Rudolf Matys
Probírat se čtyřmi stovkami stran souboru esejů, článků a skic Miloslava Topinky Hadí kámen znamená vstoupit do jakýchsi pulzních magnetických polí, plných vysokého napětí, vertikálních i krouživých proudění a vztlaků, které jsou interferovány zášlehy světla; polí, v nichž probíhají nejrůznější proměny hmotných skupenství i mutace energií.
Právě tento pulzující prostor, v němž vnější s vnitřním, tělesné s psychickým a intimní s kosmickým nejen koresponduje, ale vzájemně se i prolíná a prostupuje, je pro Topinku i prostorem strmých, riskantních „sázek na nemožné", do nichž básník sází jediné, co má k dispozici: slovo. Toto nejkřehčí a tak vratké médium, zatížené navíc tolika nedomykavostmi a dědičnými vadami, má a musí vydržet stav extrémního vnitřního přetížení, které je jedinou nutnou podmínkou uvolnění z pout gravitace a přesahu, přepadnutí do bezhraničnosti, do zázračna. Takové vnitřně až extrémně náročné zakoušení světa i sebe samého, takové totální, bezpodmínečné a neúlevné sebenasazení, nedbající svodů jakékoli snadnosti, je pro Topinku tou pravou cestou ke vzniku poezie (Topinka vytrvale píše „poesie" se „s"!), která by nebyla okrašlovacím ornamentem či citovým komentářem k autorovi samému, nahodilým soukromým dokumentem, ale osudovým modem, v posledku zprostředkovávajícím či přímo nesoucím nejvlastnější bazální, jaderný smysl a význam života vůbec. Aby se takovou poezie stala, musí se tedy obejít bez zprostředkujících transmisí symbolů, bez jakéhokoliv apriorního, svazujícího programu, bez formálních konstruktů, bez berliček předzjednaných konstant i bez ideálu umělých syntéz. Jen absolutní otevřenost vůči radikálním výzvám k bazálním vnitřním zkušenostem může být zárukou a stvrzením nesimulativní opravdovosti jejích výtěžků. (A za takové extrémní pozice se ovšem platí...)
Kolem těchto premis krouží Topinkovo sice neklidné, zápasivé, vnitřně zaujaté, leckdy tedy nutně i tápavé, ale vždy dostředivě soustředěné nasahávání vlastní cesty po celá další čtyři desetiletí. V nejrůznějších variacích, podobách a nasvíceních se autor urputně, málem až „mantricky" vrací k základním, osovým emblémům své osobní básnické fenomenologie (trhlina, prostor, světlo, hranice, prázdno, prostupování) a k jejich navzájem podmíněným konfiguracím. Na řadě míst některé formulace téměř doslovně opakuje, ale ani trochu to nevadí: je to spíš jen doklad o integritě jeho vnitřních postojů, dnes jen málokdy v takové důslednosti vídané. Ty jsou jen postupně rozšiřovány, prohlubovány a dále diferencovány i zpřesňovány novými a novými podněty a vpojovány do stále bohatěji založených kontextů a stávají se i zcela ústrojnými komponentami portrétů a analýz literárních a výtvarných osobností, které Topinka opět volí nenahodile, podle zákona vnitřních příbuzenství...
Probírka dějinami poezie
První, a hned radikální formulace některých těchto premis se objevuje už v úvodním textu přítomného souboru, v nervním, obrazivě formulovaném a leckdy až hrotnatě vyostřeném dvoudílném eseji „Hadí kámen", který Miloslav Topinka publikoval v Sešitech pro mladou literaturu ve svých dvaadvaceti, v roce 1967. Není v něm důležité to, co snad spojovalo Topinkovy názory a postoje s obecnějšími tendencemi, které se prosazovaly v tvorbě podstatné části tehdejší mladé generace, a ani v nejmenším už nejde o text, který by hodlal aspirovat na nějaký obecně platný, nebo dokonce zavazující „manifest". (I tak však, myslím, může být právě „Hadí kámen" četbou velmi užitečnou pro každého, kdo se chce nadýchnout něčeho skutečně příznačného pro „duchovní klima" šedesátých let a nespokojí se s mediálně proklamovanými „kulturními ikonami" té doby, za něž jsou považováni třeba Beatles, Semafor, či krotká česká odrůda „beat generation"!)
