Pokaždé byla u toho. V dobách, kdy se od literatury žádalo, aby režimu sloužila, i v letech, kdy slovo ten samý režim nahlodávalo a znejišťovalo. Ve chvílích, kdy se literáti stávali „svědomím národa", i nyní, když o problémy literatury ten samý národ zdánlivě ztrácí zájem. Pokaždé byla u toho a vždy velmi blízko. Eva Kantůrková.
Budeme spolu hovořit o styčných plochách mezi literaturou a politikou. Ujasněme si nejdříve, co budeme pod pojmem politika chápat. Jste ostatně nejen spisovatelka, ale i bývalá politička.
Proti té političce bych se ohradila: byla jsem dva roky v parlamentu a to bylo všechno. Pro mě je pojem politiky vyjádřením mocenského ovládání společnosti. Jakmile o tom začnu uvažovat širším způsobem, tak se problém natolik zkomplikuje, že se stane nevyjádřitelným. Kdybych do politiky zahrnovala i veřejnou činnost, kam bych pak zařadila svou práci v Obci spisovatelů, která vůbec politická nebyla? To, že politiku chápu v užším slova smyslu, dělám i proto, aby mi nezasahovala do uvažování o literatuře a její funkci.
O politice mluvíte jako o ovládání. Už z toho je vidět, že „bývalá politička" skutečně nejste - politik by hovořil zásadně o službě.
Jsem asi aktuální, kolem sebe tolik služby nevidím. V ideálním slova smyslu by politika službou jistě být měla, ale my žijeme v konkrétní době v konkrétní zemi. A že tady skutečně jde o mocenské ovládání veřejného prostoru, si nemusíme vůbec dokazovat. Nenajdu bohužel zemi, kde by tomu bylo jinak. Vy byste ji našel?
Rád bych...
Snad ve Švédsku nebo ve Finsku, kde vládnou převážně ženy, jde o službu víc jako o přirozenou povinnost. My ale žijeme tady.
Škodí literatuře, když se bude politikou v užším slova smyslu zabývat, když ji bude reflektovat?
První dva roky po listopadu 1989, kdy jsem byla v České národní radě, mi poskytly mimořádnou zkušenost, která už nejde zopakovat. Kolegové poslanci mi tehdy říkali: „A co z toho napíšeš? Co z toho se dostane do románu?" Zážitky to byly mimořádné, ale do románu se nedá převzít nic... O lidech v politice jsem napsala esejistickým způsobem svůj Památník; politika a román se navzájem vylučují. Je i není lákavé napsat Červený a černý. Přesvědčila jsem se o tom, když jsem psala knížku Nečasův román - zjistila jsem, že pokud uvíznu čistě na úrovni politických vztahů a jednání, donutí mě to užívat jazyk, za který by se román červenal. Zamýšlené figury jsem musela zvednout do ironické polohy a vytvořit veliký přesah, abych vůbec mohla typy, které jsem chtěla popsat, jako literární postavy do románu umístit. Z toho, co jsem chtěla vyprávět, jsem si mohla dělat jedině legraci. Jeden kritik psal o literární provokaci, na tom něco bylo.
Tahle ironie je obranou literáta před politickým zmatením jazyků?
Je vyjádřením fakticity. Kdybyste líčil politiku realisticky, nepodaří se vám to podstatné na její skutečnosti vyjádřit. Je snad uchopitelná jako výlučně novinářské nebo pak až historické téma.
Tedy: politická realita je směšná ve své skutečnosti a literatura to jen demaskuje.
Obraz to může být tragický i směšný. Představte si, že bych psala román o panu Čunkovi - to by byla komedie se vším všudy, v tom příběhu není snad jediný rys, kde by se mohl autor tvářit vážně. A jak to pojmout? Jako kaleidoskop drobných i velkých lží? Jako výstřižky z novin? Byla jsem nedávno na zasedání parlamentu, kde předseda jednoho klubu dirigoval od předsednického stolu stranické kolegy, jak mají hlasovat: palec dolů, palec nahoru. Malý český poslaneček použil imperátorské gesto starého Říma a já se musela náramně smát, když jsem si jeho počínání promítla do historické paralely císaře Nerona a lvů, kteří v aréně trhají křesťany. A hodit hlasovací scénu realisticky na papír, celý její půvab bych zabila. Možná to je vnitřní obrana politiky, že je reálně v literatuře neztvárnitelná. A pro autora je výhodné, že se jí může smát.
