„Ať žijete s někým a nebo jste třeba sami, nebuďte nikdy zlý ani naštvaní. Vždyť život je tak krásný, mý lidičky milovaný." Vadí vám pravopisné chyby? Honza chodil do školy na Slovensku a českou gramatiku si sám vymýšlí. Připadá vám to dětinské? To byla pro Honzu spíš pochvala. Naivní? Za těmi rýmovačkami je nelehký životní osud. Jejich autor dobře ví, že „pokud se nechce člověk ve své samotě úplně zbláznit, tak si musí umět vybudovat pěkný vstah. Jinak zůstane opuštěný a pomatený. A může se z něj stát i sebevrah."
Proč právě žlutá? Od slunce?
To bych musel začít hodně zeširoka... Životem jsem se potácel od mládí: různé terapie, Bohnice, žil jsem buď v euforiích, nebo na dně. Bylo by fajn říct, že jsem se hledal, ale já se ani nehledal. Ve třiceti letech mi došly se svobodou baterky. Bezbřehá svoboda není k ničemu, musí být něčím ohraničená - a tak jsem se oženil. Nebylo to moc z lásky. Vznikl z toho klasický měšťácký model: dvě děti, chalupa, auto.
Vůbec si tě tak neumím představit.
Byl jsem někdo jinej. Prošel jsem proměnou jako z Kafky - a to včetně fyziognomie; na starých fotkách je to jednoznačně vidět. V novém prostředí člověk za pár let změní i svoji podobu. Hrál jsem si na dospělého, ale moc mi to nešlo. Uklízel jsem v metru, dělal v geodézii, prodával obrázky na Karlově mostě - za bolševika ještě na černo. Tam jsem měl pár veselých, nespoutaných kumpánů. Žena byla naopak praktická, pozemská, pro zachování rodu to tak asi mělo být. Moje představa z dětství ale vypadala docela jinak: nemyslel jsem si, že bych někdy měl mít děti.
Mně naopak připadáš jako člověk, který má k dětem hodně blízko.
To jo... Ale mít vlastní? Jako malého mě moc tejralo školství a bál jsem se, že pokud by byly děti trochu po mně, trpěly by taky. Vyrůstal jsem na Slovensku a do zvláštní školy jsem nešel jenom proto, že máma byla kadeřnice a česala všem důležitým ženským z města hlavy. Když na mě otevřela učitelka pusu a říkala mi něco, co mě nezajímalo, vůbec se mi to nedostalo ušima dovnitř. Celá devítiletka byla pro mě za trest. Jistě odhadneš, jaké jsem měl ve škole známky, když jsem se narodil 25. 5. 1955.
A hollarka, kam jsi nastoupil později?
Po přestěhování do Prahy jsem nejdřív chodil rok na gympl a pak mě vzali na výtvarnou školu. Šlo to tam se mnou ale z kopce, začal jsem pít, nechal jsem se stahovat dolů, školy jsem si nevážil. Zase to souviselo s mámou: jako rozvedená si ze mě udělala v podstatě partnera, umetala mi všechny cestičky, tudíž jsem se stal slabým a nezodpovědným. Od života jsem nic nechtěl. Svět šel kolem mě. Dobré to bylo v metru: uklízel jsem pár hodin a pak si mohl malovat. Když mi jeden kamarád řekl: „To tady chceš zůstat celý život?", v klidu jsem odpověděl: „Mně je to jedno, mám tu od všech klid." Na geodézii bylo ještě víc volného času, chodil jsem s trasírkou, kolegové byli fajn, do toho ten Karlův most...
Taková představa otce-živitele se do té rodinné trojkombinace děti-barák-auto moc nepasuje.
Nějaké peníze jsme měli, děti byly zdravé, jako bysme měli všechno - a já stejně nebyl spokojený. Copak je tohle život? - nemohl jsem se s tím smířit. A do toho všude kolem bolševik. Maloval jsem grafiky z pekla, temné, bezvýchodné, maloval jsem bolest a beznaděj.
Moment. Tohle jsi prodával turistům na Karlově mostě?