Jde tu o osobně intonovanou, stručnou probírku dějinami moderní poezie, vnitřně nelhostejnou, naléhavou, dovoluji si říci, že až „promučenou", v níž si její autor především čistí výhled. (Mimochodem, nevím, který dnešní začínající autor by byl vůbec schopen napsat tak erudovanou a široce pojatou bilanci!) Dává přitom výhost poezii, která je poplatná jakékoli rétorice, zejména té mnohomluvné, poezii, která naplňuje jakýkoli teoretický model, nebo je podkládána služebnou „symbolicko/ideologickou mřížkou", poezii, která je buď pouhou citovou zpovědí, či vůbec jakýmkoli obbásňováním zvolených témat. Tedy veškeré poezii, která je „about", nikoli však „in". Tato bilance se (s lehce úzkostným akcentem) vymezuje především vůči fenoménu pro českou poezii dost příznačnému, jejž nazval „bel cantem". Topinka jím mínil její sklon k lyrickému sebeokouzlování, k významově řídké mélické hladkosti, která chce především vyvolávat pocity libosti či pasivního dojetí. Tato „revize hodnot" tedy nutně postihla i Apollinairem inspirovanou poezii meziválečné avantgardy, která se soustřeďovala především na uvolňování asociativity. (Jisté polemické zaujetí proti teigovskému konceptu avantgardy, tohoto „mírného modernismu", už Topinkovi vydrží, je v něm blízký názorům Jindřicha Chalupeckého a zvlášť významně to manifestuje ve své rozsáhlé a velmi cenné studii o dadaismu, pocházející již z roku 1970!) Proti povrchovým iluminacím a senzuálním senzacím poetistické poetiky, překrývajícím svým zdobným hávem imanentní vyzařování slova, zdůrazňuje texty zatěžkané významy, vyvzdorovávané na pochybnostech, vyrvávané z podloží ticha a do něj se zase vracející, tedy verše o značné specifické váze, jejichž slova se prolamují do „zářečí", tedy do prostoru, „kam se poesie povlovně ponořuje a střídavě prodírá či prohryzává". Vedle některých textů Holanových je Topinkovi takovým „zázemím řeči" především tvorba Františka Halase (zvlášť ta pozdní), která napíná slovo až k jeho hraničním možnostem, nic uměle nezceluje, ale naopak ve svých strmě zvrásněných tektonikách rozrušuje navyklé, a tudíž již zesklerotizované sémantické vazby, to aby uvolnila jejich skryté významové potence, slovem básně zvnějšku neosvětlované, ale vyzařované zevnitř slova, z jeho jader.
(Vladimír Holan v téže době psával mladým adeptům poezie: „Jste-li opravdu básníkem, půjdete cestou tvrdou a nelítostnou [...]. Má-li dát pláňka plod, je nutno ji násilím seříznout, porušit...")
Tři leitmotivy
Topinkovy esejistické texty je ovšem vždycky nutno číst v těsné vnitřní souvislosti s jeho tvorbou básnickou. Nejsou tedy pouhými komentáři nebo dodatky k ní. (Některé „esejistické" fragmenty z této knížky by se například klidně mohly objevit i třeba v poslední Topinkově „básnické knížce" Trhlina z roku 2003.) Topinkova prvotina Utopír, soubor groteskně intonovaných říkadel, zaříkadel a rozříkadel, pohybujících se na fragmentovaném a nerovném terénu expresivně vypjatého jazyka, plného novotvarů, syntaktických hiátů a atrofických větných struktur, podává jednu ruku Halasovi a Palivcovi, druhou bridelovskému baroku - a obě tyto iniciační vlivy, které se v Utopíru tak osobitě proťaly, se staly i tématy básníkových esejistických reflexí. A čteme-li Topinkovy poznámky na téma environmentů i jeho environmentální projekt „Kostra prostoru", hned si musíme připomenout jeho druhou básnickou sbírku knížku Krysí hnízdo, která je právě na půdorysu environmentu vystavěná!
