Literatura v čase zahradníků

V posledních měsících se objevilo několik článků mladých kritiků, kteří vcelku radikálně psali o krizi současné poezie či literatury vůbec. Rozhovor s nimi - konkrétně s Petrem Boháčem a Štefanem Švecem - přinesl také časopis Tvar. V jeho čele téměř třináct let (se čtyřletou přestávkou) stojí jeden z nejpozoruhodnějších básníků střední generace Lubor Kasal. Není však jen charizmatickým recitátorem svých veršů (v letošním roce se objevila jeho sedmá sbírka Orangutan v továrně), ale také zapáleným polemikem, který v řadě úvah a článků jasně formuluje své názory na poezii.

 

Jak tuto ohlašovanou krizi poezie vnímáš jako básník a redaktor?

Současná literatura je v krizi jen do té míry, do jaké byla v krizi kdykoli předtím. Že by najednou zmizeli talentovaní a literaturou dostatečně umanutí lidé, mi připadá nepravděpodobné. V krizi je podle mého názoru spíš kritika či přesněji reflexe literatury, což souvisí s všeobecnou krizí autority. Stejně jako se dnes najdou kvalitní básníci, najdou se i kvalitní kritici, ale jejich autorita je vepsí. Co zmůžou básníci? Šmudlají si něco na papír a pak to vydají - lhostejno, zda v knížce, na internetu nebo na CD. Pak ale musí někdo přijít a říct: Toto ano, proto a proto a proto! Toto ne, proto a proto! K tomu je ovšem kromě odborné způsobilosti zapotřebí i autorita, s níž se můžeme ztotožnit, či proti které se lze vymezovat. Šaldův zápisník měl ve své době náklad srovnatelný s nákladem některých současných literární časopisů, nesrovnatelná však byla právě jeho obecně sdílená autorita.

 

Šalda byl výjimečná osobnost, ale především postavení a fungování literatury bylo tehdy jiné než dnes...

Ano, jeho autorita při vstupu do literatury byla nulová stejně jako autorita kteréhokoli současného začínajícího kritika - jen potom měla šanci vzniknout. Tahle šance dneska neexistuje, protože autoritu nahradila reklama a marketing. Výrok „nikdo mi nebude diktovat, co mám číst a co ne, každý kritik je přece omylný člověk" je iluze - neboť místo po nezávislých kriticích nezůstane prázdné, hbitě ho obsadí vychytralci, kteří jestli něco opravdu nechtějí, tak vypovídat o literatuře stylem padni komu padni.

Zygmunt Bauman ve své letos česky vydané knížce Tekuté časy trefně pojmenoval vztah lidí ke světu: v době předmoderní byl člověk hajný, v době moderní zahradník a dnes je lovec. Zatímco hajný ví, že svět je v pořádku, a zasahuje maximálně tehdy, když se mu přemnoží lišky, zahradník je přesvědčen, že svět je v nepořádku a snaží se na něm vyvzdorovat záhony zeleniny, usilovně vytrhávaje každý, sebenepatrnější plevel. „Na rozdíl od hajného a zahradníka," píše Bauman, „se lovec vůbec nestará o celkovou rovnováhu věcí, ať ,přirozenou‘ nebo ,umělou‘. Jediným jeho úkolem je lovit a jediným jeho zájmem je další ,úlovek‘ [...]." Literatura a poezie zvláště jako by stále žily v čase zahradníků. Ono dost dobře nelze zrušit ze dne na den tradici táhnoucí se u nás zhruba od Máchy. Navíc osobně nevidím důvod ji rušit, když jedinou její alternativou je vystavovat svůj obličej (po způsobu Járy Rudiše) v supermarketu mezi hovězím a šunkou - sednout si pěkně na čekanou u paseky, kam chodí zvěř na pastvu, oblouznit ji svou apartní, na oko elegantně přiklopenou patkou a pak se ostatním kolegům lovcům pochlubit, kolik zajíců jsem skolil.

Vím, je dnes zvykem před zahradníky varovat s poukazem na koncentráky a gulagy (což je mimochodem varování před včerejším zemětřesením zrovna ve chvíli, kdy nám tornádo odnáší střechu nad hlavou). Z tohoto hlediska mi připadá přesnější, když se říká, že poezie se stává ghettem. Mluví se tak už od poloviny devadesátých let a má se tím na mysli cosi negativního, co by nemělo existovat. Ale nebyla snad každá židovská čtvrť fakticky velkým obohacením celého města? Pokud jsou hranice propustné, je všechno v pořádku. Průšvih začne, až když je ghetto zvenčí uzavíráno s takovými těmi poznámkami „Já proti nim sice nic nemám, ale copak nedokážou pochopit, že se doba změnila?" - neklamné znamení, že pogrom je na spadnutí. Ghettu se omlacuje o hlavu, že si v nových poměrech dovoluje existovat - což jen dokazuje, že tu pořád není zbytečně.