Možná je ten základní rozdíl už v pracovní metodě: s jistou dávkou zjednodušení můžeme říct, že literatura pracuje v zásadě s pravdou, kdežto politika se lží. A pokud ne se lží, tak se zámlkami, načasováním a dávkováním pravdy.
Politik z principu svého postavení nemůže říct všechno, to může udělat jen hlupák v politice. Neřekla bych tak rozhodně, že literatura pracuje s pravdou. Obsahuje a postihuje obojí, pro i proti. Podstatnost je složitá, vnitřně kontroverzní. A to právě literatura umí uchopit. Například politik za řečnickým pultem: má dva hlasy, vnější a vnitřní. Vnitřní vyvrací, co říká vnější. Vnější říká to, co se pak píše v novinách. Vnitřní to, s čím se politik nesvěří ani manželce v posteli. Chci říct, že psát o povrchu politiky znamená zaplétat se do zjednodušené novinářské hatmatilky.
Je pravda, že pokusy - či pokusy o pokusy - udělat politický román vyznívají spíš tragicky. Třeba Vávrovo dílko V krajině prorostlého bůčku.
To jsem nečetla. Znám Urbanův román Paměti poslance parlamentu - a to mi jako literární text přišlo trapné. Prvoplánový zjednodušený text není s to vyjádřit podstatu popisovaného problému.
Snad bychom mohli říci, že se do zmíněných titulů ona ironie nakonec přece jen dostane. Pokud s ní spisovatel nepracuje primárně, objeví se mu na stránkách zadními vrátky a čtenář pak ironii cítí alespoň vůči autorově práci.
Nebo knihu odloží... Vybavuje se mi kniha Lev je v ulicích, na jméno autora si nevzpomenu, je to životopisný román o vůdci amerických odborářů ze začátku dvacátého století - a ta líčí politiku zcela bez ironie. Pojednává ovšem o muži, který o moc teprve bojuje, a bojuje o ni zespodu a právem. Čtenář mu věří. Pokud začnete shora líčit už rovnou premiéra v moci usazeného, děje se tolik věcí neprávem, že zjednodušeně realistický způsob vyprávění selhává.
A co třeba Mňačko?
Jak chutná moc byla kritika jak hrom! Kniha měla ohromný ohlas mezi opozičně smýšlejícími lidmi, splnila dokonale úlohu velice nekompromisně nastaveného zrcadla. Nejsem si ale jista, že číst ji dnes, nevnímala bych ji spíš jako knihu okamžiku, než jako nadčasovou literaturu.
Za dokonalou a nadčasovou kritiku veřejných poměrů mám Kunderovu Knihu smíchu a zapomnění. Politika se tu se životem hrdinů velice zřetelně, a dokonce konkrétně prolíná, Kundera ale má dar naprosto zřejmého autorského odstupu. To například, když pojme jásot Prvního máje na Václavském náměstí v sousedství popravy Milady Horákové jako smích hloupých andělů, je zničující ironií. Kdo knihu přečetl, už nikdy nebude brát smích andělů bezelstně, ale s podezřením.
Dejme tomu vaše Přítelkyně z domu smutku ale s takovým odstupem či ironii nepracují.
To ale není kniha o politice, nýbrž o osudech ubohých ženských, které - některé právem, jiné neprávem - skončily v kriminále. Za mřížemi si vytvořily svůj minisvět s vlastní etikou a způsobem chování. Já si k tomu nic nepřimýšlela, v celé knize není jediná fabulace. Jako politická pak mohla působit, jeden čtenář samizdatového vydání mi řekl: „Dobře jim tak, nemají zavírat spisovatelky."
Jde tedy spíš o literární reportáž.
Nevím, jak se mi to podařilo, ale tahle „reportáž" má velmi silný podtext pochopení pro lidi v hrůzné situaci, v jaké jsme se ocitly. Nenechají vás vykoupat, naházejí vám cukr do tabáku, čtou nahlas dopisy z domova... A protože tu všechno funguje jako svůj protiklad, když některá z vězeňkyň prones vtip, dramatičnost situace je zlehčením ještě zesílena. Jeden za všechny: strážný se vyřve, zabouchne za sebou dveře, my stojíme jak opařené, ještě čekáme, co dál se bude dít, a Andy Pralinka pronese věcně: „No je to jasný, dámy, nedala mu." Moje spoluvězeňkyně, pokud knihu četly, všechny plakaly.