Kupodivu se to prodávalo dobře, zejména Holanďani měli o moje věci zájem. Jestli proto, že si tu temnotu moc nepřipouštěli, nebo jestli tolik hulili trávu, to nevím. Každopádně to kupovali. Pro ostatní jsem byl trochu blázen, mysleli si, že to dělám pod vlivem drog.
A ono pod vlivem skutečnosti.
Jo, to bylo horší. A do toho ty moje schízy... Po roce manželství jsem věděl, že je to špatné a už to trvalo skoro sedm let. A pak to přišlo: jednu noc ve tři ráno se mi začaly ve snu odvíjet texty. Vzbudil jsem se napůl hrůzou. Nechápal jsem, co se děje, ale začalo mi to dělat dobře. Šel jsem do kuchyně a začal to zapisovat.
Předtím jsi nikdy nepsal.
Jen v mládí nějakou milostnou básničku a pak něco na Rusy: „Měli tanky, zbraně a nás tu odhodlaně řvali jako saně. Ale my serem na ně." Teď mi bylo sedmatřicet, byla noc a já zapisoval něco, čemu jsem nerozuměl. Ty texty mnou doslova protíkaly. To byla chvíle, odkdy jsem začal psát - a už jsem s tím nepřestal. Když jsem se rozvedl, začal jsem chodit do kavárny U Velryby a tam jsem psal každý den. Cítil jsem to jako největší štěstí, které mě v životě potkalo. Seděl jsem tam od desíti hodin dopoledne do jedenácti do večera a psal jsem jak posedlej grafoman.
Jako by sis nového partnera našel v psaní. Jako by to pro tebe byla živá bytost.
Neměl jsem si komu stýskat. Pitvat svoje stavy s jinými lidmi se mi ani trochu nechtělo. A jít k psychoanalytikovi? Zkušenosti jsou nepřenosné, jsem možná složitější bytost než on, tak co by mi mohl poradit? Stejně si jede ve svém materiálním světě a o věcech duchovních se mnou mluvit nebude. A nějaká sedativa? Ta jsou úplně k ničemu. S tím vším jsem měl svoje zkušenosti a neměl jsem zájem je opakovat. V manželství jsem byl páté kolo u vozu, nefungoval jsem tam vůbec jako člověk. Vzal jsem si dominantní ženu a byl jsem ještě míň než děti. Cítil jsem, že pokud v tom vztahu zůstanu, zabije mě to. Navíc v té době spáchala sebevraždu moje máma.
Vypisoval ses ze svých bolestí?
Já bych spíš řekl, že se sama ozvala moje duše, že mě Pán Bůh miloval a nechtěl, abych se dál trápil. Povídky, které jsem teď psal, už nebyly tak temné, ale spíš svobodomyslně neohraničené. V mojí první knížce Být či nebýt je jedna povídka plná hoven - „tři míchaná hovna do skla"... Zpětně se projevilo to, že jsem v manželství nesměl říct žádné sprosté slovo. Povídek jsem napsal stovky, pár desítek jsem jich přepsal do několika knížek. Co přes den napíšu, často na různé útržky papíru, musím pak hned v noci přepsat načisto. Pokud to ten den neudělám, neudělám to už nikdy. Pokud člověk žije přítomností, nemůže jít nazpátek. Co jsem nepřepsal hned, to jsem po několika letech vyhodil.
Bez toho, že by sis to po sobě znovu přečetl?
To už nemůžu. Někdo má almaru svých starých věcí a slibuje si, že je jednou probere. Já nic probírat nedokážu, umím to jen všechno vzít a celé vyhodit. Potřebuju se věnovat novým nápadům. Podobně to dělám i s věcmi - ty, které nevezmu třeba dva roky do ruky, bez pardonu vyhazuju. Stejné je to u knížek - ty zase rozdávám kamarádům. Souvisí to pochopitelně i s tím, že mám malý byt a nemám věci kde uskladňovat. Má to ale i svou duchovní rovinu.
Myslíš, že se pak člověk nerozpíná tolik do šířky, ale směřuje spíš dovnitř?