 

Nemohou za to, že je poezie uzavírána do ghetta, ale také sami básníci?

Čili jinak řečeno: kdyby ten Žid neprovokoval svým vetešnictvím, kdyby chodil pěkně do úřadu nebo do továrny na druhý konec města jako my všichni, tak by mu výlohu nevymlátili, nic by se mu nestalo a mohl by mezi námi spokojeně žít pořád. Ne a ne. Co jiného mají básníci dělat než psát básně? Reklamní slogany, které se rýmují? V ghettu všecko funguje postaru, i ta autorita kritiků, i to, že literární hodnoty se stanovují nikoliv hlasováním, nýbrž v diskursu povolaných, z nichž pár je i vyvolených - což se ovšemže vyjeví až po uplynutí delší doby.

 

Myslel jsem to spíš tak, jak o tom psal Štefan Švec, když poukazoval na to, že tradiční poezie čtenáře neoslovuje a že se stěhuje do jiných forem, než je tradiční básnictví, například písničkářství, internet...

Tohle je hodně sporné tvrzení. Především: internet bych do toho nemíchal - stal se nosičem tvorby, nikoliv tvorbou samou. Může být nosičem textu, výtvarného díla, mluveného slova, hudby atd. a má jisté možnosti různé umělecké druhy kombinovat, zůstaneme-li však na poli literatury, jediný rozdíl - alespoň pro mne - mezi textem na internetu a textem v knize je, že v knize se mi lépe a pohodlněji čte.

Jako jednu konkrétní alternativu k „tradiční" poezii Švec uvedl texty kapely Obří broskev a ty samostatně neobstojí (že možná obstojí coby součást písně, to není argument, když se bavíme o poezii). To si řekněme na rovinu - texty Obří broskve jsou vnější podobou i vnitřní kvalitou k nerozeznání od nepodařené „tradiční" poezie. Kritici vyhlašující literární krizi se totiž nechali zmást onou loveckou strategií a začali brát jako kritérium kvality kvantitu. Jako by množství konzumentů nějak posvěcovalo samotné dílo: když se to líbí tolika lidem, tak to přece nemůže být tak úplně špatné. Což je ještě umocňováno nebývalým rozmachem mediálních tanečků a mediál­ními kampaněmi. Nad nimi se rozčiloval už Šalda, když viděl, jak se literatura míchá s mediální pěnou. Například měl spadeno na básnickou tvorbu herečky Olgy Scheinpflugové - přitom mediální třeštění v jeho době bylo ve srovnání se současností teprve v plenkách.

Během uplynulých devatenácti let média urychleně zapomněla na čapkovský přístup (přitom Čapka měl po Listopadu plnou pusu každý šmok), že seriózní novinář se má shýbnout k obyčejnému člověku, ale zároveň poté, co se zase narovná, má toho obyčejného člověka s sebou trochu povytáhnout. Dnes je všechno podřízeno výhradně ekonomickému profitu. Nejde už o shýbání, nýbrž o podlézání - infozábavu. Vem si jen, jakým neurotickým, blikavým a ohňostrojným způsobem jsou v televizi - ať komerční či veřejnoprávní - přenášeny zprávy. Zdravý žáček první třídy udrží nepřetržitou pozornost plus minus dvacet minut, ale televize se chovají, jako by její diváci neudrželi pozornost ani dvacet vteřin. To už snad neodpovídá ani hornímu pásmu debility.

