Kdyby slova měla své akcie, jež by se zhodnocovaly podle strategických pozic v řeči a myšlení doby, ten, kdo by na začátku devadesátých let investoval do komunikace, otevřenosti a prezentace, mohl by dnes sedět se založenýma rukama jako uhlobaron. Žánr knižního rozhovoru, který se v posledních dvaceti letech rozšířil jako málokterý jiný, přitom představuje pouze jednu z oblastí, kam stín tohoto newspeaku personalizované společnosti dopadl. Během porevoluční doby vyšlo několik set knižních rozhovorů, ať už přiznaných nebo kamuflovaných do souvislého životopisného textu.
Zmíněná triáda se v nich obráží jasně. Imperativ komunikace napovídá, že všechny věci, niterné, soukromé i veřejné, je nyní třeba umisťovat do interpersonálního prostoru; zde existuje právo na výpověď, jímž nedisponuje ani tak ten, kdo vypovídá, ale především jeho okolí. Potřeba otevřenosti dané téma rozvíjí: povinností vypovídajícího je vynést na světlo světa úplně vše, nic neopomenout, nic nezatajit, protože hodnota tajemství se rovná hodnotě tajemství prozrazeného. Konečně motiv prezentace objasňuje, proč rozhovory tolik lákají i ty zpovídané. Otevírá se tu možnost učinit sebe sama určitým a přítomným, postavit si malý dům ze slov, i když ho v knihkupectví zasunou jako cihlu a do úplně jiné stavby.
Mezi stovkami knižních rozhovorů se ovšem vcelku příznačně najde pomálu těch, jejichž protagonistou se stal člověk, který primárně tvoří. Politici nebo lidé s přesahem do politiky, herci, zpěváci a ostatní komponenty showbyznysu, lidé obecně kulturně prospěšní nebo aspoň činní, myslitelé a pořadatelé myšlenek, lidé se zajímavým osudem a lidé, kteří se znají s politiky, zpěváky a herci nebo s lidmi se zajímavým osudem... - ti všichni představují schůdnější a prodejnější cestu. Na co se totiž ptát někoho, kdo píše? Někoho, kdo se celý život píše?
Slovo a reál
Přísliby i potíže takového rozmlouvání se ozvučují už v názvu rozhovoru s Karlem Šiktancem Řeč neřeč. Ten vydalo na začátku letošního roku nakladatelství Karolinum mimo ediční řadu Šiktancových sebraných spisů. Z editorského hlediska se to snad jeví poněkud nekonzistentně. Už v Paralipomenech, která tvoří sedmou část díla, totiž několik kratších rozhovorů s autorem najdeme. Na druhou stranu tento úkrok z ediční linie podtrhuje, že vznikla kniha samostatná a soběstačná. Karolinum ji navíc vypravilo jako příslovečnou třešničku na dortu - v plátěné vazbě, na kvalitním papíru a s rozkládacími barevnými fotografiemi. Ještě před prvním čtením tak potěší každého, kdo knihu vnímá jako taktilní artefakt.
Ta otázka ovšem zůstává: na co se ptát člověka, který píše? Odpověď vytane tak samozřejmě, jak obtížné tu bude provedení. Ptát se na psaní, to je jako malovat hudbu. Ale snad proto, že Slomek před obtížemi (ne)uchopitelnosti necouvl a Šiktanc mu vyšel vstříc, nakonec se na obtížné cestě potkali. Otázky tvorby a básnického údělu tvoří klenbový oblouk celého rozhovoru, a ten je jimi na papíře přímo okótován. Je život básníka jiný než druhých? vyrukuje Slomek zostra hned na úvod a po stu stranách uzavírá ještě panoramatičtější otázkou: Co je pro vás poezie? Ze strany novináře jsou to samozřejmě vysoké nahrávky. Ale třeba hned poznamenat, že dlouholetý hráč nohejbalu Šiktanc z nich nesmečuje, vědom si toho, že čtenářské bloky vůči příliš snadným nebo patetickým odpovědím by stejně nevytloukl. Místo toho umanutě a trpělivě hledá pravá slova, přerývaně spojitou dikcí osekává masiv do tvaru, ze všech stran.
