k práci s tím, že nevím, co chci říct, že podle všeho vznikne hloupost, nemělo by přece vůbec cenu do něčeho se pouštět. Člověk si musí věřit, mít nějaké ambice, stát si za svými nápady, myšlenkami, zkušenostmi. Pak do toho dáváte co nejvíc.

 

Nejvíc čeho?

Práce, přemýšlení, soustředění, času.

 

Na druhou stranu není takový úspěch u první knížky něčím nebezpečný? Autor se může domnívat, když jsem to zvládl teď, příště to bude stejné.

Oddat se takovým úvahám, pocitům, je určitě nebezpečné. Jak to mají ostatní, nevím. Mně je ale jasné, že druhou knížku budou všichni přeměřovat z pohledu té první. Že se od ní automaticky očekává ne-li ještě lepší kvalita, tak alespoň stejná úroveň textu. Zodpovědnost ke psaní se tak zvětšuje. Už nenesete kůži na trh jako neznámý autor, jehož neúspěšný literární pokus je rychle zapomenut. Vím, že teď na mě budou všichni kritičtější.

 

A jak na vás, jako mladou ženu, zapůsobil slušný čtenářský i mediální úspěch prózy K moři?

Pozitivní ohlasy na knížku jsou určitě příjemné, ale můj život se tím nějak radikálně nezměnil. Jsem spokojená, že jsem se trefila, že se to podařilo a to napsané neodpovídá jen mé zkušenosti, ale pravdivost příběhu oslovila i další lidi.

 

V článcích a recenzích byl styl vašeho psaní často docela překvapivě přirovnáván k narativní formě Virginie Woolfové. Skutečně vás tato spisovatelka inspirovala?

Mě ty články, srovnávání, taky překvapovaly, poněvadž jsem Woolfovou nikdy systematicky ani náhodně nečetla. Možná někdy ve škole, nějaký úryvek v čítance, ale na to si vůbec nevzpomínám. Jestliže moje knížka někomu podobné srovnání vnukla, asi jde o lidi, kteří jsou daleko poučenější než já.

 

Jak jste se k psaní dostala?

Začalo to tak okolo deseti let, kdy jsem si začala psát deník, který si ostatně píšu dodnes. Svoji první povídku jsem napsala o trochu dřív, ale nemůžu říct, že tenkrát šlo o nějaké soustavné psaní. To se změnilo až na gymplu, ale především později na FAMU.

 

O čem ty povídky byly?

Především o dětech, z dětského světa.

 

A dávala jste je někomu číst?

Ne. Dlouho to bylo jen moje tajemství, i když rodiče asi věděli, že si něco píšu. Poprvé jsem svůj text pustila z ruky až na gymplu, kde mně kamarád řekl, že v tom něco je, že možná mám pro psaní nějaký cit. Pro mě není dodnes jednoduché třeba čtení vlastních věcí, což bylo na FAMU vzhledem ke studiu povinné. Myslím čtení před auditoriem. Cizí práce jsme na FAMU rozebírali, učili se na nich. Pro mě to však představovalo dlouho hrůzu, styděla jsem se před ostatními. Mimo jiné i proto, že čtu mizerně. Když dám někomu číst svoji věc a on si ji přečte soukromě, stydím se míň. Ale nešlo to jinak, nakonec jsem si na to víceméně zvykla.

 

Takže když teď máte autorské čtení, jste už klidná?

Tolik těch čtení zase nemám, ale úplně ve své kůži taky nejsem.

 

Jde psaní naučit?

Něco, nějaké nadání musíte mít v sobě. Na FAMU se taky dělají přijímací zkoušky, kde především posuzují váš písemný talent. Pak se učí řemeslo, technika psaní scénářů, jako něčeho, co je sice jen součást filmového díla, ale zároveň může fungovat v jistém smyslu i jako samostatný literární útvar. Škola vás taky upozorní na chyby, kterých si třeba nevšímáte nebo jako chybu nevnímáte. Nejvíc ale samozřejmě záleží na kvalitě pedagoga, pro mě byl nejcennější Edgar Dutka a pan Dufek.