Médiím jistě nelze vyčítat, že chtějí vydělávat, ale lze jim vyčítat, že zcela rezignovala na svou osvětovou ­funkci. Existuje totiž i druhá strana mince, a sice známá skutečnost, že nejen poptávka vyvolává nabídku, ale i nabídka vyvolává poptávku - s tím souvisí vytváření návyku, což je důležitý ekonomický nástroj (nejbrutálnější podobu na sebe bere v obchodu s drogami, ale jeho jemné varianty si kolikrát ani ne­uvědomujeme). Je zajímavé, že o tomhle zprůmyslnění a privatizaci veřejného prostoru se často říká: „Taková je ale doba." Kolik „takovýchjealedob" jsme už jen měli?! A po čase z nich zbylo pouze bolení hlavy a dodnes se o nich hádáme. Přeženu-li - ale ne příliš -, média se o umění zajímají teprve tehdy, když jde o nějakou podivnost - kdysi se tomu říkávalo panoptikum a jezdilo se s tím po poutích. Nestačí, že někdo něco napsal či namaloval, on navíc musí být bizarní, aby se mohl snadno vytvořil příběh - ten totiž prodává. Redaktoři jsou otroci příběhů, žel, novinářsky plochých, černo­bílých. Další významnou skupinou rezonující v médiích jsou díla, za nimiž stojí relativně hodně peněz a kterých je tedy málo, takže o nich lze mít bez většího úsilí poměrně dobrý přehled. Kdyby se u nás vydalo ročně pouze dvacet knih a výroba jedné knihy stála několik milionů, věřím, že by se v médiích mluvilo o literatuře stejně často jako o filmu. Kultuře (v širším slova smyslu), která je brána opravdu smrtelně vážně, v médiích jednoznačně vévodí sport. Na sportu stojí naše kulturní bytí. Každý pišišvor se nafukuje jak ropucha, dozví-li se, že z jeho daní má jít deset tisíc korun na vydání básnické knížky. Pišišvor ale bere jako přirozenou věc, že když se koná fotbalový zápas, policajti mají manévry jako při pokusu o puč a mně řve nad barákem policejní helikoptéra z mých daní (bydlím totiž nedaleko stadionu Slavie). Demokracie se nenápadně změnila v ochlokracii - pojem, který právě Šalda užil při traktování toho, čemu tehdy vycházel vstříc obsah některých novin.

 

Vraťme se ještě k současné kritice. Osobnosti, které by se mohly stát autoritami, třeba Martin C. Putna, Petr A. Bílek, Jiří Trávníček, abych jmenoval ty, kteří v kritice devadesátých let zanechali hlubší brázdu, přestali o poezii psát...

Jejich volba... Odhaduji, že jsou především zklamáni; literatura už nepřináší moc a slávu, či méně konfrontačně vyjádřeno: ztratila velkou část svého společenského vlivu - ale do duše jim nevidím. (Putnu nechme stranou, jeho práci sleduji opravdu jen okrajově.) Petr A. Bílek dokáže skvěle demaskovat různé píárové úskoky a manipulace a palčivě si uvědomuje, že následkem těch manipulací mají ohlas vesměs kraviny. Poezie pro něj přestává být literaturou, protože má málo čtenářů, a literaturou nejsou ani díla s velkým nákladem, protože ta zas neodpovídají Bílkovým vysokým nárokům na kvalitu, a tak se z něj stal literární nihilista.

Jiným případem je Jiří Trávníček, který se ze současné situace literatury snaží alespoň, jak se říká, produktivně vymanit. Proto na jedné straně ve svém „Románovém zápisníku" konstruuje - tu implicitně, onde zjevněji - jakési ideál­ní dílo, které by mohlo při zachování umělecké hodnoty oslovit mnoho čtenářů. Na straně druhé díl své pozornosti přesunul od knih a autorů ke čtenářům. Nic proti tomu, ze sociologického hlediska je jeho průzkum mezi čtenáři nepochybně zajímavý.

Působí to na mne, jako by oba kroužili kolem redefinování literatury, jako by chtěli syntetizovat zahradníka a lovce. Nestačí, aby dílo (po zahradnicku) odpovídalo pomalu se proměňujícím, z tradice a vývoje literatury odvozeným kritériím kvality. Nyní je třeba ještě odpovědět na otázku: Kolik čtenářů musí dílo ulovit, aby už mohlo být pokládáno za literaturu, a nikoliv - řečeno Bílkovými slovy - za dílo podivínů srovnatelných „s vyvolavači duchů nebo vyznavači hobitů"? To je otázka, kterou donedávna nikdo neměl potřebu si vůbec položit. V časech před vynálezem knihtisku to dokonce byla otázka zcela nesmyslná.

 

Jednou jste mi v redakci Tvaru říkali, že je dneska těžké sehnat recenzenta na básnickou sbírku, že o poezii píší většinou jen básníci. Není tedy chyba i v tom, že poezie přestala nabízet obsahy, které by i sami lidé z ghetta potřebovali? Že to, co od ní dříve čtenáři očekávali a dostávali, nacházejí dnes někde ­jinde?

