Petr Janeček
Schopnost lidu tvořit pověsti značně ochabla, prohlásil skepticky etnograf Gustav Jungbauer již v roce 1933. Tradiční vyprávění o vodnících, divých ženách a zakopaných pokladech se z našeho ústního podání v průběhu dvacátého století skutečně vytratila; nahradily je však jiné a mnohdy daleko fantastičtější fabulace - městské legendy, fámy a anekdoty. Typickým rysem těchto nových pověstí českých je jejich souvislost se společensky vypjatými situacemi jako jsou války, revoluce a živelné katastrofy. Jedním z nejvýraznějších krátkodobých návratů mytického myšlení byla druhá světová válka, která dala vzniknout mýtu, se kterým se v nejrůznějších podobách setkáváme dodnes. Ze tmy protileteckých zatemnění, neustálých obav z leteckého bombardování a celkové nejistoty protektorátu se tehdy zrodil Pérák, pravděpodobně nejslavnější domácí mytická postava dvacátého století.
V obecných představách Pérák obvykle figuruje jako tajemný protektorátní fantom, skákající po nočních střechách pomocí ocelových per připevněných na nohou a bojující proti nacistům a jejich přisluhovačům. Toto romantické pojetí Péráka jako mytického protifašistického bojovníka nalezneme takřka ve všech uměleckých adaptacích této postavy, literaturou a komiksem počínaje a filmovou tvorbou konče. Jak to už ale u folklorních postav heroizovaných uměleckou tvorbou bývá, ur-Pérák, tedy původní podoba této mytické bytosti, byl daleko komplikovanější.
Zrození legendy: anglický Spring-heeled Jack
Mýtus o Pérákovi je v první řadě daleko starší než samotné dvacáté století. Ústně šířené pověsti a fámy o záhadném skákajícím přízraku, později nazvaném Pérák, se sice v Čechách a na Moravě skutečně masově rozšířily až během druhé světové války, první zmínky o této postavě máme ale už ze třicátých let devatenáctého století. Právě v té době (konkrétně v lednu roku 1838) se z neurčitých fám kolujících na předměstí Londýna vynořil mytický Spring-heeled Jack, tajemný skákající fantom, přepadávající nevinné obyvatele. Zrod této legendární postavy je nutno klást do přímé souvislosti se vznikem moderní senzační žurnalistiky - právě ona totiž pomocí senzacechtivých reportáží, čerpajících z neurčitých zvěstí a strohých informací policie, tajemného skákajícího fantoma vlastně vytvořila. Spring-heeled Jack, původně aktér naivních duchařských historek, jehož jméno bylo odvozeno od generického viktoriánského označení pro pouliční kapsáře, se tak díky prvnímu masmédiu devatenáctého století stal nepolapitelným zločincem skákajícím na ocelových pružinách. Vedle novinových reportáží se Spring-heeled Jack brzy stal protagonistou dobové šestákové literatury a divadelních her, kde hrál střídavě roli tajemného lupiče - postrachu Londýna, robinhoodovské postavy záhadného šlechtice, který bohatým bere a chudým dává, napoleonovského špeha a mystického nepolapitelného přízraku. Na motivy skákajícího fantoma vznikla celá řada děl populární literatury, filmu a komiksů, které jeho věhlas rozšířily do celého anglicky hovořícího světa. Zrod této mezinárodní postavy je tedy třeba hledat nikoli ve folkloru, ale v žurnalistice a popkultuře. Samotný mýtus se ale ukázal pro lid velice atraktivní - po celé devatenácté století inspiroval celou řadu vtipálků a žertéřů, kteří v přestrojení za Spring-heeled Jacka děsili nevinné obyvatelstvo, a v podobě kinderschrecka, dětského strašáka, jakési moderní obdoby naší polednice a klekánice, přežil v průmyslových městech Anglie hluboko do dvacátého století. Idea nepolapitelného přízraku, skákajícího na ocelových pérech, se ale ukázala pro lidskou imaginaci poutavá i jinde, takže Pérák svoje rodiště velmi brzy opustil a začal se objevovat i v dalších zemích - především ve Spojených státech amerických, kde je tato postava (dnes nejčastěji reinterpretovaná jako návštěvník z vesmíru nebo superhrdina) v duchařském, ufologickém a záhadologickém diskursu aktivní dodnes, a to jak v ústním podání, tak i v literatuře. Zajímavý literární doklad tohoto celosvětového fenoménu nám může poskytnout ale i ruská románová epopej z časů říjnové revoluce Křížová cesta, jejíž autor Alexej Nikolajevič Tolstoj, zřejmě reagující na četné strašidelné zvěsti tohoto bouřlivého období, uvádí v druhém díle na scénu péráky (poprigunčiky), kteří si přivazovali na nohy zvláštní péra a byli v těch fantastických dobách postrachem Petrohradu. Ve stejné době jako v Rusku se mezinárodní tradice o Pérákovi poprvé objevuje i v českých zemích.
