Kde se vzalo to jméno Fan? Zní ozvěnou starých časů.
Můj dědeček byl František, babička Františka, bratr František... I já měla být po tatíčkovu přání Františka. Tomu se ale postavila maminka. Z lásky k tatíčkovi jsem si pak to původní jméno přece jen dala. Nehledě na to, že anglicky to znamená legrace.
Tetička v Evě, která tropí hlouposti je zase Pa...
To je zkratka Pavlínky, jak se ta postava jmenovala v knižní předloze.
Vy jste začala psát velmi záhy. Měla jste to v rodině?
Přímo v rodině ne, ale můj vzdálený prapraprastrýc byl Friedrich Schiller. Jakmile jsem se v první třídě naučila psát a číst, začala jsem si vymýšlet příběhy. Jako studentka jsem psala zamilované románky - bylo to moc nóbl, samé hraběnky, tenkrát se tak psalo, zkrátka hrůza. Mělo to ovšem úspěch. Byla to taková literatura pro děvčátka.
I vy jste byla takovým děvčátkem. Psala jste tak trochu pro sebe?
S výjimkou plavání jsem nikdy nebyla na žádný sport, mě bavilo číst si - a tudíž i psát. A protože jsem četla právě takové dívčí románky, začala jsem psát v podobném stylu. Za mého mládí byla oblíbenou autorkou Čarská - i když je to třeba z carského Ruska a zachycuje docela jiný život, víte, že se to mým pravnučkám líbí ještě dnes?
Není tahle literatura takové pokračování pohádek pro odrostlejší děti?
Jedna moje vnučka mi říkala: „Babi, z tvých knížek jsme byly připravené na to, že si pro nás přijede princ ve zlaté zbroji a život bude jen nádherný." V životě to tak nebývá, ale mým děvčatům se to povedlo - všechny mají moc hodné muže.
Ta Eva tropící hlouposti jste byla tak trochu vy? Nezávislá, emancipovaná...
Kdepak, já byla moc hodné, tiché dítě. Dodnes nevím, proč je právě Eva tak populární. Bylo mi sedmnáct, když mi vycházely různé milostné romány. Evu ale moje nakladatelka odmítla - nikdo by to prý nečetl. Můj manžel Bohoušek to donesl do časopisu Ahoj, panu šéfredaktorovi se to zalíbilo a začal Evu tisknout na pokračování. A protože znal Maca Friče, upozornil ho na to jako na dobrou předlohu pro film.
Jaký byl Frič jako režisér?
Na natáčení Evy jsem nebyla, měla jsem zrovna malé miminko. Scénář jsem ale dělala - právě s šéfredaktorem Ahoje Vladimírem Peroutkou. Můj muž vlastnil nedaleko Prahy výrobu lihovin. Kněžna Schwarzenbergová měla kousek odtud zámeček, na stáří se stěhovala do Vídně a zámeček nám prodala. Přestěhovali jsme se tam. Jelikož jsme nežili v Praze, s herci Evy jsem se seznámila až na premiéře dole v Lucerně, kde jsme měli večírek. Byli moc roztomilí, ale blíž jsme se už nestýkali.
S Fričem ovšem ano.
Mac u nás v okolí točil několik svých filmů. Se svou paní k nám jezdil a já - když jsem jela do Prahy do divadla nebo na koncert - jsem spala zase u nich. O Macovi psali, jaký byl pijan. To ale není pravda: léta jsme se přátelili, spala jsem u nich často, oni zajížděli k nám, a nikdy jsem ho neviděla opilého.
A to jste měli tu likérku...
Mac byl příkladný manžel, hluboce zamilovaný do své ženy, měli moc hezké manželství. Jeho Marta měla z prvních dvou manželství děti a bála se, že kdyby měla potomka i s Macem, cítily by se její dcery odstrčeny. Proto s Macem už děti neměli a on s tím souhlasil.
Vaše knihy z té doby jsou plné panů továrníků a šlechticů. Zatímco pro vaše čtenáře to bylo prostředí spíš vysněné, vy jste se v něm skutečně pohybovala.
To se tak říct nedá, nežili jsme si nijak královsky. Jenom vytopit mohutnými poleny kachlová kamna byla náramná práce. A uklízet ty dvacetimetrové chodby?
Měla jste na zahradě růže? Na to se musím zeptat, protože zápletka Evy se týká právě získání návodu na pěstování růží.
Měla jsem krásný skleník. Růže a celá rozlehlá zahrada byla moje veliká radost.
Přišla okupace a vy jste dál psala veselé příběhy. Byla v tom snaha vyvážit tíhu protektorátu?
