Z četby novin můžete nabýt dojmu, že Spojené státy jsou země zasvěcená poezii. Stačí podlehnout klamu sportovního zpravodajství. Nejprve narazíte na dvě poznámky o „poezii pohybu" týkající se krasobruslení a koňských dostihů, nato se dozvíte, že pálkař baseballového týmu je básníkem své mety a že plachetnice závodily pod blankytnou oblohou, jež byla ryzí poezií. Humoristické stránky přináší komiks s Dilbertem, který chválí kolegyni šaty: „Jsi polyesterová poéma." V reklamě přemítá ředitel pohřebního ústavu nad nezbytností poezie v každodenním životě. Těžko si představit, o čem to vlastně mluví, ale brzy vysvitne, že s básněmi nemá tahle poezie společného nic. Zní to spíš jako odpolední siesta.
Poezie se tedy jeví jako:
1. Vyprázdněné synonymum pro znamenitost či neuvědomělost. Na čem jiném se veřejné mínění shoduje, pokud jde o poezii?
2. Všeobecně se má za to, že poezii nikdo nečte.
3. Všeobecně se má za to, že nečtení poezie je a) soudobý jev a b) jev stále na vzestupu. Zatímco z a) vyplývá, že kdysi v minulosti naši předkové básně četli (přičemž ono „kdysi" je pohyblivé, něco jako „dávné časy" pro předškoláka) a básníci byli slavní a bohatí, z b) plyne, že s každým rokem ubývá čtenářů poezie (či těch, kteří si kupují básnické sbírky nebo chodí na autorská čtení).
4. Poezii čtou jen básníci.
5. Na vině jsou sami básníci, protože „poezie ztratila své obecenstvo".
6. Všichni dnes vědí, že poezie je „pasé a k ničemu", jak to před sto lety vyjádřil Flaubert v románu Bouvard a Pécuchet.
O těchto známých faktech se dopodrobna dočtete v časopise Time, v eseji Edmunda Wilsona „Is Verse a Dying Technique?" (Hrozí verši záhuba?), ve všech novinách, v rozhovorech s vydavateli, v recenzích psaných básníky i v srpnovém čísle amerického měsíčníku Commentary z roku 1988, v němž publicista Joseph Epstein pod titulkem „Who Killed Poetry?" (Kdo zabil poezii?) shromáždil veškerá klišé o poezii, která se opakují už po dvě staletí.
Time, který psal v roce 1922 o Pusté zemi jako o špatném vtipu, posvětil literární kvality T. S. Eliota tím, že ho v roce 1950 zvěčnil na titulní straně. Jistě, autoři a redaktoři se za třicet let bezpochyby vyměnili, ale jedno se nezměnilo: obři stárnou a umírají, po jejich odchodu zbývají jen trpaslíci. Éru Eliota, Frosta, Stevense, Moorové a Williamse přežily muší váhy Lowell, Berryman, Jarrell a Bishopová. Když pak i tito přeživší zemřeli, mladí zarmoucení novináři prozradili lidu, že mrtví trpaslíci byli ve skutečnosti odjakživa obři - a že nyní převzali roli trpaslíků stávající mladí básníci. V šuplících již určitě čekají nekrology oslavující Allana Ginsberga. Vzpomene si dnes někdo, co psal před třiceti lety o beatnické generaci časopis Life?
Na otázku, zda verši hrozí záhuba, odpověděl Edmund Wilson v roce 1928 kladně. Tento esej nepatří k mistrovým nejlepším kouskům. Wilson v obsáhlém výkladu argumentuje tím, že lékaři a vědci se dnes při psaní o medicíně a vesmíru obejdou bez poezie. Opravdu, Lucretius je mrtev. A Coleridge měl zajisté jinou představu o poezii než Horatius. Wilson ovšem v roce 1928 také hlásal, že poezie zkrachovala, protože „verš prošel od doby Sandburgovy a Poundovy generace novým vývojem. Mizí břitkost a vitalita; rytmus ustupuje demoralizované zemdlenosti". (Takto hovoří v éře největšího rozmachu Moorové, Williamse, Frosta, H. D., Stevense a Eliota. Když Wilson publikoval tento esej v roce 1948 podruhé, doplnil jej o odstavec, ve kterém vzal neochotně na vědomí W. H. Audena, jehož dvacet let předtím zatratil.) Poté Wilson překvapivě pojmenovává jádro problému: „Potíž vězí v tom, že žádný druh verše není dnes tak překonaný jako blankvers. Starý jambický pentametr již nemá nic společného s rytmem a jazykem našeho života. Poslední, kdo jím dokázal psát, byl Yeats."