Všechno pak leží na dosah. Sudek měl na své zahrádce s prominutím prd a přitom tam našel všechno. Někdo sjezdí celý svět, fotí kdejakou kuriozitu - a i když jsou to třeba zajímavé fotky, hloubka v tom není. Tohle já dělat nechci. Na druhou stranu: jak člověk stárne, tak touha opustit město a pobývat v přírodě je obrovská. Zimu v Praze přežiju - dny jsou krátké a já můžu psát, když je ale hezky, žene mě to ven. Potřebuju vidět něco nového a milého. Největší svátek je, když jedu v létě na pár dnů do Slavonic - chci být nezávislý, spím v autě, zajedu si k rybníku, kde není ani noha a on tu hodinu dvě patří jenom mně. Zkoušel jsem jezdit s přítelkyní, ale lepší je být sám. Proto neberu ani stopaře. Někam jedu, ale nevím, jestli tam dojedu: třeba mě cestou něco zaujme, já tam zastavím a zůstanu. Vpíjím to do sebe a třeba si to vyfotím. Před několika lety jsem měl takové období, kdy jsem chodil do Šlechtovky na Letnou, tam jsem seděl na zadku a vydržel třeba čtyři pět hodin na jednom místě. Měl jsem foťák, ani jsem se nehnul a náměty chodily za mnou. Udělal jsem jenom cvak. Když je v člověku klid, je jedno, kam si sedneš. Ty věci tam prostě jsou.
Jeden houbař mi říkal, že se houby hledají nikoliv procházením lesa, ale sezením v něm. Sedl si na jedno místo, byl tiše, koukal - a najednou tam ty houby byly.
Nebo rybáři, ti taky jen čekají, jestli něco přijde. Některým je celkem jedno, jestli něco chytnou nebo ne, jde jim o rybaření jako formu meditace. Když mívám fotící období, dělám to tímhle rybářským způsobem nebo vyvolávám scény. Jdu po ulici, začnu třeba něco křičet, vymýšlím různé blbosti a lidi se buď smějou, nebo jsou třeba vzteklí. Mým přičiněním se vytvoří situace, která by bez mého zásahu nenastala. Připadám si jako herec a fotím to. S malováním ale focení dohromady nejde - malování je vysezené, je to vnitřní způsob života. Focení je přece jen víc vnější.
S psaním to spojit jde...
Psaní je pro mě formou terapie, když den dva napíšu, začínám být nesvůj, ospalý, unavený. Stačí mi pak dobrá kavárna, kde je málo lidí a kde hrají třeba hudbu z třicátých let, a hned pookřeju. Většinou píšu pozitivní věci. V lidech je dost destrukce a tohle je takový protipól, snaha o vyvažování zla. Já si hodně vystačím sám, nejlíp je mi s Pánem Bohem, od kterého jsem dar psaní dostal. Je mi přes padesát, to už člověk začíná koketovat se smrtí. A ono je mu to ku prospěchu. Daří se tím rozlišovat věci podstatné od banálních. Týká se to i kontaktů s lidmi: stojí mi ten člověk za to? Vědomí smrti pročišťuje.
Teprve teď jsi mi vlastně odpověděl na tu první otázku: Proč žlutá? Je to pozitivní znamení. Mohl bych taky říct, že je to nějaké Boží světlo?
Nevím... Slovo „mystické" je dnes hodně módní, ale mně se to skutečně stalo. Asi dva roky poté, co jsem zůstal sám a má duše byla zkroušená, najednou někdo jako by vzal žárovku a do mojí duše ji položil.
To světlo tedy jde zevnitř.
A díky němu jsem se od hoven dostal ke sluníčkům. Od černé ke žluté. Tenhle přechod nenastal v okamžiku, byla to záležitost několika měsíců. Psal jsem už nadějeplné, jak já říkám podpůrné texty, ale přiřazoval jsem k tomu pořád grafiky z mé doby temna - jiné jsem neměl. Pak jsem vzal do ruky pastelky a začal kroužit sluníčka. Nebo malovat psa Fandu, který za mě zažívá věci, co já ve skutečnosti neprožiju. Naštěstí to mám tak, že to, co si vysním, vnímám stejně silně, jako bych to prožil.
Ten pes je?
