Aleš Palán
Jinou odpověď na úvodní otázku by mohl čekat snad jen ten, kdo o havlíčkobrodském nakladatelství Hejkal neví zhola nic. „Ano, saunu doma samozřejmě máme," odpovídá šéfredaktorka Markéta Hejkalová a zve nás dál. Slůvko „samozřejmě" je na místě: podstatnou část produkce nakladatelství tvoří finská literatura, většinu překladů pořídila sama Markéta, ve Finsku dokonce tři roky působila jako kulturní atašé a později jako česká konzulka.
Udržují Hejkalovi (nakladatelství tvoří Markéta se svým mužem Martinem) ještě nějaké jiné finské zvyky? „Naštěstí ne," vyhrkne bývalá pracovnice diplomatického sboru. Znalci totiž potvrzují, že ve Finsku se alkohol nepije, nýbrž chlastá. A to v takové míře, že se dá mluvit o národním specifiku či zvyku. Snad za to můžou polární noci, snad přikrčená pozice malé země pod zdviženou prackou ruského medvěda. Kdo ví.
I nejpopulárnější současný finský spisovatel Arto Paasilinna - Hejkal vydal už pět jeho prací - je člověk, který má k alkoholu údajně srdečný vztah. „Ve Finsku se o něm vyprávějí všelijaké historky. Nedávno prý dal pěstí čtenáři, který se ho v hospodě zeptal, proč píše takové kraviny. Já to ale naštěstí potvrdit nemůžu. Když byl na návštěvě u nás, tak se neopil. Jen jednou bouchl pěstí do stolu, když mu lidé říkali pořád dokola Pasollini," usmívá se Markéta Hejkalová.
Pohlednice s Laponci
Markétě byly teprve čtyři roky, když její otec-hungarista vyjel do Finska na roční stipendium. Vyprávění o tatínkovi ve vzdálené zemi se v dětské duši mísilo se snovými představami. A do toho ty krásné pohlednice s Laponci!
Po maturitě se Markéta - prý poněkud vychytrale - rozhodla finštinu studovat. Doufala, že se tímto exotickým jazykem uživí a navíc se tak dostane na Západ, který pro Čechy a Slováky tehdy Finsko představovalo. Na Západ -konkrétně vysoko nahoru na sever, až za polární kruh - se studentka finštiny dostala hned v prvním ročníku. Našla si tu skvělou partu, se kterou se nechtěla s koncem školního roku natrvalo rozejít. Spolužáci se tedy domluvili, že se na Silvestra sejdou v Londýně. Proč tam za nimi ta Češka nepřijede, nedokázali pochopit. „Copak nemáš na jízdenku?" divili se. Ještě na fakultě začala Markéta z finštiny překládat. To už měla za sebou první vlastní literární pokusy. Dnes se o nich trochu zdráhá mluvit, ale nakonec se přece jen rozhovoří. Její juvenilní román se nazýval Planeta štěstí a bylo to sci-fi o městě budoucnosti. V jednom mrakodrapu žije dívka a z okna vidí na okno v protějším mrakodrapu, za kterým bydlí kluk. Rozsvěcováním a zhasínáním si dávají signály. (Kdo tehdy mohl něco tušit o internetu?) Nakonec se dvojice vydá na expedici na Měsíc. V nakladatelství Hejkal vyšlo už několik beletristických prací Markéty Hejkalové. Můžeme ale vzít jed na to, že Planeta štěstí mezi nimi nikdy nebude.
Trh a veletrh
Mohou za to restituce! Kdyby jich na začátku devadesátých let nebylo, Markéta Hejkalová by možná zůstala v Praze. Překládala by dál z finštiny a pracovala v nějakém nakladatelství - v té době to byl zrovna Odeon. Její muž Martin ale dostal v restituci obchod v Havlíčkově Brodě a o ten bylo třeba se postarat. V obchodě bylo práce nad hlavu, ale mladá žena nechtěla zůstat jen u ní. Vyrůstala v Brně, studovala v Praze, na malém městě však žádná kulturní nabídka nebyla. Musela si ji tedy vytvořit sama.
„Hledala jsem si pro sebe nějakou náplň práce a pak přišel ten nápad," říká. Ten nápad se má velmi čile k světu a letos bude už plnoletý. V říjnu přivítá Havlíčkův Brod již osmnáctý ročník Podzimního knižního veletrhu.