Proložme teď naši krátkou procházku Topinkovou knížkou několika citátovými intarziemi. Jsou to místa pro jeho osobní fenomenologii (či mytologii?) obzvlášť podstatná, a tak jako tak bychom je museli aspoň parafrázovat.
„Poesie [...] vychází odtud, kde řeč vzniká, kde pulsuje ještě v surovém, nerozlišeném stavu; kde je řeč proměnlivá a tekutá, kde ještě ,hryže na kostech‘. [...] Poesie je řečí, ale řečí novou, jinou. [...] Je třeba objevovat pro poesii nový, jiný prostor. Slova existují v prostoru. Prostorové vidění řeči se tak překrývá s viděním výtvarným. [...] Slova mají svou hmotu: jsem v hrtanu, uvnitř hmoty slova, ale zároveň ,mimo‘ tuto hmotu. Právě z toho vzniká nová citlivost ke slovu, gestu, tvaru, zvuku, křiku, hlasu i dechu. [...] Prostor této nové poesie je prostý."
Druhý topinkovský leitmotiv:
„Poesie rozvírá prázdno. Básník opravdu vidoucí, jak Novalis nazývá ,člověka plně vědomého‘, nechce toto prázdno naplnit, zacelit rýhu, jež po něm zůstala, ale rozevřít trhlinu v prostoru. Probouzení nového, jiného vnímání. Záblesk světla, které proměňuje. [...] Cítit ,hvězdné paprsky pronikající hrdlem‘. [...] Skutečnost zakoušená celým tělem, na samém ostří, kdy se dává v sázku vlastní život. Základní zkušenost. Neopakovatelná. [...] Trhlina v prostoru. Přepadnout mimo poesii, do světla, do prázdna. Pulsující prázdno [...]." Jde o totální proměnu člověka, „ve vnímání, vidění, slyšení, v citlivosti vůči sobě, vůči vlastnímu tělu, vůči druhému, vůči tomu, koho miluji, v citlivosti vůči světu, živlům, hvězdám, kosmu."
A konečně třetí z nich:
„Řečí jsme zapuštěni do skutečnosti, do vesmíru. [...] Poesie/řeč je světlem, které se setkává se skutečností a proměňuje ji. Už není zapotřebí metafor, obratů, to vše je zbytečné. Všechno se chvěje, rozpouští. [...] Vidění není plynulé, souvislé, ale v kvantech, v záblescích."
I z tohoto souboru je zřejmé, jak bylo pro Miloslava Topinku, zejména v raném období jeho tvorby, podstatně důležité setkání a sblížení s Jindřichem Chalupeckým. On to byl, kdo mladého básníka zblízka zasvětil do problematiky výtvarného umění druhé poloviny šedesátých let (environmenty!) a nepochybně podnítil i jeho trvalý zájem o dadaismus (Topinkova velmi poučená a dodnes cenná studie o tomto směru pochází již z roku 1970 - a ještě v roce 2007 se k tomuto tématu vrací přednáškou o pozoruhodném česko-německém autorovi tohoto hnutí Walteru Sernerovi, proslovenou na pražském mezinárodním Festivalu spisovatelů!).
Snad tu postačí jediný doklad. Chalupecký roku 1978 komentuje jednu citaci z Joyce, a je to málem, jako bychom četli kousek z některého Topinkova textu: „Hmotnost světa se rozpouští, místo jeho ustálených tvarů člověk začíná být přítomen silám, které svět tvoří; jsou to tytéž síly, které vytvářejí i jeho vědomí. Nové poznání začíná vystupovat... Ožívají v něm prvotní souvislosti, které člověka svazují s vesmírem. Zatím je to spíš pohnutí elementárních sil. Člověk potřebuje promítnout si je do viditelných a slyšitelných tvarů svého konkrétního života. To jej činí umělcem."