V knize zcela absentuje postava vypravěčky děje - tedy vy sama. Hovoříte jen o druhých, o sobě vůbec. Proč? Znamenalo by to určité oslabení celkového vyznění?
Myslím, že ano. Musela bych se dopouštět konkrétních údajů, za kterou knížku vypravěčku sebrali, co dalšího na ni mají - a to bych se z existenciálních příhod, které holky v přetlaku vyprávějí, dostala na rovinu celkem banálního reálu. Vyprávěly zhuštěné životy, a to by vypravěčka nemohla. Kriminál je násilnické prostředí, kde o sobě v nouzi a v důvěrných chvílích lidé řeknou i tajné věci. Kdežto já předpokládala, že cela je odposlouchávaná a že si musím dávat pozor na každé slovo. Dominik Tatarka mi o Přítelkyních říkal, jak velice mu vadí, že v knize není nic o mně, že je kniha neosobní. „Víš, kolik úsilí mě stálo, tak úplně se zapřít?" vysvětlovala jsem mu.
Kolegové v parlamentu se vás ptali, co z toho politického hemžení dáte do literatury. Ptaly se stejně i spoluvězeňkyně: „Napíšeš o nás něco?"
To ne, ani já sama ještě nevěděla, že něco z toho napíšu. Naopak jsem si v dopisech domů chystala úplně jinou knihu. A když jsem pak přišla domů a chtěla pokračovat v rozepsaném románu, nebyla jsem s to napsat jedinou čárku. Dokud jsem ze sebe nevychlístala vězeňskou urážku. Vězení nese znamení smrti, nesmět rozhodovat o tom, kam půjdete na záchod, kdy a co budete jíst, do čeho se obléknete nebo jestli budete mít čisté prostěradlo, nemoci ovlivnit úplně základní věci v životě, to všechno je dopad nesvobody síly smrtícího úderu. Z banalit se stávají události přímo ohrožující váš vnitřní život. Nemluvě o kauze, ze které je člověk obviněn. Z toho všeho jsem se potřebovala vypsat. Mám teorii, že když něco, co mě hodně trápí, napíšu, odsouvám to do minulosti. Pojmenuju to, najdu pro to tvar, výraz a slova. Nezbavím se toho, ale stane se z toho minulá zkušenost. Kdežto jako nepopsaná by dál znejišťovala, jitřila. Přítelkyně byly napsané za šest neděl.
Když jste byla v kriminále, nevěděla jste, že to napíšete. Když jste byla v parlamentu, věděla jste, že to nenapíšete?
Ano, byla jsem si jistá, že to, co kolem sebe pozoruju, nestojí za literaturu.
A váš Památník?
V něm nelíčím politiku, ale svou zkušenost s jednotlivými lidmi. Jsou tam osoby z disentu i z popřevratové politiky, jsou to portréty těch, kteří mi něco vysvětlili, někam mě posunuli. Pokud jsem poznala takový druh lidí v parlamentu, píšu i o nich.
V padesátých letech zněl „požadavek doby": „Literáti, pište o politice, zobrazujte ve svých dílech aktuální společenskou situaci" - pochopitelně prizmatem vládnoucí ideologie. Jak to vnímali vaši rodiče, kteří měli k té ideologii blízko?
Tatínek byl novinář, ten s těmi požadavky pracoval jiným způsobem než literát. A když to zkusil s filmem, prorážel bariéry, napsal scénář pro film Hvězda jede na jih, tenkrát novátorskou neideologickou komedii. Maminka psala knížky pro děti a v Rudém právu měla záhy po válce rubriku pro mládež. Ve svém nadšenectví pro nový režim chodila do ČKD-Lokomotivka mezi dělníky a ve snaze vyjádřit nové poměry napsala knížku Třicet koní Vénu honí. Proti skutečným proletářům, jak je znala z továrny, postavila kovorolníka, člověka, který má za domem kousek půdy, chodí si do fabriky přivydělávat a nemá správné proletářské uvědomění právě proto, že vlastní kousek toho soukromého majetku. Třicet koní je ona fabrika, která ho honí, protože on neví, jestli má sázet brambory, nebo uzavírat závazky a brát si ve fabrice šichty navíc. Je to strašná knížka, hlavně tou naivitou! Později, vlastně krátce po Únoru, maminka nesměla vydávat - asi i kvůli mně -, pak onemocněla a měla těžké psychické problémy. Když jsem o tom už jako dospělá přemýšlela, napadlo mě, jestli ona nemoc nebyla cenou za přeskok z krásné poetické literatury pro děti k plochému vidění a jazyku této knihy.