 

Jakým způsobem píšete?

Spíš systematicky. Jsem typ člověka, který, když něco dělá, v tom musí mít určitou disciplínu, řád. Napsat třeba deset stran a pak se k tomu po čase vrátit, to bych nemohla. Nebo v polovině knížky přemýšlet, jak to bude dál, kudy se příběh povine. To není můj styl. Mám něco jako osnovu, kterou promyslím a podle níž pak pravidelným tempem postupuji vpřed.

 

Co pro vás literární psaní znamená? Poslání, zábavu, práci?

Pro mě není literatura nějakým výjimečným posláním, odhalováním tajemství života, přinášení návodů na štěstí, ale práce jako každá jiná. Když si sednu k počítači, většinou vím, co chci nebo musím udělat. Psaní je dovednost, kterou mám, navíc nezaslouženě, a cítila bych promarněnou příležitost, kdybych ji nedokázala využít. Dovednost v tom, jak skrze napsaná slova zaznamenávám to, jak vidím a vnímám svět. Jestliže to čtenáře osloví, nešlo o marnou práci.

 

Myslíte si, že psaním lze změnit svět?

Nevím, ale spíš asi ne. I když jestli někomu to, co já napíšu, nějak v určitém životním momentě pomůže, tak možná ano. Ale samozřejmě ne tak, jako když někdo vynalezne antibiotika nebo daruje ledvinu. Ale každý by měl dělat to nejlepší, co umí a může, já lék na rakovinu vynalézt nedokážu.

 

Kde berete inspiraci? Jak tomu bylo v případě knížky K moři, kde si nerozumějí rodiče ani jejich děti?

Já nevím, to už je dávno, co jsem tu knížku psala. Ale možná mě poprvé napadla, když jsem byla s rodiči už coby dospělá na dovolené u moře. Vnímáte cizí prostředí, určitou absurditu, dospělý člověk s rodiči na dovolené, je to trochu nuda, je tam čas k přemýšlení, ale i třeba k rozhovorům, které se ale stejně neuskuteční, a v neposlední řadě čas na dovolené plyne trochu jinak. Tím ale nechci říct, že jsem zažila něco podobného jako moje hrdinky. Moji rodiče se nikdy nerozvedli, nemám ani jednu sestru, mám jednoho bratra, s kterým nemám ani intenzivní, ale ani problematický vztah. Ale třeba ten impuls přišel u toho moře a pak už jen jela představivost.

 

Ale někde jste zkušenost nutnou k věrohodnému popsání rozdílných lidských charakterů nabrat musela. Kritika si vzhledem k vašemu věku cenila právě nebývalé vyzrálosti textu.

Možná jsem některé postavy a jejich mentální i fyzické reakce načetla v knížkách nebo jsem něco viděla ve filmech. U některých jsem určitě měla na mysli své blízké. Ale co se týče zápletek, příběhu, ten jsem vymyslela. Každopádně jsem v dětství, a to ani ve svém nejbližším okolí, nikdy nezažila nevěru rodičů, odchody z domova, alkoholismus. Třeba je to empatií, schopností dokázat se vcítit do myšlení či nálad popisované osoby. Určitě ale není náhodou, že charaktery postav jsem si už dříve vyzkoušela v kratších útvarech.

 

Próza K moři začíná krátkým úvodem z doby komunismu, zbytek se však odehrává v jakémsi bezčasí. Šlo o záměr?

To vyprávění se muselo odněkud dostat do současnosti, proto začíná v době minulé. Ale pak už se vše odehrává teď a je jedno, kdy přesně. Mě zkrátka v textu minulost celku, politická situace této země, nezajímá,.

 

Ale co se děje teď, je přece podmíněno minulostí. Když se v Česku například změnil režim, bylo vám sedm let. Pamatujete si něco, čím vás ten předcházející systém ovlivnil?