Lupič, nebo hrdina? Folklorní Pérák v českých zemích
Nejstarší zmínky o domácí folklorní verzi mezinárodního mýtu o Pérákovi pocházejí z období těsně po první světové válce; není ovšem vyloučeno, že se o něm v nějaké formě vyprávělo již dříve - slovesní folkloristé zaměření na romantizovanou venkovskou tradici totiž mohli první vyprávění o Pérákovi prostě opomenout. Fámy a zvěsti o Pérákovi se totiž poprvé objevují v ryze urbánním prostředí - mezi horníky a továrními dělníky v severozápadních Čechách na Mostecku a Ústecku. Prvotním českým Pérákem byla přízračná skákající postava, promítaná laternou magikou nebo filmovým projektorem na cestu, po které se vraceli dělníci po noční směně, popřípadě temný přízrak se svítícíma očima ozdobený koňskou hlavou nebo zářícím křížem. Podle dobového ústního podání byli tito „péráci" reálnými osobami - agenty katolické církve, nejčastěji kostelníky, řeholníky nebo dokonce faráři, kteří tímto svérázným způsobem údajně reagovali na výstupové hnutí po první světové válce a snažili se zastrašit dělnické masy, a přinutit je tak k návratu do lůna církve. Ačkoli má celá řada těchto vyprávění charakter memorátů o tom, kdo přesně Péráka dělal a jak byl za své naivní strašení rozzlobenými dělníky fyzicky potrestán, zdá se, že šlo primárně o výplod lidské fantazie. Podobná vyprávění totiž známe z českého městského prostředí už z konce devatenáctého století, kdy byly podobné záhadné jevy lidově reinterpretovány jako řádění církevních činovníků (nejčastěji jezuitů) nebo svobodných zednářů - přízrakem zde ale ještě nebyl Pérák, ale různí duchové, poltergeisti či slavné Podskalské strašidlo. Tato pro domácí „péráckou" tradici zřejmě archetypální vyprávění prokázala pozoruhodnou životnost a v ústní tradici se s nimi setkáváme ještě za druhé světové války, kdy měli někteří faráři nebo řeholníci (například v Podkrkonoší nebo na Ústecku) filmovou projekcí nebo přestrojením za Péráka strašit projíždějící německé kolony, příslušníky odboje či prosté venkovany. Většina příběhů o Pérákovi se ale motivu podvratné činnosti představitelů katolické církve postupem času zbavuje. Tato postava se stává efemérnější, záhadnější a mění se v zcela neurčitého fantoma (v třicátých letech na Kladensku se tak Pérák stává „šmírákem a zlodějem na pérech", v roce 1936 u Havlíčkova Brodu pak už jen neurčitou temnou postavou, která přeskakuje jedoucí vlaky).
Výrazný kvantitativní zlom ve vývoji domácí verze mezinárodního péráckého mýtu představuje druhá světová válka. Díky nestandardnosti válečné situace a především dobové nedůvěře v oficiální média se totiž rodí slavná protektorátní ústní „šeptanda" a „Agentura JPP (Jedna paní povídala)", která představuje pro nebývalý rozmach pérácké tradice - vedle známějších protektorátních anekdot - ideální prostředí. Masové šíření péráckých vyprávění nastává až v druhé polovině války, od roku 1943 (přičemž zcela nejmasovější šíření mapujeme až od roku 1944), a to v souvislosti s postupující únavou z válečného konfliktu a stoupající hrozbou spojeneckého bombardování. Fámy a zvěsti o Pérákovi se šíří především ve velkých středočeských a východočeských městech (nejvíce vyprávění máme k dispozici z Prahy, která byla zřejmě epicentrem šíření tradice); zanedlouho zasáhnou ale i jih a západ Moravy (výrazně především Brno a Vysočinu), Slezsko a severní a západní Čechy (včetně německy hovořících oblastí), ale téměř se vyhnou jižním a jihozápadním regionům českých zemí. Prvotní protektorátní Pérák je tajemnou skákající postavou spatřovanou zejména v noci a ve městech; drtivá většina těchto vyprávění má charakter pouhé vzpomínky na to, kdy a kde někdo Péráka viděl. V ústním podání postupně rostou především Pérákovy fyzické schopnosti. Pomocí svých per tak zprvu přeskakuje pouze relativně nízké ohrady a ploty, poté i automobily, autobusy a tramvaje a