Martina Loučková
Nizozemská a vlámská média v posledních letech stále častěji skloňují pojem stadsgedicht, městská báseň. Je to báseň napsaná na objednávku radnice oficiálním básníkem města. Báseň, kterou si občané mohou přečíst na předních stránkách místního tisku a která je často nepřehlédnutelným a originálním způsobem umístěna v městské krajině, ale také tak trochu nepoeticky například na pivních táccích nebo na sáčcích na chleba. Jaký je dosah fenoménu oficiální městské poezie? Co znamená boom příležitostného básnění pro budoucnost poezie jako prostředku komunikace?
Již po několik desetiletí se v českých literárních periodikách hovoří o tom, že se poezie nachází ve vážné krizi. Uzavřela se do sebe, je stále méně čtivá, ergo se stále méně kupuje a čte. Smutně známá věc a spěje možná k ještě smutnějším koncům. Stejný krizový scénář visí nad hlavou například i nizozemsky psané literatuře. Vlámský básník a významný literární publicista Geert Buelens ovšem nabízí zcela jiný pohled na situaci: copak v Nizozemsku a Flandrech nepíší tisíce lidí vlastní poezii (důkazem jsou například nesčetné poetické blogy), nechlubí se snad tamní početné festivaly a svátky poezie rok od roku rostoucími davy návštěvníků? Příkladně utrechtský básnický festival Noc poezie je každoročně beznadějně vyprodán. Nizozemský Den poezie vždy na konci ledna ovládne veřejný rozhlas a přední stránky novin. Poezie dokonce vévodí i obecněji zaměřeným kulturním a literárním událostem. Dodejme, že nejkrásnějším a také nejvíce zřejmým z těchto povzbudivých jevů je přítomnost poezie v ulicích měst, v parcích, na zdech jeho domů, na plakátech v hospodách. Tento fenomén často přímo souvisí s přítomností oficiálního básníka v dané městské komunitě.
V současnosti má vlastního básníka okolo čtyřiceti nizozemských a vlámských měst. Prvním městem v moderních dějinách, které si dopřálo „městského básníka", je Venlo; stalo se tak v roce 1993 v rámci oslav výročí založení města. Další města následovala tohoto příkladu až po osmileté přestávce, největší boom však nastal po roce 2005. Historie instituce městského básníka ovšem sahá až do patnáctého a šestnáctého století, do doby rederijkerskamers, řečnických komor, kdy v mnoha velkých i malých městech fungovala sdružení básníků - deklamátorů. Tyto spolky organizovaly divadelní představení, procesí a básnické soutěže. Město Brusel ustavilo v roce 1417 placený úřad městského básníka, jehož úkolem bylo starat se o zábavu a poučení obecného lidu, a baladami, refrény a hrami dodávat svému městu lesku. Tehdy byl básník hlásnou troubou a pochlebníkem svých chlebodárců; dnes má povětšinou velkou volnost a smí funkci městského básníka naplnit podle své nátury a poetického přesvědčení.
Jak funguje městský básník
Oficiální městský básník je obyčejně jmenován na dobu určitou (jeden nebo dva roky). V některých městech rozhoduje odborná komise, jinde si jej vybírají občané sami nebo se musí o místo ucházet a absolvuje složitý přijímací proces. Nejdůležitější podmínkou způsobilosti je bydliště, nikoli původ - básník musí ve svém městě zkrátka bydlet. Zejména radní ve velkých městech kladou důraz na velká jména, menší města se většinou musí spokojit s málo významným „provinčním" autorem, často bez jediné knižní publikace na kontě.
A cože takový básník stojí? Malá města platí okolo 500 eur za rok, ale kupříkladu stošedesátitisícový Nijmegen přispívá na oltář poezie částkou 5 500 eur za rok. 4 500 obnáší básníkova gáže, zbytek pokryje náklady na koordinaci projektů spojených s jeho činností. Ve stanovách města se praví, že „zavedením této funkce se město bude moci profilovat na poli kultury. Navíc je fenomén městského básnictví dobrým způsobem, jak přispět k rozvoji poezie obecně i konkrétněji k podpoře nijmegenských básnických talentů. Poezie takto získá viditelnější místo a větší význam v každodenním životě občanů". Po několikaleté zkušenosti se města shodují v jednom: básník se své radnici vyplatí. Osvědčil se jako organizátor kulturních akcí; jeho tvorba (často spojená s happeningy přitahujícími velkou pozornost) je pro město vynikající reklamou. Extrémním příkladem je přímo hvězdná popularita nadaného (a přiznejme, že docela pohledného) Antverpana Ramseye Nasra, na kterého se během jednoho čtení vrhaly rozvášněné milovnice poezie.
Ač to z nijmegenského dokumentu na první pohled nevysvítá, pracovní náplň městského básníka se od dob řečnických spolků a městských trubadúrů přece jen trochu změnila. Podobně jako jeho dávní kolegové je především prostředníkem mezi múzami a prostým lidem. Stejně tak se od něj očekává, že své město pozvedne k větší slávě. Dnešní nizozemští a vlámští trubadúři se však často své radnici odrodí - místo k propagaci města používají svůj mandát ke kritice místních nepořádků a rádi se zaobírají sociální problematikou města. Výše zmíněný Ramsey Nasr, v pořadí druhý oficiální básník města Antverp, se kvůli svému palestinskému původu musel zpočátku potýkat s projevy nedůvěry, později si však získal srdce jak kulturní elity města, tak i prostého antverpského občana. V doslovu ke sbírce, do níž zahrnul i některé své „městské básně", vzpomíná, jak jej během jeho „funkčního období" na ulici běžně zastavovali lidé s prosbou, aby se ve své městské poezii zasadil o řešení nějakého jejich lokálního problému. (Ano, zajásá Brňan, taková dobrá, účinná báseň o Římském náměstí, to by bylo něco!)