Poezie po listopadu 1989 postupně poztrácela některé funkce, i když skutečný zlom podle mne nastal až koncem devadesátých let. Někteří esejisté píšou, že teď prožíváme normalizaci; například Stanislav Komárek má v románu Mandaríni pěknou větu: „Na podzim 1997 padla vláda a od těch dob se ve společnosti už nic zásadního neměnilo." Co se v západní Evropě odehrávalo od šedesátých let, u nás jsme „museli" stihnout za pár roků. Ostatně právě v šedesátých letech, vnímaných dnes vesměs pozitivně pro vzmach svobody a pro snahu mládeže vybojovat si významnější postavení ve společnosti, tkví počátek toho ­průseru - počátek té baumanovské neuchopitelné tekutosti času, zbytnělé mediálnosti se svým sklouzáváním po povrchu či stále silněji se prosazující juvenilizace (od obrovského významu, jenž se přikládá sportu, přes neúčelné prodlužování studijního věku a odklad založení rodiny až po freudovské detaily, jako je móda vyholovat si přirození). Revolta v šedesátých letech (u nás na přelomu osmdesátých a devadesátých let) pochopitelně nezabránila tomu, aby se společnost nakonec neusadila, nezřídila si instituce, nezapouzdřila se - všechno se pokrývá krustou, ale jakoby mladou, nedospělou, pubertální. Na úřadech (na soukromých asi více než na státních) sedí třicetiletí dobře živení amatérští sportovci, jsou strašně cool a in a přitom byrokratizují, až se hory zelenají. Dřív úředník po celá desetiletí postupoval po žebříčku a před penzí se z něho stal šéf kanceláře, dnes je tomu přesně opačně, v pětačtyřiceti jsi málo flexibilní, málo dynamický, takže můžeš být rád, když v kanceláři sloužíš za podložku pod počítač - to je smutný výsledek té slavné revoluce mládeže. Ivan Matoušek mi se svým typickým humorem jednou vyprávěl o firmě, v níž pracoval; o vrcholném managementu, oblečeném do povinných černých obleků, řekl: „Oni vypadají jak basketbalové mužstvo, kterému umřel trenér."

Už se to konstatovalo mnohokrát: v kritice poezie jakož i v poezii samotné před listopadem 1989 hledali čtenáři také skrytá sdělení, která se nedala říci jinde, například v novinovém komentáři. Poezie byla sférou, kde se mluvilo jiným jazykem, než byl jazyk oficiální propagandy - kritikovi pak stačilo vybrat si správného básníka a pochválit ho, případně pohanit, a už jeho článek získal společensko-politický náboj. Postupně se ukazuje, že poezie opět začíná používat jazyk jinak, než jak ho používají ty rozcapené huby na billboardech. Potíž je v tom, že tenkrát se na plakátech inzeroval vzdálený zítřek prostřednictvím starců, kdežto v současnosti se inzeruje dnešek skrze mládí. Tenkrát poezie polemizovala s idejemi, dneska se jí jako oponent postavilo žrádlo a masti proti vráskám. Řečeno terminologií počítačových her: poezie a její kritika přeskočily do druhého levelu, ale výzbroj a výstroj mají pořád z levelu prvního, protože pokud by měly mít vybavení jiné, přestaly by být poezií a literární kritikou. Kritici vědí, že mají-li mít aspoň jakous takous šanci v souboji s příšerami druhého levelu, nemůžou se zabývat poezií. Kritici poezie se tedy asi logicky rekrutují z básníků. Ale nevadí. Vím o několika mladých básnících, co jsou mnohem lepšími recenzenty než básníky. Tak uvidíme, jak se vyvinou. Cesty literatury jsou nevyzpytatelné.

 

Mám dojem, že ten zlom byl přece jen někde jinde než jen v tom, že poezie přestala být čtena jako skrytá opozice vůči mocným. Koneckonců když se dívám na poezii tvé generace osamělých běžců, jak ji označil Petr A. Bílek, mám dojem, že se ani před Listopadem nic příliš ne­skrývalo...

Tvé otázky pořád tlačí na pilu v tom směru, že s poezií se dnes něco stalo, že současní básníci něco zaspali a že by stačilo jen málo, a ten krásný nový svět basketbalových mužstev jdoucích z pohřbu by byl poezií osloven. Myslím si, že tohle je představa na způsob „to by v tom byl čert, abysme tu kvadraturu kruhu nevyřešili". Než řešit kvadratury kruhu, navrhuji něco mnohem příjemnějšího: těšme se z toho, že pořád existuje místo, kde se svět nedá spočítat na kalkulačce. Dokud existují ony pověstné „ostrůvky pozitivní deviace", dotud máme naději. Kdoví, možná se pomaloučku budeme vracet jakoby do středověku. Lid dostane své obrázky svatých a knihami se bude zabývat zas jen hrstka mnichů. A všechno se obejde bez nervů, co by mělo být, a není, a co je, a být by nemělo. Chacha.