Na venkově, kde jsme žili, se válka projevovala jen vzdáleně. Bylo to špatné s jídlem, ale třeba nálety jsme nezažili. Nad knihami seděla přísná cenzura. V jedné mé knížce jakási postava zpívala: „Vstávej, vůdce loupežníků..." Změnili mi to na: „Vstávej, králi loupežníků." I taková hloupost jim vadila.
Brzy měla přijít nová cenzura.
Za komunistů jsem nesměla psát vůbec, zatrhli mi to. Cítím to jako velkou škodu: po třicítce jsem byla v nejplodnějším věku, měla jsem životní zkušenosti a plno nápadů.
Co vadilo na vašich knížkách, vždyť v nich nebyla politika...
Vadila jsem já, můj třídní původ. Byla jsem pro ně „zámecká paní". Do našeho domu se nastěhoval soudruh předseda KSČ s rodinou. Jeho paní dala na místo mramorového krbu sporák, dřevěné ostění kolem zdí nechala osekat, do přízemních místností s krásnými parketami nesadili slepice. Výrobu lihovin nám pochopitelně znárodnili, sebrali všechno. Muže přeložili do lihovaru v Českých Budějovicích, takže jsme žili na dvou místech. Bohoušek přijížděl v sobotu večer, aby se v neděli odpoledne zase vracel zpátky. Já s dcerami zůstávala doma, pracovala jsem jako účetní v lidovém družstvu.
Měli jsme krásného vlčáka. Nikomu by neublížil, ale lidi se ho prý báli. Musela jsem natáhnout na dvoře ve výšce drát a na něj přivázat vodítko, aby byl přivázaný, a přece mohl běhat. Ze dvora se šlo do sklepů, kde jsem měla uhlí a brambory. Jeden soused v noci přelezl zeď našeho dvorku - evidentně šel krást -, jenže pes ho zastavil. Nekousl ho, ale zloděj z toho měl prý nervový šok. Zavolali si mě na národní výbor, že musím dát psa pryč. Že byl přivázaný a zloděj vlezl na pozemek, kde neměl co pohledávat, to je nezajímalo. Když jsem se rozhodla, že psa nedám, naťukali mi na psacím stroji „vihošťovací víměr". Ve dvou řádcích toho lejstra bylo snad deset hrubých chyb. Četla jsem to, předseda národního výboru se na mě podíval a prohlásil: „Jestli jsou tam nějaké chyby, tak to je tím, že ten stroj je novej."
Našly tyhle těžké momenty nějakou odezvu ve vašem psaní?
Bylo to tak ošklivé, že jsem se tomu nechtěla věnovat. Psát o tom by mi v ničem nepomohlo.
Asi zkrátka ráda vyprávíte jen pozitivní příběhy.
Jsem náramný optimista. Jako malá jsem měla moc ráda pětidílnou knížku o Pollyanně, malé holčičce bez maminky, která žije kdesi v cizině s tatínkem misionářem. Na Vánoce dostávali od dobročinných spolků bednu s dárky. Holčička si přála panenku, ale bohužel: v bedně byly berličky. Dívka samo sebou plakala a tatínek jí řekl: „Na všem musíš najít něco, za co bys mohla být ráda." „Jak můžu být ráda, když jsem dostala berličky?" ptala se Pollyanna. „Můžeš být ráda, že je nepotřebuješ," vysvětlil jí tatínek. Tak se mně to zalíbilo, že se podle toho snažím žít. Na každém mraku vidím ten stříbrný kraj.
Funguje to?
V sedmapadesátém roce jsme vyhořeli. Ve dvě hodiny v noci jsme se probudily, chytla jsem děti a vyběhly jsme ven. Budova byla v jednom plameni. Komunisti uskladnili na půdě domu obilí a odtud to asi chytlo. V zámku jsme měli i svoji kapli. Teď jsem seděla s dětmi před hořící budovou a dívaly jsme se, jak věžička kaple hoří, naklání se, pak zvoneček jednou zazvonil a celé se to zřítilo. Šla bych něco zachránit, alespoň fotky nebo milované knihy, ale děti by běžely se mnou, tak jsem nemohla. Jen jsme koukaly, jak to hoří... A jedno okno za druhým se rozsvěcelo, jak se požár šířil. Když přijeli hasiči z Prahy, už ani nehasili zámek, jen stříkali vodu okolo, aby nechytly další budovy.