Jak to myslíte?
V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem na svých kolezích, kteří napsali takzvané musílky, mohla vidět, jaký ničivý vliv to mělo na jejich podvědomí. Na to místo, odkud vzlíná talent a rodí se umění.
Že si úlitbou režimu ušpinili svůj talent?
Víc: někteří o ten talent přišli. Jsem velkou ctitelkou Ladislava Fukse, ale porovnejte jeho knížky před Křišťálovým pantoflíčkem, románem o mladém Juliu Fučíkovi, a po něm. Pořád je v nich fuksovský rozmach, ale už to není ten starý dobrý Fuks. Za zamlžení způsobu, jakým vidíme věci, se platí. Jsem přesvědčena o tom, že s talentem si spisovatel nemá zahrávat. Jako by se zradou na sobě na člověka navěsilo něco, co mu bere dar svobodné řeči.
Myslíte, že tomu „peklu" stačí podat jen jednou ruku?
Nějakým podstatným způsobem zřejmě ano. Zvlášť pokud to udělají citlivější talenty, které vládnou velkým poetickým viděním; zřeknou se svého způsobu vnímání a začnou přemýšlet jinak. Je to malý posun. Dneska stačí například chtít být čten. Tenkrát to byla snaha nebýt pronásledován.
To už se dostáváme k hranici tématu, nakolik souvisí morálka a osobnost tvůrce s jeho dílem. Mně by se moc líbilo, kdyby to bylo tak, že člověk, který například kolaboruje, nemůže psát kvalitní texty.
Takhle jednoduché to není. Když se člověk textem zaprodá vůči sobě samému, poškozuje tím sám sebe. Pokud se ale zaprodá svým chováním, vliv na jeho práci to mnohdy nemá. Někdy to platí i naopak. Psala jsem laudatio na Jaromíra Nohavicu a musela jsem o něm hodně přemýšlet. Na jeho posledním cédéčku jsou dvě písně, v nichž se vyrovnává s minulostí. Jsou to vrcholné texty a vyprovokovalo ho k nim právě jeho někdejší selhání. Velká poezie může vzniknout i z reflexe osobní slabosti.
Co třeba takový Nezval? Jak se na jeho psaní projevil takový Zpěv míru?
On už toho potom mnoho nenapsal. A ve Zpěvu míru se zas tak moc nezaprodal, téma míru není zdaleka tak odpudivé, jako byť i prý ironicky zamýšlené psaní o malém Julkovi. U Fukse vidím dopad na jeho pozdější tvorbu v mnohem hlubších propadech. A týká se to i příběhů hluboce lidských. Pasáček z doliny měl přece podle logiky vyprávění umřít. Ale neumře, zachrání ho dělník jako představitel lepšího a spravedlivějšího režimu, než jaký reprezentují sedláci, kteří pasáčka sužují. Smířlivé a dokonce ideologií poznamenané vyústění by bylo v příběhu Pana Theodora Mundstocka nepředstavitelné.
Tam jde o neodvratnost tragédie přímo v antických rozměrech.
Mně se ale pokaždé vynoří ta druhá strana, ta, která si zpronevěření vynucuje. A nemusí to být jen moc ideologie. Je to i moc trhu. Uvyklost postavení nebo slávě.
Angažovanost po svých autorech přímo vyžadoval jediný „povolený" umělecký směr minulé doby, takzvaný socialistický realismus.
Vezměte si Jana Drdu, jeho literární projev například v Němé barikádě je v přímém souladu s dobovým požadavkem. Drda byl ale tak živelný a Bohem nadaný spisovatel, že dokázal přesáhnout povinný kánon tak silným textem, že některé jeho povídky se staly normotvornými nejen z hlediska estetiky, ale i etiky. Chodila jsem v Příbrami do gymnázia a latinu mě učil Drdův Vyšší princip. Kdybych se měla ohlédnout za tím, co všechno mě modelovalo, tak tahle povídka určitě.