nakonec i vilky, široké ulice, bloky činžovních domů nebo údolí řek; k jeho největším kouskům pravděpodobně patří skok podél pražského Václavského náměstí či přes pražské údolí Vltavy v jeho nejširším místě, tedy z Baby do Bohnic. Vedle těchto spektakulárních skoků začíná být Pérák v komentářích vypravěčů pomalu vybaven identitou, byť zprvu značně variabilní a neurčitou - tajemný fantom bývá střídavě popisován jako zloděj, lupič, voyeur, sexuální deviant, uprchlý šílenec, či dokonce vrah; nechybí ani kuriózní teorie o tom, že jde ve skutečnosti o cirkusového artistu či geniálního vynálezce. Vedle duchařských a kriminálních historek o spatření záhadného fantoma se začínají objevovat i komická vyprávění, a dokonce i anekdoty; Pérák se objevuje i v satirických nápisech na zdech či jako postava sloužící k verbálnímu polovážnému krytí nejrůznějších aktivit, pozdními příchody do práce či domů počínaje a krádežemi, manky a sabotážemi konče. Ironický odstup se projevuje zejména v podání dospělých, zatímco u dětí a mládeže, kteří tvoří drtivou většinu nositelů tradice o Pérákovi, převládají postoje v rozmezí od pobavené fascinace až k plnému ztotožnění se s realitou této postavy. S postupujícím rozvojem komických vyprávění o Pérákovi zároveň nastupuje opačná tendence jeho heroizace; Pérák tak začíná být považován za postavu potenciálně nebezpečnou, ale zároveň aktivně bojující proti okupační moci. Tento boj nabývá různých podob - od asi nejčastějšího psaní protinacistických nápisů na nepřístupná místa a jiných provokací až ke krádežím (vojenského) materiálu a sabotážím. Díky velkému rozšíření tradice se ale začínají objevovat i značně fantastická vyprávění o tom, kde všude Pérák postrašil, či dokonce přepadl vojenské policejní nebo četnické oddíly; do honby za ním se údajně pouští gestapo, speciální oddíly Wehrmachtu či dokonce nacistická tajná služba SD. Takováto vyprávění se šíří především ve velkých městech; na venkov proniká pérácká tradice pomalu a se zpožděním - a Pérák zde bývá obvykle popisován jako tajemný skokan s neurčitou identitou. Ve venkovských vyprávěních je také znát daleko větší skepse; Pérák je v nich jen výjimečně interpretován jako reálná osoba spjatá s dobovou každodenností (pouze v některých oblastech údajně tajně pomáhá partyzánům) a bývá považován za vzdálený, typicky městský a spíše nevěrohodný jev, fámu nebo smyšlenku. Specifickou lokální verzi, zřejmě navazující na předválečnou tradici, pak představují démonologická vyprávění o Pérákovi z Vysočiny; zde se vyskytuje v podobě nelidsky vysoké skákající, nebo dokonce létající postavy, zlověstného nehmotného přízraku, záhadného „elektrického muže", či dokonce jakési mechanické bytosti složené z per a drátů. Pérácká tradice jako celek na našem území kulminuje v roce 1945; v souvislosti se stoupající aktivitou spojeneckého bombardování, rostoucí aktivitou odbojových a partyzánských skupin a blížící se frontou roste i význam jeho interpretace jako jakéhosi mytického protifašistického bojovníka. Po skončení druhé světové války, v okamžiku zániku „šeptandy" a návratu důvěry ve standardní sdělovací prostředky, začíná pérácká tradice rychle stagnovat. Ojediněle, především na venkově, kam opožděně doráží, Pérák přežívá v podobě nepolapitelného lupiče, nebo dokonce pouhého dětského strašáka, nejaktivnější fáze jeho života v domácím ústním podání je už však u konce. Mýtus o Pérákovi se poprvé za svou domácí existenci z ústní kultury přesouvá do světa populární kultury a médií; objevují se první novinové a časopisecké články, tištěné anekdoty. Opuštěním světa efemérních ústních vyprávění ale mýtus o Pérákovi, stejně jako všechny mýty, ovšem nabývá na síle, a dostává se tak do nejvýraznější fáze svého vývoje, který je ale na rozdíl od pestrého světa folklorních vyprávění poznamenán jistou homogenizací a především ideologizací.