Nejvíc mi bylo líto ztráty fotografií, na kterých byly naše děti ještě malé. Piano nebo ledničku si můžete koupit znovu, ale fotky si nekoupíte nikdy. Komunisti pak nechali zámek zpustnout. Kdyby tam byli udělali domov pro důchodce nebo azyl pro děti... To ne, oni to chtěli jen zničit. V restituci jsme to dostali zpátky jakožto zříceninu.
Manžel byl podnikatel, vy úspěšná autorka a teď po znárodnění a požáru jste začínali úplně nanovo.
Po dvaceti letech manželství jsme neměli zhola nic. O Vánocích toho roku jsem vybídla dceru: „Ivanko, v kuchyni v kredenci v tom levém šuplíku jsou formičky na cukroví..." Ona mě zarazila: „Mami, ty nemáš ani formičky, ani kredenc. Nemáš ani tu kuchyň!"
Kde na tom nacházíte tu stříbrnou obrubu?
Po vyhoření jsme se přestěhovali do Prahy do rozděleného bytu - naši sousedi byli skutečně hrozní, věčně k nim jezdili policajti, já už měla vdanou dceru, žila s námi s malou holčičkou. Sousedka odvedle mi tehdy řekla, jak mě lituje. „To já zase lituju anglickou královnu. Ta nemá ani mého Bohouška, ani moje holčičky, ani mou vnučku. Ona je proti mně chudák," odpověděla jsem jí.
Do Prahy jsem se dostala kvůli práci - přeložili mě tam, protože v Praze sídlilo vedení našeho družstva. Odchodu z venkova jsem nijak neželela. V práci jsem kromě jiného počítala spolupracovníkům kvůli výplatám čas na píchačkách. Soudruh ředitel si mě jednou zavolal a vytkl mi, že když má někdo odpracováno 55 minut, počítám mu to jako celou hodinu. Bránila jsem se, že jsem to o těch pět minut zaokrouhlila, a on mi vpadl do řeči: „Jakých pět minut? Pětapadesát minut je jen o trošku víc než půl hodiny!" Ten člověk si myslel, že hodina má sto minut! Takoví lidi nám rozkazovali. Nebo další výrok soudruha vedoucího: „Nečtěte knížky, čtěte beletrii." Škoda, že jsem si to tehdy nezapisovala.
V té době jste vůbec nepsala?
Psát do šuplíku mě nikdy nebavilo. Potřebovala jsem ohlas, cítit, že to má nějaký smysl.
Kdy jste tedy mohla začít znovu publikovat?
Někdy v šedesátých letech jsem do Světa v obrazech poslala jednu svoji povídku. Pan šéfredaktor moje jméno znal a byl ke mně velice přátelský. Publikovala jsem tedy povídky, až za mnou přišli z televize, jestli bych pro ně nenapsala nějakou veselohru. Vznikla Taková normální rodinka. Původně to měl být jen jeden pořad, ale měl takový úspěch, lidi si psali o pokračování, že mě televize vyzvala, ať píšu dál.
Vznikl dodnes uznávaný seriál.
Měla jsem ohromné štěstí na pana režiséra i na herce. Kdo mohl být lepší? Řehoř, Hanzlík, Štěpánková... Při natáčení se mezi herci vytvořila taky taková rodinka a mně s nimi bylo moc dobře. S paní Rosůlkovou a Medřickou jsme v přestávkách natáčení popíjely kafíčko a povídaly si. Delší dobu po poslední klapce měla paní Rosůlková narozeniny a všichni členové té skvělé herecké rodiny jí přišli popřát. Pořád cítili, že k sobě tak nějak patří.
Právě Marie Rosůlková hrála babičku, která píše detektivky. To jste měla být vy?
Myslí si to mnoho lidí, ale není to tak. Žádná postava není obrazem nikoho konkrétního z mého okolí. Faktem ale je, že jsme žili všichni pohromadě, a když se třeba mělo narodit miminko, sešli jsme se a přeli se, jak se bude jmenovat. Každý si myslel, že to musí být podle něho.
Detektivky ale píšete i vy.
Napsala jsem jen dvě. Detektivky hlavně moc ráda čtu, kvůli Agathě Christie jsem se dokonce ve čtyřiceti letech naučila anglicky. Měla jsem pocit, že překlady jejích knížek nejsou to pravé, a toužila jsem po originálu. Jeli jsme tenkrát s manželem do Vídně a já všechny peníze utratila za Agathu Christie.
V obou vašich detektivkách vystupuje postava detektiva Vavřince Robinsona. To nepřehlédnutelně souzní s vaším literárním pseudonymem.
