Jiří Trávníček
Tereza Boučková: Rok kohouta, Odeon, Praha 2008
Jedním z rysů současné české prózy je, že se ztratilo generační rozhraničení (o poezii to v takové míře neplatí). Všichni píší tak nějak stejně a tak nějak o všem. Není téma, kterým by se „synové" a „dcery" odpoutali od „otců" a „matek"; a není ani způsob, kterým by se mladší generace odlišila od starší. Zkrátka: chybí to, co bylo vždycky motorem dění - silný generační konflikt. Proto také nelze říct, že by mladší kupříkladu psali více stylizovaně, zatímco starší více z vlastní zkušenosti; ani nelze říct, že by starší psali tradičněji a mladší novátorsky, mj. také proto ne, že hranice mezi tím, co je nové a co staré, se značně zastřela. A také se značně pokročilo, takže psát ve stylu šedesátých let (jako například Věra Linhartová) je dnes možná větší „zpátečnictví" než psát ve stylu Karla Poláčka.
Pokud by se člověk odvážil nějakého tvrzení - například že staří jsou ponořeni do větší časové hloubky, už najde několik případů mladých, kteří si pro svá témata chodí do padesátých let, protektorátu či první republiky (Jiří Hájíček, Radka Denemarková, Pavel Brycz, Hana Andronikova), stejně tak případy starších, kteří píší o své a ze své přítomnosti (Ludvík Vaculík). Až se na naši současnost budeme dívat z většího odstupu, možná přece jenom na literární mapě objevíme nějaké mezigenerační rozhraničující čáry. Troufněme si však tvrdit, že půjde pouze o nevýrazné rýhy, zdaleka ne o trhliny či propasti.
„Koho budou zajímat moje deprese?!"
Tereza Boučková je z pohledu devadesátých let autorkou mladou. Respekt a pozornost si zjednala hned svou prvotinou Indiánský běh (1990), za niž obdržela Ortenovu cenu. Následujícími knihami podržela stopu a vyhranila se v ní. Na rozdíl od velké většiny domácí produkce si témata svého psaní netahá z paty, ale současně ve shodě s jinou valnou částí zdejšího prozaického psaní píše o sobě, o svých zážitcích a životních peripetiích. Na rozdíl od velké části oné druhé skupiny však skutečně silnými peripetiemi prošla: svého času nejmladší chartistka, pobývání v disidentské komunitě, podřadné povolání uklizečky, posléze touha po rodičovství, které se nedaří, osvojené romské děti, turbulence partnerského soužití. Její „sága" došla v poslední knize do okamžiku, kdy osvojení kluci dosahují dospělosti, do toho i syn počatý jakoby zázrakem ve chvíli, kdy už se věřilo, že žádné skutečně vlastní dítě mít nemůže. Žijí v jakési chatové osadě poblíž malého městečka či větší vesnice nedaleko za Prahou, ona je na volné noze jako spisovatelka a scenáristka, manžel je celodenně zaměstnán a jinak je cele oddán své cyklistické vášni; ze staršího syna Patrika se stal desperát, prostřední Lukáš přivedl do jiného stavu nezletilou dívku z místa bydliště, s nejmladším Matějem žádné problémy nejsou. Do toho existenční tlaky, boje o prosazení vlastního scénáře, starosti s matkou, ale také se sebou samotnou („Můj problém jsem já"), setkávání s přáteli, a to i s těmi, kteří také mají osvojené děti, uvažování o tom, co autorka čte a sleduje a hlavně o tom, proč se soužití se dvěma osvojenými syny nepodařilo, reflexe vlastního, právě vznikajícího psaní. Ve výsledku jde o knihu silných zážitků, energického psaní, emocionálně bohatou i invenční mnoha dílčími postřehy, knihu ve svém celku a vnitřním rytmu neustále oscilující mezi póly odhodlání a zoufalství.