Pérák v domácí populární kultuře a literatuře
Pro poválečný rozvoj mýtu o Pérákovi má zcela zásadní význam čtrnáctiminutový animovaný film Jiřího Trnky a Jiřího Brdečky Pérák a SS, který byl na námět Otakara Šafránka natočen již v roce 1946. Tato animovaná groteska, svou estetikou spíše příbuzná s americkou kreslenou produkci než s pozdější Trnkovou tvorbou, Péráka vykreslila jako dobráckého kominíčka, který se v reakci na aktivity českého udavače pustí do boje proti celému oddílu SS, vyzbrojen péry z kanape na nohou a černou punčochou přetaženou přes hlavu. Film, promítaný těsně po válce a pak znovu v šedesátých letech, definitivně vymezil Pérákovu podobu v lidovém diskursu jako legendárního českého odbojového pracovníka. Vliv Trnkova pojetí Péráka byl tak silný, že alternativní verze péráckého mýtu až na výjimky potlačil, a z estetiky tohoto filmu nepokrytě čerpá celá řada jeho dalších adaptací. Právě díky filmu se Pérák z amorfní démonické postavy mění v ideologicky jasně definovatelnou bytost a vstupuje do světa symbolické politiky. K nejzajímavějším poválečným ideologickým pojetím této postavy rozhodně patří komiksové Pérákovy další osudy z pera Vladimíra Dvořáka, vycházející v roce 1948 v komunistických Haló novinách; jakési kreslené „pokračování" Trnkova filmu, ve kterém se nebojácný kominíček v kostýmu Péráka po porážce nacismu postaví dalším nepřátelům škodícím českému lidu: bývalým nacistickým kolaborantům, nyní pomáhajícím zákeřným americkým agentům (i tato kuriózní interpretace najde ohlas v ústním podání - za Péráka se tak v padesátých letech na jižní Moravě údajně přestrojovali agenti CIA bojující proti zakládání JZD, zatímco v západočeském pohraničí domácí spojenci verwolfů a odsunutých sudetských Němců). Pérák však - stejně jako drtivá většina folklorních postav - v ústním podání jasně ustálenou podobu nikdy neměl. Důkazem může být skutečnost, že tato amorfní postava je ve vzpomínkách pamětníků dodnes libovolně zaměňována s jinými protektorátními fantomy, popřípadě skutečnými osobami, které se za Péráka měly vydávat. V mnoha autentických vyprávěních je tak Pérák vybaven - vedle svých tradičních skákacích per - žiletkou ukrytou v botě nebo speciálními žiletkovými rukavicemi jako Žiletkář (Břitvák, Podřezávač), černým trikotem s žebry natřenými fosforeskující barvou jako Fosforák (Fosforkostra, Smrtka), či dokonce pytlem kradeného uhlí jako Kohlenklau. Poválečná zpracování péráckého mýtu jej ale až na výjimky popisují jako superhrdinu, bojujícího proti dobovému pojetí bezpráví.
Tuto výjimku tvoří především trojice literárních děl Klementa Bochořáka, Jana Weisse a Otty Janka, která byla na rozdíl od jiných zpracování přímo inspirována dobovou šeptandou a která nám tak podávají relativně nezkreslený folklorní podoby tohoto nejznámějšího protektorátního fantoma. „Válečné strašidlo" Klementa Bochořáka z jeho sbírky moravských a východočeských numinózních vyprávění Příběhy a vzpomínky po večerech sebrané z roku 1958 dovedně vykresluje dobové venkovské fámy o Pérákovi z Vysočiny a organicky je klade vedle další místní démonologické pověsti a legendy. Weissův „Pérový muž", napsaný již v roce 1943, ale uveřejněný až v roce 1961 ve sbírce Bianka Braselli, dáma s dvěma hlavami je zase takřka reportážním záznamem fám a zvěstí o Pérákovi, kolujících pro změnu v protektorátní Praze; zatímco dětský dobrodružný román Otty Janka Byl jsem tady - Pérák, publikovaný až v roce 1991, vychází z autorových aktivit v pražském povstání. Elastické přizpůsobování Péráka dobové ideologii bylo ale ještě pružnější než jeho legendární skákací péra a původní podobě této démonické bytosti se čím dál více vzdalovalo. Pérák se tak znovu objevuje v době srpnové invaze v roce 1968, kdy „kontrarevolucioněr Pérák" v karikaturách Mladého světa bojuje proti sovětským