Lidé a vesmír
Přinejmenším pozoruhodná je i Topinkova tvarově různorodá kolekce esejistických portrétů. Je věnována jednak básníkům rimbaudovsky řečeno „vidoucím", tedy Nervalovi, Máchovi, Baudelairovi a hned čtyřikrát samotnému Rimbaudovi; z velkých básníků dvacátého století nejvýznamnějšímu básníku z okruhu pařížské Vysoké hry Gilbertu-Lecomtovi a Michauxovi; jednak osobnostem, s nimiž ho pojilo mnohaleté přátelství a niterná blízkost: Věře Linhartové, Jiřímu Kolářovi, Karlu Malichovi a Petru Kabešovi a konečně, už jen v podobě nekrologů, také Ivanu Divišovi a Miloslavu Žilinovi. K tomuto výčtu „výběrových příbuzenství" je možno připojit ještě kratší studii o básnících ruského „zaumu" a již zmíněné texty o dada. I ony jsou vnitřně zaujaté, nazírané osobnosti jsou vnímané zjitřenou subjektivitou, ale nikdy nejde jen o nějakou samopašnou „básnivou" dojmologii - Topinka vždy prokazuje hloubkovou znalost díla (i z jazykových originálů), je-li třeba, prokáže přesvědčivě i schopnost „důkazové techniky" (viz originální partie, připomínající méně zmiňované vlivy přítomné v Máchově díle), a je-li to možné, dokáže si vyhledat i přímé, často vzácné prameny (dopisoval si například s významným dadaistou R. Hausmannem, v Paříži navštěvuje básníka ruského „zaumu" I. Zdaněviče).
Topinkův zájem o astronomii, především o nejnovější objevy astrofyziky a kosmogonie („černé díry" - jejich objev se váže až ke konci šedesátých let; záblesky gama záření, pocházející z počátků vesmíru; nové pojetí časoprostoru a jeho souřadnic apod.) je nepochybně v kontextu moderní české poezie naprosto mimořádný a ojedinělý. V této souvislosti mě napadá snad jen Březina, jenomže to je zrovna příklad z úplně opačného pólu - pro tohoto velkého symbolistu fakta z oblasti dobové přírodovědy jen intarzovala jeho celkově stylizovaný a až aristokraticky „odtažitý" metaforický systém. Topinka se chce těmto impulzům naopak co nejvíc otevřít a zakoušet co nejintenzivněji jejich blízkost a imanentní přítomnost, a to v rovinách, které nejsou dostupné fyzikálnímu průzkumu. Topinka jednou řekl astronomům: „Poesie může i to, co fyzika/astronomie nemůže. Co si fyzika/astronomie zakazuje. Rozpouštět meze/hranice. Poesii však jde o bezprostřední zkušenost, o dotyk, o proměnu." Prostor kosmu hloubí stejné prázdno dovnitř. Básnické vědomí metamorfuje fyzikální faktum v přímý smyslový prožitek, chce nejen vidět, ale i slyšet, hmatat vesmír, tělesně, až extaticky jej zakoušet...Ale Topinka nachází i další, vlastně opačné korespondence - jestliže například básník dokáže vnitřně „nakládat s prázdnem", nemusí ho nikterak překvapit ani odborné zjištění, že gravitace je vlastně také „prázdno nabité energií" (to cituji ze „Zlomků a skic /k/ Petru Kabešovi", které jsou snad nejintenzivněji napsaným přehledem Topinkových „leitmotivů".)