V čem je tedy poezie pořád nezastupi­telná?

Líbí se mi, co napsal Václav Bělohradský - že „snaha o vyjádření je prvním krokem k osvobození". To se samozřejmě týká i poezie. Poezie de facto není nic než jedna velká snaha o vyjádření.

 

Bělohradský ale mluvil o vyjádření, které může probíhat různými cestami. Právě v tomto je tedy poezie zřejmě docela dobře nahraditelná jiným uměním...

Jako že všichni jsme nahraditelní? Kým je nahraditelný Blake? Čím jsou nahraditelné gotické katedrály? Nebo že bychom Vančurovu Markétu Lazarovou nahradili Plečnikovým kostelem Nejsvětějšího srdce Páně? V umění neexistuje prostá substituce. Něco nahradíme něčím jiným a ono se nic moc nestane - takhle to nefunguje, poměrně čerstvý film Máj režiséra Brabce je přímo exemplární příklad. To, co vyjadřuje poezie, nijak jinak vyjádřit nelze. Pokud odstřihneme poezii, zbavíme se určitého vyjádření, a ořežeme si tak řadu možností na té Bělohradského „osvobodivé" cestě.

 

Dobře, ale to „vyjádření" se týká spíše samotných tvůrců než čtenářů. Jinak řečeno, je to nějaká forma autoterapie...

Nemyslím si. Jde i o čtenáře, protože když člověk čte, na onom „vyjádření" se také podílí. Poezie se ovšem dneska číst ne­umí. Čímž se dostáváme ke vzdělání; abys rozuměl poezii, musíš znát její pravidla. Když neznáš pravidla fotbalu, tak utkání taky nebudeš rozumět a krásu hry nebudeš s to prožít (popř. zhodnotit). „Pravidla poezie", připouštím, jsou poněkud komplikovanější než pravidla kopané. Naučit aspoň základům „pravidel poezie" by mělo být úkolem školy a pak také těch, kteří se mají zabývat osvětou, tedy médií, jak jsme o tom už mluvili. A obě tyto instituce zklamávají, zdá se mi, čím dál fatálněji. Poezie nikdy nebyla masovou záležitostí, ale kdysi učitelé ještě věděli, že žáky musí naučit jejím základům - dnes si zřejmě myslí, že stačí učit pouze rovnice, což je nepochopitelné. Vždyť jim musí být jasné, že stejně jako četbu poezie i řešení rovnic budou v dalším životě praktikovat jen nemnozí.

 

Takže současná česká poezie je dobrá, jenom ji už neumíme číst?

Špatného je vždycky víc než dobrého. Díky své práci v redakci literárního časopisu mám možnost bezproblémově sledovat velkou část nové básnické produkce. Jsem hodně kritický a s jistým znepokojením sleduju, že čím jsem starší, tím řidčeji mě nějaká básnická knížka dokáže když už ne nadchnout, tak aspoň přinutit ke spokojenému pokyvování (což může souviset též s mou rozšiřující se okoralostí). Přesto mě pokaždé silně naštve takové to namistrované zavrhování celé současné české poezie: „Úplně všecko je špatně a vy, co se poezií zabýváte, jste přinejmenším trapní." V této souvislosti upozorňuji na Ondřeje Macuru, Kateřinu Kováčovou, Milana Urzu a letos debutujícího Ondřeje Hanuse. Tito čtyři básníci nejmladší generace, jejichž poetiky se vzájemně dost liší, jsou podle mého názoru důkazem, že česká poezie na tom není zle - čtyři pozoru­hodná jména zjevivší se v posledních pěti letech, to přece není málo... Někdo jiný by uvedl třebas jiná jména, ale tak to chodí - hodnoty se zjišťují za pomoci často protichůdných tvrzení.

 

Co ti vadí na dnešním básnictví?