Chaos. Tímto slovem by se dala snad nejlépe popsat situace na československém knižním trhu na začátku devadesátých let. Knihy vycházely v desetitisícových nákladech, ale čtenáři k nim měli mnohdy velmi komplikovaný přístup. Zhroutila se distribuce knih, nakladatelé o sobě nevěděli, čtenáři tápali...
Havlíčkův Brod přitom ležel pěkně uprostřed Česka, zastavovaly tu i mezinárodní rychlíky. Co kdyby se tu nakladatelé sešli pod jednou střechou a nabídli čtenářům svou produkci? Markéta Hejkalová využila svých kontaktů z branže, napsala nakladatelům desítky dopisů, některé vydavatele našla u nich doma nebo po hospodách. Doufala, že do havlíčkobrodského kulturního domu Ostrov se jich sjede alespoň dvacet. 21. listopadu 1991 jich přijelo osmdesát. Někteří malí nakladatelé skutečně dorazili vlakem a své knihy táhli v batohu.
Byl to ale úspěch a teprve v tu chvíli Markétu Hejkalovou napadlo udělat z jednorázové akce tradici. Knižní setkání se zpočátku skromně nazývalo trhy, od roku 2003 se stalo veletrhem. „I mnohem menší akce se hrdě nazývaly veletrhy, a nechtěla jsem, aby ta naše, která je v Česku druhá největší, zůstávala zbytečně v jakémsi stínu," vysvětluje ředitelka veletrhu.
Nejen nabídnout lidem knihy, ale dát jim také možnost setkat se s jejich autory. Tak tento záměr se na začátku devadesátých let vůbec neprosadil. I když nakladatel přivezl známého autora, na setkání s ním přišlo jenom pár lidí.
Kam?
V posledních letech už bývá o autory na veletrhu větší zájem a počet vystavovatelů se ustálil na zhruba sto šedesáti. Víc se jich do kulturního domu Ostrov ani nevejde. A to je ten problém: veletrh má přátelskou domáckou atmosféru, ale prodrat se mezi stánky je mnohdy nadlidský úkol. Za dva dny tu podle odhadů projde dvanáct tisíc lidí.
V letošním roce v sobotu 11. října se milovník adrenalinových sportů může třeba pokusit prodrat kolem stánku nakladatelství Fragment. Své knihy tu bude podepisovat Zdeněk Svěrák a ulička mezi jednotlivými stánky je v Brodě jen o něco širší, než na rozpřažení paží...
Markéta Hejkalová si je těchto limitů vědoma. Provozovatel Ostrova navíc nějaké prostory dlouhodobě pronajal, takže pro doprovodné akce zbude volná jen jediná klubovna. Ostatní setkání s autory se uskuteční přímo na stáncích, tedy v hluku a tlačenici.
V Havlíčkově Brodě ale větší prostor než Ostrov zkrátka není. Přestěhovat veletrh? Kam? Ani v nejbližším okolí není dostatečně velký sál s potřebným zázemím. Markéta Hejkalová se tak trochu upíná k výstavbě budoucí Krajské knihovny - ta nebude sídlit v Jihlavě, ale právě v „Havlbrodě" a místa na veletrh by tam mělo být dost. Ještě se ale ani nekoplo do země. Broďáci by nicméně chtěli mít svoji knihovnu dřív, než bude v Praze stát Chobotnice. Vyhrát takový závod možná nebude tak těžké.
Proměnou prošla i soutěž o nejkrásnější knihu havlíčkobrodského veletrhu. V odborné porotě ještě nedávno zasedali třeba výtvarník Jaroslav Šerých či literární historik Jaroslav Med; teď tvoří porotu pracovnice havlíčkobrodské knihovny. Proč ta změna, která jistě nemusí být změnou k lepšímu? „Jde o cenu zaštiťovanou Městem Havlíčkův Brod. V jednu chvíli se objevila tendence jmenovat do poroty zastupitele za KSČM. I když proti tomu člověku osobně nic nemám, tohle jsem prostě nechtěla," říká zcela nediplomaticky Markéta Hejkalová.
Pětkrát do roka
„Veletrh se - jistě že ne kontinuálně - připravuje celý rok. Těším se něj, zajišťuju všechno možné, a pak je to za dva dny odbyté. Bývá mi z toho trochu smutno," říká Markéta Hejkalová. „Chtěla jsem proto, aby můj zážitek s knihami trval delší dobu." Právě kvůli tomuto trvalejšímu prožitku vzniklo v roce 1994 nakladatelství Hejkal. A taky proto, aby Markéta měla kde vydávat své vlastní knihy.