Ano, něco si pamatuji. Jsou to spíš takové bizarní maličkosti, že jsme ve škole učitelce říkali soudružko atd. Jinak mě komunismus naštěstí nepoznamenal, čímž netvrdím, že o tom režimu nic jiného nevím. O komunismu ani své vlastní minulosti ale nemám potřebu psát, nějak se s tím vyrovnávat. Od režimu jsem nezažila nic strašného, ve svém dětství taky ne, takže není důvod.

 

Minulost vás tedy nezajímá?

Zajímá mě minulost asi jako každého. Psát bych ale o tom nemohla, protože to neznám dokonale. Někdo by mi pak mohl vyčíst, že to tehdy tak nebylo. Což je třeba i ten případ komunismu. Mě zajímá současnost, a to stejně pořád současnost jednotlivců, ne společnosti.

 

Zmínila jste, že dokončujete druhou knížku. O čem bude?

Měly by to být tři delší útvary, možná novely. A jde o podobné téma jako K moři. Rodinné problémy, mezilidské vztahy, svět očima dětí, vypravěči jsou hlavně děti.

 

To asi bude vaše životní téma, nemyslíte?

Určitě. Zajímá mě to a baví, psát o dětech, ne pro děti. Vidět svět dětskou optikou, zaznamenávat věci, jež pro dospělé nejsou důležité nebo si jich ani nevšimnou, dávat tyto věci, události, vjemy, do souvislostí tak odlišných od vidění dospělých.

 

Jak jste se k tomu dostala?

To opravdu nevím, kde a kdy se to objevilo. Možná je důležité, že si takovou dětskou optiku dokážu představit, vžít se do dětského světa. Ale zase nejde o konkrétní prožité události, zážitky. Prostě si to vymýšlím, nějak cítím, že tomu tak je a jsem spokojená.

 

Živíte se scenáristikou pro televizi NOVA. Co to obnáší?

Jsem členem realizačního týmu, který dělá seriál Comeback. Je to o bývalé popové hvězdě, chlapíkovi, jenž sám s poněkud zvláštním bratrem vychovává svoji sedmnáctiletou dceru na pozadí své zašlé slávy.

 

Nemáte strach, že tato tvorba nějak ovlivní vaše osobní psaní?

Nemám. Jde o úplně jiný způsob psaní, přemýšlení, který se neprolíná a lze ho od sebe oddělit. Navíc scenáristika je podmíněná časem, práce musí být hotová v nějakém termínu. Což mě motivuje jinak než knížka. Na tu potřebuji klid, neuspěchanost. Rozdílnost taky vidím na samotném psaní. Knížka obyčejně vzniká dopoledne, odpoledne píšu málokdy. Kdežto scénář jsem schopná dělat kdykoliv, kdy je to nutné.

 

Tento rozhovor je určen pro časopis Host. V Brně jste půl roku studovala filozofickou fakultu. Jaký máte vztah k tomuto městu?

Upřímně řečeno, Brno zvlášť ráda nemám.

 

A proč?

Necítila jsem se tam dobře. Možná i z toho důvodu, že mě tenkrát škola nebavila, nebylo to zkrátka to pravé, co jsem chtěla dělat. Od toho se určitě odvíjel i můj vztah k Brnu. Myslím si, že jsem tomu městu moc šancí nedala.

 

 

Ptal se Jaroslav Formánek

 

 

Petra Soukupová (nar. 1982 v České Lípě) žije v Praze, kde po gymnáziu a krátkém intermezzu na filozofické fakultě v Brně vystudovala scenáristiku na FAMU. V roce 2007 publikovala v nakladatelství Host prozaickou prvotinu K moři, za kterou obdržela cenu Jiřího Ortena a byla nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii próza. Scénář napsaný na motivy oceněné knihy získal už nejvyšší cenu ve druhém ročníku scenáristické soutěže Nadace Barrandov&WE. Už během studií spolupracovala s televizí NOVA, momentálně dokončuje svoji druhou knihu.