Dvě nectnosti. Zaprvé: ruční práce. Ta se mezi mladými, myslím, nepříjemně rozmohla. Sedneš si a popisuješ, co tak kolem sebe vidíš. Řečeno výstižnými slovy zmíněného Petra Boháče: „Člověk přijde k oknu, tam je nějaká bouře nebo svítí slunce nebo je dusno, musí tam být nějaká básnicky ztvárněná vzpomínka, ale maximálně v jednom verši a nakonec se musí dostavit přesah, který se ozvučí v tichu." Když se nezadaří, vznikne ti nudná próza rozsekaná do krátkých řádků například o nějaké dívce za oknem, jsi-li šikovnější a poučenější, na dvou třech místech to ozvláštníš přirovnáním či oxymórem anebo dívku zaměníš za sousedku, tu zemitou rolnici, co tam v tom poli stojí celý život - nebo je to strašák do zelí? Anebo že by to byl nějaký pán? Snad dokonce náš Pán? A protože to v tobě tak jako hárá, děláš si naději, že se všecky ty vnějškové popisy spojí do něčeho velmi hlubokého. Místo skutečné poezie se v takových verších poezie jen signalizuje: má to vnější znaky básně? Má. Vyhlíží to zadumaně a lyricky? Vyhlíží. Pak to nemůže nebýt poezie.

A zadruhé: přístup k poezii jako k něčemu, co se následně musí luštit, protože jak každý ví, základní otázka poe­zie zní: Co tím chtěl básník říci? Hezky to vystihla moje redakční kolegyně (a taky moje největší kamarádka na světě) Božena Správcová v recenzi jednoho básnického debutu: „Do zdánlivě podezřelých vět musíš krumpáčem, každé slovo třikrát převrátit, dešifrovat, luštit jako v křížovce. A ono to nakonec vyjde. [...] Avšak podobně jako v křížovkách ne vždy je tajenka dostatečně krásnou a uspokojivou odměnou za vynaloženou námahu." Tím samozřejmě nehoruji pro takzvanou srozumitelnost v poezii, na­opak: v poezii se nemusí všemu rozumět, resp. musí, ale nikoliv prostřednictvím naznačeného luštitelství.

Pro obě nectnosti by se hodilo syntetické pojmenování básnické sudoku - o tabulce víš, že se dá vyluštit, a tak ji poctivě a ručně celou popíšeš. Zkrátka suchá ejakulace a výsledné mláďátko se pak narodí, chuděrka malá, jako eunušek.

 

Co máš naopak rád?

On už to napsal - kdo jiný! - Šalda. (Jen poznámka do závorky: já ho fakt miluju.) Tedy Šalda: „Co je verš? Zaklínadlo - doslova a do písmene. Není jen sklad určitých empirických slov seřaděných podle gramatikálních pravidel, je jedno jediné syntetické slovo, které vzniká z toho gramatikálního spojení slov empirických. Je to svého druhu nová řeč." Co si budeme povídat, šamanové jsou příbuzní či pra­otcové básníků. Verš není celek vznikající prostým součtem svých částí a ani tak báseň a ani tak básnická knížka. Něco by se mělo odehrát i mimo to „gramatikální spojení slov", ale zároveň - velmi zdůrazňuji - beze slov se „to něco" odehrát nemůže. To, co hledám v poezii, by se dalo označit jako básnické gesto... Nebo jako vůle k tvaru. Vůle k básnickému gestu. Tvar básnického gesta. K tomu dovětek: když se básník vyjadřuje k poe­zii, tak se většinou následně vždycky najde někdo, kdo vědoucně mávne rukou: „No jo, on jen obhajuje svoji poetiku." Na tyto možné námitky předem odpovídám: Neobhajuju. Jednak to, co jsem řekl, nevylučuje nejrůznější poetiky, jednak moje poetika je mi ve chvílích, kdy nepíšu básně - což je drtivá většina času - ukradená.

 

Mluvíš o umění tak zapáleně i proto, že sis už sám vyzkoušel, jaké to je být bez něj? Tím narážím na nedávnou etapu ve tvém životě, kterou koneckonců reflektuješ i ve své poslední sbírce. Na několik let jsi odešel z Tvaru a spolupodílel ses na vedení rodinné firmy...

Chodíš-li do továrny, neznamená to, že musíš žít bez umění. Je ale fakt, že když jsem odešel z Prahy do Jindřichova Hradce, s literaturou jsem si dal zprvu pauzu. Byl jsem tehdy ve Tvaru deset let a to je dost na to, abych přestávku uvítal. Přiznám se, že zpočátku mne výrobní sféra fascinovala. Je přehlednější, jasnější, má nezpochybnitelná kritéria úspěchu: jsi lepší, když vyděláš víc ­peněz - a basta fidli. Úspěšnost je exaktně měřitelná. Což v literatuře neplatí. Naštěstí. Mechanismy výroby se ale hrozně rychle okoukají a stávají se stereotypem. Průmysl je založen na recyklaci toho, co je na trhu úspěšné, a umění jde právě opačným směrem. Krásně to vidíš v kulturních odvětvích, kde má průmysl svoje drápy zaťaté také, jako je na­příklad film či nakladatelské podnikání: ­opakování týchž námětů, remaky, druhá a další pokračování úspěšných děl, nekonečné seriály, nové a nové mutace Da Vinciho kódu, „povinnost" bestselleristy vydat každý rok knihu... To je recyklace skoro stejná jako při výrobě prken. Mně ovšem na umění baví právě opak; dvacet průměrných knih nikdy nepřeváží jednu skvělou - není podstatné kolik čeho je, nýbrž jaké co je.