Jenže W. B. Yeats toho mnoho zajímavého v blankversu nenapsal, nepočítáme-li báseň „The Second Coming". Naopak dva Američané Wilsonovy éry jsou autory vynikajícího blankversu. (Měl bych vlastně říct tři, protože E. A. Robinson byl v roce 1928 na vrcholu sil. Jeho blankversová tvorba z tohoto roku ovšem nedosahuje kvalit děl předchozích, navíc jde o předchůdce „Sandburgovy a Poundovy generace".) Robert Frost, vycházeje z Williama Wordswortha, vytvořil idiomatický americký blankvers, zejména v dramatických monolozích, které jsou patrně nejlepším moderním příkladem tohoto metra, a Wallace Stevens inspirován Tennysonem psal stejně skvělý blankvers, jaký najdeme v „Tithonovi". Přečtěte si Frostův „Domácí pohřeb" (Home Burial) a Stevensonovo „Nedělní ráno" (Sunday Morning) a pak mi řekněte, že byl blankvers v roce 1928 zastaralý.
Wilson v poezii nikdy neexceloval. Vzpomeňme jen, že Ednu St. Vincent Millayovou pokládal za velkou básnířku své doby - lepší než byli Robert Frost, Marianne Moorová, T. S. Eliot, Ezra Pound, Wallace Stevens a William Carlos Williams. V pozdním rozhovoru, který vedl sám se sebou na stránkách New Yorkeru, označil Wilson za jediného současného básníka, jehož má smysl číst, Roberta Lowella. Ušetříte spoustu času - nemusíte se zabývat Elizabeth Bishopovou, Johnem Ashberym, Galwayem Kinnellem, Louisem Simpsonem, Adrienne Richovou, Silvií Plathovou, Robertem Blyem, Johnem Berrymanem...
Šedesát let poté, co nám Edmund Wilson oznámil, že verš skomírá, jsme se v Commentary dozvěděli od Josepha Epsteina, že byl zabit. Epsteinův zlatý věk (Stevens, Frost, Williams) je samozřejmě Wilsonovou érou „demoralizované zemdlenosti". Vše se mění, vše zůstává při starém. Poezie na tom vždy byla dobře před dvaceti třiceti lety - dnes nestojí za zlámanou grešli. Poslouchám tohle naříkání už čtyřicet let nejen od vážených kritiků a esejistů, ale i od profesorů a novinářů, kterým dělá radost, když se mohou děsit nad stavem americké kultury. Opakování zaužívané formulky za jiných podmínek a s jinými proměnnými neznamená, že tradiční stížnosti nejsou na místě, ale nepochybně to naznačuje, že se za nimi skrývá ještě něco jiného, než co znovu a znovu stvrzují.
Svůj esej „Kdo zabil poezii?" začíná Epstein ujištěním, že nemá k poezii nepřátelský vztah. „Učili mě, že poezie je sama o sobě vznešená." Přiznává se k „pseudonáboženskému jazyku" a prohlašuje, že naposledy se poezie těšila náboženské auře v padesátých letech". Chodil snad Epstein „v padesátých letech" do školy? Jestli se v roce 1989 účastnil čtení poezie a měl oči otevřené, mohl pozorovat dvacetileté posluchače zažívající pseudonáboženské emoce - jeden z nich s největší pravděpodobností napíše za dvacet let esej, v němž oznámí světu, že poezie hnije v hrobě.
Uctívání není láska. Stejní lidé, kteří v padesáti bědují nad smrtí poezie, se ji jako dvacetiletí „učili zbožňovat". Tito stárnoucí kritikové poezie byli před třiceti lety studenty, kteří při autorském čtení omdlévali vzrušením - ať už během Wilsonovy „Sandburgovy a Poundovy éry" nebo Epsteinovy aurou obdařené doby „T. S. Eliota, Wallace Stevense, Roberta Frosta a Williama Carlose Williamse". Mnoho absolventů studia anglo-americké literatury přestává po ukončení univerzity číst soudobou poezii. Proč? Začnou se věnovat novinářské nebo vědecké dráze, píší eseje nebo redigují, jsou z nich makléři nebo sociální pracovníci - sejdou z cesty studentské „církve poezie". Když po letech se zpožděním přelétnou básnickou scénu, sdělí nám, že poezie zemřela. Opustili poezii, tudíž ji teď viní z toho, že opustila ona je. Ve skutečnosti hořekují nad vlastním stárnutím. To děláme všichni. Ale ne všichni přičítáme vinu nynějším básníkům.