A tale of two towers
Báseň Een minimum, která v podobě fresky zdobí fasádu antverpského Centra sociální pomoci, Nasr napsal na základě rozhovorů s nejchudšími obyvateli města; je přímo vystavěna z jejich výroků. Tito lidé po odhalení fresky neskrývali dojetí: v básni se poznali, našli v ní svá slova i své myšlenky! I toto je způsob, jak se vyjádřit k důležité sociální otázce. Zároveň taková báseň naplňuje ideu městského básnictví, jak ji definují konkrétně v Antverpách: městský básník by měl v minimálně šesti básních ročně promluvit o významných událostech města, měl by tlumočit jeho příběhy a utvářet jeho obraz.
Antverpy ovšem mezi básnickými městy vynikají benevolencí a odvahou. V Rotterdamu se před kverulanty jemně kryjí a přejí si „originální, nikoli politické verše"; jinde naopak hledají někoho se sociálním cítěním a dobrým pozorovacím talentem. Město Roermond od svého básníka očekává, že bude tvořivě a vtipně přibližovat občanům města obecní politiku a každé zasedání městské rady uvede vhodnou básní. Ačkoli dnes nikdo nemůže žádat, aby umělec přizvukoval svému sponzorovi, je zřejmé, že poezie ve službách města je ze své podstaty spjatá s politikou, což mimo jiné dokazují i tahanice okolo kandidatury Ramseye Nasra anebo situace v oficiálně dvojjazyčném Bruselu, který z politických důvodů nevolí jednu básnickou osobnost, nýbrž vícejazyčný básnický kolektiv.
Vše výše řečené dává tušit, že městské básně jsou velmi mnohotvárným druhem. Najde se mezi nimi poučná báseň vyzývající občany, aby odložili návštěvu hospody a začetli se do výroční zprávy městské rady, i lyrické zamyšlení nad vraždou spoluobčana či rotterdamský rap. Rozmanitý je také přístup jednotlivých autorů k práci básníka „na objednávku". Protože literární klima začátku jednadvacátého století příležitostné poezii příliš nepřeje, je nadmíru zajímavé sledovat, jak se vyvolení veršotepci s takovou výzvou vypořádávají. V tom totiž tkví největší obtíž oficiálního básnění - každý autor musí najít vlastní cestu, jak svou poezií oslovit čtenáře, který není zběhlý v kultuře poezie.
Ronald Ohlsen, groningenský básník ve výslužbě, vnímá městské básnictví jako inspirující zkušenost. Před nástupem do úřadu si nicméně předsevzal, že bude nadále klást vysoké požadavky na kvalitu své poezie. Že neklesne na úroveň příležitostné poezie v tom nejhorším slova smyslu, ve smyslu „veršovánek přespříliš svázaných s časem a místem". Jiný oficiální básník prohlašuje, že za největší výzvu básnického úřadu považuje právě nutnost začít psát přístupněji. Tom Lanoye, první z řady skvělých antverpských básníků, považuje příležitostnou poezii za samostatný žánr - tato forma se podle něj má k vysoké poezii asi jako reportáž k románu. Dobrá příležitostná báseň musí překonat specifičnost dané události a vyšvihnout se na univerzální rovinu. A Lanoyeův následovník Ramsey Nasr nevidí mezi svými básněmi pro město a svou ostatní tvorbou kromě tematiky žádný rozdíl.
Geniálně toto dilema příležitostné poezie řešil velký provokatér Tom Lanoye, který dokázal ve virtuózní kompozici postihnout genia loci svého města a zůstat přitom srozumitelný. Vrcholem jeho městské poezie je nepochybně A tale of two towers. Dvě věže, dvě básně, vyznání a odpověď na ně. V rámci festivalu Antverpy město knihy nechal Lanoye promluvit dvě dominanty Antverp: Boerentoren, „první mrakodrap Evropy", postavený ve stylu Art déco, se v milostné básni vyznává z lásky k štíhlé gotické věži Bohorodičky, ozdobě antverpské katedrály. Robustně elegantního, bezmála stometrového „mladíka" pokryly na jaře 2004 ohromné bannery s textem básně. Teprve o několik měsíců později se městem začala ozývat odpověď jeho o stovky let starší vyvolené. Báseň Katedrála odpovídá zněla několikrát za den z reproduktorů upevněných na věži a hlasem místní pěvkyně plačtivě jako muezzin oznamovala: „Jsi pro mě příliš mladý a k tomu nás na věky dělí toto náměstí." V tomto bombastickém happeningu se jedinečným způsobem sešla krása slova s účinkem na nejširší publikum.
Vraťme se na závěr k diagnóze blížící se smrti poezie a k alternativnímu pohledu na zdánlivě tragický stav věcí. Geert Buelens konstatuje, že poezie dnes již není nazírána jako zdroj spontánního estetického požitku; k tomu je třeba znalosti specifických literárních kódů a jejich historie. Ta zase vyžaduje nemalé úsilí, a není tedy divu, že poezie „tak jak ji známe" zachází na úbytě. Možná že není tak hrozně osamocená a už vůbec ne mrtvá - co když se prostě jenom přesunula do jiných sfér? Třeba do hiphopové kultury, na ulici? Básníci jako Lanoye nebo Nasr ukazují, že krásná příležitostná poezie nemusí být contradictio in terminis a že ve své nejušlechtilejší podobě může představovat svébytný prostředek kulturní komunikace, v jaký už nikdo nedoufal.
Autorka (nar. 1977) je doktorandka při Sekci nederlandistiky na Ústavu germanistiky, nordistiky a nederlandistiky FF MU v Brně.