Jasně, Fanda existuje, teď je u přítelkyně na rekreaci. Před Fandou jsem měl Lízu Ťapku Volfovou, kterou jsem si chtěl vzít za manželku. Když jsem se rozvedl, nechal jsem jí vyrobit malý zlatý prstýnek na drápek, ale pak jsem se dozvěděl, že někde v Americe si chlap svého psa za manželku už vzal, a já nechtěl být druhý. Od dětství jsem byl introvert, jenom jsem si to nedokázal přiznat. Proto ty pokusy včetně manželství. K sebepoznání se propracovávám skrze dost bolestné zkušenosti. Někdo je chytřejší, stačí mu cizí zkušenost, já potřebuju vlastní.
Kreslíš hlavně pastelkama. To by tě asi na hollarce hnali...
Moc se mi líbí, že pastelky nejsou žádná oficiální výtvarná disciplína. Není to olej ani hlubotisk. Pastelkama malují děti a mně se dětský svět líbí. Navíc: když v noci domaluju, umyju si ruce, vyčistím zuby a jdu spát. Kdybych dělal olejem, musel bych ještě mýt štětce. Když jsem dělal hlubotisk, bylo třeba připravovat barvy, byla z toho špína... takové ty věci navíc, které jsou ke škodě. U psaní není navíc vůbec nic. Co jednou napíšu, nijak neupravuju. Jana Koubková mi jednou říkala, že básnička musí být do taktu, že potřebuje rytmus. Pro ni to potřeba asi je, pro mě ne. Poslední dobou se mi nejvíc líbí forma krátkých básniček. Tam není žádná omáčka, nálada ani příběh, jen ta formulka. „Co se děje, co se děje, sluníčko se na nás směje. A co dál se ještě děje? To snad stačí, když tak hezky hřeje." Když to někdo slyší, pomůže mu to vyčistit si hlavu od starostí, které si do ní uměle vsouvá.
Svoje věci si vydáváš zásadně sám. Neuvažoval jsi někdy o tom nechat výrobu a distribuci knížky na nějakém nakladateli?
Když jsem chodil psát do Velryby, známí mi nějaké nakladatele dohazovali. Já ale cítil, že tudy cesta nevede: „Vydat knížku? Možná za dva roky. A bez chyb. A bez sprostých slov." To je přece nesmysl: jako kdyby mi někdo chtěl udělat výstavu s tím, že všechny obrazy budou zelenožluté. Některý nakladatel dělá kvalitní literaturu, ale musí se snižovat ke kompromisům: vydá hezkou knížku, ale zároveň taky nějakou srágoru, která mu to zaplatí. To já dělat nechci. Z Karlova mostu a některých galerií jsem měl nasysleno asi sto tisíc. Měl jsem si za ty peníze shánět větší byt? Měl bych pak 1+1 a co v něm dělat? Hodit si tak mašli... Nebo jet na cestu kolem světa? To není pro mě. Vyběhal jsem si živnosťák a dal peníze do tiskárny. Vydal jsem svůj první kalendář a knížku povídek. Zaplatil jsem si svoje hobby, to by v manželství asi možné nebylo.
Úspěch?
Jako bych to spláchnul. Tři čtyři roky jsem nosil peníze do tiskárny a nevracelo se skoro nic. Knížky jsem rozvážel po komisích, většinou je vůbec nechtěli. Asi to tak mělo být, abych si uvědomil, jestli to opravdu chci dělat. A já chtěl. Těšil jsem se ze svých věcí, naučil jsem se je rozdávat, dělat si radost tím, že někomu něco věnuju. Nezdálo se, že by chtěl vůbec někdo kupovat. Já nevěřím na náhodu. Šel jsem tehdy za svým tátou, kterého jsem neviděl třicet let - máma se postarala, aby mě nesměl vídat, soudně měl zakázáno vejít dokonce do naší ulice. Právě táta mi řekl, že na Vinohradech je nějaký francouzský Arab, který má podnik s kavárnou a knihkupectvím jménem Knihomol. Vzal jsem svoje věci do batohu a šel tam. Knihomol mi z toho udělal takovou mohylku - a do týdne ji celou prodal. Tím se začaly moje věci prodávat.
Pro tebe to mohlo být ujištění, že jsi opravdu schopen někoho oslovit.