Epstein svůj útok zaměřuje na dva nejmenované, ale etnicky určené básníky: „První z nich byl Havajan s japonskými předky, druhý středostavovský Žid." (Šlo o Garretta Honga a Edwarda Hirsche, kteří svědčili ve prospěch americké poezie před Státní uměleckou radou, kde Joseph Epstein jakožto radní pravidelně ujišťoval své kolegy, že soudobá americká tvorba není nic než odpad.) Epstein oběma těmito básníky, „japonským" i „židovským", pohrdá, hovoří o nich s pichlavou ironií a jejich básně charakterizuje jako „násilně vyšperkované, myšlenkově a jazykově málo zajímavé na to, aby si zasluhovaly pozornost".
Takové znevažování je čirý populismus. Epstein oba básníky odmítá, aniž by citoval jediný verš z jejich dílny. Stejně jako stárnoucí Edmund Wilson i on šetří čas a detaily umělecké tvorby, kterou ostouzí, se nezabývá.
Na pochybné žalozpěvy nad smrtí poezie by nebylo třeba reagovat. Avšak stokrát opakovaná lež se snadno promění v realitu. Joseph Epstein píše ve svém eseji, že „Los Angeles Times (LAT) vloni oznámily, že končí s recenzemi poezie". Na stejný fakt, který nikdy faktem nebyl, se odvolával i Jonathan Yardley z listu Washington Post a velmi si jej pochvaloval, ačkoliv ve skutečnosti tleskal pouze vlastní ledabylé práci.
Redaktor Los Angeles Times Book Review (LATBR) totiž prohlásil, že tento list bude recenzovat méně knih, ale otiskne každý týden jednu celou báseň, spolu s poznámkou o autorovi. LATBR pokračují v recenzování poezie i po zavedení této praxe (dávají jí více prostoru než New York Times Book Review) a navíc vydaly několikasvazkovou antologii současné americké poezie. Los Angeles Times patrně věnují básním více pozornosti než kterékoli jiné americké noviny.
Přesto vyvolalo oznámení LAT demonstrace básníků před jejich sídlem. Básníci se rádi prezentují jako oběti - zbožňujeme romantiku odcizení a křivd.
Ve Spojených státech se každoročně objeví více než tisíc knih poezie. Poezii zde píše - vydává, poslouchá a zřejmě také čte - více lidí než kdy předtím. Urychleně dodávám, že se žádný básník neprodává tak dobře jako Stephen King, že poezie není tak populární jako wrestling a že na čtení poezie chodí v USA méně lidí než v Rusku. Nuda nuda, šeď šeď. Dnes čte ve Spojených státech poezii více lidí než kdy předtím.
Když jsem ve čtyřicátých letech chodil do školy, autorských čtení se konalo jen málo, jedině Frost byl výjimkou. Nahlédneme-li do Stevensova a Williamsova životopisu, zjistíme, že čtení poezie považovali za neobvyklou událost. V té době měl časopis Poetry na zadní straně obálky citát z Walta Whitmana: „aby měla země velké básníky, musí mít také velké publikum", ale tehdy to znělo jako planý bonmot. Koncem padesátých let pak veřejných čtení přibylo, v šedesátých letech jich byla úplná záplava a tento trend pokračuje i v letech devadesátých.
Čtení poezie prodává knihy. Když v roce 1950 vydalo nakladatelství třetí knihu význačnému básníkovi, vytisklo ji v tvrdých deskách v nákladu okolo tisíce kusů. Pokud se vydání prodalo během tří čtyř let, všichni byli spokojení. V roce 1989 by nejspíš stejný nakladatel vydal stejného básníka v nákladu pět tisíc kusů, v pevné i brožované vazbě, a kniha by měla slušnou šanci na dotisk, přinejmenším v brožované podobě. V poslední době prodalo deset či dvanáct amerických básníků desítky tisíc výtisků některých svých sbírek: Adrienne Richová, Robert Bly, Allen Ginsberg, John Ashbery, Galway Kinnell, Robert Creeley, Gary Snyder, Denise Levertovová, Carolyn Forchéová - a jistě by se našli další. Počet prodaných výtisků Knihy zlých snů (Book of Nightmares) Galwaye Kinnella se podle posledních údajů během let vyšplhal téměř na padesát tisíc.