Z Šiktancových odpovědí dýchá ta vzácná kombinace vážnosti a vášně ve vší konkrétnosti. „Prostor básně ti nikdo nepředepisuje. Není ani nikde uzákoněn - volíš si ho sám. A nejen její rozměr - tedy délku, šířku básně. Psát si můžeš, jak chceš dlouho, a třeba od kraje do kraje, když chceš. A stejné je to i s podobou básně. Jsou lavinové básně, jimž stránka malá, jsou jakoby jen kosti básně..." Pokud jsou Slomkovy otázky místy vágní, Šiktanc je v odpovědích uzemňuje; pokud se tok rozhovoru, který oproti zvyklostem není členěn do kapitol, zadrhne na nečekaném přechodu, Šiktanc místy neutříděná témata tak jako tak navlékne na spodní proud. „Že všechno v nás (viděné - neviděné, očekávané - nevěřícné, polykané - hladové, zapírané - žádoucí), co stojí (i nestojí) za řeč, je přirozeně přítomno pokaždé, když si bereme slovo."Právě tento pevný spodní proud činí celý rozhovor masitě vláknitým, živě spojitým. A ještě něco: naladěného čtenáře zvláštním způsobem uklidňuje, jako potok za domem.
Nepřekvapí, co Šiktanc v souvislosti s tvorbou neustále zdůrazňuje. Jako zaklínací slovo se tu vrací reál. Jakkoli jsou verše také mámivými, Šiktanc byl vždy básníkem dohledatelné skutečnosti. Pasáže, které se dotýkají toho, jakým způsobem se reál v básni chová, s čím se snoubí a jak se přetavuje, patří k vrcholům knihy. „Neboť sražený prostor si žádá bezpodmínečnou plnost, jakákoli rozkochanost se tluče lokty o jinou, či o zlost, o výkřik, o vzdech, o rovný, ani písmenem nekadeřený reál." Reál se neustále potýká se slovem, s jeho přesností, pravostí, životností a znělostí, které jsou pro Šiktance téměř vším. Každý řemeslník dokáže o svém materiálu mluvit upřeně a přesně, ovšem jen básník se přitom dostává do pozice Urobora polykajícího vlastní ocas: „Slovo je třeba vidět, slyšet, větřit je, cítit je, říkat si je nahlas [...] v nejrůznějších spojeních, v nejrůznějších souzvucích i kontrastech, v nejrůznějších dějích i osvětleních, v nejrůznějších dotecích. [...]Možná je v prvním svém pádě úplně neznělé, nijaké... Ale pomůžeš-li mu do jiné podoby [...] - může se naplno ozvat. Ano, samo jediné slovo, jen tím, že je teď zrovna pustíš do básně, že je přesně na tom a tom místě musíš mít, je schopno viditelně ranit i povýšit..."
Šiktanc na žádném místě rozhovoru nekomentuje své sbírky a jejich genezi. Kdo by čekal průvodce autorským curriculem, zůstane zklamán. Básník sympaticky mluví více o tvorbě než o díle a nejvíc snad - i když často mezi řádky - o vlastním způsobu bytí skrz poezii. Pro určitost občas sestoupí na úroveň konkrétní básně nebo citátu, ale ne z důvodu, aby je rozebíral nebo k nim dokládal předlohy a ilustrace. Řeč neřeč nelze brát jako exegetický komentář dnes již kanonických sbírek z korpusu české poezie druhé poloviny dvacátého století; naopak tu spíše vyniká souřadnost poezie a myšlení poezie, přirozená souřadnost, již nacházíme v dílech mnoha jiných básníků od Baudelaira po Paze, od Ortena po Rulfa.
Co je k mlčení, co je ke zpovědi
Vedle tvorby tvoří druhou linii rozhovoru samotný životaběh. Karel Šiktanc oslaví v červenci osmdesátiny, vzpomínky sahají ještě před válku. Téměř jako sudba básníkovi Čech je v knize přetištěn křestní list, vydaný až v roce 1942 v Lidicích: necelé tři měsíce před tím, než zmizely ze světa společně s farářem, jenž se pod tuto sudbu podepsal. Takto „vypraven" prošel Šiktanc zbytkem války, po ní redakcemi záhy zrušených časopisů Květen a Orientace, kde navázal velká přátelství zejména s Miroslavem Červenkou a Jiřím Šotolou. Letem světem dekád přežil i normalizační zákaz publikování, po Listopadu se stal předsedou Obce spisovatelů a na přelomu tisíciletí obdržel Státní cenu za literaturu.