Jako by se autorka snažila získat vrch nad svými trápeními, ale zároveň je zde vidět, že jsou to právě tato trápení, jež se jí starají o to, že má o čem psát. Svým psaním hledá klíč nejenom k tomu, co se jí stalo, a tím vlastně sama k sobě, ale hledá i způsob, jak toto sdělení dostat ven. Mnohé o tom, jak text vznikal a jakými peripetiemi procházel, nám autorka sděluje v samotné knize. Mnohé další nám sdělila jinde, například v rozhovoru pro Lidové noviny (16. 5. 2008): „Původní zápisky nebyly vlastně moc použitelné, sloužily jen k tomu, abych si vyvolala atmosféru určité chvíle a oživila si detaily, protože člověk má tendenci zapomínat. Byl to materiál." A o kousek výše: „Původní zápisky jsem totiž ve strašném tahu asi šestnáct měsíců přepisovala." Jaký byl směr tohoto přepisování? Mnohé lze vyčíst přímo z textu, neboť jedním z témat knihy jsou poznámky s jakýmsi testovacím čtenářem „AJL", tedy Antonínem J. Liehmem, jemuž autorka kusy textu posílá. Lecčehos dalšího se lze dovtípit. Zdá se, že Tereza Boučková hledala jakýsi „rosný bod", v němž by látka neztratila svou emocionální naléhavost ani vazbu na zcela konkrétní realitu, a přitom by to nebyly jen deníkové zápisky. Jinak řečeno: deníkové zápisky jako by ztrácely na svém meandrování a narovnávaly se do podoby celistvějších příběhů, ne-li dokonce do příběhu jediného. Jde o příběh naprosté ztráty iluzí, partnerského míjení, kterému se nakonec události přece jenom postaraly o šťastný konec tím, že se narodí vnučka Eliška. Nebo to nebyly události, ale předzjednaná příběhová konstrukce? Asi jedno i druhé, ale hlavně nelze příliš mluvit o šťastném konci, neboť v sekvenci, jež předchází narození vnučky, se píše o tom, že „jsme v pasti": „Uvrhli jsme se do ní sami. Pitomci. Neskuteční pitomci. Proč jsme s prodloužením ústavní výchovy souhlasili? Proč jsme s Lukášem nevymetli dveře? Proč tady musel udělat to dítě? Proč si nevzal ochranu? Proč Eva nebrala antikoncepci? Proč dnes rodí?" Tedy: šťastný konec se koná i nekoná. Důvod k němu tady je (vnučka). Kéž by však nebyl.
Dcera slavného otce
Už nad prvotinou Terezy Boučkové si bylo možno klást otázku, co by to bylo za knihu, kdyby v ní šlo jen o komplikovaný vztah dcery a otce bez toho, že se jedná o dceru „toho" Kohouta. Vědomí, že nečteme jen tak nějaký příběh, ale příběh o někom, kdo koluje ve všeobecném povědomí, navíc příběh, který si tato všeobecně známá osobnost nerežírovala, velmi podněcuje čtenářská očekávání. Vkrádala se otázka, zda Boučková nepáchá svým psaním jakýsi hyenismus a zda by k počítači sedla i tehdy, pokud by jejím otcem byl někdo zcela neznámý. Z tohoto „obvinění" se však dostala především osobitým stylem a viděním (na samé hraně emocionální naléhavosti). Ostatně románové hry na „kdo je kdo" se v českém prostředí těšily vždy velkému zájmu (např. Olga Scheinpflugová: Český román, Josef Škvorecký: Mirákl, Ludvík Vaculík: Český snář). A proč by ne, pomezí faktu a fikce je románu souzeno jako jeho nejvlastnější modus operandi a na rozdíl od společenských kronik či bulváru, které chtějí přinášet důkazy co nejvíce rukolapné, román má daleko invenčnější inventář: náznak, hru, vedení po falešné stopě aj. Není bez zajímavosti, že tyto hry (která reálná bytost se stala předobrazem postavy) zaměstnávaly i čtenáře Dostojevského; považme: Dostojevského, autora, kterého dnes chápeme jako přímo bytostný příklad psaní modelově-univerzálně-věčného. Toto dvojí kódování (silná látka i repertoár známých lidí z autorčina okolí) je přítomno i v Roku kohouta, přičemž je znát, že autorka bezpečně ovládá tuto zahalovačsko-rozkrývačskou strategii. Intelektuálsko-literátská obec si zde přijde na své, přičemž odměněni budou příslušníci všech stupňů zasvěcení: od středoškolského studentíka, který se teprve touto knihou dozví, koho že je autorka dcerou, až po lvy pražských kaváren, kteří budou schopni rozšifrovat i to, co jako šifra není zamýšleno. Toto pikantní sociálno určitě není pravým důvodem psaní ani čtení, ale pokud by v Roku kohouta nebylo, měli bychom co činit s dost jinou knihou. Asi je nutno ocenit, že Boučková - řekl bych, že daleko lépe než v prvotině - dokázala své antropologično (utrápená matka osvojených Romů a strhaná čtyřicátnice bojující o uznání na poli psaní) propojit se sociálnem (okolí známých lidí literárního a společenského života).
Ještě jedna věc: jde o knihu politicky velmi nekorektní, silnou, třebaže dílčí, zprávu o tom, že soužití dvou etnik (či kultur) - většinového a menšinového - se nepodařilo. A přitom autorka sama předkládá vlastní výklad: na vině nejsou geny. Na rozdíl od mnoha hlasatelů politické korektnosti si skutečně toto soužití zkusila, doslova se jím protrpěla až ke koncům, jež nejsou nic jiného než ztroskotání. Snažila se, neuspěla... Beznaděj? Dost možná. Ale zcela jistě taková, jež je vykoupena psaním.
Autor (nar. 1960) je literární teoretik a kritik.