Názor, že čtenářů poezie je dnes desetkrát více než před třiceti lety, není odvozen pouze z prodeje básnických sbírek. Díky veřejným čtením roste poezii nové obecenstvo, mimoto vychází více časopisů o poezii, které se prodávají lépe než dříve. Kdybyste v roce 1955 tvrdili, že za dvacet či třicet let budou Spojené státy podporovat časopis o poezii, který bude vycházet jednou za dva měsíce v nákladu dvacet tisíc a bude k dostání po celé zemi od pobřeží k pobřeží, nikdo by vám nevěřil. Na American Poetry Review si všichni stěžují, ale nikdo si neuvědomuje, jak je důležité, že existuje.
Před pár lety otiskl žurnál pro nakladatele seznam nejlépe prodávaných brožovaných knih všech dob na prvním místě s Radostí ze sexu, jíž se prodaly miliony, až po ty, jichž se prodalo čtvrt milionu. Náhodou jsem tento přehled četl krátce poté, co jsem se dozvěděl, že Lunaparku v hlavě (Coney Island of the Mind) Lawrence Ferlinghettiho se prodalo více než milion brožovaných výtisků. Protože šlo o poezii, žurnál měl za to, že v tomto případě se prodejnost nepočítá.
Kdykoli uvádím tato fakta, setkávám se s ostrým nesouhlasem. Nikdo mi nechce věřit. A když už někoho přesvědčím, že jsou má čísla správná, přijde s vysvětlením: Bly se prodává, protože je šoumen, Ginsberg je všeobecně proslulý, Richová se prodává, protože je feministka. Lidé hledají pro prodejnost básní vysvětlení, protože představa o jejich neoblíbenosti je oblíbená - mezi kritiky i zastánci poezie. Proč většina těch, kteří mají něco společného s poezií, tvrdí, že čtenářů ubylo? Částečně jde jistě o nadbíhání pocitům zmaru a ponížení. Další důvod frustrace je roztomilý, ačkoli nesvědčí o příliš pronikavém vhledu do problematiky: někteří milují poezii natolik, že její nepřítomnost v životě všech ostatních považují za skandál. Rodiče nečtou Jamese Merrilla! Tudíž, pod vlivem zneuctěné vášně, přehání a prohlašují, že „poezii nečte nikdo".
Když takovému názoru odporuji, nejdříve se opírám pouze o čísla. Umělecky zaměření lidé statistiky nesnášejí, přesto nám neustále opakují, že „poezii nikdo nečte", což je matematické tvrzení, navíc nepravdivé. Čísla, která cituji, nemají pochopitelně vůbec nic společného s kvalitou nebo duchem prodávané či veřejně recitované poezie. Do svých údajů nezahrnuji prodejnost žádného Roda McKuena, počítám jen poezii, jež má umělecké ambice. Má čísla však pouze vyvracejí jiná čísla, nikoli výroky o kvalitě či nekvalitě poezie.
Zároveň a nezávisle na tom ovšem musím trvat na svém názoru, že nejlepší současná poezie je kvalitní. Věřím, že nejlepší americká poezie dneška představuje hodnotnou literaturu. Čtyřsetstránková antologie Americká poezie po Lowellovi, jež by se omezila na básníky a básnířky narozené dejme tomu od dvacátých do čtyřicátých let dvacátého století, by zahrnovala množství rozmanitých, inteligentních, krásných a dojemných děl, která stojí za to zachovat. Samozřejmě, obsahovala by pouze setinu jednoho procenta všech publikovaných básní. Pokud píšeme o dnešní poezii, musíme si uvědomit, že většina poezie je příšerná - že většina poezie v jakékoli době je příšerná. Kdykoli napíšeme článek o špatném stavu dnešní poezie, budeme mít vždy pravdu. Bude to tudíž vždy pošetilé.