Na tuto životopisnou osnovu je zavěšeno několik „povinných" historek ze života básníka - setkání s velikány Seifertem a Bieblem, pocity z prvního publikování a podobně. Šiktanc vzpomíná rovně, paměť se nekřiví žádným zvláštním sentimentem či nostalgií. I největší přátelství s Jiřím Šotolou, přerušené během normalizace, na jejímž sklonku Šotola umírá, je odvyprávěno vcelku tiše. Tato tichost u Šiktance pokaždé značí blízkost podstatného, ne-li posvátného. „Ale to už je mezi námi víc k svatému mlčení nežli ke zpovědi," zakončuje několik chvějivých vět o vztahu otce a syna. Onen imperativ otevřenosti, jejž jsem jako jeden ze tří znaků většiny knižních rozhovorů zmiňoval v úvodu, tu je znatelně potlačen. Čtenář obdržel pozvání ke stolu, ne do ložnice; těch několik zavřených dveří přitom není nezdvořile přibouchnuto, ale slušně - a téměř slušivě - přivřeno tak, že proniká právě jen škvíra světla, často o to prudšího. Místo indiskrétností se Šiktanc představí jako celoživotní sportovec, tvůrce slovních hříček, souzvuček a rébusů, samozřejmě pohádkář a na několika místech také jako kritik soudobých plochých poměrů.
Slomkovi se Šiktancem se podobně jako několika dalším v poslední době podařilo přizpůsobit nejistý žánr knižního rozhovoru temperamentu toho, s kým je veden. Slomkova pozice není taková, jakou čekáme v případě novinové nebo časopisecké varianty interview - novinář tu není protihráčem, ale spoluhráčem, k ničemu a na nic netlačí, nechává si tykat, zatímco sám vyká. Funguje spíše jako citlivý moderátor sdělení a přátelský posluchač, který jen na několika místech výrazněji vstoupí do obrazu.
Menší rozsah rozhovoru vyvažuje hutnost a soustředěnost. Sotva sto stran lze snadno přirovnat k ledovému vínu, jehož výtěžnost z hroznů není bůhvíjaká, zato chuť vynikající. Šiktanc bohatě využil možnosti formulovat své odpovědi v klidu na papír. Opět jde o jisté upravení pravidel žánru, protože část kouzla rozhovoru vždy spočívala v živém dialogu, bezprostřednosti a možnosti překvapení. Jenže spisovatelé, pod váhou slova, které nemůže být jen tak proneseno, neradi mluví na mikrofon, a v případě básníka to zřejmě platí dvojnásob. Ve výsledku to přináší trochu znehybnění, tak vzdálené například slavnému knižnímu rozhovoru Angažovaný pozorovatel, který vedli mladí francouzští novináři J.-L. Missika a D. Wolton s Raymondem Aronem. Na druhou stranu psaná forma snadno umožňuje cizelovat formulace, proškrtávat podružné, a tím samotnému básnění konvenuje spíš. Slomkův rozhovor se Šiktancem naštěstí papírem příliš nešustí, třebaže leckteré formulace jsou skutečně spíše neřečné než řečné.
Tato poslední budiž už jen pozvánkou do knihy, která stojí za to, neboť v ní jako v jedné z mála promlouvá přímo tvůrce a přímo o tvorbě: „Taky si myslím, že o dobré básni nevíme vždycky všecko. Přesto jak hrozně prahneš po tom, aby aspoň ti kolem, ti blízcí pochopili do tečky, do čárky, do pomlky kdeco... dobře víš, že báseň je trochu i bytost, že se ze všech svých třpytů a ran nikdy celá nesvlíkne..."
Autor (nar. 1981) je redaktor časopisu Host.