O to to bylo nebezpečnější.
Ale to se už nebavíme o literatuře samotné, nýbrž o tom, jak působí na společnost. Vezměte si ale třeba Hrabalovy povídky z Kladna. Je to reálné odvyprávění příběhů, na které zde Hrabal narazil. Jistě: udělal to svým valivým způsobem, ale stále je to reál. Reál, který nesouzněl s mocipány, ale rozhodně s danou chvílí a situací.
Spíš bychom mohli mluvit o realismu socialistického období.
Ostatně podle mého názoru jedním z vrcholů naší literatury o kriminálech je Muchovo Studené slunce, taky realistický obraz života, i když života na odvrácené straně režimu. Realistické postupy nemusíme zavrhnout jen proto, že byly zneužívány.
Co se stalo na přelomu padesátých a šedesátých let, že se ta služebná funkce literatury tak rychle odplavila?
A odplavila se? Minimálně způsob vyprávění se ještě dlouho nezměnil. Vezměte si Jana Procházku, je týž druh literární práce, jenže s jinou tematikou. V Kočáru do Vídně nebo v Ať žije republika volí Procházka tytéž literární postupy jako Drda v povídkách. Vyprávěcí metoda podobná, téma odlišné, skrytě kritické. Takže tolik nedráždí jako komunistická přesvědčovací pseudoliterární taktika. Ostře se od přikázané poetiky padesátých let odstřihává až Fuks. Estetika románu se mění až s převahou subjektu.
Chci říct, že služebnost je v tom, o čem kniha je, nikoliv v tom, jak je napsaná. Přitom mě ale současně i cosi napadá. Že existuje zpětný vliv poměrů i na tu literaturu, která je kritizuje nebo dokonce zpochybňuje. Aby totiž mohla věrohodně podat svůj kritický obsah, musí zprvu používat kanonizované postupy. A skutečně se jako literatura román osvobozuje, až když se zřekne svých společenských funkcí.
To byl pro mě největší problém, vymanit se z potřeby objektivizace. Bylo pro mě těžké v sobě přemoci ostych vyprávět o sobě a za sebe. A při tom až v momentu, kdy se autor zbaví zábran říct na sebe úplně všechno, začne literatura trochu svítit. V Přítelkyních jsem mluvila za ty druhé, vyprávěla jsem to já, ale mé hrdinky tam jsou v postavení subjektu. Dokud vyprávíte objektivně, se zdrženlivostí pozorovatele nebo svědka, jistěže také vzniká literatura - může být kvalitní, povrchní, jakákoliv. Ale stupně podobenství, toho nejtěžšího, čím literatura disponuje, se dosáhne až v momentě úplné otevřenosti, až když se autor dostane na samý kraj toho, co vůbec říci lze. Tam dostane příběh svůj poslední nádech.
Může dělat spisovatel politiku alespoň ve „volném" čase?
Myslím, že ne. Jsou to dvě povolání, která jdou příkře proti sobě. Spisovatel má kritického ducha, a pokud je to dobrý spisovatel, vidí za dění a za zrcadlo; jeho ctí je věci vyslovovat, netajit je. Tím pádem se z politického života vylučuje. I způsob uvažování a utváření vizí se v politice děje úplně jiným způsobem, než by toho byl schopen účastnit se spisovatel. Politika pracuje v obecné, případně až abstraktní rovině, a tam každá literatura umírá. A s ní i spisovatel. Literatura spočívá v unikátním, ojedinělém příběhu, v dialogu, v živém kontaktu s jedinečnostmi, které nás obklopují. Politiku jednotlivý příběh nezajímá. Pracuje s masou. Se sociálním zázemím. Literatura žije z rozporuplnosti, z nejednoznačnosti a taky z tajemnosti. Politika, i ta, která mlží a skutečné záměry tají, je v literárním smyslu průzračná, primitivní.
Politika má v sobě ještě jedno strašné nebezpečí: že moc chutná. Kdo chce v politice vydržet, musí si omočit. Záleží samozřejmě na míře a formě, ale vždycky je to proud veřejné činnosti směřující k výhodám. A když neusilujete o své výhody a neposkytujete výhody druhým, politika vás vyplivne. Hemživý svět výhod, lesklostí, řečnických pultů a krásných žen určitě má na talent, ten jiskřivý, nebojácný a kritický, zdrcující vliv.