Křestní jméno mého tatíčka znělo Vavřinec. Fan Vavřincová je tedy tatíčkova holčička a tohle je další vzpomínka na toho skvělého muže. Víte, masakry a hrůzy v moderních detektivkách a filmech nemám vůbec ráda. Četla jsem, jak dvanáctiletý vrah na otázku, proč to udělal, řekl: „Chtěl jsem vědět, jaké to je ve skutečnosti." Za mého mládí byly jiné ideály: věrnost, čest, láska, úcta k ženám... To všechno je pryč. Svatopluk Beneš říkal: „My jsme se ženám dvořili." Dnes muži většinou nevědí, co to znamená. Děvčata se dávají velice lacino. I za mého mládí pochopitelně existoval sex, dnes se ale přeskakuje to nejhezčí, to namlouvání, a to je škoda. Myslím, že se ta děvčata okrádají.
Jako byste popisovala rozdíly mezi seriálem Taková normální rodinka a jeho letošní filmovou adaptací.
S tím filmem nemám nic společného. Neviděla jsem dopředu scénář, nevěděla, kdo tam bude hrát... Jedna z mých hrdinek - Kateřina - by v mém podání nikdy nebyla v jiném stavu s nezralým chlapcem po několikatýdenní známosti. Ani učit papouška sprostá slova není můj styl. Lidem se to bude možná líbit, ale moje Rodinka to není.
Je to spíš „jejich" Rodinka.
Já mám ráda humor Wodehousův a Jeroma Klapky Jeroma - a tohle je něco docela jiného. Přemýšlím o tom, proč se seriálová Rodinka líbí tolika lidem. Snad pro tu lásku, která v té rodině je, snad proto, že každý by si takovou rodinu přál mít. Nemůžu pochopit, když někdo říká, že by doma nevydržel a musí jít mezi lidi. Mezi jaké lidi, když ti nejlepší a nejmilejší jsou doma? Rodina a domov je pro mě to nejhezčí na světě. Mám velkou rodinu, bydlím s vnučkou, druhá žije za rohem, jedna dcera prakticky přes ulici... Pořád jsme spolu. Takovou pospolitost, jakou prožíváme, by si asi hodně lidí přálo, ale schází jim. Mně se to povedlo, zaplať Pán Bůh. Jen škoda, že takoví skvělí muži jako byli můj tatínek nebo můj muž nebývají na světě dlouho. Zato já tady „straším" takovou dobu...
Jak se to dělá, aby člověk na světě tak dlouho „strašil"?
Nevím. Ani nejím zrní, ani nepiji tři litry vody denně. Mám ráda svíčkovou, bůček a nudle s mákem. Každá celebrita dnes miluje suši. Syrová ryba s rozvařenou rýží? Fuj! Která mladá žena dnes umí škubánky nebo kynuté buchty? Pořád se po někom opičíme. Jestlipak někde v Itálii dělají každou chvíli knedlo vepřo zelo? Musím se pochválit: jsem opravdu dobrá kuchařka.
Nenapíšete tedy kuchařku?
Každý mě honí, aby ještě něco psala. Jedna vnučka mě k tomu nedávno vybídla, tak jsem si sedla a sepsala všechno, co jsem kdy udělala: knihy, povídky, televizní inscenace... Bylo toho několik dlouhých sloupců. Už jsem toho napsala dost. „Donutili" mě napsat jen pokračování Takové normální rodinky. Původně to mělo být pro televizi, nakonec z toho vnikla knížka. Mně nedělá potíže něco nového vymyslet, ale sednout si a psát mě už unavuje.
Máte nový psací stroj?
Kdepak, pořád mám svůj starý. Ten chyby nedělá.
Ptal se Aleš Palán
Fan Vavřincová (nar. 17. listopadu 1917 v Praze), vlastním jménem Věra Němotová. Autorka dívčích a humoristických románů, silvestrovských skečů a televizních inscenací. Podle jejího mladistvého románu natočil Mac Frič veselohru Eva tropí hlouposti (Lucernafilm 1939; hráli Nataša Gollová, Oldřich Nový, Zdeňka Baldová, Ella Nollová...). Na začátku sedmdesátých let režisér Jaroslav Dudek natočil podle jejího námětu a scénáře osmidílný televizní seriál Taková normální rodinka (hráli Dana Medřická, Marie Rosůlková, Jaromír Hanzlík, Daniela Kolářová...). Fan Vavřincová napsala dvě detektivky Vrah a srdcová dáma a Vlk a sedm kůzlátek. Za svou nejlepší knihu pokládá Prázdniny s Julií. Její poslední prací je literární pokračování Takové normální rodinky.