Ačkoliv jsem se zpátky do redakce sám necpal, Tvar mi lhostejný nebyl nikdy. Když jsem pracoval jako šéf­redaktor, byl jsem přesvědčen, že mám obrovskou spoustu velice bezvadnejch kamarádů, a pak se ukázalo, že jich zas taková spousta není, ba že jich je jen pár. Dost rozervaně jsem tedy zvažoval, zda nabídku k návratu přijmout, ale teď jsem rád, že jsem jí využil. Po zkušenostech z podnikatelské sféry si mnohem víc vážím neziskového literárního prostředí. Jistě, je poněkud komplikovanější, ale tím je také zajímavější, a navíc: přestože poměry v něm určitě nejsou ideální, proti komerčnímu prostředí jsou hotovou selankou.

 

Tys ale, pokud vím, neodešel z firmy v Jindřichově Hradci kvůli stereotypu. Koneckonců i z tvé poslední knížky Orangutan v továrně lze vyčíst, že se tam asi zkomplikovaly vztahy...

Bez vytáček vyjádřeno: můj otec mě a mou ženu, která tam také pracovala, vyhodil jak prašivého psa s psicí. Doteď to pokládám za obrovskou nespravedlnost, za vůbec největší křivdu, jaká se mi v životě přihodila. Jakkoliv jsem asi dělal chyby, skutečně upřímně jsem se snažil, aby firma prosperovala. Dost jsem se do ní pokládal. Továrna tam stojí už od konce devatenáctého století, od dvacátých let patřila mému dědovi; říkal jsem si, že to je tedy - stejně jako literatura - cosi, co jednotlivce přesahuje. Nadto jsem předpokládal, že v té správní budově továrny se budou lidi chovat víceméně podobně, jako jsem to poznal v redakci literárního časopisu. No, ve všem jsem byl naivní... V propagačních materiálech se zdůrazňovalo, že jde o rodinnou firmu. Kecy. Když mému otci nakonec nezbylo než se rozhodnout mezi mnou a stávajícím ředitelem firmy (člověkem naprosto nekvalifikovaným - nemá ani maturitu, nezná byť jen základy jakéhokoliv cizího jazyka a nemá ve své kanceláři počítač, protože s ním neumí pracovat), tak to bylo najednou překvapení, kdo byl mému otci bližší a o kom si myslel, že bude firmě prospěšnější.

Co ale teď s tím? Je jasné, že bych měl odpustit, a tím fakticky - což je nejdůležitější - odpustit sám sobě. Jenže to se snadno řekne, ale blbě udělá. Když na papeže někdo vystřelí a on jde za atentátníkem do kriminálu a sdělí, že mu odpouští, a potom odkráčí domů a víc se tím nemusí zabývat - to se to odpouští jedna báseň. Jenže odpustit rodičům je silnější kafe. Zrovna včera jsem byl na vzpomínkovém večeru zasvěceném zesnulé Alexandře Berkové a dokumentaristka Olga Sommerová tam pouštěla kousek zatím nedokončeného filmu. Saša na plátně poplakávala přesně o tomtéž - pokusit se o odpuštění svým rodičům; i když vnější reálie byly samozřejmě zcela odlišné, mluvila, jako kdyby byla mou tiskovou mluvčí. Tak jsme tam na sebe koukali, já s těma svejma šedivejma fousama a ona s těma svejma vráskama - - - to je hrozný, hrozný, hrozný, táhne se to s člověkem až do hrobu, až za hrob.

Moje zkušenosti z továrny jsou ale pro Orangutana jen inspirační zdroj. Dělám si naději, že knížka má i obecnější platnost, že v ní lze nalézt i něco jiného než jen tuhle osobní historii, která je pro toho, kdo mne nezná, asi jen obtížně dešifrovatelná.