A obecná veřejná angažovanost? Ta se může stát součástí spisovatelova života?
Jistě. Dvakrát jsem byla předsedkyní Obce spisovatelů, založili jsme Akademii české literatury, byla jsem předsedkyní Literárního fondu... To všechno byly činnosti v nějaký obecný prospěch a z nichž neplynulo za nehet výhod. Jsem členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, rada rozhoduje o přidělení licencí a sleduje vysílání z hlediska dodržování zákona. Nikdo nám nenabízí úplatky, já raději nechodím ani na žádné oslavy a recepce. Pravda, někdy mě jímá úzkost, když zákon umožní zkostnatělý výklad například o čase vysílání nějakého otevřenějšího filmu. Ale to není důvod k až tak špatnému svědomí, abych se musela funkce vzdát. Ostatně naučila jsem se brzy, že pověst má člověk jen jednu.
Tuhletu veřejnou angažovanost lze ostatně vysledovat už ve vašem prvním románu Smuteční slavnost.
Na začátku šedesátých let nastal průval soukromých témat. Moji kolegové psali o prvních láskách, o ztrátě panenství - já nad tím trochu ohrnovala nos. Měla jsem za sebou zkušenost z Mladé fronty, kde jsem pracovala v době nejtvrdšího prosazování kolektivizace a my jako reportéři jezdili po vesnicích. Byla jsem i na reportáži v Babicích těsně po tom, co tam došlo k oné vlastně teroristické střelbě. Vznikl tak můj jediný článek, který bych před Pánem Bohem odvolala, kdyby se mě na něj zeptal...
Téma násilné kolektivizace mi nedalo spát, až jsem napsala Smuteční slavnost. Jde o příběh selky, které zemře muž a ona se rozhodne pohřbít ho do rodinné hrobky ve vsi, odkud je při kolektivizaci vyhnali. Když jsme Smuteční slavnost na podzim 1968 a na jaře 1969 na Vysočině natáčeli, rozkřiklo se to a sjížděli se k nám ze široka daleka sedláci, aby se mohli na filmu podílet. Bylo to už po Palachovi, oni šli jako komparzisté krajinou za filmovou rakví v černých šatech, a politickou demonstraci nehráli, prožívali ji. Pokud politika vstupuje do děje skrze lidské osudy, tak literatuře ani filmu nevadí.
Film ihned putoval do trezoru.
Vůbec se nedostal do distribuce, zato ho vedení Barrandova promítalo sovětským soudruhům jako přímý důkaz kontrarevoluce. Smuteční slavnost jsem viděla poprvé 16. listopadu 1989, kdy si ji vyžádali studenti pražské filozofické fakulty. Báli jsme se, že film už bude pasé, zastaralý. Byl živý. Režisér Zdeněk Sirový se v něm vypjal k velkému uměleckému výkonu. Druhý den jsme šli na demonstraci...
Ptal se Aleš Palán
Eva Kantůrková (nar. 1930 v Praze); její otec byl komunistickým novinářem, matka spisovatelkou. Začínala jako novinářka v Mladé frontě. Po takzvané „dělnické přípravce" zakončené maturitou absolvovala v roce 1956 studium historie a filozofie na Filozofické fakultě UK. Po studiích pracovala v aparátu Svazu mládeže, od roku 1967 je spisovatelkou z povolání. Byla signatářkou Charty 77, v roce 1985 se stala její mluvčí. V květnu 1981byla zatčena a obviněna z podvracení republiky, po deseti měsících byla bez soudu propuštěna. Její práce vycházely v samizdatu. Na začátku devadesátých let byla dva roky poslankyní České národní rady. V letech 1994-1996 a 2004-2007 působila jako předsedkyně Obce spisovatelů. Od roku 2003 je členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Prvním mužem Evy Kantůrkové byl spisovatel Jan Štern, druhým novinář a pozdější ředitel Československé televize Jiří Kantůrek.
Z díla Evy Kantůrkové můžeme jmenovat například knihy Smuteční slavnost, Po potopě, Pozůstalost pana Ábela, Pán věže, Přítelkyně z domu smutku, Památník či Nečasův román.