První knihou byl překlad z finštiny Dcery Eviny. Publikace se povedla a dobře prodávala. Druhým titulem byly Pourratovy pohádky Poklady z Auvergne v překladu Jiřího Reynka. A tady nastal drobný obchodní zádrhel: slovo Auvergne nikdo neuměl vyslovit, nikdo pořádně nevěděl, co to je... To prodejnosti rozhodně neprospělo. Hejkal navíc knihu prezentoval jako titul pro děti i dospělé; někteří knihkupci tak nevěděli, do kterého regálu ji zařadit, a tudíž ji raději nezařadili vůbec.
V posledních letech vydává Hejkal nějakých pět knih ročně. Jaká je jeho ediční politika? „Žádnou ediční politiku jsme nehledali," přiznává šéfredaktorka. „Vydáváme knihy od lidí, kteří jsou nám blízcí. A udělali jsme si z toho přednost." Jednou za dva roky je to nová beletrie z pera Markéty Hejkalové (Ženy a cizinci na konci tisíciletí, Vždycky jedna noc, Slepičí lásky, Kouzelník z Pekingu). Jsou to knihy Jiřího Stránského - ten seděl v kriminále s dědou Markéty Hejkalové Františkem Křelinou. A jsou to pochopitelně Finové: Mika Waltari, Arto Paasilinna či Leena Lehtolainen.
„Z finštiny vybíráme knihy čtenářské. Nemělo by to být plytké čtivo, ale ani intelektuální experiment, kterého je současná finská literatura plná," zamýšlí se Markéta Hejkalová. „Třeba Paasilinna píše jednoduše, ale o závažných tématech."
Na cestě z Číny
Co bude dál? Nakladatelství zjevně nečekají velké změny. Rozšíření produkce by znamenalo přestat dělat knihy v úzkém rodinném kruhu a do toho se Hejkalovi nehrnou. Jiří Stránský slibuje Hejkalu nový generační román Oblouk. A samozřejmě: čtenáře čeká několik dalších knih od Waltariho.
Ještě letos by měl vyjít také nový Paasilinna. Jeho kniha se bude dokonce částečně odehrávat v Havlíčkově Brodě. Finský spisovatel tak splnil slib, který dal před lety na havlíčkobrodském veletrhu. „Při besedě se ho jeden čtenář nečekaně zeptal, jestli by se některá jeho knih nemohla odehrávat právě tady. A on, ještě nečekaněji, odpověděl, že ano," vzpomíná Markéta Hejkalová. Kniha se sice odehrává převážně v Číně a Tibetu, ale dvojice finských hrdinů se při zpáteční cestě „na velkém knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě" zastaví. Zastavte se tam taky.
ALEŠ PALÁN
VLAJKOVÁ LOĎ
Markéta Hejkalová: Fin Mika Waltari
Waltariho životopis zobrazený na pozadí finské historie mohl vyjít jedině v Hejkalu. Promítá se v něm zaměření nakladatelství na Finsko a knihu samotnou napsala právě Markéta Hejkalová.
Její uhranutí Waltarim začalo nespokojeností s tím, že ho u nás všichni vnímají jen jako autora jediné knihy, Egypťana Sinuheta. „Waltari byl ale mnohem všestrannější spisovatel. Například ve Šťastné hvězdě mě zaujal jeho antitotalitní patos. Odmítl radit lidem, jakým způsobem mají být šťastní. Pochopil, že nic není důležitější, než ,obyčejný‘ lidský život," zamýšlí se autorka Waltariho životopisu.
Markéta Hejkalová se seznámila a spřátelila s Waltariho dcerou, která ji zase uvedla k dalším pamětníkům. Od všech se dozvěděla spoustu dosud nepublikovaných detailů o Waltariho životě.
Například? Když Waltari po Sinuhetovi zbohatl, koupil si své první auto. Byla to žlutá škodovka. Ani jeho pozdější chrysler nebyl údajně tak dobrý vůz. Nebo vzpomínky Waltariho souseda: spisovatel byl prý velmi vlídný, ale jeho služka chodila co chvíli po domě a nabádala partaje, ať jsou tiše, neboť mistr pracuje.
Fin Mika Waltari je vůbec první monografie tohoto spisovatele - jeho komplexní životopis nebyl napsán dokonce ani ve Finsku. Konec letošního září proto Markéta Hejkalová strávila opět v Helsinkách: prezentovala zde svoji knihu v anglickém překladu.
-pal-
