Když newyorské nakladatelství Scribner před dvaceti lety vydalo svou antologii The Best American Poetry 1988, stala se hitem sezony a médii propíranou událostí. Poezie v USA znovu našla svou tvář v autorských čteních. Například v Rusku či v Jižní Americe má poezie tradičně významný vliv a patří zcela přirozeně ke společenskému životu. V Německu mnozí básníci vykonávají výhradně svou básnickou „profesi" a autorská čtení je slušně živí. Nemám žádný důvod si myslet, že by to nebylo možné i u nás - zatím si však zbývá říct: někdy, možná, snad...
Kde dlouho stojí voda, tam také zahnívá hladina. Když se někde něco děje, zpravidla se o tom mluví. Kde se o něčem mluví, vyvolává to děje, které mají v povaze být právě tam, kde se o tom mluví. V poslední době se u nás v souvislosti s frekventovaným článkem Štefana Švece začalo mluvit o krizi literatury a poezie. To mě potěšilo. Prvním krokem k tomu, aby se něco změnilo, je nutno problém - cítíme-li, že nějaký existuje - pojmenovat. Petr Boháč si předtím v rozhovoru pro Tvar postěžoval, že hází rukavice a nikdo je nezvedá. Štefan Švec rukavici nezvedl, hodil do placu ještě svůj palčák. V obou případech jsem jejich záměrně
přehnaný tón kvitoval. (Kde se něco děje, tam se také něco proměňuje.) Nemohl jsem se ale ubránit dojmu, že mají neúplné informace. Vycházeli zřejmě hlavně ze svého rozčarování, které je jak známo vždy přímo úměrné očekávání. Ale nepřesvědčili mne nakonec, že jejich dojem není ničím víc než světlicí vypuštěnou do tmy.
Dobré poezie není méně ani více než jinde a jindy. Jen žije stranou a s dalšími „fenomény" se vytratila až k hranicím všeobecné rezignace. Je třeba se zajímat, nikoliv se jen domnívat nebo pouze opakovat to, co říkají jiní. A též poctivě hledat. Nicméně jsem si říkal, že až budu mít možnost, rád bych oběma pánům poděkoval za odvahu a ochotu zvednout se z pohodlného křesla. Protože když se pár takových světlic vypustí, je v lese hned víc světla (i když to v povětří chvíli zapáchá). Jak je to jinde?
Občas mne jako básníka pozvou do ciziny na literární festival. Najednou svět vypadá jinak. Mluvím o světě poezie. Na jedné takové akci se mě slovenští přátelé básníci zeptali s určitou jízlivostí a skepsí v hlase, co dobrého u nás vzniká v poezii. Tou otázkou mne zaskočili. Říkal jsem si - a co vzniká u vás, chrapúni, že se tak ptáte? Měl jsem o slovenské literární produkci nevalné mínění, aniž bych se vlastně k čemukoliv podstatnému dostal, byv odkázán jen na to, co se sporadicky objevilo v českém literárním tisku. Tak to bývá. Nic moc jsme o tom, co se na opačných březích řeky Moravy píše, já ani oni nevěděli. Ale měli jsme takový „dojem". Mínění o věci se vytváří nezávisle na tom, jaké informace o ní máme.
V takovém dvoumilionovém Slovinsku jsou nejméně dva mezinárodní literární festivaly. V Medaně, malém městečku na hranici s Itálií v oblasti Goriška Brda, se organizátorům festivalu Víno a poezie podařilo to, co se u nás nestává nikdy. Celá vinařská oblast žije v době festivalu poezií. Lidé se sjíždějí zdaleka. Poezie se čte na zaplněném náměstí městečka Šmartna, které má pouhé dvě stovky obyvatel, ale v ten sobotní večer praská návštěvníky ve švech a počet obyvatel se nejméně zpětinásobí. Poezie se v tu chvíli ani zdaleka nejeví jako výsada povolaných či tajemný předmět spiknutí, jak se často zdá v naší špatně vyvětratelné kotlině.
A to mluvím o Evropě. A kdo někdy viděl třeba jen fotografie z festivalu v kolumbijském Medellínu, asi nevěřil svým očím. Na poezii se tam chodí ve stejném počtu jako na fotbal. Souvisí to nějak s naprostou jinakostí poezie, která se tam píše? Našli snad „venku" básníci ten tajemný, u nás neznámý recept, jak oslovit masy? Pochybuju...
To, že poslední skutečný mezinárodní festival poezie (a nemám na mysli bilaterální festivaly typu Měsíc autorského čtení v Brně nebo různé ke knižním veletrhům přidružené akce) skončil v roce 2004 zánikem festivalu Poezie bez hranic, je zarážející. Protože - domnívám se - u nás nechybí kvalitní poezie. Chybí prostor konfrontace, živý literární diskurs. Velkou vinu na tom nenese pouze naše utilitární doba a tvůrci, kteří nejsou schopni oslovit, ale i média a paralyzované akademické prostředí. Ti, kteří by rádi pro poezii něco udělali, jsou doslova uondaní činností, která je vysává - sháněním peněz... V mém okolí se to týká například ústecké Pandory, ale samozřejmě i mnoha dalších malých časopisů. Jak se pak má taková partička věnovat pořádání nějaké „živé" akce?
I kulturní události se často modelují marketingově. Proč ne... Hvězdy nevzniknou samy o sobě. Někdo je musí zažehnout. O to víc udivuje, že o vítězi Magnesie Litery za poezii se kromě jednoho večera a snad následujícího dne už nikdy víc nedoslechneme. Marketingové strategie nám nejdou. Takzvaná „komerce" se prý s poezií nemiluje. Když jsem začal psát svůj blog, dostalo se mi pokárání od jednoho poeziemilovného přítele, že svým příspěvkům dávám bulvární tituly. Jako by přiznaná snaha o to být čten byla tabu. Literáti se pokrytecky a nesmyslně obávají obvinění ze zaprodanosti úspěchu. Proč? To se můžeme rovnou věnovat tvorbě bez ambicí a psát po zdech záchodků. Básníci se stáhli do podzemních nor a přijali svou trpnou roli. Neuvědomují si, že strategií mediálního prostředí musejí využít, jinak je právě toto prostředí převálcuje. Snad čekají na svůj posmrtný básnický život, ale je pravděpodobnější, že pokud se nebudou snažit dnes, zítra po nich neštěkne ani pes.
Využívám tedy příležitosti ke zvolání: Básníci, vylezte z děr!
Autor (*1974) je básník a překladatel. Iniciátor antologie Nejlepší české básně.