okupantům. Méně prvoplánový je pak komiksový Pérák Ondřeje Neffa, samizdatově vydaný v roce 1988, ve kterém se Pérák, vyrobený geniálním profesorem jako dálkově ovládaná živá zbraň proti nacistům, probudí do nevábné reality normalizačního Československa. I zde ale najdeme kritiku dobové sociální reality včetně veksláků, zkorumpovaných členů strany a neschopných příslušníků Veřejné bezpečnosti. Podobně odlehčenou povahu má i pokračování s názvem Pérák kontra Globeman, uveřejněné Neffem na internetu v roce 2001, ve kterém je Pérák znovu probuzen mladými antiglobalizačními aktivisty, aby táhl do boje proti Globemanovi, personifikaci globalizace nebezpečně připomínající maskota firmy McDonald's - zde si zase autor bere na paškál dobové mediální fenomény jako pražské zasedání MFF, aktivity sdružení Jihočeské matky a dobovou hysterii ohledně zneužívání dětí. Právě v diskursech science-fiction a komiksu (v našem prostředí historicky spojených) se domácí mýtus o Pérákovi rozvinul nejplodněji. Velkou zásluhu na tom měl právě Ondřej Neff a publicista Ivan Mackerle (který tuto bytost jako první reinterpretoval jako domácí paralelu mezinárodní pérácké tradice), kteří sérií drobnějších textů udržovali o tomto fenoménu latentní povědomí. V roce 2002 naplánovala komunita autorů kolem časopisu Živel projekt komiksové série, která měla Péráka interpretovat v duchu superhrdinského žánru jako jakéhosi prvního českého supermana; tento komiks by měl být v současnosti realizován v rámci KomiksFEST! revue. Do okruhu šířeji chápané fantastické literatury lze ostatně zařadit i zatím poslední literární zpracování péráckého mýtu, postmoderní novelu Pérák z roku 2008 z pera Petra Stančíka. V nejbližší době se Pérák znovu vrátí i na filmové plátno - nejnověji ve filmu Marka Najbrta z období heydrichiády s názvem Protektor.
Druhý život legendy
Výtvory kolektivní imaginace poskytovaly inspiraci pro umělecká díla od nepaměti a byly to především folklorní postavy, které byly využívány v literární tvorbě nejčastěji. Vstup do světa literatury a populární kultury zajistil mnoha efemérním postavám ústního podání nesmrtelnost; zároveň ale tyto původně ambivalentní fenomény výrazně zploštil a homogenizoval. Tento proces proběhl zejména v případech, kdy šlo danou folklorní postavu využít pro ideologické cíle - nejznámější případ představuje slovenský Jánošík (ale nikoli už jeho polská obdoba, Pérákovi podobnější), čeští blaničtí rytíři či moravský Ječmínek. Podobný osud potkal i domácí verzi mezinárodní postavy Péráka, která byla - především díky fantastické literatuře - zploštěna na „prvního českého superhrdinu", ale která díky tomu zároveň mnohonásobně přežila svůj relativně jepičí život v ústním podání.
Autor (nar. 1978) je etnolog. Zaměřuje se na studium slovesného folkloru - pověstí, fám a městských legend.
LITERATURA
BOCHOŘÁK, Klement: „Válečné strašidlo", in: Příběhy a vzpomínky po večerech sebrané. Havlíčkův Brod, Krajské nakladatelství 1958, s. 34-36.
DVOŘÁK, Vladimír: „Pérákovy další osudy", Haló noviny 1948, č. 13-27.
JANEČEK, Petr: „Přízraky vs. nacisté", in: Černá sanitka: Druhá žeň. Pérák, ukradená ledvina a jiné pověsti. Praha, Nakladatelství Plot 2007, s. 123-156.
JANEČEK, Petr: „Příběhy z protentokrátu", in: Černá sanitka: Třikrát a dost. Praha, Nakladatelství Plot 2008, s. 243-268.
JANKA, Otto: Byl jsem tady - Pérák. Příběh snu, který se stal skutečností, sochy, která promluvila, a kluka, který přeskakoval domy. Praha, Albatros 1991.
NEFF, Ondřej: „Pérák: Toho dne byla mlha", Crew 1, 1997, s. 59-65; Crew 2, 1997, s. 59-66; Crew 3, 1997, s. 59-66.
PULEC, Miloš J.: „Podání o pérákovi", Český lid 52, 1965, s. 158-163.
STANČÍK, Petr: Pérák. Brno, Druhé město, 2008.
WEISS Jan: „Pérový muž", in: Bianka Braselli, dáma s dvěma hlavami. Praha, Československý spisovatel 1961, s. 250-257.