Problém netkví v poezii, ale v tom, jak ji vnímá veřejnost. Vydává se sice více básní, ale celostátní časopisy otiskují méně recenzí. Harper's i Atlantic zrušily čtvrtletní přehledy poezie. New York Times Book Review o básnickou tvorbu nikdy mnoho nedbal, a jak se zájem o poezii zvyšoval, začal si jí všímat ještě méně. New York Review of Books se odjakživa zabýval spíš politikou než poetikou a poezii věnuje každým rokem méně prostoru. Největší propad je však patrný v New Yorkeru, který kdysi pravidelně uveřejňoval esej o verši od Louise Boganové. Poslední dobou, když už se časopis rozhodne dotknout tématu poezie, lze očekávat, že Helen Vendlerová napíše něco o překladu nebo o zesnulém básníkovi, jenž nebudí kontroverzi. Dříve se lidé jako Conrad Aiken, Malcolm Cowley nebo Louise Boganová literární publicistikou živili. Jejich pokračovatelé dnes učí na univerzitách. Profesoři s definitivou psát recenze nepotřebují.
Tito odborníci zmizeli ze stránek novin, což je na škodu poezii i jejímu čtenáři, protože kdo jiný než recenzenti se má probírat tím množstvím literatury? Počet vydaných knih čtenáře odrazuje, nedokáže se v nich vyznat. Poezie je víc než kdy předtím, ale jak si vybrat? Jak poznat nebo nalézt krásné originální dílo? Je-li dost recenzentů, kteří jsou slyšet na veřejnosti a kteří podporují nově vznikající normy, čtenáři se ve vší té nepřehledné hojnosti lépe orientují.
Kromě množství je dalším zdrojem odvěkého zmatení předpojatost. Když mi bylo dvacet, psal jsem v jambu a Kvílení (Howl) Allena Ginsberga pro mě bylo živou výčitkou. Nějaký čas jsem Ginsberga pomlouval: „Jestli má pravdu on, potom se pletu já." Taková hloupá buď-anebo jsou běžná - omezení jsou ochuzením. Ve dvacátých letech nebylo dovoleno obdivovat zároveň T. S. Eliota a Thomase Hardyho. Intelektuálové, kteří milovali Wallace Stevense a jeho změť obrazů a symbolů, jen stěží hledali místo pro Roberta Frosta a jeho témata. Když se podíváme zpět na dlouhé období rozkvětu moderní poezie, které časový odstup zbavil předpojatosti, obdivujeme její virtuozitu, různé formy znamenitosti těch nesourodých postav narozených v sedmdesátých a osmdesátých letech devatenáctého století, které se navzájem znaly, ačkoliv to z jejich tvorby není patrné. Kteří čtyři básníci by se od sebe mohli více lišit než Moorová, Williams, Stevens a Frost? Možná, že někteří čtyři, kteří píší právě dnes.
Báseň lze milovat mnoha způsoby. Nejlepší básníci vymýšlejí nové cesty a na ty si většinou musíme chvíli zvykat. Autorská čtení nám pomáhají poezii pochopit (což vysvětluje její oblíbenost i v době bez recenzí), protože básníkův hlas a gesta zprostředkovávají vstup do poezie: otevírají dveře, podávají pomocnou ruku. Autorská čtení mohou pomoci, ale nemohou nahradit recenze. Navíc je občas těžké odlišit, jestli na nás zapůsobila báseň nebo recitace samotná.
Aspoň že máme řadu básníků, řadu autorských čtení - a máme i obecenstvo. Pro někoho, jako jsem já, kdo se narodil ve dvacátých letech, kdy se psala vynikající poezie, která zůstala bez čtenářů (nakladatel Knopf dal Wallace Stevense do slev), je dnešek povzbuzením. Od třicátých do padesátých let, kdy jsem vyrůstal, pořádali básníci veřejná čtení jen zřídka a byli rádi, když prodali tisíc výtisků. Americké klima devadesátých let poezii přeje mnohem víc. Setkávám se s příznivou odezvou v dopisech, mezi posluchači, dokonce i v krámě v naší ulici. Nalézám ji v časopisech, mezi řadami posluchačů v Idahu a Ohiu, v Jižní Karolíně i v Oklahomě. Vidím ji ve vydaných knihách a v mimořádné prodejnosti mnohých z nich.
Ačkoliv se většina čtenářů a básníků shodne na tom, že „poezii nikdo nečte" - a zatímco se hřejeme u ohníčku pospolitosti našeho samotářského umění -, je možné, že ti neexistující čtenáři tvoří ono velké publikum, které hledal Whitman.