Topinka však také dobře ví, že čím více se blížíme k těmto zkušenostem z prostoru „za řečí", a už tedy v jakémsi „mimořečí", čím hlouběji se jich dotkneme, tím jsou zároveň nutně i neurčitější, nepojmenovatelnější. „Osobní zkušenost nesdělitelná. Jsme v tom," píše Petru Kabešovi. - A Holan by možná souhlasně dodal: „Kdo vstoupil do poezie, již nevystoupí."
Je to všechno mezní a ničím nejištěný, nezajištěný, vratký stav. I sama otázka: jak se chová vesmír/nekonečno v nás, je z hlediska rutinní životní praxe a perspektivy jistě až extrémně „odtažitá" a málem nesmyslná, ale skutečný básník ví, o co jde, a může nějakou odpověď plaše navrhnout. A nemusí se přitom za svou pozici ani trochu „stydět" - vždyť i současná fyzika dospívá k formulacím, které se blíží problémům metafyzické povahy; připouští-li třeba, jak připomíná Topinka, úvahu na téma „proč je spíš něco než nic"!
Co říci závěrem? Mohla by to být velice podstatná kniha pro každého, koho přitahuje médium poezie, ale kdo zároveň nehledá žádná hotová poučení a návody. Nenajde tu okázalou suverenitu poučeného znalce (i když jím Topinka je, daleko spíš než mnoho jiných, učenecky opuncovaných) - spíš jen soubor nejistot, přiznávaná „škobrtání o slova", ale taky mnoho vnitřních zkušeností, ovšem ty jsou z povahy věci nepřevoditelné. Můžeme tedy k Topinkovi „chodit do školy" jen pokud jde o otevřenost, vnímavost k hloubkám, o trpělivou citlivost. A o radikálnost vnitřního postoje - nevšímat si v umění nepodstatností, efemérních vnějškovostí, hloupostí, vábení slávy a uměleckých kariér. Nikdy se necítit být hotovým. Umět mlčet. A být neuhýbavě věrným sám sobě.
Ale můžeme se u něj ale také „nakazit světlem", a to by bylo jistě nejpodstatnější a nejcennější! O této „nákaze" mluví zalykavě v jednom ze svých nejkrásnějších textů, nazvaném „Rozevírání prázdna": „Jsem utkán ze světla. Má řeč, tak jako světlo, je jen zhuštěním energie. [...] Poesie není nic uzavřeného, výlučného. [...] Poesie je tu jen prostředkem k proměně řeči, k proměně člověka, vesmíru, skutečnosti. Jde o proměnu ve světlo, o probouzení do tohoto světla. Možná že měl pravdu Hölderlin, když říkal: To, co hledáš, je blízko."
A nepochybně: Topinka ve své vzácné, v současném hektickém a zpovrchnělém kontextu velepotřebné knize staví před poezii nároky tak absolutní a strmé, že jim v plné míře dostálo, či se jich aspoň dotklo, jen několik naprosto výjimečných osobností, a to, přísně vzato, vlastně jen v ojedinělých, vrcholných okamžicích, a leckdy se za to taky platilo krutou měnou: vyčerpáním, nemocí, ba šílenstvím... Měřena těmito postuláty, musí se nutně jevit valná většina básnické produkce jako něco celkem nepodstatného, nicotného, ba zbytného. Ale Topinkovi přece nejde o záležitosti nějakého „literárního provozu" - a jeho výzva k vrcholům spatřeným topinkovskými „trhlinami" trvá navzdory všemu...Věru, že se mi nechtělo použít slovo dnes tak zprostituované, ale co naplat, výzva to je, a pro opravdového básníka snad ta nejpřitažlivější. (Je ostatně i pascalovská: vždyť právě tento „filozof úzkosti" napsal: „Což vidět samo neznamená vidět propasti?")
Co tedy, konečně, podle Miloslava Topinky může poezie (přesněji, jeho vlastními slovy to, „čemu tak ostýchavě říkáme"): „Nic, a zároveň všechno."
Autor (nar. 1938) je literární kritik a esejista.