Celý život jsem měl pochybnosti. Říkal jsem si, že kdo cítí podobně jako já, moje věci si nakonec najde. Přes svoje knížky jsem možná hlavně hledal lidi podobného ražení. Do té doby jsem mezi nimi nežil. A oni se začali opravdu objevovat. Kdysi jsem si psal deníky, teď si lepím dopisy, které dostávám. Píšou mi devadesátileté babičky i třináctileté holky, většinou ženské, občas nějaký chlap. To mi dělá radost. Někdy mám pocit, že jsem ženská v chlapském těle. Vyrůstal jsem jen s mámou, v ženské společnosti mi bylo dobře (pokud po mně tedy nic nechtěly), a já ještě ve třiceti nevěděl, jestli mám malovat, nebo dělat kadeřníka. Ženské jsou vnímavější. Většinou jsou to ony, které cítí, když vztah nefunguje. Některé rozumí i tomu, že pak začnou lidi hledat náhražku lásky v materiálních věcech. V chudých rodinách, pokud tam není závist, bývá mnohem víc radosti než v těch bohatých. Svět je dobře zařízený.
Na knižních veletrzích, kde prodáváš svoje práce, působíš velmi komunikativně, bavíš se s lidmi, rozdáváš se jim. Překvapuje mě, že jsi takový introvert a samotář.
Jsem blíženec a jsem s lidmi rád. Nemůžu je ale vyhledávat, oni můžou přijít jen jako nečekaná radost. Třeba měsíc s nikým pořádně nepromluvím, jen si píšu a maluju. Na veletrhu je to jiné: přicházejí tam noví lidi, potkám se na pět minut s někým, koho jsem viděl před rokem... Kdybych to měl ale kolem sebe každý den, octl bych se v roli nějakého lidového baviče, a to by mě zabilo. Loni jsem jezdil každých čtrnáct dnů po svých výstavách - byla to pěkná města Kutná Hora, Jindřichův Hradec, Litomyšl, Polička, Telč -, ale jak se to začalo stávat trošičku stereotypem, cítil jsem, jak mě to ničí. Míň bývá víc a já jsem dost křehký člověk.
Píšeš ale v kavárně.
Nemůžu být pořád doma. I v kavárně sedím sám, ale než tam dojdu, zaseknu se rád s někým na ulici pro pár slov. I ta věta o počasí se sousedkou je pro mě příjemným vytržením z mého světa. V kavárně se do něj zase hned vracím. Pokud tam ovšem přijde nějaký opilec nebo hektické děti - to si balím fidlátka a odcházím.
Sedáváš u zdi? Potřebuješ mít krytá záda?
U zdi? Raději ano. Stává se, že někdo přijde: „Ukaž, co to píšeš," a čím víc sedím bokem, tím spíš si mě nevšimnou. Nikdo pak neruší moje ticho.
Co ti udělal golf?
Po rozvodu jsem zpočátku psal: „Mezi lidskými hovny z knihovny Honzy Volfa." Když přišlo prosvětlení duše, přestalo mi to vyhovovat. Byl jsem sám a hrál si se slovy. Třeba jsem volal sám sobě: šel jsem do budky a nechal si na záznamníku vzkaz. Psal jsem si a říkal malé básničky, až z toho vznikl „Honza Volf, co neumí hrát golf". Pak jsem se rozhodl, že si to dám jako logo. Volfů je hodně a tohle je směrodatné. Navíc je to hravé. Je to jen slovní hříčka, nemám nic proti golfu.
Kdyby ses jmenoval Brož, neměl bys rád squash.
A víš, že mě napadalo, že bych si jména měnil? Každý rok bych měl jiné. Musel bych tak vždycky začínat úplně od začátku. Představoval jsem si, že by čtenáři ani nepoznali, že to píše jeden člověk. Člověk toho navymýšlí hrozně moc... Když jedu s autem do servisu a oni po mně chtějí číslo auta, diví se, že si ho nepamatuju. Já potřebuju mít svou hlavu pořád čistou, aby tam mohly přicházet nové radosti a poznávání. Člověk přece žije z dojmů a z pocitů.
Ptal se Aleš Palán
Honza Volf (nar. 1955) v Praze, dětství a mládí prožil na Slovensku ve Sliači. Absolvoval Střední uměleckou školu Václava Hollara, pak vykonával příležitostná zaměstnání. V posledních letech vydává své texty, básničky a obrázky ve vlastním Nakladatelství jednoho autora.