Tento esej byl uveřejněn v časopise Harper's v roce 1989. Jeho značná část byla otištěna také v úvodu knihy Best American Poetry 1989. Copyright © 1994 by Donald Hall. Otištěno se svolením autora. Všechna práva vyhrazena. (Přeložila Martina Neradová)
Na okraj eseje Nejlepší americká poezie
Ediční řadu Nejlepší americká poezie, The Best American Poetry, inicioval básník David Lehman. První antologie vyšla v roce 1988 u nakladatelského domu Scribner a od svého počátku nakladatele nezměnila. Základní myšlenka se opírala o nápad vydávat řadu básnických antologií, která by přitáhla pozornost širší čtenářské obce. Podstatou projektu bylo vymyslet takovou antologii, která by byla při zachování vysokých uměleckých kritérií výběru běžnému čtenáři co nejpřístupnější a přitom dokázala reprezentovat stav současné americké poezie, antologii, která by se opírala jak o etablované básníky, tak i vycházející básnické hvězdy.
Velmi zajímavý je především samotný způsob výběru. Hlavní editor antologie David Lehman vyzve každý rok jednu významnou básnickou osobnost a tento hostující editor potom vybírá z celé básnické produkce to nejlepší, co v předchozím kalendářním roce vzniklo - The Best American Poetry 1988 tedy zachycuje básnickou produkci roku 1987 a tak dále. K ruce má mnoho asistentů, kteří sledují básně publikované v různých literárních časopisech a periodicích, výjimečně i knihách autorů vydaných v daném období. Konečný výběr a právo veta je pak na hostujícím editorovi, který vahou své osobnosti stvrzuje nestrannost a odůvodněnost finálního zařazení básně do antologie.
V předmluvě k BAP 1988 Lehman nastolil pravidla, která beze změny platí až do dneška. Například od jednoho autora se v jednom roce v antologii nemohou objevit více než tři básnické texty. Všichni básníci jsou požádáni o doplnění životopisné poznámky a je jim dána možnost vyjádřit se k vybrané básni. Vyjádření se může týkat formy, metody nebo čehokoliv, co básník považuje za nutné, aby bylo řečeno. Z výběru jsou vyloučeny překlady do angličtiny. Naopak je do něj možno zahrnout i poezii neamerických autorů píšících anglicky, kteří v USA žijí a aktivně se podílejí na literárním životě básnické komunity. Tak se v roce 1988 v antologii objevili autoři jako John Ash, Seamus Heaney nebo Derek Walcott. Paul Muldoon, který je původem ze Severního Irska, se v roce 2005 stal dokonce hostujícím editorem.
Antologie začíná předmluvou hlavního editora, která se věnuje reflexi aktuálního stavu poezie. Hostující editor se pak v úvodu obvykle vyznává ze svého vztahu k poezii a často zde také zdůvodňuje svá kritéria.
Mezi hostujícími editory za posledních dvacet let najdeme kromě už zmiňovaného Paula Muldoona jména jako John Ashbery, Donald Hall, Louise Glücková nebo Robert Creeley, zůstaneme-li u básníků, jejichž jméno bylo samostatným knižním výborem představeno i českému čtenáři.
V roce 1998 pak vyšla antologie, která obsahovala sedmdesát pět nejlepších básní uvedených v edici za posledních deset let. Hostujícím editorem s právem výběru byl i u nás známý Harold Bloom.
The Best American Poetry dosáhla za posledních dvacet let mezi čtenáři na americkém kontinentu vysoké popularity a byla úspěšná též komerčně. Za úspěchem stojí nejen chytře zvolený a lehce provokativní titul antologie, který výrazně pomohl knihám zviditelnit se v médiích, ale též velmi promyšlená strategie výběru básní. Pro literární časopisy i básníky samotné je uvedení v knize prestižní záležitostí. BAP je asi jediná antologie, která zachycuje dění na poli poezie v takové míře a s tak krátkým časovým odstupem.
Je samozřejmé, že kritický ohlas nebyl vždy jen kladný. Sérii BAP bylo kromě kritérií výběru vytýkáno především to, že přehlíží celou oblast experimentálního básnictví. Kritizována byla malá pestrost výběru, poplatnost poetice starších autorů či zařazení nebo nezařazení toho či onoho básníka. Námitky, s nimiž musí počítat každá podobná antologie. Nic to ale nemění na tom, že šíří záběru, orientací na čtenáře, eklekticismem a chytrou marketingovou strategií se stala jedním z vlivných počinů na poli amerického básnictví posledních dvou desetiletí.
Milan Děžinský