 

Zpět k literatuře. Připomnělo mi to diskusi, která se rozvířila v roce 1997 nad textem Jana Štolby Poezie jako výmluva. Štolba tehdy tvrdil, že existuje jistá hranice přiléhavosti, souvislost mezi textem a skutečností, kterou by si měl básník hlídat, aby se úplně nerozpliznul do blábolení. Ty jsi mu oponoval, že takovou hranici každý cítí někde jinde a estetickou hodnotu může mít třeba dětské říkadlo „ententýky", kde je taková hranice jen stěží postižitelná. Když se na to s odstupem podíváš, a třebas i skrze svoji poslední sbírku, jak se ti skutečnost promítá do poezie?

Mně tahle hranice připadá pořád nepodstatná. Jistěže za verši musí být něco, co tě pohne, že vůbec začneš psát. Zda báseň „přiléhá" k nějaké konkrétní realitě, kritik podle mého názoru nedokáže (nemusí) z textu poznat a není to pro kvalitu poezie ani důležité. Ale v tehdejší diskusi, jejíž součástí bylo interview s Janem Štolbou a do níž se zapojil také Pavel Janoušek, šlo nejen o novátorský pojem přiléhavost, nýbrž i o staré známé brachy - obsah a formu. Chápu asi, oč Janu Štolbovi jde, a respektuji ho. Kritik by měl mít svou vizi, jak by poezie měla vypadat, aby byla podařená. Jana Štolby si vážím, je pro mne autoritou (jak jsem o ní mluvil v úvodu), protože se vůči němu můžu vymezovat, ale je zbytečné, abych tady převypravoval deset let starou literární diskusi; kdo chce, ať si ji najde ve sborníku Bítov 1997 a ve Tvaru (č. 21/1997, 1, 2 a 4/1998). S Janem Štolbou se cítím být na stejné lodi či ve stejném ghettu, takže ať už spolu polemizujeme anebo souhlasíme, podstatné je, že z toho našeho levelu nevyskakujeme, že jsme schopni mluvit ve stejném kódu. Tohle mi v poslední době připadá u každého literáta jako ta vůbec nejdůležitější „vlastnost". Zkusím ji vysvětlit, řekněme, alegoricky:

Tarotové velké arkánum symbolizuje cestu Blázna k moudrosti, k pochopení světa a bytí. Každá z jednadvaceti karet reprezentuje jeden stupeň poznání a má velké množství významů. Umění by se dalo přičlenit ke kartě XVII. nazývané Hvězda - v ní, řečeno „tarotovým jazykem", nejvyšší kosmická inspirace je promítnuta do materiální úrovně. (Poznámka na okraj: sedmnáctka je hodně vysoko, ale k alchymickému zlatu ještě něco chybí, čili uměním rozhodně nic nekončí.) Umění se dá ovšem přičlenit také ke kartě I., označované jako Mág -ten může být nejen skutečným šamanem, ale v obráceném gardu i obyčejným pouťovým kouzelníkem -, umění je zde pak zábavou, šoubysnysem anebo ve svém společensko-politickém rozměru manipulací (ať už směrem „dobrým", nebo „špatným"). Umělecké aktivity tedy mohou probíhat buď na rovině vkusné, resp. pokleslé zábavy či „dobré", resp. „špatné" manipulace, anebo na rovině šamanské „kosmické inspirace". Pokud se nám tyto dvě roviny nerozlišitelně míchají dohromady, těžko se domluvíme.

 

Ptal se Miroslav Balaštík

 

 

Lubor Kasal (nar. 1958 v Praze). V osmdesátých letech absolvoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Pracoval nejprve jako jazykový redaktor v redakci chemické literatury SNTL a poté ve Státním pedagogickém nakladatelství. V roce 1990 se stal redaktorem literárního časopisu Tvar a od roku 1993 jeho šéfredaktorem. V lednu 2001 odešel do Jindřichova Hradce, aby se podílel na vedení dřevozpracující firmy, která je v majetku jeho otce. V roce 2002 odešel zpět do Prahy a poté byl zaměstnán v literární a divadelní agentuře Aura-pont. Od března 2005 je opět šéfredaktorem Tvaru. V letech 1979-1991 pravidelně publikoval v „jevištním literárním časopisu" Zelené peří Mirka Kováříka. Autorsky se podílel na několika básnických almanaších. Literární publicistiku uveřejňuje zejména v časopisu Tvar. Vydal básnické knihy Dosudby (1989), Vezdejšina (1993), Hlodavci hladovci (1995), Jám (1997), Hladolet (2000), Bláznův dům (2004), Orangutan v továrně (2008).